Vicki Genfan - rozhovor s vítězkou prestižní soutěže Guitar Superstar

Už je to pěkných pár měsíců (článek psán pro časopis Muzikus 6/2009, pozn.), co jsme mohli v Praze vidět a slyšet fenomenální Vicki Genfan, nejlepší kytaristku světa pro loňský rok, vítězku prestižní celosvětové kytarové soutěže Guitar Superstar. Z několika tisíců přihlášených se vše zúžilo na dvě stě účastníků a pak na deset finalistů. A hlavně, Vicki byla pouze jediná žena.

Hned na úvod se chci zeptat na to, jestli mám správně vaši celou diskografii. Takže, Native...

Jééé, skutečně archaická záležitost„ to je nahraný ještě na kazetě. Sama už jí nemám„

... pak Outside the Box, Vicki Genfan - Live, La Guitara - kompilace, 2 CD Up Close & Personal a poslední UnCovered. Tak pojďme k tomu nejdůležitějšímu tématu. Vaše nominace a výhra prestižní kytarové soutěže, Guitar Superstar 2008 . Byla jste překvapena tím, že jste vyhrála?

Ano i ne. Víte, prohlížela jsem si množství kytarových soutěží na internetu a narazila na tuhle, která mne oslovila. Tady se hodnotí kritéria, ve kterých jsem si myslela, že bych mohla uspět. Tak zaprvé

je to technika, zadruhé originálnost a zatřetí vystupování na pódiu.

... technika, říkám si, můžeš vyhrát s technikou? Asi ano. Mám svůj osobní styl, co jsem si vytvořila. Originálnost? Všechny moje věci jsou moje, to by taky šlo, a show na pódiu... No, pokud se uvolním a nebudu nervózní, tak to taky není špatný. Tak jsem se přihlásila a poslala CD. Ozvali se mi a říkají: „... moc se nám líbíš a jsi ve finálovém výběru deseti kytaristů.“

Věděla jste před tím, než jste se přihlásila, že se jedná o monstrózní soutěž, kam posílají tisíce kytaristů z celého světa svoje nahrávky a chtějí se zúčastnit? Pak se výběr zužuje na nějakých dvě stě účastníků a z nich se vybírá finálních deset?

Ano, je to tak. Ten prvotní nápor se zúží na dvě stovky a z těch se pak vybírá desítka. A v nich jsem byla zařazená. Paráda, říkám si. Skutečně bych mohla vyhrát. Pak jsem se šla znovu podívat na internet, stejně jako to udělali ostatní z desítky a začala si prohlížet, kdo to tam vlastně je, co a jak hraje, a málem jsem se zhroutila z toho, co jsem viděla a slyšela. Každý byl absolutní špička a profík... Proboha ne, tady nemůžu vyhrát, a tenhle a tamten, to nemám šanci.Tak jsem si řekla Vicki, takhle ne, to by nešlo, končíš s porovnáváním.

Na akustickou kytaru jste to byla pouze vy a Makana, havajský kytarista, ostatní byli električtí kytaristé.

No, říkám si, možná mám pořád šanci vyhrát s originalitou, byla jsem přeci vybrána... A pak jsem strávila dva dny před soutěží se všemi finalisty, a musím říct, že všichni kluci byli skutečně senzační. Pak přišly na řadu zvukovky a tam slyšíte, co se děje na pódiu, a znovu si říkáte, panebože, to je šílený, to snad ne. Ale to říkali i kluci, když slyšeli hrát mne. A přišel finální večer. Tak jsem si poslechla asi sedm z deseti...

Kolikátá jste šla na řadu?

Byla jsem šestá v pořadí a dopředu vidíte reakce publika i poroty. Seděli v ní skuteční velikánové. Andy Summers z Police vedl celý večer a další byli Joe Satriani, Elliot Easton (Cars), George Lynch (Lynch Mob), Brendon Small (Adult Swim’s Metalocalyopse)... Hlavou se vám honí, co asi ti všichni na to říkají? Všichni odehráli. Všichni byli senzační. Vyhlásili třetí místo, Makana, tak snad budu druhá, přála jsem si. Hlásí druhé místo. Zase nic. Vypadla jsem. Škoda. Když jsem pak uslyšela svoje jméno, nemohla jsem tomu uvěřit.

A jak jste reagovala? Pláč?

Ne, jen jsem se usmívala.

A co všichni ti chlapi? Jaké byly jejich reakce? Gratulovali vám?

Ano, myslím si, že skutečně všichni měli radost a přáli mi to. Byla jsem překvapená výrokem poroty.

Víte, co o vás řekl Steve Vai?

Co řekl?

Když vás Steve poprvé uslyšel hrát, tak řekl: „Kdybych uměl takhle hrát, tak stojím celý den před zrcadlem a bavím sám sebe.“

Od okamžiku, kdy jsem se přihlásila, až do poslední chvíle jsem si dělala nějaké naděje, ale skutečně až do poslední vteřiny jsem nedoufala, že to dopadne takhle. Takže jsem jednou byla nahoře, podruhé dole.

Narodila jste v New Yorku?

Ano, v místě zvaném Washingtonské výšiny, poblíž mostu George Washingtona.

Povězte mi něco o vaší rodině, kde jste vyrůstala?

Můj otec byl velice muzikální člověk, který mne a mého bratra odmalička inspiroval, takže když mi bylo nějakých pět let, tak už jsem hrála na kytaru. Ve třech jsem si prý řekla o lekce na piano a skutečně si pamatuji, jak jsem na piano začínala. Takže piano bylo mým prvním nástrojem. Učitelka mi psala tužkou na klávesy názvy not. C, D, E... A když mi bylo pět, tak mi soused věnoval kytaru. Otec mne začal učit, zpíval a hrál. Měl svou dvanáctistrunku a mandolínu. Doma jsme pořád byli obklopeni hudbou. Moc se mi to líbilo.

Který je váš nejoblíbenější hudební nástroj kromě kytary? Na tu hrajete neustále.

Miluji zvuk perkusí. Tympány, marimba...

Většina vašich projektů jsou sólové věci. Spolupracujete také s jinými muzikanty? A nebo je to striktně „one man“, tedy „one wooman show“?

Původně jsem vše zamýšlela jako „one wooman show“. Má to spoustu výhod. Náklady se snižují na minimum. Cestuje se pouze v jednom, pouze o jednoho se stárate, nutí vás to pořád něco nového vymýšlet i v kytarové technice, vyplnit si basovou a sólovou linku. Prostě na sobě pracovat.

Takhle to bylo celou dobu. Až teď naposledy jsem se pustila na posledním CD, které vyšlo koncem minulého roku, do spolupráce s dalšími pěti hudebníky. Tři z Německa, jeden z Anglie a jeden z USA. Každý z nich nahrál se mnou dvě skladby. Nahráli jsme některé cover verze Stinga, Seala, tradicionál Amazing Grace a tak podobně. Prostě jsme vybrali některé věci, které jsou známé, ale zpracovali je mnohdy v bláznivém stylu. Rozhodla jsem se udělat to pouze jako ženský projekt. Všechny jsou senzační muzikantky, a taky skládají své vlastní věci.

Mluvíte o spolupráci se ženami. Dnes večer budete hrát a před vámi vystoupí Dáša Voňková. Slyšela jste ji hrát?

Samozřejmě! Předevčírem jsme spolu hrály. Dáša je neuvěřitelná a má naprosto unikátní styl.

Pamatuji si Dášu před pětadvaceti lety z koncertů na vysokoškolských kolejích. Už tehdy v té době hrála naprosto netradičním stylem. Troufám si říct, že se jednalo o naprosto unikátní záležitost i ve světovém měřítku. Dřív než Michael Hedges. Používala svůj osobitý styl hry vyklepáváním oběma rukama a různé alternativní ladění.

Trochu mi to připomíná moje začátky. Taky jsme si tvořila svůj styl nezávisle na někom jiném. O nikom jsem de facto nevěděla. Ani o Hedgesovi a spoustě dalších. Někdy je to trochu frustrující. Třeba Kaki King, kanadská kytaristka. Lidé se mne ptají: „Vy jste se učila u Kaki?“ Ani se jim nesnažím vysvětlovat, že Kaki ještě nechodila, když já jsem už hrála.

Něco k vašim nástrojům. Hrajete pouze na akustickou kytaru?

Mohu říct, že víc než z devadesáti pěti procent používám akustickou kytaru. Vlastně až po výhře v kytarové superstar jsem dostala elektrickou kytaru, což byla součást první ceny. Žádný peníze, pouze krabice naplněné kytarovými věcmi. Aparát, krabičky a nádherná elektrická kytara Collings. Je to takový můj malý poklad. Pak mám taky šestistrunné banjo. Objevuji, jak na něj hrát, aby znělo jako perkuse. Mám nádhernou dvanáctistrunku od firmy Luna Guitars. Nyní s nimi spolupracuji na výrobě mého osobního modelu v šestistrunné verzi.

Ke snímání používám tak zvaný V systém, který se skládá z piezosnímače pod kůstkou v kobylce a ze systému tří mikrofonů uvnitř kytary. Je tam malé mixážní zařízení, které mi umožňuje nastavit kombinaci všech komponentů jak mi to nejlépe vyhovuje.

Používáte styl, který jste nazvala slap-tap.

Ano, hodně používám podobný styl, co používají basoví kytaristé, a takový ten mix všeho dohromady.

Jakou hudbu nejraději posloucháte?

Mám ráda americkou lidovou tvorbu, Crosby Stills and Nash nebo Joni Mitchell. Zvuk Joni mě vždycky inspiroval k tomu, abych sama experimentovala. Můj brácha zase miloval Franka Zappu. Takže těch vlivů bylo a je spousta. Leo Kottke... spousta, ale domnívám se, že nehraji ani nezním jako kdokoli z nich.

Vystupujete většinou ve Spojených Státech?

Všude možně. Tohle je moje první vystoupení v České republice, ale v Evropě vystupuji od roku 2002, kde jsem se setkala poprvé s Peterem Fingerem, zúčastnila se jeho festivalu a od té doby vystupuji v Německu dvakrát třikrát do roka. Pak Anglie, Švýcarsko, Rakousko, Itálie...

Četl jsem, že hrajete ve dvaceti devíti různých laděních?

Ano, používám dvacet devět různých alternativních ladění a struny používám D’Addario, 013-056.

A co klasické ladění

V něm hraji pouze dvě skladby. (smích)

Když komponujete, používáte klasický notový zápis, anebo používáte tabulatury?

Vzhledem k tomu, že používám tolik ladění, k zápisu používám tabulatury. Chystám se vydat instruktážní video s True Fire.

Teď poslední věc, na kterou se vás chci zeptat. Co je vaším životním heslem?

Může být jen jedno?

Kolik jen chcete, máme ještě víc jak hodinu k nahrávání.

Dobře, ale stejně, kdybych si měla vybrat jedno za všechny, tak by to bylo „buď sám sebou“.

Jennifer Batten patří mezi nejslavnější kytaristky dnešní doby. Je dlouholetou dvorní kytaristkou Michaela Jacksona, spolupracovala též dlouhodobě s Jeffem Beckem.