Ne mnoho vody řekami proteklo od doby, kdy jsem vás seznámil se dvěma Les Pauly, které vyrobil ostravský kytarář Stanislav Jurča, a už mířím do jeho dílny znovu. Tentokráte za druhou stranou kytarové barikády, za nástroji kopírujícími legendární Fendery. Přidávám se k řadě zvědavých muzikantů, toužících po konfrontaci svých miláčků s plnokrevníky stáje Jurča-Guitars.
S čím máme tu čest?
Téměř současně vyšly z jeho rukou dva nástroje, klony modelů, které vynesly značku Fender až na samotný vrchol. Telecaster a stratocaster podle původní receptury a vybraných ingrediencí? Však posuďte sami. ? Tele odpovídá specifikaci ranných padesátých let. Tělo je vyrobeno z lehkého bahenního jasanu (swamp ash) a finišováno v klasickém nitro provedení Butterscotch Blond. Jednokusý javorový krk je poměrně masivní, jen o chlup subtilnějším než má originál Nocasteru. Lak na krku je příjemně zažloutlý. Černý, bakelitový, jednovrstvý pickguard spolu s vaničkovou kobylkou přidává kytaře na autenticitě. Snímače jsou Fender Custom Shop ’51. Strat je naopak těla olšového (americká olše) a v barvě metalízy Candy Apple Red. Krk je taktéž jednokusý celojavorový, poměrně plného C profilu. Jediným skrytým kompromisem vzhledem k vintage charakteristikám jsou moderní biflexní výztuhy u obou krků. Skunk Stripe je tedy o necelý centimetr delší, než by byl u klasického drátu. Použití moderní výztuhy je však velmi praktické, u tak masivních krků je totiž často nutné strunám v tahu trochu pomoci, tedy ohýbat krk opačným směrem, než umožňují jednoduché výztuhy. Opět jednovrstvý, ale bílý pickguard napovídá, že jsme stále v padesátých letech, řekněme kolem roku 1957. Kytara je osazena šestišroubovým fender vintage tremolem s plným ocelovým blokem a snímači Fat ’50 z Custom Shopu. Ladicí mechaniky jsou u obou nástrojů Gotoh vintage, pražcový drát značky Dunlop a nulté pražce z kosti.
Testování
K testu jsou nastoupeny také Fender Stratocaster ’73, Fender Stratocaster American Atandard ’84, hand made telecaster z evropského jasanu a další nástroje. Hraje se přes hlavu Fender Bassman z druhé poloviny sedmdesátých let a 2 x 15 Fender box nebo přes kombo Vox AC-30.
Hned na úvod musím poznamenat, že definovat kvality nástrojů a rozdíly mezi nimi nebylo vůbec jednoduché. Zaujmout nějaké společné stanovisko nebylo zdaleka tak samozřejmé, jako když jsme testovali Les Pauly. Pokaždé, kdy jsme se na některé konkrétní vlastnosti shodli, stačilo, aby vzal nástroje do rukou někdo jiný, a vše bylo opět trochu jinak.
Jurča Stratocaster se chová velmi živě a ze všech přítomných nástrojů má asi nejširší frekvenční spektrum. Tón je velmi přirozený, vzdušný, jasný a teplý. V kombinaci s Bassmanem byl zvuk vždy více než konkrétní. Kytara má stále ještě trošku rozmary čerstvě narozeného dítka, ještě si zcela nesedla. Přesto vykazuje velký potenciál a z testu vyšla jako jednička, co do všestrannosti. Stařičká otlučená “sedmdesáttrojka” je dokonale vyzrálým nástrojem. Na zvuku se značně podílí i signálově velmi slabé snímače E Series, které v sedmdesátých letech vyráběla americká firma DiMarzio. Kytara tak má dřevní sound, s dokonalým twangem a velmi měkkým charakterem. Krk je značně odlišného ražení, je nejen méně objemný, ale i šířka hmatníku je o poznání užší než na ostatních stratech. Dá vám více práce dostat z kytary tón, který očekáváte, je to ovšem otázka zvyku. American Standard je nástrojem, který sází na sílu snímačů, mně osobně se zvuk jevil jako “nejméně Fender”, již na sucho zní nástroj více plastově, s absencí života a přirozenosti ve výškách. V rukou majitele zněl však skvěle.
Butterscotch Telecater nabízí typický “padesátkový” tón, naprosto nic mu neschází. Velmi lehké tělo krásně rezonuje, kytara jakoby dýchala. Stejně jako telecastery ranných padesátých let má tón více posunutý ve středech na úkor jedovatých výšek. Přestože se někomu může jevit jako “ultimátně country”, jde naopak velmi univerzální nástroj. Můj “hand made” telecaster je konstrukčním protipólem. Velmi těžké tělo z evropského jasanu produkuje tvrdý tón, hutný v basech, s poněkud pichlavějšími výškami. Tím se více blíží charakteru sedmdesátkových “telat”. Znatelně silnější zvuk (Lindy Fralin Stock Pickups) je dravější, ale chudší na twang. A ten přece dělá telecaster telecasterem.
Je otázkou, jakou mírou se silné profily krků Staňových kytar projevují na výsledném zvuku. Někomu do ruky sedly okamžitě, někdo byl trochu zaskočen. Ovšem po pár minutách hraní vám vše ostatní připadá titěrné a nepohodlné.
Závěrem
Lituji snad jen toho, že test nebyl slepý. Kdybych měl se šátkem přes oči označit nástroj se zvukem Fender, je dost možné, že by na hlavici měl zcela jiný nápis. Každopádně jsem se ujistil, proč jsou Fendery po půl staletí stále nejprodávanějšími kytarami. Jsou to nástroje s čistou duší a zahrají jen to, co sami do nich dáte. Pokud se s takovou kytarou sžijete, dovolí vám hraním vyjádřit více než kterýkoli jiný nástroj. Myslím, že to byl Chris Rea, kdo řekl: “Když někdo mluví o stratocastru, tak tím myslí svůj strat, pro každého je nejlepší ten jeho...”
Radek Pastraňák (Buty)
Radku, budu se tě vyptávat hlavně na telecastera, protože v tvých rukách vidím tenhle nástroj nejčastěji. Co tě vlastně na telecasteru přitahuje?
Jednoduchost, drzost, vzdálenost mezi snímači, z toho vyplývající extrémy na krajích a široká mezipoloha, v případě mého telete nekonečná dynamika.
Vzal sis Standovo tele na několik dnů k sobě na prázdniny, jak se ti s ním žilo? Co tě na něm oslovilo?
Standovo telátko je na první pohled krásné a ihned vzbuzuje zvědavost. Bahenní jasan, krček macatější, ale velmi příjemný do ruky, zvukově posazený spíše nahoře než dole, rychlý start a slušný sustain. Já bych trochu zvedl dohmat, ale to je můj problém.
Hraješ na tele z ranných sedmdesátých let, to je celkem odlišná koncepce, těžký a tvrdý jasan. Mohl bys popsat, jak se liší od Standova telecasteru? Je ta váha na zvuku znát?
Když mám na krku svůj telecaster, tak vím, že jsem v práci. Ve velmi těžké práci. Odměnou jsou mi velmi těžké vibrace do břicha, které mám rád a které jsou mi oporou v nehostinných podmínkách mnoha nehostinných pódií. Staňův kus je naopak lehký jako pírko, a je to tedy zcela jiná kytara. Podle mě je vhodná spíše pro komornější hraní a vyhrávání si s drobnostmi a libůstkami levé i pravé ruky. Je to takový mazlíček pro milovníka kytar.
Co snímače? Nebyly na tebe moc slabé? Oproti mým Lindy Fralin je třeba hlasitost takřka poloviční, tady jsme v padesátých letech...
Naopak si myslím, že volba snímačů je správná. Kytara má svoji filozofii, je velmi citlivá, určená pro hračičkáře a jeho citlivé hraní. V kombinaci s Bassmanem (jak se starým s dvoupatnáctkovou bednou, tak s novou čtyřdesítkou) velmi inspirativní. Problém je samozřejmě chtít ji během koncertu vyměnit za jinou a naopak. Ten hlasitostní rozdíl je opravdu veliký.
Fendery ze sedmdesátých let mají poměrně úzké krky, na nultém pražci i pod 41 mm. Jak sis zvykal na širší a hlavně podstatně hlubší krky?
Vzhledem k tomu, že jsem zvyklý ve studiu vlastně pořád přecházet z kytary na kytaru, tak jsem si na něho zvykl okamžitě. Řekl bych, že si s ním Staňa pěkně vyhrál.
Znějí tyto nástroje z českých luhů a hájů opravdu jako Fendery? Čím je to ovlivněno?
To opravdu nevím. Několik Fenderů jsem měl a několik jich mám, ale že by měly kromě toho nápisu na sobě něco společného, bych opravdu neřekl. Je pravda, že nic z padesátých let momentálně nevlastním, takže těžko srovnávat. Řekl bych, že ten nástroj má svoji osobnost, a kdo si ho pořídí, bude mít pěkné Vánoce.
Dalibor Klapuch (Kytarista a duše legendární ostravské kapely Matyáš Gali a bývalý dlouholetý člen Rock and Roll Bandu Marcela Woodmana.)
Dalibore, vím, že jsi se svým “sedmdesáttrojkou” stratem přímo srostlý, taky už jí pomalu táhne na čtyřicet, může s ní vůbec soupeřit takový holobrádek, jako je Standův stratík?
Standův Jurčer je krásný a profesionálně postavený nástroj. Pro mě určitě velké překvapení. Rád bych se s jeho kytarou potkal za pár roků, až se celkově usadí a začne ze sebe vydávat to nejlepší. Přeji jí, ať se dostane do dobrých rukou.
Máš hodně specifickou techniku hry, trsátko ti nic neříká. Odráží se nějak hra prsty na požadavcích na nástroj? Nebo jinak, vybere si “trsátkový” hráč jinou kytaru než ty?
Trsátko, no, nikdy jsme si na sebe nezvykli. Asi nejvíc mi vadilo, že mezi prsty a nástrojem je něco neživého, co má pro mě jedinou funkci, a tou je zesílit zvuk... Prstové hraní umožňuje přenést do strun víc emocí a přijde mi i dynamičtější a barevnější. Zajímavé je, jak se přizpůsobuje lidské tělo. Zpočátku se mi ošoupávaly nehty, teď už je mám tvrdé pomalu jako kopýtka. Prstové hraní na elektriku vyžaduje dvě věci - kvalitní zesilovač, který vezme všechno, a nástroj, který neodmlouvá. Trsátkový hráč si určitě vybere kytaru podobnou, jen na ni bude hrát trsátkem (smích).
Fendery ze sedmdesátých let mají poměrně úzké krky, na nultém pražci i pod 41 mm, jak sis zvykal na širší a hlavně podstatně hlubší krk?
Pravdou je, že sedmdesátkové straty byly nevyzpytatelné. Měl jsem v ruce skvělé kusy, i úplná pádla, krky všelijakých rozměrů a šílené rozdíly v hmotnostech i zvuku. Tahle kytara mi ovšem padla do ruky na první chytnutí. Našla si mě... Má trošku užší krk u hlavy, což mi maximálně vyhovuje, a celkově má krk přesně tolik dřeva, aby strat dával pořádný akustický výtlak. Kytara hraje v celém spektru, drží ladění za všech povětrnostních podmínek i politických režimů a jediné, co se mění k horšímu, jsou opotřebovávající se pražce...
Znějí tyto nástroje z českých luhů a hájů opravdu jako Fendery? Čím je to ovlivněno?
Fendery jsou oproti jiným konstrukcím vlastně “jen” sešroubované špalky dřeva. Takže když si kytarář z jakýchkoliv luhů a hájů opatří kvalitní materiál, nastuduje postupy, pousměje se nad patentovými úřady, ano, může vyrobit i “fendra nejfendrovatějšího”. Ale pořád tomu bude něco chybět... Kolem té značky je prostě nějaká magie. Řekl bych i úsměvná a pro lidstvo přínosná forma náboženství... A jestli v tom Pán Bůh prsty skutečně měl, tak při vnuknutí nápadu Leo Fenderovi měl stejně dobrý den jako při hrátkách s Adamovým žebrem :-) ... diky za obojí!
Nějak jsem měl z našeho testu pocit, že nejlepší kytara je každá, která je v rukou svého majitele. Který nástroj vítězil u tebe?
Test dopadl tak, jak říkáš, právě proto, že u strata obecně závisí velice moc na osobnosti hráče. Můžu tedy srovnávat jen řemeslnou stránku a tady byly obě Standovy kytary (strat a tele) hodně vepředu. Pro mě je vítězem testu skutečnost, že jsem se dozvěděl jméno člověka, kterému svou “sedmdesáttrojku” svěřím k přepražcování, už se těším, až zas kytara naplno zazvoní.
Co všichni máte na těch zaprděných stratocasterech? Kytara pro Barbie, všude samý plast a díra. Tele je přece mnohem lepší!
... tyjo, to se ptáš ty, ryzí SRV/Hendrixovec? Ale dobře - tak třeba pro mě je stratocaster bílé plátno, malířská paleta, dýmka míru a úplná svoboda... No a když už teda fakt srovnání strat, tele - hoří obě stejně, ne? (smích)
