Máme krásné léto (psáno pro časopis Muzikus 7/2011, pozn.) a pro ukrácení dlouhé chvíle někde pod palmami jsem se rozhodl drahým čtenářům vyjmenovat nejbizarnější výmluvy hudebníků, jaké jsem v poslední době slyšel. Funkce kapelníka je celkem nevděčná, mimo jiné i proto, že zahrnuje práci dalších profesí. Od učitele, psychologa, ošetřovatele nebo zdravotníka, přes účetního a investičního poradce až po servisního technika značkových automobilů nebo diplomata. Všechno podle aktuální potřeby, aby kapela mohla správně fungovat. V praxi mi nejvíc práce daly asi dva nejvýraznější typy spoluhráčů. Za prvé muzikanti, kteří jsou jako malé děti. Neustále se dožadují pozornosti, otravují zkoušky hloupými poznámkami, nebo se hihňají vlastním retardovaným vtipům, které nejsou ani trochu k smíchu. Dlužno dodat, že na věku tu nezáleží. Opačným případem jsou jedinci přemoudřelí, usazení a přesvědčení o své zkušenosti, neustále kritizující kolegy, zapomínaje na vlastní elementární nedostatky. Úplnou katastrofou je pak kombinace obou typů, tedy povahově nevyzrálý, iracionální a nevyzpytatelný hudebník, považující sám sebe za autoritu hodnou respektu. Ovšem ani kapelníkům se občas nevyhne absence soudnosti a tak se občas člověk dozví věci, které by nevymyslel ani pod vlivem několika litrů lihového čistícího prostředku na okna. Za všechny dva příklady nejexotičtější: "Já mám vysoký IQ, ale vy máte každej možná taky inteligenci na něco." A ještě lépe: "Já hraju pětatřicet let, tak co mi tady budeš povídat!" Česky se majitelům takového rozoumku odjakživa říkalo volové, což si autoři výroků asi těžko kdy uvědomí. Ale zpátky ke slíbeným hláškám. Začneme od lehčího kalibru až po památnou větu, kterou jsem celou úvahu uvedl. "Kluci, já musím jít domů, čeká na mě pes a byl by tam sám." Nebo: "Dneska tu můžu bejt jen půl hodiny, jdeme s Hankou (Anežkou, Bárou, Káčou) nakupovat do Makra." Další výmluva (hudebník přišel o hodinu později): „Teď jsem konečně zaparkoval, hodinu jsem hledal volný místo." Hudebník staví: "Dneska to nejde, v pět mi přivezou stavební materiál!" nebo dělá taxikáře: "V sobotu odpoledne vozím lidi na svatbě!" A znovu rodina nade vše (spoluhráč oznamuje, že na zkoušku má pouze deset minut): „Dneska jdu dřív domů, učíme se s Máňou (Pájou, Terkou, Zdeničkou) na zkoušku." O řád vyšší typ výmluvy: "Kluci, já už musím vypadnout, píšu s Máňou (Pájou, Terkou, Zdeničkou) diplomku." A přidáme na důrazu: "Já bych to dneska rozpustil, bolí mě krční páteř (kostrč, pravá ledvina, levá ledvina, zažívací ústrojí, podvěsek mozkový, brzlík, pravé oko, levé oko, obě oči, všechno) a nemůžu hrát." Další stupeň: "Doktor mi nakázal, že mám odpočívat, byl jsem dnes na masáži (v bazénu, v sauně, v páře) a jsem unavenej." Situace se přiostřuje (hudebník má momentálně těžký život, je pronásledován mafií, kousla ho ve Zverimexu anakonda, rozbilo se mu akvárium s rejnokem elektrickým a vypadly pojistky v celém domě): "Ani se neptejte, co se mi dneska stalo!" A dostáváme se ke vzpouře strojů (ne muzikant, ale jeho dopravní prostředek je vinen špatnou morálkou): "Jedu rovnou ze servisu, auto celej tejden nebude!" Obě poslední výmluvy lze samozřejmě použít při zrušení jakékoliv akce, nejlépe koncertu na největším letním festivalu, nebo oslavy desetiletého výročí čehokoliv. Ale v mé hitparádě výmluv získala s přehledem nejvíc bodů tato: "Mě hrát nebaví!" Co už může být pádnějším argumentem, než následující odpověď na otázku, proč? "Dneska už není moderní hrát v kapele!" A máte to. A pak motivujte, vysvětlujte, vyučujte, ukazujte jak se drží paličky, jak se ladí baskytara, jaký je rozdíl mezi tónikou a subdominantou... Když to není "in"
Psáno pro časopis Muzikus
