Tak už slovutní rockeři odpadají nejen na udrogování se a uchlastání se, ale bohužel i sešlostí věkem. Čas nešetří nikoho.
Z Pink Floyd poté, co umřel tiše a zezadu všechno pohromadě držící klávesák Rick Wright a taky přetím se navíc zbláznivší Syd Barrett, a co od nich ještě dřív, v 80. letech, s rozmáchlým bouchnutím dveří odešel Roger Waters, zbyli z původních jen bubeník Nick Mason a pějící kytarista David Gilmour, pokud jeho nástup až od druhé řadovky považujeme za původní členství. Koncertují jen sporadicky, v současnosti snad vůbec. O superkapele Emerson Lake & Palmer mnozí mladší snad už ani nevědí, že vůbec kdy hráli, podobně King Crimson. U Yes, další ikony bigbítové
muziky té větve, jež se svou kompoziční složitostí dosáhla hlavně v 70. letech v pohodě srovnání s vážnou hudbou, ať už tu muziku nazvete jakkoliv, poté, co umřel jejich jediný „průchozí“ člen, baskytarista Chris Squire, drží fangli další z téměř původních, kytarista Steve Howe. Spolu s téměř původním bubeníkem Alanem Whitem, hrajícím „jen“ od šesté desky, se ukázali naposled v roce 2010 i v Olomouci. Jinak je tam teď skoro samá náplava, pokud dělají vůbec něco.
Tak tedy Genesis. Od začátku 70. let do party nikoho nepřibírali, spíš si dokazovali, že to zvládnou ve studiích sami, a na koncerty vyráželi s hosty. Jedinou výjimkou byl právě v nadpisu jmenovaný Ray Wilson v roce 1997, s nímž od ledna do června natočili svou poslední řadovou desku Calling All Stations, která, podobně jako ty předchozí, nedopadla v hitparádách vůbec špatně - sedm týdnů na druhém místě tehdejšího britského žebříku. Objeli s ní i svět, včetně Prahy. Tam koncertovali v únoru 1998 ve Sportovní hale vedle Výstaviště Praha. Jsa předtím zvyklý na fórky vyučeného herce Phila Collinse, připadali mi tam oproti jejich koncertu v Budapešti v červenci 1987, kde zpíval a bubnoval Collins, nějací jakoby vyplašení, a tudíž i smutní. S Philem Collinsem se dali Genesis zase dohromady na počátku tisíciletí, nic studiového už sice nevydali, ale koncertně prolétli i Prahou, a to v červnu 2007. Tehdy to odehráli na parkovišti před libeňskou arénou - asi jim vevnitř přišla moc malá. Ale už tam kytarista Mike Rutherford dle povadlé líce vypadal, že ještě než dohraje, natáhne nevyhnutelně bačkory. Nevím, jestli byl v momentální nepohodě, nebo už byl znaven žitím en gros, leč koncert odehrál spolu s jejich stálým koncertním hostem Darylem Stuermerem bez chyby. Od té doby desky či koncerty - nic. I oficiální webové stránky jsou jen retrospektivní. Pod heslem „Phil Collins 2017“ lze „vygooglovat“, vlastně „vyťůbkovat“, nějaká vystoupení z Londýna, Paříže či Kolína nad Rýnem, ale pohled na sedícího pána u mikrofonu, a nikoliv u bicích, s hůlčičkou na chození, nikoliv na bubnování, mi nepřišel veselý. Never say never, ale Genesis originál už asi taky dohráli.
Do toho přišel koncert Raye Wilsona, jenž se konal v Brně a v Ostravě 28. a 27. listopadu loni. Inzerovaný byl asi půl roku dopředu. Od Genesis revivalu jej dělila právě a jen osoba frontmana, jenž s nimi nahrál jednu úspěšnou desku.
V Brně bylo vyprodáno, byť se některé židle neohřály, neboť návštěvníci zřejmě zvolili konzumaci rockové klasiky klasicky vestoje. Z tohoto důvodu mi taky přišlo nevhodné hřadování židliček až k pódiu. Jejich odstěhováním a zvýšením pódia o nějakého půl metru by vpředu vznikl klasický kotel, jenž by mi přišel mnohem vhodnější. Zas tak nemocní jejich fanoušci ještě nejsou. A nezdálo se to nejen mně, pohybuchtiví se proto štosovali na bocích a jen občas vytancovali před hranu, čímž ale zase stínili těm zdvořile sedícím na těch předních a asi nejdražších místech.
První třičtvrtěhodinku od osmi vyplnili luhačovičtí předskokani Sounder, i když jako předkapela snad podle anoncí měl vystoupit Ukulele Orchestra jako Brno. Vlastní tvorba s vedením melodií hodně ovlivněným moravskými vzory či postupy - žádnej zázrak, nápady docela při zemi, pokud teda chci bejt zlej, ale dali se přežít.
Kromě frontmana Raye Wilsona, pějícího a občas i s kytarou, zbytek ánsámblu tvořili: Ali Ferguson na kytary a doprovodný vokál, Lawrie MacMillan na basu a taky doprovodný vokál, Mario Koszel na bicí, Kool Lyczek na klávesy a Marcin Kajper na saxofon, flétnu a Ewee čili elektrofonický snímač foukání s klapkami.
Odehráli po dvou skladbách ze sólových desek Phila Collinse - Another Day in Paradise a z alba ... But Seriously a skladbou In the Air Tonight z prvního Face Value koncert končili. Ze sólové tvorby Petera Gabriela zahráli Solsbury Hill z první desky s mokrým autem a In Your Eyes z Gabrielovy páté desky So. Nejstarší zde zaznivší skladba byla z alba Genesis Selling England by the Pound, tedy jen fragment z úvodní Dancing with the Moonlight Knight, škoda, že ne celá. Ve finále nechybělo slavné Congo z Calling All Stations, z tohoto alba zaznělo taky The Dividing Line, a pak všechny skladby, na nichž se na tomhle albu podílel i autorsky, tedy Not About Us a There Must Be Some Other Way. Zbytek hudby byl z alb The Lamb Lies Down on Broadway (The Carpet Crawlers), ... And Then They Were Three... (Follow You Follow Me), Genesis se žlutými kostkami (Mama a Home by the Sea), Invisible Touch (Land of Confusion) a We Can’t Dance (No Son of Mine, tou mimochodem začínali, a I Can’t Dance). Do toho ještě namíchali čtyři věci ze sólové tvorby Raye Wilsona. Začali před devátou, skončili po jedenácté a lidi nešetřili.
Techniku i světla zvládla místní parta - Bobby Centrum. Vzhledem k obvyklému využití těchto prostor nešetří na zvukovém aparátu, takže zvuk byl v sále příjemný a vyladěný právě na něj. Světla taky příjemná, náladová, ale speciální světelné kompozice známé z dob, kdy Genesis ještě bourali stadiony, se nekonaly.
Vzhledem k tomu, že jsem koncert v Ostravě musel vypustit, mám odtud informace pouze zprostředkované přáteli. Vepředu se prý taky sedělo až do kraje, předkapela taky místní, repertoár podobný a dojem taky velmi dobrý.
Pár dnů před koncertem jsem odlapil Raye Wilsona na internetu a vytáhl z něho několik jeho názorů. Máte je tu někde poblíž. Po koncertě si do e-mailu chrochtal, že si to hraní v Česku pěkně užili. Tak snad zase brzo znova.
Rockové legendy jsme si mohli vychutnat hlavně v 90. letech, kdy k nám už začaly jezdit a když to ještě fyzicky zvládaly. Nových se už tolik nerodí, neb hudba přestala být tím zlatým dolem, když se skoro veškerá odněkud digitálně kopíruje. A taky to nejzajímavější bylo v téhle nadprodukci asi už někdy někde zahráno. Nebo snad ještě ne?
Rozpis vašich koncertů v říjnu a listopadu trochu připomíná kobercový nálet na střední Evropu. Jak řešíte techniku - světlo a zvuk? Využíváte spíš místních firem, nebo máte svůj tým, který vás všude provází?
Mám svůj transport, svůj P.A., ačkoliv o P.A. ozvučení i světla i zvuk se na obou vystoupeních postarají v Česku, a to ve velmi vysoké kvalitě. Takže tentokrát použiju místní ozvučení a světla. Jinak cestuju vlastní dopravou, tým i já. Máme vlastní mixpult, nástroje, odposlechy v in-ear monitoringu, jevištní techniky i celou kapelu. Jsou to zkušení chlapíci, kteří vytvoří a udrží kvalitu na každém koncertě.
Nechci příliš zabíhat do technických detailů, ale jaké značky preferujete v tomhle oboru? A jakou agenturu v Česku jste si pro svoje dvě vystoupení vybral? Omlouvám se, ale akceptujme oba, že tuhle reklamu vám asi nikdo nezaplatí.
L’Acoustics a MeyerSound jsou moje oblíbené P.A. systémy. I když v tomhle čase jsou venku i jiná dobrá vybavení. Slíbili mi, že v Česku budem hrát přes L’Acoustics.
(Pozn. aut: A splnili, dodávám.)
Jakou velikost sálu preferujete? Spíš menší s lepším kontaktem s publikem, plenér se sázkou na počasí, nebo radši mohutnou provokující a burácející sportovní halu? Anebo ten největší, co se v tom místě dá ještě vyprodat?
Důvěrná intimní vystoupení jsou vždycky nejlepší. Fór je v tom, snažit se a udělat koncert tak, aby byl kamrádská, nehledě na velikost sálu. Místo činu je velice důležité pro atmosféru i kvalitu zvuku. A když se s ním publikum srovná, pak to ohromně pomůže i kapele. Věřím, že nám v Brně i v Ostravě bude dobře. Všichni se na tu show těšíme.
Já taky. Mluvíte svým spoluhráčům do výběru nástrojů (např. Fender nebo Gibson), nebo hodnotíte a korigujete až výsledek, který s nimi stvoří, a postup necháte na nich? Jak moc je manažujete?
Hoši se rozhodnou, co použijí. Všichni vědí, jaký druh zvuku potřebuju, protože se mnou hrají už dlouho. Pro písně Genesis jsou obzvlášť důležité klávesy, přestože máme mírně rockovější zvuk než Genesis. A bylo to tak taky, když jsem tam hrál já a Nir Z. (I. e. Nir Zidkyahu, studiový bubeník, jenž hrál na většině alba Genesis Calling All Stations a taky 2. 2. 1998 v Praze, toť autoří má poznámka.)
Většina skladeb s vaším autorským podílem je ve „středním tempu“ (tedy asi 80 až 100 BPM). Proč? Pohodlně se hrají a zpívají, prostě se vám líbí, nebo to má ještě jiný důvod? (Souhlasím s tím, že nic se nikdy neděje z důvodu jediného.)
Skladby z Calling All Stations jsou ve stejném tempu jako v originále. Congo, The Dividing Line, Calling all Stations, There Must Be Some Other Way a tak dále. Všechny písně, co hraju, jsou ve stejném tempu jako na nahrávce. Hraju písně, které se mi líbí, z mého světa i ze světa Genesis. Taky za to platíme Philovi, Peterovi a Mikovi autorské poplatky. Svět Genesis je hudebně bohatý, takže není problém vytvořit z jejich skladeb dobrou show.
Myslím si, že témbr vašeho hlasu je bližší Peteru Gabrielovi než Philu Collinsovi. Viděl jsem váš koncert v Praze v únoru 1998 a tam jste hráli některé starší písně Genesis z období s Peterem Gabrielem. Víc než bylo obvyklé, když byl na vašem místě Phil Collins. Hrajete taky starší skladby Genesis na vašem turné Genesis Classic, nebo ty už jsou „příliš klasické“?
Na turné s Genesis (v roce 1998, poznámka autora) jsme hráli Carpet Crawlers (z alba The Lamb Lies Down on Broadway, toť další poznámčice autora), Entangled (z alba A Trick of the Tail), Dancing with the Moonlight Knight (ze Selling England by the Pound). Into Lover’s Leap (z alba Foxtrot). Taky jsme na Genesis Tour hráli Mama, No Son of Mine, Home by the Sea a jiné. Taky vkládám nějaké písně ze své kariéry, třeba Inside z alba Stilskin, Makes Me Think of Home z nového alba, Alone z mého nového živého alba a tak dále. Taky obvykle zahrajem pár skladeb z alba Calling All Stations.
Poděkování patří brněnské agentuře Moravia Top Concerts, která jednak vystoupení Raye Wilsona v Česku produkovala a jednak redakci poskytla akreditaci a podpořila tak vznik tohoto článku.
