"Jsem ráda, že zpívám v kapele Laura a její tygři. Je to práce, která mě hodně uspokojuje. Na druhou stranu jsem člověk, který nebude nikdy úplně spokojený, který chce vždycky víc a víc. Tím myslím to, že jsem nespokojená především sama se sebou. I když se mi třeba něco podaří, říkám si - Dobře, ale šlo by to určitě ještě líp. V Lauře je to tak, že jsem převzala spoustu písniček od zpěvaček, které tu byly přede mnou. Já si hrozně přeju a současně se těším na písničky, které tu budou ušity přímo na mě, na kterých bych se mohla podílet, být přitom, když se tvoří."
Říká Vlaďka Svobodová, plavovlasá frontmanka jedné z tradičně nejosobitějších kapel české poprockové scény, kapely Laura a její tygři. Její slova znějí tlumeně zšeřelým salónkem smíchovské kavárny, příjemně vyhřátého azylu uprostřed promrzlé lednové Prahy. Laura jako kapela v těchto dnech odpočívá po turné, které na sklonku loňského roku propagovalo aktuální červnové album Rytmus. Laura jako zpěvačka, tedy Vlaďka Svobodová, si ovšem o odpočinku může nechat zdát. Právě proběhnuvší personální proměny ve skupině z ní učinily jedinou zpěvačku v Lauře, a musí tu tudíž během pár následujících dnů převzít celý repertoár, o který se do té chvíle dělila se svou lauří partnerkou Terezou Hálovou. To všechno je ale budoucnost, byť blízká budoucnost. Náš hovor se ovšem stáčí, jak je v tomto povídání zvykem, nejprve k minulosti, a to k té bližší i vzdálenější.
Budu zpěvačka
"Měla jsem vlastně odjakživa jasno. Už od dětství jsem říkala, že se chci stát zpěvačkou a že zpěvačka budu. Občas nad tím někdo kroutil hlavou, nebo se smál, ale já byla rozhodnuta a měla jsem jasno a nakonec se mi to taky splnilo."
Vzpomíná Vlaďka Svobodová, když se ohlíží hluboko do minulosti, k počátkům cesty, která jí přivedla za mikrofon, na pódia a potažmo i do současné role Laury. Je rodačkou ze severočeské metropole Ústí nad Labem, nicméně, jak by se bývalo zdálo, nepochází z aktivní muzikantské rodiny.
"Můj tatínek velice pěkně zpíval a hrál na kytaru , maminka zase na klavír, ale hudbou nijak profesionálně nebo vůbec nějak hodně aktivně se v naší rodině nezabýval nikdo. Oba rodiče měli velice rádi ABBU, takže, když jsem byla malá, hrála u nás doma ABBA neustále a byla to zřejmě první muzika, kterou jsem slýchala. Mně osobně se pak začala líbit Whitney Houston a Darina Rolincová, kterou mám ráda dodnes. Spíš než bigbít nebo nějaká tvrdší muzika mě vždycky přitahoval pop a soulové věci."
Na základní škole v rodném Ústí začala Vlaďka chodit do pěveckého sboru a přibrala i klavír, když po sedm let docházela na hodiny klavírní hry. Ovšem rozhodnutí stát se zpěvačkou se jí začalo naplňovat i po jiné cestě.
"Ve čtrnácti jsem se zúčastnila soutěže, která se tehdy jmenovala Mladá píseň, tam si mě vyhlédli z jednoho ústeckého tanečního orchestru a já s ním začala pravidelně zpívat."
Na sklonku 80. let si tedy Vlaďka Svobodová, co by začínající zpěvačka, už velmi záhy ozkoušela nelehkou , v mnohém nevděčnou, ale v mnohém i užitečnou úlohu za sólovým mikrofonem tanečního orchestru.
"Hráli jsme především na plesech a podobných záležitostech a připadá mi, že to pro mě byla především dobrá a užitečná škola. Jednak proto, že jsem začala zpívat s kapelou za zády, s lidmi za sebou, které je potřeba poslouchat, a ne si zpívat jen tak sama za sebe. Další podstatná věc byla, že jsem se "otrkala". Byla jsem vždycky hodně stydlivá a vylézt na jeviště byla pro mě nepředstavitelná věc, natož otevřít pusu. A toho jsem se tam zbavila. Současně jsem celou dobu věděla, že je to jen na chvíli. Nebyl to špatný taneční orchestr, rozhodně patřil k těm lepším, ale uvědomovala jsem si, že to je vlastně určitá přestupní stanice k tomu, co chci dělat. Krom toho jsem přišla na konzervatoř, mezi jiné lidi, a tak jsem ve dvaceti orchestr opustila a začala se v muzice věnovat jiným věcem."
Další kroky
Zatímco Vlaďka Svobodová získávala první muzikantské a pěvecké zkušenosti za zády s tanečním orchestrem, v životě tak říkajíc civilním vystudovala gymnázium a po maturitě strávila jeden rok za pultem prodejny s kosmetikou. Její kroky byly ale jednoznačně nasměrovány k muzice, a tak ve svých devatenácti letech složila zkoušky a byla přijata ke studiu na státní konzervatoři v oboru pop zpěv.
"Chodila jsem k vynikající paní profesorce Jaroslavě Bernardové, potom také k Lídě Nopové a teď chodím k panu profesorovi Kadlecovi z konzervatoře Jaroslava Ježka. Na konzervatoři jsem si hodně zlepšila především techniku. Umožňuje mi to více se soustředit na výraz, to považuji za hodně důležité. Krom toho mi konzervatoř v mnohém otevřela oči. Najednou jsem viděla, kolik je tady lidí, kteří dovedou skvěle zpívat. Dokud jsem před tím byla jenom v Ústí a zpívala s tanečním orchestrem, neměla jsem o tom ani tušení. Tady jsem najednou měla možnost sledovat další lidi, hodně si od nich brát, hodně se od nich učit. Krom toho jsem se seznámila se spoustou další muziky, kterou jsem před tím neznala nebo neposlouchala, získala jsem větší rozhled. Začala jsem se víc zajímat o jazzovou muziku i o orchestrální věci a především o soul."
Muzikantská a pěvecká činnost Vlaďky Svobodové se ovšem ani v době studií na státní konzervatoři neskládala jen z návštěvy školy a poslouchání nové a nové muziky. Postupně se čím dál tím více začala objevovat jako doprovodná vokalistka, ať už za studiovými mikrofony nebo na koncertních pódiích a turné. Svými vokály přispěla třeba k písničkám Janka Ledeckého, Ivana Hlase, Anny K. nebo muzikálu Dracula.
"Byla to práce, která se mi hrozně moc líbila. I když někteří lidé se na to možná dívají jako na trochu podřadnou věc, já jsem opačného názoru. Když třeba tři lidí zpívají vokály a ty slyšíš, jak se to všechno pojí dohromady, proplétá se, jak to všechno funguje tak, jak má, je to nádhera. Moc mě to baví a jsem ráda, že jsem to dělala. Hlavně na koncertech, kterých jsem takhle projezdila strašnou spoustu. Ona totiž vokalistka, když má být dobrá, toho musí hodně moc umět a hodně moc se naučit. Musí zvládat řadu nejrůznějších stylů, řadu výrazových poloh od nejněžnějších až po drsné zpívání."
Svým způsobem právě studiová vokální práce přivedla Vlaďku Svobodovou posléze i do řad kapely Laura a její tygři. Tomu ovšem předcházelo roční intermezzo za sólovým mikrofonem formace Black Angel. Své působení v téhle kapele musela Vlaďka ukončit s nástupem do Laury ze zcela prozaických časových důvodů.
Být Laurou
Když v roce 1999 kapelník, basista a neúnavný tahoun kapely Laura a její tygři Karel Šůcha zcela a od základů překopal a proměnil celou sestavu , zůstal vedle něho jediný staronový člen Laury, saxofonista Ivan Myslikovjan. Právě s ním v téže době spolupracovala Vlaďka Svobodová jako vokalistka na Ivanově instrumentálním albu Sax and Horoscope. Protože změnám v Lauře nebyl konec ani po oficiální premiéře nové sestavy 11. listopadu 1999 v pražském Lucerna Music Baru, přivedl jednoho krásného dne Ivan s sebou na zkoušku coby adeptku na uprázdněné místo jedné z tehdy dvou lauřích zpěvaček právě Vlaďku. A a tak se plavovlasá Vlaďka stala v repertoáru a image kapely protiváhou živočišné Terezy Hálové a podle obdobného klíče se dělily i o dívčí repertoár kapely.
"Zpívání vedle Terezy mě, myslím si, hodně posouvalo dál. Tereza je herečka, pódium má obšlápnuté a já se od ní mohla leccos přiučit a leccos mi to dalo. Tereza mě poháněla, byla takový můj motor a jsem ráda, že jsme v Lauře působily spolu. Připadá mi navíc, že dobře fungovala kombinace černá - bílá, je mi líto, že Tereza odchází."
Nová sestava Laury opřená o nové tváře, včetně Vlaďky Svobodové, připravila záhy pro své staronové fanoušky i čerstvý repertoár, ten se pak stal základem alba Rytmus, které oficiálně spatřilo světlo světa 1. června roku 2001. I na něm byly Vlaďce vyhrazeny polohy především jemnější a lyričtější.
"V období, kdy jsme natáčeli desku, jsem prožívala velmi příjemné chvíle. Věděla jsem, že čekám miminko ,natáčení desky je vždy úžasný zážitek, no a to všechno se spojilo nádherně dohromady. Fakt je, že pro mě osobně proběhlo natáčení strašně rychle, protože jsem všechny své písničky nazpívala za jeden jediný den. "
Album Rytmus, které se pak objevilo na trhu, patří bez nadsázky k nejdotaženějším a nejvydařenějším albovým počinům loňské tuzemské albové produkce. Nová krev vrátila desce energii staré Laury , což posléze potvrdilo i následné koncertní turné. Tady by byl, krom jiného, v živé podobě hřích přeslechnout třeba strhující feeling Vlaďky Svobodové ve finále pomalé písničky Nechoď spát. S až horečnou snivostí si pohrává s pocity a tóny, kterým tak dopřává naprostou samozřejmost a lehkost. Zmíněné koncertní turné ovšem znamenalo pro Vlaďku Svobodovou v podstatě i návrat do kapely, kterou musela, dík mateřským povinnostem, přece jenom na nějaký čas opustit..
"Už když jsme dodělávali desku a já věděla, že jsem v jiném stavu, šla jsem za Karlem Šůchou s tím, že asi budu muset z kapely odejít. Karel mě ale překvapil a nabídl mi, že na mě počká. A to se také stalo."
Svůj čas teď tedy Vlaďka Svobodová dělí mezi dcerku Lucii, která zjara příštího roku oslaví první narozeniny, a studium kompletního dívčího repertoáru Laury. V řadě pěveckých osobností, které na sebe v průběhu existence kapely tuto roli vzaly, je právě ona od prvních dnů roku 2002 výhradní Laurou . A být Laurou, prostě znamená být Laurou.
