Tina Weymouth - Groove v sukni

Jedna z prvních basových hráčů, kteří kombinovali punk, funk a alternativu. Zakládající členka The Talking Heads. Nejen přínosná a inovativní basistka, ale i producentka, která se netlačí do popředí, přesto je její basová hra neopominutelná.

Tina Weymouth se narodila 22. listopadu 1950 v kalifornském Coronadu jako Martina Michele Weymouth. Díky otci, který sloužil u amerického námořnictva, se ale rodina brzy přesunula na východní pobřeží Spojených států. Ke kytaře se dostala relativně pozdě, až ve věku čtrnácti let. A přestože byla zaposlouchaná do oblíbenců šedesátých let, jako byli The Beatles, Bob Dylan nebo Peter, Paul & Mary, dlouho jí tenhle nástroj nevydržel.

V sedmdesátých letech Tina chodila na střední školu Rhode Island School of Design. Tam se seznámila se školní kapelou The Artistics, ve které hráli zpěvák a kytarista David Byrne a bubeník Chris Frantz. Se druhým jmenovaným Tina krátce nato začala chodit. David Byrne byl prvním, kdo dokončil školu, a hned vzápětí se přesunul do New Yorku. Totéž doporučil i dvojici Weymouth - Frantz. Souhlasili a v září 1974 se spolužáci ze střední školy znovu sešli. Byrne s Frantzem spolu opět začali hrát, a protože pro ně bylo nesmírně těžké sehnat basistu, který by sdílel jejich nadšení pro hudbu, jako byli Velvet Underground nebo Modern Lovers, přidala se k nim Tina, která se chopila basové kytary. Rozhodli se také změnit si jméno. Pojmenovali se

Talking Heads

Zpočátku hráli jako trio a zakrátko se prosadili v tehdy novém (a později velmi proslaveném) newyorském klubu CBGB’s. Vystupovali zde společně s dalšími tehdy vznikajícím legendami alternativní a punkové scény - The Ramones, Blondie, Television či Patti Smith. V průběhu roku se původní trio rozrostlo o dalšího člena, bývalého klávesistu Modern Lovers Jerry Harrisona. Krátce poté také podepsali svoji první smlouvu se společností Sire Records.

V roce 1977 Tinu Weymouth potkaly dvě důležité události. Za prvé vydali s kapelou debutové eponymní album - Talking Heads a za druhé si vzala svého dlouholetého přítele (a spoluhráče v kapele) Chrise Frantze. V průběhu několika let se Talking Heads díky dalším deskám (More Songs About Buildings and Food - 1978, Fear of Music - 1979 a Remain in Light - 1980) stali jednou z vůdčích kapel stylu new wave. Skladby z tohoto období (jako například Psycho Killer, Take Me to the River, Life During Wartime nebo Once in a Lifetime) se staly opravdovými hity a jsou dodnes hrány v rádiích.

Důležité je v tomto bodě poznamenat, že kapela se od původní alternativní, až punkově nervózní a energické hudby, dostala, díky okolním vlivům kupříkladu producenta Briana Ena, až k hudbě značně odlišné. Basa a bicí začaly pomalu ale jistě funkovat a dostávat se ke složitějším a šlapavějším rytmům. Kytara se stávala uhlazenější. Přidalo se několik hostujících muzikantů, kteří kapele vypomáhali hlavně na turné, ale zahráli si i na deskách - za zmínku jistě stojí pozdější kytarista a zpěvák King Crimson Adrian Belew -, dále to byl třeba perkusista Steven Stanley anebo dechová sekce.

Po turné v roce 1980 si kapela dala na pár let klid a sešla se opět v roce 1983 při natáčení desky Speaking in Tongues. Na této desce přerušili předchozí úspěšnou spolupráci s Brianem Enem a na skladbách se to významně podepsalo. Přestože deska pokračuje v inovativním duchu, písničky jsou více popové. Z této desky také pochází skladba, kterou později nesmírně proslavil Tom Jones v duetu s Ninou Persson

(The Cardigans). Touto skladbou je Burning Down the House. Následovalo další obří světové turné, které se ukázalo jako poslední v historii kapely. Záběry z něj jsou zachyceny ve filmu Stop Making Sense.

Po dalším, tentokrát výrazně popovém, albu z roku 1985 s názvem Little Creatures, se vlastně všichni rozprchli. David Byrne natočil svůj první film True Stories, jehož soundtrack vyšel pod hlavičkou Talking Heads jako další deska roku 1986. Kapela se sešla o dva roky později při natáčení alba Naked, kde se sice vrátili k svému naléhavému stylu, ale to už byla vlastně jejich labutí píseň, neboť o tři roky později, v roce 1991, skupina ohlásila svůj rozpad.

V roce 1996 se skupina dala dohromady bez Davida Byrnea jako The Heads a natočili desku No Talking Just Head a v roce 1999 se všichni čtyři sešli, aby propagovali novou edici desky Stop Making Sense vydanou k patnáctiletému výročí.

Tom Tom Club

Kapelu Tom Tom Club založili manželé Tina a Chris jako vedlejší sranda projekt k Talking Heads už v roce 1981. Členové se rekrutovali z doprovodných muzikantů z turné Talking Heads, tedy již výše zmiňovaní Adrian Belew a Steven Stanley, dalším členem se staly sestry Tiny Weymouth - Laura a Lina. Tina se tady, na rozdíl od domovské kapely, chopila i mikrofonu a tím i vůdčí role.

První desku kapela vydala hned v roce 1981. Toto eponymně pojmenované album bylo obrovským překvapením. Nejenže se dostalo na 23. pozici hitparády Billboard, ale písnička Genius of Love se vyšplhala až na 31. pozici na žebříčku singlů. Samply z této skladby byly později použity v písničce Mariah Carey Fantasy.

Hudebně se kapela posunula od experimentálně elektronického funk-punku Talking Heads spíše k popovějším písním. Důraz je kladen na melodii a významnou roli hraje v muzice hravost a humor. Tady bych zmínil podobné kapely britské ska scény, The Madness a The Specials. Tahle doba prostě přála hudebnímu humoru.

Pokračování kariéry této kapely už tolik slavné nebylo. Přestože další deska vyšla o dva roky později (Close Ttoo the Bone), sotva se dostala do první dvoustovky na Billboardu. A stejně tak tomu bylo i s albem Boom Boom Chi Boom Boom z roku 1988. Nicméně na druhé jmenované stojí za to aspoň výběr hostí. V první řadě je to kytarista a zpěvák Talking Heads David Byrne. Další významné jméno je Lou Reed (kytara a zpěv). Za zmínku stojí také klávesista Talking Heads Jerry Harrison a další klávesista, známý z kapely Level 42, Wally Badarou.

Další album Dark Sneak Love Action z roku 1991 nevzbudilo prakticky žádný ohlas a kapela se na dlouhých devět let odmlčela. I když ani album The Good the Bad and the Funky nevzbudilo patřičný ohlas, přeci jen rozčeřilo stojaté vody fádního popu a vneslo trochu hravosti na scénu. Z následujícího turné vznikl živý záznam Live @ the Clubhouse (2002). Od té doby kapela sice nepravidelně, ale přesto koncertuje (poslední, co jsem našel, bylo nějaké vystoupení pro nemocnici asi před měsícem, v srpnu 2008).

Ostatní

Tina Weymouth se ovšem nevěnovala pouze těmto dvěma kapelám, ale jako zkušená muzikantka a producentka se podílela na mnoha nahrávkách jiných umělců. V první řadě je to hostování na desce Gorillaz z roku 2001, které propůjčila svůj hlas. Z mnoha dalších hostování stojí určitě za to zmínit producentskou práci pro kapelu Happy Mondays - desky Sunshine & Love, Yes, please, Double Easy: The U.S.Singles, Loads (& Loads More). Jako zpěvačka a producentka se podílela na nahrávkách Ziggy Marleyho Conscious Party a One Bright Day. Pracovala i pro kapely a umělce Angelfish, Los Fabulosos Cadillacs, Zimbabwe Legit, Nona Hendyx, The Rosenbergs, Chicks on Speed, Lovewhip nebo Supergrass (Kiss of Life). V roce 1996 také došlo k pokusu o znovuobnovení The Talking Heads. David Byrne ovšem nesouhlasil, a tak, aby se nemuseli soudit o jméno kapely, dali si jméno The Heads a vydali nepříliš úspěšnou desku No Talking, Just Head.

Závěr

Tina Weymouth je právem jednou z nejrespektovanějších basistek světa. Její až punkově jednoduchá a přímočará basová linka s funkovým cítěním se stala signifikantní pro dvě významné kapely. Ovlivnila neskutečný zástup dalších basistů a basistek a to ji vyneslo k již zmiňovaným hostováním.

A na závěr dva krásné citáty Tiny: "Když jsi vášnivě zamilovaný do hudby, nepřestaneš ji dělat - hudba si tě vybere a neptá se tě na tvůj názor."

"Snažíme se, ať už hrajeme jakékoli vystoupení, aby byl cítit groove. Ten vnitřní dialog který je mezi námi, který se odehrává mezi hudbou a tebou, ten je pro mne hledáním Boha."