"Jsem hodně velký patriot," přiznává Vlastimil Bičík, rodák z Pardubic, města, v němž udělal své první muzikantské kroky, absolvoval konzervatoř. Města, kde dodnes žije a kam se vrací za rodinou z varhanních koncertů v nejrůznějších koutech Čech i celé Evropy, ze zkušeben pražských divadel, kde je jedním z nejvyhledávanějších korepetitorů současné muzikálové scény, z roztančených vystoupení ska párty Sto zvířat, ale i moderně funkujících Pajky Pajk. Pardubicím zůstává Vlastimil Bičík věrný, i když tradiční produkt, který dal tomuto městu světovou proslulost, mu k jazyku (a tím pádem i k srdci) nijak zvlášť nepřirostl.
Neodolatelné kouzlo varhan
"Když mi bylo asi tak tři a půl roku, slyšel jsem poprvé hrát varhany. Předpokládám, že to bylo asi o vánocích, ale každopádně vím, že jsem projevil přání na tenhle nástroj hrát a to přání mi vydrželo. Máma to vzala vážně, vrazila mě do hudebky na klavír, varhany jsem pak vystudoval na pardubické konzervatoři a pokračoval na AMU, odkud jsem odešel před posledním ročníkem," shrnuje ve zkratce svou očividně celoživotní lásku ke královskému nástroji varhaník a všestranný muzikant Vlasta Bičík. Po svém prastrýci pochází vlastně z proslulého pardubického muzikantského rodu - Lautnerů. Jako hudebník byl ovšem doma bílou vránou. S ohledem na jeho varhanickou věrnost by se mohlo zdát, že to jediné, co výhradně od útlého dětství poslouchal a co ho zajímalo a ovlivňovalo, byly velebné tóny tohoto mohutného nástroje. Bylo by to ovšem zdání klamné.
"Vůbec ne, už někdy ve dvanácti, ve třinácti se mi hrozně zalíbil Pražský výběr a líbí se mi dodnes. Poslouchal jsem Synkopy, Progres, ten mám doma úplně kompletní. Z cizích jsem zase měl rád Collinse, Jacksona, Genesis, Dianu Ross a hodně černošský soul. Na čem jsem ovšem vyloženě ujel jsou Yes. Yes a Emerson, Lake and Palmer. Dodnes je považuji za jeden z hudebních vrcholů. Je to u mě logické spojení díky varhanám. Jednou si splním sen a koupím si domů velké dřevěné hammondky s pedálem. Zatím jsem to neudělal. Lákalo by mě cvičit na nich a současně se pokusit vymýšlet podobné věci jako dělali oni. Ale času je hrozně málo, práce hodně, a navíc si nejsem úplně jistý, jestli jsem přesně ten typ, abych takovou muziku vymýšlel. Klasika je mi přece jenom o něco bližší a té se vlastně svým způsobem věnovali i oni jako v případě ELP a jejich úpravy Musorgského Obrázků z výstavy. Prostě uvidíme, ten čas možná jednou přijde."
Bylo by pochopitelně také naivní představovat si, že i sebezapálenější budoucí muzikant je v časech dospívání atypické dítě dobrovolně přikované ke klaviatuře svého nástroje. "Samozřejmě, přijdou telecí léta, a už je jedno jestli je ti osm, deset nebo dvanáct, člověk by šel radši ven střílet prakem nebo hrát fotbal, než cvičit etudy a stupnice. Ale bez cvičení to nejde. To věděla máma, která mě u toho držela. Samozřejmě, že nastaly chvíle, kdy mě chtěli z hudebky vyhodit, potom i z konzervatoře. To všechno jsem si prošel, ale vždycky jsem dostal nějaký kopanec, který mě ponaučil, a pak už to zase bylo v pořádku."
Nejen královský nástroj
"Na konzervatoři jsem byl pochopitelně zpočátku trošíčku vykulený. Pak jsem se ale rozkoukal, začal to brát poněkud ležérně, kafíčko, cigárko... V roce 1988 jsem jel velice sebevědomě na soutěž do Opavy a vypadl hned v prvním kole. To mě hrozně naštvalo. Můj profesor Václav Uhlíř mi říkal: ,Vidíš, kdybys pořádně cvičil, mohlo to dopadnout úplně jinak. Zkus to za tři měsíce v Brně. Tam je další soutěž, prosévačka na Pražské jaro.' Pustil jsem se do toho, cvičil šest, osm hodin denně, v Brně jsem byl nejmladší - sedmnáctiletý vedle třicetiletých borců - a dostal jsem se až na čtvrté místo. Začalo mě to prostě bavit. Na akademii jsem pak pokračoval u Aleše Bárty, kterému vděčím za techniku a preciznost. To je pro varhaní hru velice důležitá věc. Na rozdíl od jiných nástrojů je to u varhan jediná možnost, jak pracovat s tónem. Těsně před posledním ročníkem jsem soutěžil na předkole Pražského jara, vypadalo to pro mě velice nadějně, ale v poslední chvíli mě někteří lidé, s kterými jsem osobně nevycházel, sundali. Hrozně jsem se naštval, přerušil, začal chodit k Aleši Bártovi soukromě a nakonec už se na školu nevrátil. Uvědomil jsem si, že vlastně papír, díky kterému možná někde dostanu pětistovku navíc, mít nemusím."
Už za pardubických studentských let se ovšem Vlasta Bičík začal příležitostně věnovat i jiné muzice než varhaní hře. "Hrál jsem na svatbách, pohřbech, tu a tam na nějaké tancovačce, a pak jsem začal hrát v Pardubicích s jednou barovou kapelou. Vyzkoušel jsem si spoustu různých věcí a myslím, že je to hrozně užitečné. Třeba pro improvizaci. Ve varhaní hře se jí rád věnuji, a po pravdě řečeno, je stejně těžké spojit kilo ve swingu nebo v popíku jako ve vážné hudbě. Takže, čím víc toho člověk projde, tím lépe."
Ve světle muzikálových ramp
Docela odlišný svět než velebné přítmí kostelů a chrámů s burácejícími píšťalami varhan se Vlastimilu Bičíkovi otevřel v polovině devadesátých let na rozzářených scénách muzikálových divadel. Bylo to díky obrovskému boomu nových soukromých produkcí tohoto žánru u nás předtím více méně skomírajícího. V oblasti korepetice, respektive hudebního nastudování, se Vlasta Bičík rychle zřejmě nejvyhledávanějším a nejznámějším jménem nového muzikálového světa. Cesta do něj vedla přes konzervatoř Jaroslava Ježka, kam byl po konkurzu pozván jako korepetitor, a kde se mu naskytla obdobná nabídka pro českou verzi slavného muzikálu květinové generace Vlasy. Práce na Vlasech mu ovšem přinesla i další cenné zkušenosti. "Ve Vlasech jsem hrál i v orchestru a tam jsem se kuriózním způsobem poznal s Martinem Kumžákem, s nímž jsme od té doby spolupracovali už na spoustě dalších projektů. Předtím jsme se neznali. Jednou za mnou Martin, když řídil orchestr, přišel a povídá mi - Je to dobrý, ale hraješ moc. Hraj míň. Myslel jsem si, co je to za náfuku, co mi do toho má co kecat, já celou věc připravoval jako korepetitor a znám jí do noty, ale nedalo mi to. Muzikanti se střídali a příště vedle mě (já hrál na hammondky) hrál na piáno vynikající pianista Petr Berki a já zjistil, že on skoro nehraje. Jen tu a tam něco. Znělo to skvěle. Vzal jsem si domů noty, pouštěl si desku, zkoušel si k ní hrát a zjistil jsem, že to opravdu funguje úplně jinak. K tomu se ovšem člověk musí dopracovat. Něco jiného je hrát v tancovačkové kapele, kde člověk drží kila a do toho jede bum - čvacht, a něco jiného ve dvanáctičlenném dokonale vymyšleném a dokonale zaranžovaném bandu. Člověk se musí naučit ctít další nástroje a to chvilku trvá."
Pražská inscenace Vlasů byla tedy prvním krokem Vlasty Bičíka do zmíněného muzikálového světa. Hned poté se podílel na přípravách tolik diskutované muzikálové inscenace Rusalky, a pak byl přizván k hudebnímu nastudování muzikálu Hamlet Janka Ledeckého v právě otevíraném divadle Kalich. Vedle kompletního hudebního nastudování, včetně stavění a přípravy vokálních partů, se tu Vlasta Bičík podílel, coby varhaník, i na velmi zdařilé nahrávce hudebních základů. "Varhaní party jsme natáčeli v Rychnově nad Kněžnou v kostele Nejsvětější trojice, kde jsou jedny z nejkrásnějších mechanických romantických varhan u nás. Je to vynikající nástroj z druhé poloviny 19. století. I to místo je neobyčejně mystické, takže tam hrozně rád jezdím dělat varhaní koncerty."
I tak mohou vypadat průsečíky mezi dvěma zdánlivě odtažitými světy, světa muzikálu a vážné hudby. Dalším krokem v tom prvním zmíněném bylo pak pro Vlastu Bičíka nové hudební nastudování Landova Krysaře, opět na jevišti divadla Kalich. Tady si navíc celou věc vyzkoušel i tak říkajíc "z druhé strany", když se sám objevoval na pódiu v nově koncipované roli Stínu.
Stejnému divadelnímu domu zůstává věrný i v současnosti díky hudebnímu nastudování dalšího Ledeckého muzikálu Galileo. Od něj si o prázdninách odskočil, aby společně s Danem Landou a řadou předních českých rockových zpěváků připravil svéráznou adaptaci Mozartova Requiem, uváděnou v pražském Obecním domě pod názvem Rockquiem a zaznamenanou i albově.
"Je vlastně těžké srovnávat mé vlastní hraní a koncertování na varhany s prací na muzikálech a v divadle. Jsou to v podstatě věci neporovnatelné. V té první záleží vysloveně na mně, ta druhá je kolektivní. Člověk nemůže udělat sám muzikál a je také podstatné, že se dělá pro lidi, pro jejich vkus. Neříkám, že člověk musí uhnout, že musí dělat kompromisy, ale musí dělat věc tak, aby komunikovala s divákem. A to se může povést perfektně nebo ne."
... a dál
Portrét Vlastimila Bičíka by byl ovšem nepřesný a rozostřený, kdyby zahrnoval pouze jeho muzikálovou práci a varhanickou činnost. Zjevuje se totiž i na dalších, naprosto rozdílných scénách. Dopřává si uvolnění u rozverného ska v řadách kapely Sto zvířat, koncertuje s instrumentálně vybroušeným bandem Pajky Pajk, brilantní popovou formací, která doprovází nejrůznější interprety této scény u nás i v zahraničí. Mezi nejbližšími plány rozhodně stojí za to nepřehlédnout chystané album hudby pro flétnu a varhany, které by měl Vlasta Bičík na jaře natočit s flétnistou České filharmonie, Romanem Novotným.
Rýsuje se také práce na dalším muzikálovém projektu Daniela Landy, gangsterce Zabte sršně. A dozajista budou přibývat i zápisy v předlouhé diskografii nejrůznějších alb, na nichž Vlasta Bičík spolupracoval jako hostující studiový muzikant.
"Je jich opravdu veliká hromada. Některé z nich ani nemám doma. Je to všemožná muzika: počínaje Michalem Pavlíčkem, Danem Hůlkou, Danem Landou, po filmovou hudbu, kde se mi třeba moc líbilo Panství nebo teď Želary. Hlavní kritérium je pro mě, aby to byla smysluplná věc. Jedno, jestli popík nebo klasika, nesmí to být blbá muzika. Je to pro mě samozřejmě obživa, ale už jsem odmítl i velmi lukrativní nabídky, protože se mi prostě nelíbily. Musím v tom cítit smysl, musí mě to bavit."
C.V.
Varhaník Vlastimil Bičík se narodil 17. 2. 1971 v Pardubicích. Po absolvování pardubické konzervatoře studoval na pražské AMU. Koncertuje v řadě evropských zemí, korepetoval, respektive hudebně nastudoval, muzikály Vlasy, Rusalka, Hamlet, Krysař, Galileo, projekt Rockquiem a další inscenace. Působí jako pedagog na Státní konzervatoři v Praze, je vyhledávaným studiovým hráčem, vystupuje s kapelami Sto zvířat a Pajky Pajk. Ve zřídkavých chvílích volna se rád věnuje vaření a jakékoliv manuální práci.
