Jedním z trháků jazzového a bluesového podzimu v Praze byl bezpochyby koncert amerického kytaristy a zpěváka Robbena Forda. Představil se se svou kapelou na koncertě v Lucerna Music Baru a své fanoušky určitě nezklamal. My jsme se za ním vypravili do hotelu až druhý den ráno po koncertu, protože den předtím byl jeho band v časovém skluzu a nikdo na nás neměl moc čas (a nejspíš ani náladu). Za hotelovým stolem nás očekával usměvavý muž s brýlemi na nose, který vypadal spíše jako profesor hudby než bluesman.
Tvůj otec byl muzikant a přivedl tě k hraní. Měl jsi kromě něj ještě jiné učitele?
Otec vlastně ani nebyl můj učitel. On mi jenom ukázal pár základních akordů. V podstatě jsem se učil hrát sám. Většinu akordů jsem se naučil z knížky a to byla, aspoň si to myslím, vůbec nejlepší věc, kterou jsem kdy pro svou hudební dráhu udělal. Naučil jsem se jednak akordy, ale také různé akordové postupy. Pak jsem zkoušel, jak ty znalosti co nejlépe využít v blues, což jsem tenkrát hrál. Vlastně to bylo hodně jednoduché aplikovat ty jazzové akordy na blues.
Četl jsem o tobě, že jsi býval jazzový puritán. Kdy a proč se to zlomilo?
Netýkalo se to pouze jazzu, ale i blues. Myslím, že to, co mě změnilo, byla moje spolupráce s Joni Mitchel. Kluci, s kterými jsem tam hrál, provozovali v podstatě fusion a Joniina hudba byla sama o sobě dost těžce zařaditelná. Hodně mi to otevřelo oči a uvědomil jsem si, že mě moje jazzové snobství jen limituje. Pracoval jsem tam s totálně otevřenými lidmi, kteří byli navíc vynikající muzikanti. Došlo mi, že vlastně věděli i o jazzu víc než já.
Mezi tvým prvním (Inside Story) a druhým sólovým albem (Talk to My Daughter) byla značná pauza, asi devět let. Druhé album jsi nahrával čtyři roky. Proč k tomu došlo?
Nahrávací společnosti. Dělal jsem spoustu muziky, ale ta nikdy nevyšla. Dlouho trvalo, než byli ochotní mi něco vydat.
Druhé album Talk to My Daughter bylo ale hodně úspěšné.
Spíše lehce úspěšné. Byla to nahrávka, která se dostala do světa. No, ale v žádném případě to nebyla hitová věc. Jde spíš o to, že moje nahrávky se prodávají a to už po hodně dlouhou dobu. I Talk to My Daughter se taky pořád prodává a za to jsem hodně rád.
Tvůj technik nám včera říkal, že jsi ukončil spolupráci s firmou Fender. Proč?
Prostě jsem od nich nemohl dostat to, co jsem chtěl. Zkoušeli jsme vyvinout novou kytaru, ale pořád jsme se nemohli dobrat k tomu, co jsem si představoval. Ta firma je hodně velká a bývalo mnohem jednodušší něco změnit rychle. Dnes to trvá třeba půl roku, než dostanu něco, co jsem si objednal, co jsem chtěl změnit. No a pak to dostanu, ale stejně to není ono. Takže teď je výrobcem, se kterým spolupracuji, Gene Baker.
Tvůj technik nám říkal, že navrhoval tvůj signovaný Robben Ford model u firmy Fender.
Gene tu kytaru nenavrhoval. Až později, když se začala vyrábět jako signovaný model, to byl on, kdo ji vyráběl. U Fendera dělal několik let, takže už tam jsem s ním některé věci konzultoval. Dnes si tu spolupráci nemůžu vynachválit. Gene bydlí asi tři hodiny jízdy autem ode mne. Takže vždycky přiveze kytaru, pak nad tím sedíme, hrajeme a konzultujeme. Nakonec mu řeknu, co si představuji, a on si kytaru zase odveze a doma na tom dělá. Většinou tak do tří týdnů je zase zpátky s upraveným nástrojem. Prostě maximální pohoda, rychlost a kvalita.
Jsi známý tím, že obracíš trsátko a hraješ stranou s menším úhlem špičky. Jak jsi k tomu došel?
Trsátko používám několika různými způsoby, někdy vůbec... Důvodem je jiný zvuk, který takto můžeš získat. Kdysi jsem cvičil s klasickým trsátkem normálně drženým a pak jsem na koncertě začal trsátko různě otáčet. Ani jsem o tom vlastně nepřemýšlel, nevěděl jsem proč, ale prostě jsem to dělal. A pak jsem si řekl: "No tak když už tak hraji koncert, měl bych tak hrát pořád." V posledních letech zase často hraji nejostřejší špičkou a zase je z toho trochu jiný zvuk. Když je najednou jiný tvůj zvuk, pak je jiná i tvoje hra. Rád se nechám ovlivňovat takovými věcmi. Taky hodně hraji prsty.
Zkoušel jsi někdy klasický styl hraní?
Ne moc vážně. Mám doma knížku Bachových etud, koupil jsem si stojan na noty, židličku pod nohu, takhle jsem si sednul... (Robben předvádí posed klasického kytaristy s pravítkem v zádech) a asi tři měsíce jsem na tom opravdu pracoval. Ne každý den, ale docela často. No, a pak jsem to vzdal.
Hrál jsi také s Milesem Davisem. Jaké to bylo?
Co chceš vědět?
Jaký byl jako kapelník, kolik ti dával prostoru... atd.
Všechno, co jste asi slyšeli o Davisovi, je pravda. Na jedné straně byl velkorysý, někdy dost složitý na pochopení. Třeba jsme hráli a on najednou zastavil a udělal nějakou poznámku k mé kytaře. Já jsem vůbec netušil, co tím chtěl říct. Tak jsem pak chodil za klukama z kapely a bokem jsem se ptal: "Hele, netušíš, co tím myslel?" Někdy mi pomohli, někdy taky vůbec netušili, o co jde. Občas mi zavolal, pouštěl mi přes telefon nějaké nápady a chtěl vědět, co já na to. Já jsem samozřejmě přes ten telefon moc neslyšel, takže to nebylo zrovna ideální. Nebylo to s ním jednoduché, ale byl to geniální muzikant, od kterého se bylo pořád co učit. Hraní s ním bylo jako získání rytířského titulu. Projdeš spoustou těžkých zkoušek a nástrah. Na konci pak stojí on a říká: "Jsi toho hoden". Miles Davis mě fakt dostal. Když jsem dostal nabídku hrát s Joni Mitchel, ani mi moc nedocházelo, jaká to byla obrovská šance. Ale Miles...
Jak často a dlouho cvičíš?
Momentálně moc necvičím. Spíše píšu písničky a mým cvičením je teď vlastně hraní na koncertech. Poslední dobou mám pocit, že bych se opravdu potřeboval naučit zase něco nového. Teď se věnuji hlavně zpěvu. Poctivě cvičím každý den. Ale myslím, že se na to hraní brzy vrhnu.
Kdybys měl říct tři zásady správného cvičení, které by to byly?
Tak za prvé dokonale zvládnout akordy. Myslím, že to je pro kytaristu opravdu hodně důležité. Za druhé naučit se je používat. Muzika je totiž ve své podstatě strašně jednoduchá. Máš pouze sedm základních tónů a pak máš určitou skladbu, do které se s těmi tóny musíš trefit. Není přece nic jednoduššího! Opravdu velice primitivní záležitost. Prostě jenom nehraj blbé tóny a to je všechno. (potutelně se usmívá)
Někde jsem četl, jak Paco de Lucia prohlásil, že mu ani tak nevadí přehmat, jako spíš nerytmické hraní...
Jasně. Paco hraje flamenco, a to je hudba, ve které hraje rytmus opravdu významnou roli. Jo, a třetí zásada asi je, nebýt na sebe přespříliš tvrdý. Z hry se totiž pak vytratí lehkost a zbude jenom suchá nadřená technika.
Jak komponuješ? Používáš počítač?
Počítač nepoužívám. Dřív jsem skládal i s klavírem, ale v posledních asi pěti letech používám hlavně kytaru. Hodně se zaměřuji na texty. Můžeš sedět třeba celý den a nahrát tisíc nápadů, ale teprve s textem se z toho vytváří písnička.
Takže píšeš nejdříve text?
To zase ne. Většinou to vzniká tak nějak dohromady.
Tak ještě poslední otázku. S kým by sis rád zahrál, kdyby sis mohl vybrat kohokoli?
Nejvíce ze všech bych si rád zahrál s B. B. Kingem. Už jsem se s ním sice setkal, ale bylo to jen velice letmo a ke hraní nedošlo. Bohužel.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí na turné.
