Na začátek si představme pár veršů s přízvuky rozloženými podle určitého schématu.
Pod pojmem metrum se skrývá právě takové ideální veršové schéma (ve výše uvedené ukázce např. "čtyřstopý trochej", v češtině nejrozšířenější verš o osmi slabikách, rozdělený na dvojslabičné úseky (stopy) s přízvukem na 1., 3., 5. a 7. slabice). I když bývají pak v textu běžné odchylky v pravidelnosti jeho naplňování, v kontextu celého slovesného útvaru vždy pociťujeme jeho převažující tendenci.
Rytmus básnického textu je konkrétním naplněním takové metrické normy, způsobem uspořádání a opakování zvukových prvků v rámci daného metra. Jako jakýsi indikátor napětí mezi skutečným rytmem a daným veršovým schématem pak vnímáme tzv. metrický impuls.
V logickém a citlivém frázování, které (slovem J. Š. Svěráka) tzv. "zařezává", by těžké či akcentované doby hudební fráze měly být podloženy slovními přízvuky jazykové fráze ve větě. (Frází označujeme melodický úsek sestávající z několika i více tónů, které tvoří hudebně logický celek. Fráze ve smyslu textovém je ono systematické rozložení slovních celků.)
Příklad:
Shoda těžkých a přízvučných dob s (pravidelně rozloženými) slovními přízvuky v úryvku písně Babička Mary ve čtyřčtvrtečním taktu:
Naproti tomu příklad obráceného důrazu ve dvoučtvrtečním taktu v písni Na shledanou v lepších časech (Es dur):
Srovnej:
Hlavní a vedlejší mluvnické přízvuky (kurzívou): nemáme, neznamenáme
Obrácený rytmický důraz v úryvku: nemáme, neznamenáme
(Vedlejší důraz se u víceslabičných slov vyskytuje v češtině na třetí slabice.)
První čtyři takty v ukázce - rovněž léty prověřené Ježkovy písně s textem V & W - obsahují textařské řešení, které v podstatě obsahuje zmíněnou transakcentaci, a přesto v kontextu celé fráze a potažmo písně se tato "vybočení" našich estetických nároků nikterak nedotýkají a celkový dojem neruší, ba právě naopak (jistě také proto, že se zde jedná o hudbu synkopickou a na těžké době druhého a čtvrtého taktu je slabika zdůrazněná dlouhou samohláskou).
Podobný příklad, kdy je zpravidla důrazná osminová nota ve třetí době podložena mluvnicky nepřízvučnou slabikou:
Srovnej (opět s babičkou Mary): pucuje - pucuje
I když bychom obecně řečeno správně měli "přizvukovat" na přízvučnou, z uvedených příkladů je patrné, jak se nám práce na tomto poli nakonec relativizuje. Spolehlivým kompasem je zajisté vytříbený jazykový cit, který určí, kdy je lepší se přidržet spojení akcentovaného tónu s místem mluvnického přízvuku ve slově a kdy opak to nebude tak "bolet".
Někdy se stane, že v rozporu s mluvnickým přízvukem je pro vás významová složka některého slova důležitější, tzn. chcete jeho obsah "vypíchnout", zvýraznit (např. vyslovíte-li "na nás" s důrazem na předložce a "na nás" s obráceným důrazem). Vidíme, že i to je možné za určitých okolností realizovat. Jednak to čeština připouští a jednak i věci, které vybočují z pravidel, jsou součástí živého jazyka a nelze říci, že to je v každém případě správně nebo v každém případě špatně. Naopak také může dojít obdobným postupem k významovému oslabení (jeden/je den), či dokonce nedorozumění, což ovšem může být i vděčným materiálem anekdot (Tomáš Marný/to máš marný).
Jak už bylo řečeno, rozhodující je kontext, ve kterém se daný jev nachází. Je ovšem dobré si dosti významnou úlohu "přízvučných a nepřízvučných" uvědomit i při vlastním textování písní.
