Z pódia Jazz klubu Městského divadla v Brně se s neodolatelnou vemlouvavostí nese sugestivní, něžně nakřáplý mužský hlas, houpaný jazzovými synkopami. Atmosféra je příjemně srdečná, swingově elektrizující - tak to koneckonců bývá obvyklé vždy, když zpívá Laďa Kerndl. Muž s moravskými kořeny , duší a osudy světoběžníka, který bezmála čtvrtstoletí nasával slaný vzduch snad všech moří světa v romantické roli zpěváka lodních barů. Muž, jehož hlas a cítění udržuje jeho zamilovanou swingovou muziku ve hmatatelné aktuálnosti, v něčem to žije a dýchá právě teď, na co si můžete sáhnout, co můžete prožít , co je na hony vzdáleno pouhé nostalgii a melancholii po muzice minulých desetiletí. Asi si po právu položíte otázku, proč právě tímhle obrázkem začíná další díl ze seriálu dívčích pěveckých portrétů "přítelkyně múz". Odpověď na tuhle případnou otázku má být vzápětí zodpovězena. Sálem zašumí potlesk, Laďa Kerndl uvádí svého hosta, zpěvačku a dceru - "... slečna Tereza Kerndlová!" Na jeviště přichází drobná subtilní dívka, která bezprostředně poté začíná zpívat slavný evergreen George Gershwina Embraceable You. Ti, kdo zasedli v publiku poprvé, se zdráhají uvěřit, že Tereza, která teď stanula po boku svého otce a s neméně výrazným cítěním a překvapivě značně vyzrálým projevem a lehkostí zvládá náročný part písně, je dívka sotva patnáctiletá.
Na rozdíl od většiny svých generačních vrstevnic proplouvá s určitou samozřejmostí melodiemi podvědomě spjatými s generací jejích rodičů a cítí se v nich doma. Těžko se chce věřit, že když dozní potlesk v závěrečném přídavku vrátí se se svým otcem do spící vísky nedaleko Brna a o osmé ráno bude zase sedět ve školní lavici deváté třídy základní školy. V novinářské hantýrce je v takových případech zvykem používat slova jako "objev", "naděje", "velký příslib" apod. S klidným svědomím ovšem lze konstatovat, že v případě Terezy Kerndlové jsou určitě na místě. A aby toho nebylo málo, kromě nemalých hudebních zkušeností má za sebou Tereza Kerndlová ve svých patnácti letech už bezmála dvě stovky nadabovaných filmů a televizních seriálů nebo nemalé tuzemské a zahraniční úspěchy ve stepu, kde už si šestkrát vyzkoušela radost z tuzemského mistrovského titulu. Ale pro nás je nejpodstatnější muzika. A cesta k ní pro Terezu Kerndlovou svým způsobem začala také na místě dost neobvyklém - na moři. Nevěříte? Pak tedy určitě nahlédněte do následujících řádků.
Swing a zelené koberce
"Táta zpíval na lodích až do roku 1994. Býval pryč vždycky tak tři měsíce a já, ještě před tím, než jsem začala chodit do školy, jsem tam za ním s mámou občas jezdila. Zrovna nedávno se mě ptal, co si z toho pamatuju. Moc toho není, byla jsem přece jenom hodně malá, a tak si vzpomínám, že se mi tam hrozně líbilo, že tam byly krásné balónky, jaké v té době u nás ještě nebyly, že jsem chodila na lodi do kina a úplně nejvíc mi utkvělo v paměti, že když jsem vyšla na palubu, byly tam zelené koberce."
Nezanedbatelná skutečnost je ale i ta, že Tereza Kerndlová při návštěvách na plovoucím "pracovišti" svého otce bývala permanentně obklopená muzikou. Muzikou jazzovou, swingovou, právě tou, které se Laďa Kerndl věnoval. Byla to první muzika, kterou slýchala od nejútlejšího dětství. Muzika, která hrávala z desek doma, z kazet na cestách v autě, kterou slýchala zpívat svého otce. Je tudíž zcela přirozené a nepochybné, že touhle nenucenou formou se jí dostávala pod kůži a do krve už ve chvíli, kdy jiné děti začínají vnímat docela odlišné dětské písničky. V době, kdy si broukají melodie Petra Skoumala, rýmy Zdeňka Svěráka či popěvky Dády Patrasové, bývala už Tereza Kerndlová obklopena pulzujícími jazzovými synkopami. Ale v jejím předškolním věku se odehrály i další prvotní kontakty s muzikou, kontakty aktivní, svým způsobem profesionální. Už jako předškolní dítě byla přizvána do studií Českého rozhlasu v Brně, kde si zazpívala na desce nahrávané pro poslouchání v mateřských školkách. Shodou zeměpisných okolností leží její rodná obec nedaleko místa, kde žije a přebývá Iva Bittová. Slovo dalo slovo a ve chvíli, kdy Iva Bittova zakládala svůj doprovodný dívčí sbor Letky, octla se v něm také Tereza a začala zpívat po boku této svébytné folkové divy. To už se ale seběhlo ve věku školním. Tereza se sborem a s Ivou Bittovou vystupovala nejen koncertně, ale zavítala i do studia. V roce 1997 se na trhu objevilo dvojalbum Ivy Bittové a Vladimíra Václavka Bílé inferno, na němž se Tereza podílela. Bílé inferno pak následoval ještě další projekt Koledníci. Ovšem ani koncertní vystoupení s Ivou Bittovou nebyla pro Terezu Kerndlovou ta úplně první .
"Poprvé jsem na koncertě zpívala, když mi bylo osm. To mě na jeviště vykopal táta. Křtil tehdy svoji novou desku a chtěl , abych si s ním na křtu zazpívala duet Unforgettable . Od té doby jsem s tátou začala vystupovat pravidelně a začala jsem zpívat i na jeho deskách."
Po dlouholetých angažmá po celém světě se Laďa Kerndl v roce 1994 vrátil zpátky do vlasti. Naštěstí vítězně překonal vážné onemocnění - zhoubný nádor v krku a začal se plně věnovat tuzemské jazzové a swingové scéně. Jeho dcera se postupně stala pravidelným hostem jeho koncertních i televizních vystoupení . V rámci společného programu časem nazkoušela i vlastní sólový blok a pravidelně se ke svému otci připojuje i ve studiu na natáčení jeho desek. To ovšem začalo zmíněným společným duetem Unforgettable a pochopitelně nezůstalo jen u hudební spolupráce v rodinném kruhu.
"Když mi bylo asi dvanáct nebo třináct, ozvali se z Příbramského Big Bandu, že natáčejí desku, a nabídli mi, jestli bych si na ní nechtěla zazpívat také jednu písničku. Poslali mi noty, starou nahrávku v podání Billy Holliday, abych se na ní mohla připravit. Bylo to zvláštní. Tady od nás jsem do Příbrami jela tři a půl hodiny. Tam jsem přišla do studia, pustili mi základ, já si stoupla k mikrofonu a písničku jsem nazpívala. Vzali jí hned napoprvé, za tři minuty bylo všechno hotovo a já se zase otočila a jela tři a půl hodiny zpátky."
Už samotné zpívání, cesty po koncertech po celé republice, ať už v průběhu čtyřletého působení ve sboru Ivy Bittové nebo na koncertech s otcem, by bylo vytížilo Terezu Kerndlovou naplno a ve věku, ke kterému neodmyslitelně patří povinná školní docházka, zaplnilo její čas do poslední minuty. Ale aby toho nebylo málo, současně přibyly i další zájmy, další aktivity, další úvazky, další práce.
Za mikrofonem a monitorem
Když se k Tereze Kerndlové donesla zpráva o konkurzu, při kterém producenti brněnských dabingových studií vybírali vhodné adepty pro dětské role, rozhodla se zkusit to také. Konkurz se podařil a Tereza už několik let pravidelně navštěvuje několik brněnských dabingových studií a na svém kontě má už slušnou řádku televizních seriálů, snímků televizních i filmových, včetně oblíbené Fontány pre Zuzanu 3. Ale ani dabingem to nemělo všechno skončit.
"Jednou jsme šli s tátou po Blansku a na ulici jsme zaslechli z otevřeného okna v prvním patře, že tam někdo stepuje. Táta se zamyslel a povídá - Když zpíváš jazz, měla by ses taky naučit trochu stepovat. Okamžitě jsme se otočili a šli jsme se tam zeptat a táta mě rovnou přihlásil. Původně jsme si opravdu mysleli, že se mám jenom naučit základy, které budu moct využít při zpívání a vystupování. Zapsala jsem se do prvního ročníku a vydrželo mi to už pět let. Nakonec se stalo, že skupina, se kterou jsem začala v Blansku stepovat, se stala šestinásobnými mistry republiky, mistry Evropy a na mistrovství světa jsme byli na čtvrtém a šestém místě. Byly samozřejmě chvíle, kdy jsem myslela, že to nemohu zvládnout, bylo toho hrozně moc. Kromě všech dalších věcí, týdně třikrát tři hodiny tréninku a už jsem myslela, že toho budu muset nechat. Trenér mi dal čtrnáct dní volna, abych si odpočinula, ale já mezitím trénovala s kamarádkou doma, doučila jsem se to, co jsem nemohla stihnout, a po čtrnácti dnech jsem pokračovala normálně dál. Když se prostě pro něco nadchnu, na něčem mi záleží, když opravdu chci něco dělat, tak to dělám tak dlouho, až se mi to povede."
Ale vraťme se zpět k muzice. Pokud se týče vlastního zpěvu, práce na technice a výrazu, je jediným občasným pedagogem a poradcem Terezy její otec.
"Když si s něčím nevím rady, poradí mi táta, ale nikam k nikomu na hodiny zpěvu nechodím. Nemůžu také říct, že bych nějak pravidelně a intenzívně cvičila. Na druhou stranu ale vlastně zpívám pořád. Dělám to třeba tak, že když jezdíme na koncerty, máme v autě neustále puštěné rádio a já si s ním neustále zpívám věci, které tam hrají. Osobně mám nejradši černou muziku. U spousty písniček si pamatuju anglické texty, a tak si je můžu s rádiem prozpěvovat. Před vlastním vystoupením se samozřejmě rozezpívávám, netroufnu si jen tak natvrdo nastoupit na jeviště. Písničky, které jsou třeba intonačně těžší a o kterých vím, že je budu večer zpívat, si vždycky před tím tak dvakrát nanečisto zazpívám."
Otcovská ruka Ladi Kerndla je vůči dceři také nekompromisní v otázce klavíru, na kterém se učí sedmým rokem.
"Musím se přiznat, že klavír nemám ráda, že mě cvičení moc nebaví. Naštěstí mám za sebou už sedm let, takže chybí ještě rok a skončím druhý cyklus. Táta má sice v úmyslu zapsat mě k nějakému jazzovému učiteli, ale uvidíme. Každopádně, hlavně kvůli tátovi s klavírem přestat nemůžu, protože jednou prohlásil, že když klavíru nechám, tak se mnou definitivně končí. No a to bych nechtěla."
... no a dál?
"Bude to asi prostředí, ve kterém odmalička vyrůstám, ale mám pocit, že úplně od dětství jsem si vždycky v duchu říkala, že budu zpěvačka. V červnu skončím ve škole, zapsala jsem se na gymnázium a chtěla bych se tam vedle angličtiny věnovat taky španělštině, protože jazyky mě baví. Samozřejmě občas přijde ta chvilka, kdy tak trochu závidím svým spolužačkám, které přijdou ze školy, hodí tašku do kouta a mají volno. To mně se moc často nestává. Ráda chodím plavat, ale už dlouho jsem se k tomu nedostala, moc mě baví i bruslení, ale na bruslích už jsem také nestála dva roky. Ono je to po pravdě řečeno i proto, že nevím, kam jsem dala brusle ,a celou zimu se mi je nepodařilo najít. Jinak toho mám každý den od rána do večera spoustu na práci. Uvažovala jsem i o nějakém muzikálu, ale nešlo to hned z několika důvodů. Jednak kvůli věku, protože dokud mi nebylo šestnáct, nemohla bych s žádným uzavřít smlouvu. Ale asi by to nešlo i proto, že na pravidelný úvazek na jednom místě, speciálně v Praze, bych neměla čas, a krom toho mě muzikál jako takový zas až tolik neláká."
Před Terezou Kerndlovou se v těchto dnech zcela hmatatelně rýsuje jiný projekt. V duchu své oblíbené černé muziky a v produkci Dana Hádla natočila společně s Helenou Zeťovou a Terezou Černochovou společné album. Dívčí trio je tu složeno ze zpěvaček, které tak potvrzují známé přísloví o jablku, co nepadá daleko od stromu. Dcery Leška Semelky, Karla Černocha a Ladi Kerndla se sešly na soudobé vlně moderního funky-soulového popu s patřičným jazzovým nádechem a ambiciózní projekt tří, jinak samostatných zpěvaček, má před sebou rozhodně nadějné vyhlídky.
"Deska už je hotová, natočená, připravená k vydání. První singl by se z ní už měl začít vysílat v rádiích a my se jenom musíme domluvit, jak si budeme říkat." Je samozřejmě otázkou času a řady okolností, jakým směrem se bude dál ubírat započatá cesta zpěvačky Terezy Kerndlové. Jedno je ale jisté - tahle dívka, vyplouvající ze swingových přístavů, už dávno dostala do vínku mnoho užitečného i záviděníhodného. Je tudíž pro svou plavbu vybavena mnohem lépe, než kdyby se do nekonečných vln vrhala z blíže neurčené nedozírné písčité pláže, kterou dokáže změnit každý sebemenší příliv, odliv nebo příboj. Lze totiž věřit tomu, že dívky vyplouvající za swingových přístavů se do nich určitě sem tam i vracejí.
