"Nejdůležitější na stavbě kytar je udělat všechno pořádně, každý krok musí být proveden naprosto špičkově."
Jednoho slunečného ledního dopoledne jsem se vydal s Petrem Štikou, kolegou z Muzikusu a "showbyznysu", ke kytaráři Stanislavu Papežovi.
Stanislava Papeže jsem poprvé potkal na Huvelu v roce 2004 díky svému dvornímu opraváři komb a elektroniky Dušanu Faškovi. Ač jsem do té doby neměl rád telecastery, model Papež jsem si hned zamiloval, ale v kapse chybělo oněch pětadvacet tisíc peněz potřebných, aby se tento mistrovský kus stal částí mé sbírky kytar...
Býti stavitelem kytar je krásné řemeslo. A není pro kytaristu hezčího zážitku než přijet pár kilometrů za Prahu, do Jílového, kde se v útulném rodinném domku v přírodě nachází dílna, která voní dřevem a každý měsíc se v ní zrodí alespoň jedna kytara. Stanislav Papež se dostal ke stavění kytar asi před deseti lety a vůbec ne tak, jak bychom předpokládali: průmyslovka - Luby u Chebu - vlastní dílna.
Začal chodit na lekce kytary rockové školy ve Mlejně, tedy do Come to Jam k Pavlovi Zvěřinovi a následně k Petrovi Jurkovičovi. Tou dobou už Petr Jurkovič kytary stavěl a potřeboval někoho na pomoc. Tehdy vyráběl asi deset kytar ročně. Firma se zanedlouho přestěhovala na Radlík a pak do Jílového u Prahy, kde se začala rozrůstat. Po několika letech hraní na kytaru a vyrábění kytar zjistil Standa, že ho to hraní vlastně moc nebaví. "Když jsem se dozvěděl, že na kytaru nic neumím, hodil jsem ji do kouta. Baví mě kytary a nechci hrát 'laufy'. To se pěkně poslouchá, ale chce to příliš píle. Mě zajímá zvuk, jak vzniká, proč to tak zní..."
Stanislav Papež nemá oblíbené tvary kytar, nicméně když se podíváme do jeho sbírky vyrobených kytar, převažují modely tvaru stratocaster nebo telecaster. Na druhou stranu, všechny klasické tvary byly asi vymyšleny, takže není důvod za každou cenu vymýšlet něco jiného. "Dávám přednost spíše praktičnosti než vymýšlení nových tvarů kytar. Pro mě je důležité, aby se kytara nepřevažovala, aby se na ní daly dobře použít struny, aby se vešla do kufru. Samozřejmě, pokud zákazník chce, tak mu vyrobím jakýkoli tvar nebo doladím klasický. Mojí častou modifikací např. klasického strata je seříznutí spodního rohu, aby ruka mohla do vyšších poloh."
Zeptal jsem se zájmem, jestli Standa má nějakou kytaru nebo si nějakou vyrobil, ale zjistil jsem, že kovářova kobyla je skutečně bosá. "Kdysi jsem si z malé části postavil u Petra Jurkoviče stratocastera, ale teď ho má Peter Introvič. Tehdy se mu strašně líbila a rozumíš... kšeft je kšeft..."
Nedílnou součástí povolání kytaráře jsou opravy, které u Stanislava Papeže tvoří asi 50% práce. Je možno si nechat opravit elektrické i akustické kytary, jen u lubovek je lepší zajít s opravami vrchní desky za houslařem. Dokonce i oni říkají, že je to sázka do loterie.
Než se začne v dílně v Jílovém u Prahy vyrábět kytara, je nutné vybrat dřevo. Výběr dřeva závisí na zákazníkovi. "Vždy mě zajímalo, jak kytaráři vybírají dřevo a jaké jsou možné faktory, které ovlivní to, že nebude hrát. Dřevo nehraje hlavně tehdy, když je rychle vysušené v sušičkách nebo špatně kácené (např. v létě). S tím sušením je to trochu sporné, protože např. mahagon nebo dřeva na hmatník (eben, palisandr...) tady přírodně vysušené neseženeš. Mám například třicetiletou lípu a je to opravdu kvalita. Nedávno jsem si nechal přivézt javor. Ten káceli lidé, kteří tomu rozumí, takže se to dělalo v zimě a řezalo se pomalu. Pak je nutné to každého půl roku přeložit - prostě dodržet ty staré recepty houslařů."
Nedílnou součástí výroby kytary je také krk. "Říká se, že krk je to nejpracnější, ale mě to přijde stejně pracné jako cokoliv jiného. Je důležité mít dobré přířezy. Do krku se dávají výztuhy - buď jednosměrné, nebo obousměrné. Krk se vezme, vyfrézuje se do něj drážka a vloží se výztuha. Potom se dělají pražce, na které mám podle příslušné menzury šablonu.
Co se týče snímačů, tak se používají Kent Armstrong, Seymour Duncan nebo cokoli, co zákazníka napadne. Jelikož už Stanislav Papež provozuje svou vlastní dílnu přes dva roky, začínají se množit vlastníci jeho modelů: Petr Štika a Jan Zouhar (S'N'C), kytaristé Bublifucku. Opravy: Zdeněk Fischer, Jaroslav Helešic, Wohnout, Tři Sestry a další.
Jelikož jsem kytarista a stavbě kytar rozumím jen okrajově, zajímalo mě, jak vypadá geneze takové kytary, konkrétně postup při výrobě stratocastera. "Nejdůležitější na stavbě kytar je udělat všechno pořádně, každý krok musí být proveden naprosto špičkově, protože zanedbání jednoho kroku se potom projeví na kytaře celkově. Než se začne stavět, domluvím se zákazníkem, co by si představoval za dřevo na korpus - u strata asi olši nebo jasan a na hmatník palisandr nebo javor (maple). Pak se určí tvar (v případě stratocastera půjde jen o jemné změny a úpravy již daného modelu), osazení, a ještě je nutné vzít v úvahu muziku, pro kterou bude kytara stvořena. Když je vše vybráno, udělá se hrubý tvar, doladí se polohy potenciometrů, vyfrézují se potřebné otvory a pak se dělá barva. Než se začne kytara mořit, musí být naprosto dokonale vybroušená. Brousí se smirkovými papíry od hrubosti 80 do 600. Mezitím se dřevo lehce navlhčuje, aby byly vidět případné chyby. Dále se dřevo natře lihem, který zase zvýrazní nedostatky. Moří se lihovými mořidly jako za stara. Než se začne lakovat, je nutné asi týden počkat. Používám nitrocelulózové laky, které se používaly dříve. Dohromady je na kytaře asi 40-50 vrstev. Nitrolaky používám proto, že mají asi nejmíň negativní vliv na zvuk. Ještě lepší je vosk nebo šelak, ale vosk nejde použít na všechno a šelak by rockerům moc dlouho nevydržel.
Zdálo by se, že všechna práce je hotova, nicméně zbývá tu stále ještě dodělat krk a hmatník. "Na hmatník používám buď lak, nebo vosk. Mám teorii: svůj k svému. Máš-li světlý hmatník, je lepší lakovat, protože navoskovaný maple neck mi přijde nepěkný. Naproti tomu se palisandr a eben voskuje. Krk zezadu lakuji i voskuji, podle přání zákazníka. Lakuji zase nitro laky a nepoužívám matné laky, protože se hodně špiní. Dále je zde otázka mechanik a ty používám buďto Sperzel nebo Gotoh - zamykací nebo ne, podle toho, jak kdo chce. Značky na hmatníku dělám perleťové, většinou standardní tečky, ale když někdo přijde s vymyšleným tvarem, tak já mu většinou řeknu, že se zbláznil a pak z toho vyřežu kýženého ptáka nebo popínavý břečťan.
Celkově vzato můžu říci, že návštěva u kytaráře Stanislava Papeže byla velmi příjemná a poučná. Standa je člověk, který kytary dělá s láskou a dělá je tím starým osvědčeným způsobem. Jelikož jsem měl tři jeho kytary v ruce a mou vlastní Ibanezku mi vylepšil k nepoznání, mohu s čistým svědomím říci, že od Standy to hraje!
