Důležitost a nepostradatelnost Rogera Glovera jako muzikanta a člověka, který hudebně a zvukově ošetřuje jak nové, tak i remastrované reedice starších desek Deep Purple, je všeobecně známa. Stejně tak jako jeho dlouholetá producentská kariéra, během které produkoval desky Nazareth, Elf, Judas Priest, Davida Coverdalea, Roryho Gallaghera, Status Quo a spousty dalších. Ovšem méně známá jsou jeho sólová alba, a o to víc neodpustitelné by bylo přehlédnout jeho letošní senzační sólovou desku Snapshot, která prezentuje a kumuluje čtyři desítky let sbíraných muzikantských zkušeností. Během rozhovoru, který se odehrál těsně před vystoupením Deep Purple v německém Zwickau, jsem poznal, že tento nesmírně kultivovaný a příjemný člověk oplývá kvalitami nejen muzikantsky, ale i lidsky.
Vaše poslední sólová deska vyšla před čtrnácti lety, proč jste se po takové době rozhodl vydat další sólový počin?
Neexistuje nějaký speciální důvod, ta deska si o svůj vznik řekla sama. Nemusí být zvláštní příčina k napsání písniček, protože ty skladby existují nezávisle na tobě, akorát je v určitém okamžiku uslyšíš a potřebuješ je dostat ze sebe. Podobná je i situace se skladbami pro Deep Purple, nelze je zkomponovat. Písně Deep Purple jsou výsledkem našeho společného jamování. Někdo může přinést nápad, nebo téma, které potom rozvíjíme, ale nikdo si nemůže sednout s tím, že teď složí něco pro Deep Purple. Já jsem skladatel nezávisle na tom, jestli se mi to líbí, nebo ne. Dostávám nápady, které musím přetvořit v písně, a protože nejsem spokojen se svým hlasem, dávám přednost skládání. Nestarám se o zpěv, i když vím, že velcí rockoví skladatelé jako Bob Dylan, Randy Newman, či Ry Cooder též nedisponují výjimečnými hlasy, ale jsou to velmi expresivní hlasy. Mám štěstí, že se můžu spolehnout na zpěváka Randalla Brambletta, který dokáže mé skladby zazpívat s takovým výrazem a přesvědčivostí, s jakými bych to já nedokázal, i kdybych náhodou zpívat uměl.
Jak ses k Randallu Branblettovi vlastně dostal?
Znám ho už ze sedmdesátých let, kdy hrál ve skupině Sea Level. Měl jsem jejich desky.
Máš na mysli kapelu, kterou vedl známý pianista Chuck Leavell?
Ano, též jsem ho znal z jeho spolupráce se Stevem Winwoodem. Jednou mi kytarový technik Stevea Morseho dal jeho sólovou desku a mně se jeho hlas strašně líbil. Potkali jsme se v zákulisí na nějakém festivalu ve Švýcarsku a já jsem mu řekl něco ve stylu - ty mě neznáš, já tebe taky ne, ale mám pocit, že z našeho spojení by mohlo vzejít něco pěkného, a optal jsem se ho, zda by nechtěl, abychom spolu něco zkusili. Souhlasil a přijal mé pozvání k návštěvě. Strávili jsme pět velmi příjemných dnů v mém domácím studiu. Vytvořil se mezi námi velmi přátelský vztah a od tohoto okamžiku jsem věděl, že to je nejvhodnější hlas pro mé skladby.
A jak a podle čeho jsi vybíral další muzikanty, kteří s tebou hrají na desce?
Všechno je otázka náhody. Zeptal jsem se zvukaře, který mi pomáhal remasterovat Machine Head, zda nezná nějakého dobrého bubeníka. Na otázku jakého typu jsem odpověděl, že hledám někoho, jako je Jim Keltner, je to báječný, ale hodně drahý bubeník a já si ho nemůžu dovolit. Tak jsem dostal tip na Joea Bonadia, se kterým jsem se poprvé viděl až ve studiu. Večer před tím jsme si telefonovali a domluvili jsme se, že si nebude nic předem připravovat a že zkusíme spolu improvizovat. Od stejného zvukaře jsem dostal tip i na kytaristu Erana Tabiba ze skupiny Spin Doctors. Všechno probíhalo velmi spontánně a ihned ten první den jsme nahráli několik skladeb. Při dalším session se k nám připojili kytaristé Warren Haynes od Allman Brothers, Larry Saltzman, Nick Moroch a Gerry Leonard, který teď hrál na poslední desce Davida Bowieho. Pianistu Mickeyho Lee Soleho znám ještě z dob Elf a Rainbow, vůbec ta deska vznikala velmi snadno a rychle.
Přitom se všude píše, že jsi tu desku připravoval velmi dlouho?
Nejdřív jsme byli ve studiu já, Joe Bonadio, Eran Tabib a Randall Bramblett s tím, že za pouhé dva dny jsme kompletně natočili a zmixovali pět skladeb. Do studia jsme se vrátili opět až po dvou letech, protože jsme mezitím s Deep Purple velice intenzivně koncertovali a navíc člověk si musí ušetřit nějaký čas i pro rodinu. Nakonec se mi podařilo z toho rodinného času ukrást týden a se zbytkem kapely, kterou jsem dal dohromady, jsme dotočili čtrnáct skladeb, které jsou na desce.
Snapshot je stylově velmi různorodé album, je tam rock'n'roll, country nebo reggae, byl to záměr udělat tak pestrou desku?
Vůbec nepřemýšlím o hudebních stylech, ale o skladbách. Písně jsou takové, jaké jsou a samy si říkají, jak mají znít, záleží hlavně na tom, jakou mají ideu a kdo je interpretuje. Například Bob Dylan, můžeš říct, v jakém stylu jeho skladby jsou? Hudba je prostě hudba a je velmi obtížné dělit ji na jednotlivé styly. Beru ji jako celek a takový přístup mi imponuje.
Nemůžeš ale popřít, že úvodní skladba My Turn se podstatně liší od ostatních.
Určitě tě tam zaujal ten funky groove. K této skladbě mě inspirovala první deska J. J. Calea, kde jsou After Midnight a Crazy Mama. Mám ji moc rád. Tato deska má v sobě nějakou zvláštní magii. Normálně se z ní po místností rozlévá takové teplo. Jinak máš pravdu, My Turn je speciální záležitost, hodně odlišná od silové hudby, kterou děláme s Deep Purple. Taky mám rád agresivní hudbu, ale prozradím, že ta skladba mě prezentuje takového, jaký jsem ve svém soukromí - víc umírněný a klidný.
Jakou muziku posloucháš sám od sebe, co si doma pouštíš?
Všechno. Poslouchám naprosto všechno, ale obvykle si doma nepouštím hard rock, přestože mám hodně desek hardrockových a heavymetalových skupin. To, ale neznamená, že mě ta hudba nezajímá, vždyť já tu muziku hraji.
A jaký máš názor na moderní taneční hudbu, techno, house?
Každá hudba má svoje místo, ale tohle mě zrovna nevzrušuje. Nejsem slepý a hluchý k novým trendům, ale tenhle stále se opakující rytmus tuc-tuc-tuc, není něco, co by mě mohlo zajímat. Do styku s takovou hudbou se dostávám přes své děti, když to poslouchají ony.
Hodně známých hudebníků říká, že pro rock'n'roll je v současnosti nejhorší doba v celé jeho historii, souhlasíš s tím názorem?
Opravdu velmi těžké časy. To všechno hodně souvisí i s vývojem techniky, se způsobem, jak se tvoří hudba. Ještě donedávná ses opravdu musel naučit hrát na nástroj a být nějakým způsobem výrazný, ale dneska spíš potřebuješ, aby ses vyznal v elektronice. Samozřejmě na to taky musíš mít fantazii a nápady, ale většina lidí spíš směruje své úsilí k vymyšleným trikům a novým zvukům a víc je zajímá hypnotická stránka hudby. Já hodně rozlišuji mezi rockovou hudbou a pop music, která je vždy na povrchu a kterou beru prostě jako zábavu, nebo jako návštěvu cukrárny. Občas ta hranice není moc zřejmá, ale rock'n'roll je především životní postoj, způsob jak se dívat na svět, nebo něco, v co věříte. Nejsmutnější věc na tom je, že lidi přestali kupovat rockové desky, a tím pádem i gramofonové firmy začaly vydávat mnohem míň rockové hudby než dřív. Současné styly jako techno jsou v podstatě totožné s tím, co jsme dřív nazývali pop music. Navíc provozovat takovou hudbu je daleko lacinější a míň náročné. Rockové kapely potřebují zkušebnu, mnohem víc aparatury, kluby nebo sály na koncerty. Prostě živá hudba s živými muzikanty je vždy mnohem dražší, a proto v dnešní době je pro rockového hudebníka mnohem těžší vydělat peníze. Přesto jsem ohledně budoucnosti rock'n'rollu optimistou. Lidi se už pomalu začínají té "mrtvé" muziky bát a je jenom otázkou času, kdy se začnou vracet k rock'n'rollu, který momentálně prožívá špatné časy, ale nikdy nemůže umřít, protože se z něho stala klasika stejně jako z blues, soulu, nebo gospelu. Je to autentická hudba, která nemůže být ničím jiným nahrazena, nemluvím jenom za sebe, toto je názor nás všech v Deep Purple.
Četl jsem oficiální tiskové prohlášení ohledně odchodu Jona Lorda ze skupiny, ale přiznám se, že opravdové důvody mi nejsou stále jasné. Můžeš k tomu něco říct?
Jon Lord chtěl opustit skupinu již delší dobu, ale na opravdové důvody se musíš zeptat jeho. Já se domnívám, že se Jon ve svém životě dostal do takové fáze, kdy se chtěl věnovat něčemu jinému. Stále miloval Deep Purple, ale už ho nebavilo neustalé cestování a koncertování. Chtěl se víc věnovat své vlastní orchestrální muzice. Velké změny v jeho životě nastaly v roce 1999, po realizaci Concerto for Group and Orchestra, kdy ztratil oba své rodiče a potřeboval více duchovnější způsob života. Poslechněte si jeho desku Pictured Within, tam uslyšíte hlas jeho srdce a pochopíte všechno.
Jon Lord byl členem kapely, kterého jsme si všichni nesmírně vážili a milovali, ale on chtěl dodržet své rozhodnutí, ke kterému se odhodlával několik let. To byl i důvod, proč jsme ještě nevydali novou desku, bez Jona to ve studiu prostě nefungovalo, ale zároveň jsme nechtěli nahrávat novou desku s jinými lidmi, dokud situace ohledně jeho budoucnosti v Deep Purple nebude naprosto jasná. Náš rozchod byl velmi přátelský a dojemný. Poděkovali jsme mu za všechno a zároveň jsme měli jasno, na čem jsme a co můžeme plánovat dál.
Deep Purple stále hrají neuvěřitelné množství koncertů ročně, do jaké míry je to otázka peněz?
Peníze hrají velkou roli, protože každý z nás je potřebuje, i fotograf vašeho časopisu, který mě momentálně fotí, tu fotku dělá za peníze. Všechno se točí kolem peněz. Jsem ale rád, že se ve tvé otázce objevilo to slůvko - do jaké míry. Lidi milují myšlenku, že jsme tolik let na scéně, protože nás to baví, ale druhá stránka toho je, že bohužel potřebujeme i peníze. Když jsme založili Deep Purple, všichni jsme to dělali z lásky k muzice, ale po té, co jsme se stali úspěšnými, se z toho, ať chcete, či ne, stal i byznys. A to je právě ten kumšt umět správně vybalancovat potěšení z hudby s byznysem. Proto ty funkce v kapele máme rozdělené a máme člověka, který se nám stará jenom o peníze, abychom my ostatní měli klid na muziku a nebyli v přímém kontaktu s financemi. Dáváme si velký pozor, abychom měli z hudby stále tak velké potěšení jako dřív a aby všechno, co děláme, nás stále bavilo. Proto jsem velmi rozhořčen, když občas slyším, že všechno děláme pro peníze, jsou to cynické výroky, které naprosto odmítám a nepřijímám. Jako každý musíme nějak existovat a starat se o rodiny, takže peníze hrají opravdu podstatnou roli, ale nejsou všechno.
Můžeš na závěr prozradit, kdy můžeme očekávat nové album Deep Purple?
Novou desku začínáme nahrávat letos v říjnu v Los Angeles a měla by být na trhu na jaře, nebo v létě příštího roku.
Diskografie
Butterfly Ball (Purple Records 1974)
Elements (Polydor 1978)
Mask (Polydor 1984)
Accidentally of Purpose (společně s Ianem Gillanem - Virgin 1988)
Snapshot (Eagle Records 2002)
