Vážený strýčku Yllasi,
chci se tě zeptat na svéhomalého synka. V šesti letech už zpívá poslouchatelně a neustále něco předvádí. Mám ho již přihlásit do učení na nějaký hudební nástroj?
Tvůj synovec Božetěch
Milý Bóžo,
toto je klasické dilema starostlivého rodiče. Vyrůstá mi doma Jágr, Nedvěd, Lendl, Kvitová, Rihanna, Ed Sheeran, či dokonce budoucí národní umělec? Těžká rada. Dát ho na nějaký hudební nástroj, nebo mu propíchnout bubínky? Mohl bych odepsat, nech ho, ať si vybere dle své chuti... Jenže... Coby malý, neznalý Yllas jsem si vybral. A poté trpce litoval. Mimořádně nadaný vklouzl jsem o rok dříve do tehdejší LŠU a hned se hrnul za piano. První dvě tři léta mne matička doprovázela k sousedům na jejich piano, a tím si moudře jistila, že nadání a peníze nepřicházejí vniveč. Ale s přibývajícím umem přišla chuť hrát i něco jiného než povinné etudy a stupnice. A tu se projevil zásadní problém. Paní profesorka měla mnoho křížků na krku a odmítala se mnou diskutovat o hře Jona Lorda v Child in Time. Mamka mi věřila, už mne nedoprovázela, a to byl kámen úrazu. Přestalo mne to bavit a v deváté třídě jsem spokojeně zahodil poslední žákovskou. Poskočme o pár let kupředu, a hle, můj junior kráčí poprvé na hodinu piana. Začátky klasické, vše ok. Po několika letech už začal sám hrát melodie, které ode mne odposlouchal. Tady jsem už ale zbystřil. Když se naučil úvod Firth of Fifth od Genesis a hrdě oznámil, že to zahraje na školním večírku, vyběhl jsem s ním na hodinu klavíru. Jenže... paní profesorka se spoustou křížků na krku byla ze skladby nadšená a můj mladý umělec nadšen z paní profesorky. Později mi potají pošeptala, že o naší rodině ví vše, jelikož ji má Yllásek ml. za velkou kámošku a vyzvoní, i co neví, a proto ji moc nepřekvapilo, co chce synátor hrát na večírku. Vidíš to, synovče, stejně staré profesorky, a přece nebetyčný rozdíl. A poučení? Nech přeci jenom synátora, ať si vybere. Až se bude vracet z koncertů k ránu totálně vyřízený, stačí říct: Hele, vybral sis to sám.
Tvůj strýček Yllas
