Dne 16. 1. 2003 měla Praha tu čest přivítat jednoho z největších současných kytarových talentů, představitele nastupující mladší bluesové generace a především ohromného muzikanta Bernarda Allisona. Nebyl v Praze poprvé. V roce 1992 jsme ho měli možnost vidět na koncertě jeho otce, bluesové legendy Luthera Allisona, kde obstarával doprovodné kytarové party. Nyní se tento fenomén představil v čele své skvělé kapely Bernard Allison Group stylově zahrnující kromě blues i funky, soul, rhythm'n'blues i reggae a dokonale zválcoval vyprodaný Lucerna Music Bar.
Díky svému otci měl Bernard Allison již jako teenager možnost setkávat se s esy hudebního světa. Z jeho hraní je cítit vliv Buddyho Guye, Stevieho Raye Vaughana, Alberta Collinse, Freddieho Kinga, Johnyho Wintera a především jeho otce. (On sám mi potvrdil, že si těchto pánů velmi váží a že jej významným způsobem ovlivnili.) Kupříkladu jamoval prý se Stevie Rayem Vaughanem a jeho kamarád Johny Winter ho učil zacházet s různými typy ladění při slideu. Po ukončení vysokoškolského studia vedl kapelu Blues Machine Koko Taylorové a později i band Luthera Allisona. Svému otci pomáhal i se skládáním hudby a textů pro jeho alba z devadesátých let. V poslední době se Allison též přátelí s Princem, o kterém říká, že skvěle a velmi rád hraje blues. Musím říci, že přestože se Bernard Allison pohybuje v takové společnosti (nebo snad právě proto), chová se mimo jeviště spíš nenápadně a velmi mile. Díky jeho vstřícnosti a též trpělivosti kytarového technika Laurenta Jourdaina jsme se mohli já a fotograf Honza Langer zhostit bez větších problémů úkolu, kterým nás pověřila redakce Muzikusu: napsat technickou reportáž z koncertu, aneb "na co ti skvělí chlapíci hrají".
Bernard Allison Group velmi dobře odhadli akustické vlastnosti Lucerna Music Baru a postavili své nástroje na zadní zvýšenou část pódia. Oválný předek pak nechali volný pro mimochodem výtečně hrající předskokany, David Murphy Band. Jevištní monitory obstarala naše firma Jesenský, P. A. systém byl použit místní a za rovněž místním mixpultem umístěným na balkóně stál stage manager Bernard Allison Group, Dave Brown. Pódiovka, neboli nástrojový aparát a bicí byly pronajaty od jedné německé firmy, která zajišťuje technické zázemí zámořským umělcům přesně dle objednávky. Tudíž dále popisované aparáty jsou prý typově shodné s těmi, na něž hrají tito muzikanti doma.
Bernard Allison nejvíce hrál na švýcarskou kopii stratocastera, Blade-Levinson, v modré barvě, osazenou původními snímači s aktivní elektronikou. Druhou kytarou, co se četnosti použití na koncertě týče, byl blonďatý Fender Strat Deluxe Plus se snímači Lace Sensor. Oba straty měly palisandrové hmatníky. Dále hrál na nástroj, se kterým je vyfocen na obalu své nové desky Storms of Life, modrý Gibson ES-346 (pololubovka se dvěma humbuckery podobná ES-335, ale subtilnější tělo a krk s menší hlavou). Svou brilantní asi čtvrthodinovou slideovou exhibici, při níž postupně obešel celý sál i s balkony a málem tím způsobil srdeční mrtvici velkému počtu přítomných příslušnic něžného pohlaví, odehrál na zakázkového pochromovaného telecastera James Fossard Steel Deville se snímači Joe Barden, kterého měl naladěného jakoby (slůvko "jakoby" hned vysvětlím) D-H-G-D-A-D (od vrchní struny k basovým). Bernard Allison natahuje na všechny své kytary struny o tvrdosti .010-.052 a podlaďuje je o půltón níž oproti normálnímu ladění. Je to finta, kterou kdysi používal Jimi Hendrix, dále Stevie Ray Vaughan, Scott Henderson, aj. Její pomocí dociluje tučnějšího zvuku. (Ale pak těch křížků a béček v klávesových a dechových partech!) Všechny kytary byly samozřejmě jeho vlastní.
A teď ke kytarovému aparátu. Poměrně jednoduchá (ale zato velmi účinná) sestava zahrnovala rack mimo jiné obsahující zesilovač Mesa/Boogie Dual Rectifier, a bednu. V efektové smyčce zesilovače byly zapojeny: Digitech Whammy pedál, kvákadlo Jim Dunlop Cry Baby 535Q a rackový Alesis Quadraverb GT. V racku se též nacházel MIDI/analogový ovladač Ground Control od firmy Digital Music Corp. kontrolovaný pedálem, který umí všechny uvedené efekty a též i kanály zesilovače přepínat, jak je třeba. Dalšími součástmi racku Bernarda Allisona byly: ladička Korg, Furman Power Condicioner a přijímač od Shure Wireless ULXP4 vysílačky. Signál z Dual Rectifiera pak pumpoval do polouzavřeného 4 x 12" kabinetu Mesa/Boogie a byl sejmut dvěma mikrofony Shure SM 57 v blízkých pozicích kolmo k mřížce, (každý u jiného repráku kvůli protifázi) přičemž jeden mířil do poloviny mezi střed a okraj membrány a druhý přímo na střed.
Bubeník Ron Sutton hrál s obrovskou energií a radostí na úspornou soupravu Yamaha Recording Custom o velikostech 10", 12" a 14", jak jsem byl poučen kolegou z Murphy Bandu, černé barvy (to jsem poznal sám). Činely byly značky Sabian. Souprava sestávala z kopáku, virblu, hihaty, dvou tomů, kotle a tří činelů.
Baskytarista Jassen Wilbur celý koncert odehrál na pětistrunnou basu Fender Deluxe Jazz Bass V a spolu s bubeníkem tvořil strojově přesnou a groovující rytmickou sekci. V záloze měl ještě pětistrunného Music Mana, ale toho nepoužil. Basový aparát měl Wilbur sestavený ze zesilovače SWR 750X a dvou uzavřených kabinetů SWR a Ampeg (oba 4 x 10").
Posledním členem kapely (nikoliv výkonem, ale bráno odleva doprava z pohledu diváka) byl senzační klávesista Mike Vlahakis, dlouholetý spoluhráč Bernarda Allisona z kapely jeho otce. Tento pozoruhodný hudebník hrál střídavě na Rolanda RD-500 (piánové zvuky) a Hammondy XB2. Občas tam střihnul nějaké dechové riffy s omezenou pomocí Korgu 01/W Pro. Hammondy měl zapojeny do výborně znějící leslie bedny od firmy Motion Sound. Hlasitost Rolanda a Hammondů ovládal pomocí pedálu Ernie Ball Volume a další šlapkou reguloval rychlost leslie. Jako odposlech měl vedle sebe postavené staré tříkanálové klávesové kombo Peavey, blíže neurčitelného typu, kam si kromě kláves nechal od pódiového zvukaře posílat ještě i zbytek kapely. Mike Vlahakis hrál skvělé beglajty a vkusnými hady na hammondy pěkně sekundoval Bernardu Allisonovi.
Vystoupení Bernard Allison Group byl "ukrutnej nářez" a nepochybně patří k vrcholům letošní koncertní sezóny u nás. Lídr této formace se představil nejen jako virtuózní kytarista hrající s obrovskou invencí a energií, ale i jako výtečný zpěvák a frontman. Měli jsme to štěstí vidět v akci skvělého muzikanta hrajícího a zpívajícího s velkým srdcem, pro kterého platí, že "jablko nepadá... atd.", a o kterém určitě ještě uslyšíme. Možná už na podzim tohoto roku, kdy se agentura Joe's Garage chystá tento skvělý koncert v Praze zopakovat.
Výběr z diskografie:
Born With The Blues (Ruf Records, 1997)
Next Generation (Celluloid, 1998)
Times Are Changing (Ruf Records, 1998)
Across the Water (Tone-Cool Records, 2000)
Hang on! (Ruf Records 2001)
Storms of Life (Tone-Cool Records, 2002)
