Klaudius s Vendulou (Kryšpín s Kašpárkovou) přiletěli v polovině letošního června, kdy zahráli dva koncerty se Stromboli. Kvůli dvěma koncertům přiletěli skoro na dva měsíce, protože část jejich pobytu zde byla přípravná, kdy se zkoušelo, pak se dva dny hrálo a pak se v podstatě čekalo na volná místa v letadle. Dostat se v letní sezoně do Austrálie nebyla totiž nejlehčí záležitost. Znám celý příběh, tak ho vysvětlím. Letenky byly objednané již několik měsíců předem, skoro od března. Jenže potom to chvilku vypadalo, že koncerty nebudou, byla nachystaná celkem velká šňůra, pak tedy že budou, ale jen dva, jenže to už zase nebyly ty letenky.
Cestování letadlem je na první pohled věc vcelku příjemná, ALE věřte, že sehnat v prázdninové sezóně volná místa bylo skoro nemožné. Nakonec dorazili Vendula s Klaudiem, asi po deseti mezipřistáních přes Ameriku a Frankfurt a ještě si stihli užít dva dny v Disneylandu v Los Angeles, kdy čekali na přípoj. Docela to zní idylicky, ale rozhodně bych to nechtěla absolvovat. Klaudiovi se někde na cestách ztratil úplně nový kufr, kde měl super havajskou košili pro svého bratra k padesátinám, kterou koupil přímo na Havaji - tam bylo též mezipřistání a čekání na další letadlo. Kufr dostal nakonec zpátky - vykradený a zničený. Jak mi říkal, asi si ho někdo spletl s koloběžkou a trošku si zajezdil (kufr byl na kolečkách a s rukojetí - pro luxusnější cestování).
Jak už jsem výše psala, koncerty byly dva, první v Plzni, kde se na ně přišlo podívat kolem tří tisíc lidí, a pak v Praze, na akci Videoklip desetiletí. Koncert v Plzni byl senzační. Během jejich koncertu mi asi třikrát nebo čtyřikrát přeběhl mráz po zádech a měla jsem husí kůži.To je pro mě vždy neklamné znamení, že je to prostě něco Víc. Něco Víc bylo i setkání s Klaudiem skoro po roce.
Sešli jsme se u Kryšpínů: Klidný podvečer, jahodové knedlíky paní Kryšpínové (senzační) a káva pana Kryšpína (senzační) a ovocit - je to žlutá voda a pila jsem to poprvé v životě - od Klaudia (senzační). Snažím se navodit atmosféru, ve které náš rozhovor vznikal. Semleli jsme páté přes deváté, tak se pokusím udělat lehký výtah, protože kdybych měla psát jen čtvrtinu toho, co jsme si povypravovali, tak by nestačily stránky v tomto časopise.
Ty máš dvoje bicí, jedny tady a druhé v Austrálii. Jaké máš kde?
Úplně identický, stejný s výjimkou barvy - tady zelenou, tam červenou, zelená je o dost lepší.
Proč si nepořídíš jinou barvu?
Já si je nekupoval, dostal jsem je "sponzorsky". Když podepíšeš sponzorskou smlouvu, tak na jiný bicí hrát nemůžeš. Mám Premiery. Když jsem si je vybíral, měli už jen červený, a v ten první moment se mi šíleně líbily. Po prvním porevolučním turné Pražského výběru (to jsem měl půjčené bubny od Františka Höniga) situace vypadala tak, že tady budu hrát víc, tak jsem se rozhodl ještě pro jedny bicí v Praze, to jsou ty zelený. Soupravu do Prahy jsem sice taky dostal sponzorsky, ale clo a DPH mě přišlo na šílený prachy. Z Anglie jsem dostal na výběr z katalogu - modrou nebo zelenou, tak jsem si vybral zelený. Pak jsem zjistil, že je ta zelená stokrát hezčí než červená, co mám v Austrálii. Sponzorsky ti normálně dvoje nedaj, byla to dost výjimečná situace. Poslali by mi je až na místo hraní. (Třeba kdybych hrál někde v Evropě, tak mám ve smlouvě zaručeno, že mi je pošlou do 24hodin. Já jsem tady chtěl jezdit koncerty a natáčet desky a mohlo by se tedy stát, že se doprava z nějakýho důvodu zpozdí. Prostě prevence.)
Jak to? Jak to bylo?
Sponzorství jsem dostal v Austrálii. Pak se dál věci dozařizovaly přes Anglii. Dostal jsem ho v roce 1996. To jsem hrál na Mezinárodním bubenickém festivalu v Melbourne, je to v Austrálii pro bubeníka největší možná akce, trvá dva dny v roce, pravidelně každej rok. Sjedou se tam bubeníci z celýho světa. Vždycky v červnu a je to ohromnej workshop. V největším sále hraje každý půl hodiny jinej bubeník nějakou svoji muziku. Většina bubeniků hraje se sekvencerem nebo s DATkou, někdo má třeba i basáka. Ja jsem měl na DATce muziku, kterou pro mě udělala Vendula.
Bylo to pro mě poprvé v životě, kdy jsem se zúčastnil akce, na které vystupovali bubeníci takové třídy jako Dave Weckl, Mike Portnoy (Dream Theater), Terry Bozzio (Frank Zappa), Virgil Donati (Planet X, Steve Vai).
Jen tak na okraj: Weckl kromě toho, že patří k těm nejlepším, taky velice slušně jezdí na motokáře.
Musels někdy hrát úplně zadara?
No, třeba tady jsem hrál takový předváděčky. To je vyloženě bubenická záležitost. Tady se to hraje zadarmo, u nás dostaneš prachy plus - buď bicí nebo činely, vlastně všechno - paličky, igelity, židličky - produkuješ na jejich nástroj, tak dostaneš. Vlastně jsem tady od zastoupení Sabian za předváděčky dostal tři činely. Když jsem se poté vrátil do Austrálie, tak mi jich ještě pár přidali. Šlo mi pouze o princip, já takovýhle akce rozhodně nedělám pro peníze.
A ty jsi chtěl hodně bicí Premier?
Vlastně jsem si je nevybral, dostal jsem nabídku být jejich firemním hráčem. Nikdy jsem Premiery nehrál a nic moc jsem o nich nevěděl, šel jsem do nich, protože můj oblíbenej bubeník v Austrálii (V. Donati) na ně hraje a zněly vždycky slušně. Takže jsem si nakonec vzal i témeř stejnou sestavu a průměry.
Máš šroubovací nebo rampu?
Mám stojany. Ta rampa je praktická na rychlý přestavení, to popadneš, pak se odnesou, zůstane ti jenom šlapák. Ale když to potřebuješ odvézt v osobáku, tak jsou podle mě mnohem praktičtější asi stojany.
Jak je to v Austrálii s většími festivaly?
U nás nejsou fesťáky častý jako tady. Je to naprosto jiný, třeba Qantas festival. Sponzoruje to letecká společnost, to je venku, jednou za tři roky, je to návštěvnicky hodně úspěšný, protože tam hraje tak pět-šest velkejch kapel. Bohužel nejsou moc často a nemůžeš s tím moc počítat. Beru to jako bonus. Nejvíc se hraje v rockovejch klubech.
Jaké jsou ty kluby v Austrálii? (Chvíli vyprávím o Golem klubu ve Zlíně - zvláště o zázemí pro muzikanty, také o vířivém bazénku)
No tak na to zapomeň, to je evropskej styl.
Pak mi Klaudius vypráví o Berklee.
Tam ti kape rezavá voda na palici, ale seš rád, že studuješ právě na týhle škole, hodně se tam naučíš.To samý je u nás v klubech.
Luxus je pak na kšeftech v "kasínu", vířivou vanu tam sice pro muzikanty nemají - ale luxusní šatna tam je. Odehrajeme koncert a maximálně si daj muzikanti panáka. Co bychom dělali ve vířivý vaně? Se tam utopim a je po koncertě. My jsme hráli v kasínu 14 dní, dva kšefty denně. Všechno to tam bylo postavený, tak jsme jen zaparkovali, vyjeli, odehráli a domů. Pohoda.
V Austrálii si hrál před tak velkým publikem, jako chodí na Výběr nebo na Stromboli?
Tolik lidí už tady taky nechodí. Ještě si pamatuju, když jsme hráli první koncerty,co jsem se vrátil, tak tam bylo třeba i dvacet tisíc lidí, teď už je to jinak. U nás jsem hrál venku, mimo město na předměstí, ale to nebyl koncert jedný kapely, tohle byl jakoby fesťák. My jsme byli hlavní kapela, jako teď Stromboli na Klipu desetiletí. Taky několik kapel a jeden headliner, tam mohlo bejt tak 15 000. Nejvíc hraju kluby. Který jsou sice malý, není za to balík, ale výhoda je, že hraješ furt. To víš, že bych chtěl hrát pár fesťáků za rok a jinak se věnovat jenom cvičení. Když hraju hodně, tak jsem sice vyhranej, ale nemám čas vymejšlet nový věci. Teď zrovna víc než cvičim, hraju.
Musím říct, že kromě mého vystoupení na bubenickém festivalu v Melbourne v roce 96 bylo mým největšim zážitkem koncertovaní s rockovou kapelou Bakers Brothers ve městě Darwin, což je úplně na severu Austrálie.
Je to relativně malé město, které leží v tropickém pásmu a je obklopený bažinami plnými krokodýlů. Nikdy jsem se takhle do divočiny nepodíval. Všechno je tam úplně jinak, šílený vedro, monzunový deště a tak. Trochu se tam jakoby zastavil čas, neboť se tam ještě poslouchá poměrně tvrdá rocková muzika. To je dnes ve světě dost výjimečný.
V jakých hraješ kapelách?
Kvůli Stromboli jsem musel všechno zablokovat. Měl jsem sice jet hrát s jednou kapelou do Japonska, ale padlo to. Tam už jsem měl bejt dvakrát. Už se mi to stalo podruhý - prvně to nevyšlo kvůli Výběru.
Máš doma nějaký cvičítka?
Používám na cvičení sekvencer, radši ale používám normální magneťák, kterej má pitch control - můžeš zpomalovat a zrychlovat. Nějakej break, když mě hodně bere a je hodně rychlej, tak si ho zase hodně zpomalím - to pak přijdeš dobře na to, která ruka bouchla kam. Je to dost praktický. Hraju si.
Občas taky používám videokameru, na cvičení - měl jsem vždycky problém, když jsem si vymyslel něco novýho, tak jsem musel vlítnout na Vendulu, aby mi to přepsala do not. Většinou měla vedle v pokoji taky nějakou rozdělanou práci a dost ji to štvalo. Já to teda umím taky, ale na rozdíl od ní mi to trvá dost dlouho. Jí to strašně prudilo, tak se nahrávám. Jenom s magneťákem to nejde, většinou jdu na to dost vědecky a pak nevim, na kterej kotel jsem hrál, a co. Na kameře to vidim. Ale nedělám to zas tak moc často.
A jak vlastně spolupracujete s Vendulou?
No, tak něco někdy nahraju, ona si to pustí vedle v pokoji na videu, přepíše, nahraje do computeru a pak do toho něco dovymyslí. A nebo naopak. Pak zase přijde vedle do pokoje a přinese něco svého, abych to dovymyslel já.
Proč myslíš, že je víc bubeníků než bubenic?
Bubny nejsou tak těžký na poslech, jsou ale strašně náročný na koordinaci a fyzičku.
Přirovnal bych to k tomu, jak by si manželskej párek rozdělil práci na zahradě. Chlap si vezme krumpáč a ženská bude třeba plevelit růže. Růže k ženě víc jde, ne? To je krásný přirovnání, ne? Bylo by blbý, kdybych řekl, hele, miláčku, tady máš krumpáč a jdi vykopat jámu na bazén, já si jdu uvařit jahodový knedliky. To je důvod. Ale jsou taky dobrý bubenice, třeba holčina, co hraje s Lennym Kravitzem. To je jasný, že můžou holky hrát dobře na bicí, já znám osobně jednu super perkusionistku, která je tak vynikající, že jí malokterej kluk sahá po kotníky. Ženský se prostě zase uměj víc kroutit a tak. Jsou prostě takový: "růžička, zahrádka, modelka" a kluci mají motokros, motokáru, Formuli 1 a bubny, tak to Bůh rozdělil. Jsou samozřejmě výjimky.
Co se tobě líbí za bigbeat?
Americká skupina Dream Theater. Vynikající muzika. Je dost specifická, jinak Sting, Peter Gabriel, Metalica, Van Hallen, Ozzy, Steve Vai, Joe Satriani, Soundgarden.
Vrátíš se někdy natrvalo do Čech?
Je to fakt velká škoda, že Pražský Výběr nebo Stromboli nehrajou častěji, to by potom bylo asi všechno trochu jinak. Já se živim hraním na bicí, to je to, co umím zatím nejlépe. Vždyť jsem tomu taky věnoval 20 let svého života. To už nemluvím o tom, že musí mít také člověk na úplném začátku talent od Boha, aby na tenhle nástroj vůbec mohl hrát. Já prostě bez bubnů nemůžu být. Tak si myslím, že bych se v Čechách při takovém malém množství koncertů asi musel poohlédnout po nečem jiném. Pokud by to byl motosport, tak by to šlo, protože to mě baví totálně. Samozřejmě radši zůstanu u bicích, jak jen to bude možné. Proč? Protože v Austrálii si bubeníci říkaj: Na světě existujou pouze dva druhy lidí - bubeníci a ti, co chtěli bejt bubeníci.
No promiň!!!
Klaudius je senzační i bez ovocitu a šíleně ho miluju, protože má motokáru.
