Když se začátkem minulého týdne před dveřmi redakce zhroutil listonoš, aby byl vzápětí odvezen do nemocnice s kýlou zcela abnormálního rozsahu, zatímco na chodbě zanechal 97kilový balík se známkou ze Skinnskatterbergu a důrazným upozorněním "pouze do rukou příznivců jazzrocku", bylo hned jasno. Někteří členové redakce se sice mylně domnívali, že nějaký dobrodinec zasílá darem hammondovy varhany jako základ k vytvoření dlouho připravované redakční kapely, avšak skuteční znalci věděli své: Ted Gustafsson přes léto nezahálel.
A měli pravdu. Po odstranění vnějšího papírového obalu, speciálních izolačních vrstev proti vlhku, proti suchu, proti horku, proti chladu a zvláštní nárazuvzdorné ochrany proti sobům se ukázalo, že jde o zcela novou studii, kterou Gustafsson během července a srpna zpracoval ve svém letním sídle.
V přiloženém dopise Gustafsson vysvětloval, že na základě článku o skupině If, uveřejněném v jednom z minulých čísel časopisu Muzikus, zcela přehodnotil svojí teorii týkající se názvosloví jazzrocku a všech aspektů s tím souvisejících. Vznikla tak zcela unikátní vědecká práce o rozsahu 27 svazků, z nichž ten nejkratší má 1620 stran. A právě tuto studii balík obsahoval. Nedočkavě jsme se pustili do čtení.
Zcela překvapivě se Gustafsson již na první stránce dobrovolně vzdal termínu jazzrock pneumatický, který tak vehementně posledních 12 let prosazoval, přičemž kromě jiného požadoval z tohoto titulu i přepsání všech dosud vydaných hudebních encyklopedií a zničení veškerých tiskovin, kde bylo ortodoxně uváděno jazz rock s dechovou sekcí či dokonce jenom jazz rock. Náhradou navrhoval internacionálně znějící termín brass rock. Museli jsme uznat, že jde o návrh velmi vydařený, dobře zařaditelný mezi termíny hard rock, art rock či jazz rock, a přitom maximálně výstižný. Bez váhání jsme tento návrh přijali.
Následujících 20 svazků se z poměrně neznámých důvodů zabývalo problematikou těžby dřeva, avšak na konci 21. svazku jsme objevili velmi zajímavou kapitolu pojednávající o skupině Chicago, jinak řečeno jedné z nejvýznamějších kapel jazzrocku pneumatického... tedy pardon: nyní již brass rocku.
Zárodek skupiny Chicago vznikl roku 1966 na základech kapely The Missing Links (ještě dlouho před internetem) - kde jinde než v Chicagu. Abychom byli zcela přesní, zpočátku se soubor nazýval Chicago Transit Authority - ke zkrácení názvu došlo až před vydáním druhého alba. To však byla už jenom drobná kosmetická úprava, neboť již debutové album přinášelo zcela čistý a usazený styl s dokonalou definicí nového hudebního směru, který kombinoval nefalšovaný rock se zvukem bigbandově znějící dechové sekce. Navíc toto album současně naznačovalo hned v několika směrech, že Chicago nebudou žádní troškaři. V první řadě tady byla samotná velikost souboru, která překvapovala zvláště v porovnání s tehdy velmi populárními a frekventovanými trojčlennými sestavami a la Cream, Jimi Hendrix Experience, Blue Cheer či Grand Funk. Snad ještě více šokující byl ale fakt, že hned první albový počin měl podobu dvojdesky. Přitom je nutné podotknout, že i při délce přes hodinu a čtvrt neobsahuje nahrávka žádné rozvleklé, zbytečné či samoúčelné pasáže a jako celek má větší spád než mnohé 35minutové desky cíleně směrované ke snadné posluchačské stravitelnosti. Album je zkrátka od začátku až po poslední tón nabito syrovou energií, nápaditými aranžmá, barevným zvukem, skvělými sóly a vynikajícími vokály. A co bicí? Jistě, o ty tady přece jde. Billy Cobham jednou řekl: "Kapela je tak dobrá, jak je dobrý bubeník." A protože Chicago je skutečně dobrá kapela, zpětnou dedukcí z toho vyplývá, že i bubeník by měl být dobrý. Podívejme se tedy na něj.
Bicí soupravu u Chicaga ovládal od samého počátku Daniel Seraphine, častěji uváděný jako Danny Seraphine.
Jeho první pokusy o hru na bicí lze datovat do věku kolem devíti let, kdy po vzoru strýce, který hrával v místních kapelách, začal s prvními rytmy. Postupem času se zabýval hrou stále vážněji a v sedmnácti se začal věnovat i serióznějšímu studiu na jedné z hudebních škol. Nicméně v duchu kreativní doby se nespokojil s pouhým nacvičením nutných základů hry a běžných etud, ale pokoušel se o hledání vlastní cesty. Sám k tomu uvedl: "Aby se člověk stal skutečně dobrým bubeníkem, musí vyvinout svojí vlastní techniku. Dobrý rytmus a styl je základem, ale je to právě technika, co odlišuje skutečně velké hráče od těch ostatních."
Ještě větším mezníkem než studium bicích však bylo kolem poloviny šedesátých let setkání s Walterem Parazaiderem a Terry Kathem. S nimi totiž zakládá skupinu Executives, která se pak rozšiřováním o další členy plynule mění v kapely Missing Links, Big Thing a konečně Chicago. Ve stěžejním rockovém roce 1969 pak tato formace vydává již zmíněné debutové album, jež z pohledu bicích přináší skutečně zajímavý a značně osobitý styl, který slova o vlastním typu hry plně potvrzuje.
Jak již bylo řečeno v díle o skupině If, vyžaduje rocková kapela rozšířená o dechovou sekci poněkud jiný druh hry, než jaký lze aplikovat ve standardní sestavě o třech až pěti členech. Nesrovnatelně větší je zde důraz na disciplinovanost a celkově poněkud jednodušší i průhlednější styl hry. I s těmito požadavky se však lze vypořádat různě. A právě hra Dannyho Seraphina představuje v tomto směru jednu z nejunikátnějších možností. Jeho styl totiž spojil dva zdánlivě neslučitelné prvky v jeden velmi explozivní celek: strohý a někdy skutečně velmi přímočarý doprovod prokládáný divokými a superrychlými vyhrávkami ve stylu Keithe Moona.
Seraphine sice vycházel z jazzových klasiků a mezi hráče, kteří ho ovlivnili, řadí Buddyho Riche, Shelleyho Manna, Tonyho Williamse, Elvina Jonese či Gradyho Tatea, sám se však cítí být spíše rockovým hráčem, což ostatně dokládá i jeho vlastní srovnání s Bobbym Colombym ze stylově velmi příbuzné kapely Blood, Sweat & Tears: " Bobby je více orientovaný na jazz, ale může hrát i rock, zatímco já se naopak víc zaměřuji na rock, ale můžu hrát jazz. Z tohoto důvodu hraji taky o něco tvrdším způsobem, ale přesto dbám na drobné finesy." Charakteristika je to poměrně jednoduchá, ale v podstatě zcela výstižná, pokud za drobné finesy považujeme zběsile rychlé dvaatřicetinové brejky, vodopády sextol na kotle či supersonická sóla v délce mnoha minut.
Seraphine hrál obvykle klasickým jazzovým držením a pravda je, že s tímto typem úchopu předvedl asi maximální dosažitelnou razanci. I přes značnou údernost (zvláště v doprovodech) však bubny nikdy neztrácely zvuk, což se nezřídka při silnější hře stává. Šlo zkrátka o zcela optimalizovaný a přitom vrcholně dynamický úder, který umožnil dostat z bubnů maximální sound. Dobře vyladěné kotle v mírně nižší poloze, poněkud zatlumený velký buben (v porovnání např. s Appicem) a vrcholně průrazný až agresivní malý buben - to byl typický Seraphinův sound na začátku sedmdesátých let. Spolu s krystalickým tónem činelů představoval v dané době jeden vrcholů studiového zpracování bicích.
Hru pak charakterizovala maximální "šlapavost" doprovodů a nekompromisní předstih, pohánějící kapelu jako pořádně našlapaný závodní motor. Typickými poznávacími znaky vyhrávek bylo proložení šestnáctin šestnáctinovými triolami nebo střídání sextol a šestnáctin.
Tento herní i zvukový model byl rozvíjen na prvních třech studiových albech (všechna v podobě dvojdesek!) i čtvrté koncertní nahrávce, která byla taktéž dvojnásobná oproti běžným zvyklostem, tedy čtyřdesková (!). Zde se můžeme setkat s ještě odvazovějším a divočejším provedením, které je navíc v poslední skladbě korunováno sólovým vstupem.
I na dalších deskách Chicaga lze samozřejmě pozorovat určitý vývoj hry, nicméně jeho evoluční strmost byla už vysloveně mírná, což bylo dáno zejména tím, že Seraphinův styl byl již na prvních albech natolik jasně definovaný a vytříbený, že dále docházelo už spíše k jeho dílčím obměnám, vylepšením, precizaci a celkovému vylaďování než k nějakým zasádním zlomům. Ty lze naopak pozorovat u rapidního vývoje zvuku. Zatímco na začátku byl čistě akustický sound víceméně netlumené soupravy se značným příklonem ke stylu jazzových klasiků, v průběhu sedmdesátých let přecházel tento typ zvuku plynule ve studiově velmi čistý, akusticky vysloveně lahodný sound, založený na výrazné studiové úpravě. Pochopitelně, že s tímto typem soundu ubylo i něco divokosti a zvukové agresivity prvních desek, to však plně korespondovalo s celkovým příklonem ke komerčnějšímu zaměření skupiny. Ostatně - stejně jako tomu je u většiny kapel - pozdější desky Chicaga začaly trochu postrádat to, co kapelu na začátku vyneslo tak vysoko; v tomto případě tedy nefalšovanou přírodní energii kombinovanou s náročnými aranžmá. Podobný vývojový posun se týká i bicích, u nichž začala výrazně převažovat doprovodná role, částečně již zbavená osobního projevu. Nicméně na komerčně velmi úspěšném albu 16 z roku 1982 se objevil natolik unikátní studiový sound, že potlačení vlastního výrazu v oblasti hry do jisté míry nahradil. Celá souprava měla neuvěřitelně hluboký a hutný sound, který jen stěží najde konkurenci. V žádném případě však nešlo o lacinou studiovou hříckou, jakou bylo v dané době například používání elektronických bicích s nepředstavitelně přiblblým zvukem - Chicago se naštěstí podobným extempóre vyhnulo.
Od alba 17 začal Seraphine experimentovat i se samplery, sekvencery a další technikou, kterou původně sice rezolutně odmítal, avšak nakonec se rozhodl, že se pokusí jejích možností využít po svém. Nakolik se mu podařilo najít vlastní cestu i v tomto směru můžete posoudit na albech 17 - 19. Nicméně tyto nahrávky byly poslední, na kterých u Chicaga účinkoval. V roce 1990 ho vystřídal Tris Imboden.
Na jedné straně jsou hráči, jimž je disciplína nade vše. Jsou dokonalí pro studio, jsou dokonalí pro vyjádření představ jiných, jsou snadno nahraditelní jinými hráči se stejnými vlastnostmi. Na druhé straně jsou totální rebelové - jejich technika obvykle příliš školená není, jejich možnost využití mimo skupinu, která zapadá do jejich stylu, se blíží nule, nasazením a otiskem vlastní osobnosti do projevu kapely se jim však nikdo nevyrovná. Může ale existovat i spojení těchto extrémů do jednoho celku? Může vzniknout kombinace těchto polarizovaných částí hudebního spektra? I při velmi zevrubné dekonstrukci Dannyho hry zjistíme, že ano. Že lze zcela harmonicky skloubit dva naprosto odlišné přístupy, a to navíc se skvělým výsledkem. Tím výsledkem je nápaditá hudba s výrazným a osobitým projevem, k tomu ještě nabitá nebývalou energií. Vždyť nakonec dva opačné póly - plus a mínus - jsou obecným principem jakékoliv energie.
A právě proto i sám Ted Gustafsson, vyhlášený technokrat a metodolog, končí svoje 27svazkové pojednání stručným, ale výstižným konstatováním: "Akta sig Danny!"
Web Generation:
www.chicagotheband.comoficiální stránky skupiny Chicago
www.chicagohome.de/grosse deutsche seite, aneb vše o Chicagu s německou důkladností
www.fan.hi-ho.ne.jp/katota/chicago/personnel.htmlrozpis sestav zpracovaný do přehledné tabulky
www.bluedesert.dk/chicago.htmlvýborné shrnutí historie kapely + kompletní diskografie (včetně všech výběrů, koncertů atd.) s popisem jednotlivých desek. Stručné, jasné a přehledné.
Generation Info:
Chicago (zal. 1966 v Chicagu, existuje dodnes)
-jedni ze zakladatelů brass-rocku
-unikátní kombinace bigbandové dechové sekce a hendrixovské kytary se skvělými vokály a rockovými bubny
-rozsáhlé kompozice s výrazným základním melodickým nápadem a zajímavým aranžmá dechů, proložené jazzovými imrovizacemi
-ovlivněni: klasickými bigbandy a Jimi Hendrixem
-ovlivnili: Blood, Sweat & Tears, If, Heaven
-klasická sestava kapely (zač. 70. let): Terry Kath - v., g.; Peter Cetera - v., b.; Robert Lamm - v., k.; Daniel Seraphine - d.; Lee Loughnane - trump., v.; James Pankow - tromb.; Walter Parazaider - woodw., v.
Daniel Seraphine (*28. 8. 1948, Chicago, IL)
-kombinace precizního a disciplinovaného stylu s hrou ve stylu Keithe Moona
-jednoduché doprovody prokládané rychlými brejky
-velmi průrazný zvuk malého bubnu
-skvěle šlapající doprovod
-ovlivněn: Mitch Mitchell, Buddy Rich, Keith Moon, Tony Williams, Elvin Jones
-ovlivnil: Dennis Elliot, Jay Burrid
-stěžejní desky: Chicago Transit Authority (1969) - debutové dvojalbum. Jednoznačná definice stylu brass-rock - žádné kompromisy, žádné stylové tápání. Dokonalá kombinace vysokoenergetické rytmiky s bigbandovým soudem a hendrixovskou kytarou. Chicago II (1970) - skvělá přehlídka vynikajících kompozic, jedna z nejlepších desek brass-rocku. Bicí velmi čistě zahrané, spíše jednodušším stylem, malý buben se skvělým soudem je jedním z dominantních zvukových prvků. Chicago IV (1971) - koncertní čtyřdeska nahraná v květnu 71 v Carnegie Hall. V závěrečné skladbě sólový vstup.
