Mezi oběžnými drahami Marsu a Jupitera, čtyři sta padesát milionů kilometrů od Slunce, které sám oběhne jedenkrát za čtyři a čtvrt roku a něco přes, se nachází asteroid označovaný astronomy číslem 6 354. Od poloviny 90. let má ale tenhle asteroid i své jméno. Nazývá se Vangelis. V blízkém sousedství, z hlediska vesmírného, mu společnost dělají planetky Mozart, Beethoven a Bach. Až takhle vysoko a daleko sahá popularita skladatele, klávesisty a nesporně svébytné osobnosti, Vangelise Papathanassioua. Osobnosti milované i zatracované, diskutované i diskutabilní. Pro jedny novátor, futurista, odvážný průkopník na cestě mezi vážnou hudbou, popem a elektronikou, pro jiné pustý kýčař, obratný dělník komerce, schopný dokonale zacílit a naprosto přesně se podbídnout všeobecnému vkusu. Jak už to ve světě, a v tomto případě i ve vesmíru, chodí, těžko je vynést absolutní soud a pravda bude s největší pravděpodobností někde uprostřed. Nelze ovšem přehlédnout a oddiskutovat, že Vangelis je v populární hudbě druhé poloviny 20. století pojem a svým způsobem i fenomén. To, že jeho pouť na tento Olymp světového popu má namnoze příchuť pořádně přeslazeného cukrkandlu, je věc druhá. A do třetice je nutné připomenout, že za čtyři dekády své kariéry má za sebou Vangelis především obrovské množství práce, neskutečně dlouhou diskografii, bezpočet scénických děl a k tomu všemu desítky a desítky cen, uznání, čestných a bezmála adorujících titulů.
Je několik věcí, které se po celou dobu tematicky prolínají jeho dílem a jeho skladbami. Jako rodilý Řek je pochopitelně silně ovlivněný a namnoze věrný řecké mytologii a řecké kultuře. Stejně silná je ale u něj fascinace tajemnými mořskými hlubinami, nesporně podtržená i letitým přátelstvím s legendárním oceánografem Jacquesem-Yves Cousteau. A do třetice je tu vesmír. Nekonečný, fascinující vesmír jako stvořený pro snivě plačtivé melodie a motivy Vangelisových analogových syntezátorů.
Mytologie a vesmír se prolínají také ve Vangelisově prozatím posledním díle, symfonii Mythodea. Symfonie byla představena světu prostřednictvím monumentálního koncertu 28. června 2001 v olympském chrámu Dia v Athénách. Byl to historicky první velký koncert, který se odehrál na tomto, pro Řeky tolik posvátném místě. Vedle autora za hradbou kláves, sólistů, orchestru a dvaceti perkusistů se na provedení díla podílel i stodvacetičlenný pěvecký sbor. Mythodea už má i svou albovou podobu a kromě ní také zvláštní, vesmírné poslání. Symbolicky se stala hudbou, která provází sondu vypuštěnou v dubnu 2001 k Marsu v rámci expedice Mars Odyssey 2001. V albové verzi tedy celý název symfonie zní Mythodea, Music For The Nasa Mission: 2001 Mars Odyssey.
Zázračné dítko z jižního Řecka
Vangelisova muzikantská dráha začala velmi záhy, takříkajíc po mozartovsku. Narodil se v průběhu války, v roce 1942 v jižním Řecku, ale pikantní je, že tohle datum nelze stoprocentně potvrdit, natož pak dát za něj ruku do ohně. Každopádně už jako čtyřletý projevoval výrazný hudební talent, začal se hudbě věnovat a v šesti letech už veřejně vystupoval. Formálního hudebního vzdělání se mu ovšem v té době nedostalo. Jeho skutečná muzikantská kariéra se začala psát v 60. letech, kdy se Vangelis přestěhoval do Paříže. Tady se stal členem kapely Aphrodite"s Child, s níž zaznamenával poměrně velmi slušné úspěchy. Další důležitou osobností v řadách této formace byl později poněkud bizarní řecký zpěvák Demis Roussoes, mohutný černovlasý muž s vysokým třaslavým hláskem a transparentní sexuální orientací.
Na sklonku 60. let se Vangelis začal živě zajímat o to, co se do budoucna mělo stát podstatnou součástí a charakteristickým rysem jeho muzikantské práce. Začal se zajímat o elektroniku, o využívání jejích možností, barev a nálad v populárně hudbě. Současně s popem ho ale přitahovala i hudba takříkajíc vážnější. Upozornil na sebe svou symfonickou básní Fait Que Ton Reve Soit Plus Long Que Ia Nuit. Rovněž prakticky hned od počátku se stalo nedílnou součástí jeho kariéry komponování a natáčení scénické a filmové hudby. K jeho prvním krokům tímto směrem patřila hudba k uměleckým snímkům a filmům o přírodě Frederica Rossifa.
Na počátku 70. let získalo Vangelisovo jméno už výrazný zvuk nejen v oblasti autorské, ale i v oblasti instrumentální. Vangelis začal být považován za výraznou hráčskou osobnost, což mu záhy vyneslo nabídku, aby nahradil Ricka Wakemana po jeho odchodu z řad formace Yes. K zamýšlené spolupráci ovšem nedošlo, dílem také proto, že řecký rodák Vangelis měl u britských byrokratů silné problémy se získáním pracovního povolení. Každopádně ale Vangelis navázal intenzivní kontakt s frontmanem Yes Jonem Andersonem, který postupem let přinesl plody v podobě bohaté spolupráce.
Krom toho se v polovině 70. let Vangelis rozhodl prohlédnout kanál La Manche z druhé strany a z Paříže se přestěhoval do Londýna, kde zbudoval a uvedl do provozu své studio, svou vlastní hudebně zvukovou studiovou laboratoř. S neutuchající pracovitostí odtud vycházelo jedno sólové album za druhým. Připomeňme například Heaven And Hell, Albedo 0.39, Spiral Beauborg nebo See You Later. Díky nim začal být Vangelis široce oblíben, ale také uznáván jako novátor v oblasti propojování elektroniky s populární, ale hlavně tradiční hudbou. Mimochodem, v tomto ohledu nezapomněl ani na své kořeny, o čemž svědčí dvojice alb s tradiční řeckou hudbou, která natočil společně s řeckou herečkou Irene Papas. Jeho hlavní doménou ale přece jenom zůstával elektronický pop a v soukromých diskotékách a sbírkách fanoušků téhle hudby se Vangelisova alba vesměs tísnila na poličkách hned vedle desek jeho francouzského kolegy Jeana Michela Jarrého.
Vavříny filmového nebe
Stále častěji, a to zejména pak v přicházejících 80. letech, začala Vangelisova hudba znít ve filmových střižnách a v kinosálech jako hudba filmová. Úspěchy a vavříny v této oblasti na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1982 si soundtrack k filmu Chariots of Fire vybojoval oscarové uznání, po němž následovala hudební spolupráce na kultovním snímku Ridleyho Scotta Blade Runner. Zmíněný kult postupem času ověnčil nejen snímek samotný, ale i jeho soundtrack. Dalším krokem na cestě Vangelise coby filmového tvůrce byla hudba ke snímkům Missing Costy-Gavrase či Antarctica japonského tvůrce Korey Oshisiho Kurahari.
Ale Vangelisova hudba v té době zní stále častěji i z jevišť a divadelních scén. V roce 1983 zní jeho hudba v historickém řeckém amfiteátru Epidauros při představení Electry, v roce 1985 je to balet Frankenstein - Modern Prométheus a v roce 1987 Kráska a zvíře. Obě baletní představení uvádí britský Královský balet v londýnské Covent Garden. To už ale Vangelis pracuje na hudbě k filmu Bounty s Anthonym Hopkinsem a Melem Gibsonem.
Z hlediska všeobecné popularity je ovšem v 80. letech pro Vangelise podstatná spolupráce s Jonem Andersonem, který na jejich prahu opustil řady svých domovských Yes a vytvořil s Vangelisem duo Jon and Vangelis. Jejich společné nahrávky jsou sice na hony vzdáleny experimentálnímu novátorství Yes, ale i v jejich patetické popové uhlazenosti zbývá přece jenom kousek místa pro originalitu, invenci a jistou svébytnost. Komerční úspěchy na sebe nenechávají dlouho čekat. Společné album Short Stories vystoupí v roce 1980 na čtvrtou příčku britské albové hitparády. V červnu následujícího roku vydávají album The Friends Of Mr. Cairo, které se usadí v Británii na šesté pozici. Deska obsahuje i dodnes notoricky známý megahit I'll Find My Way Home, který je v lednu 1982 v Británii rovněž šestý. Indiskrétní zvědavci spekulují o tom, že oba muzikanty drží pohromadě ještě jiné pouto než pouto ryze profesní, muzikantské. Což je skutečnost, kterou nelze potvrdit, ale už vůbec ne vyvrátit.
Ale Vangelis se neomezuje jen na spolupráci s Jonem Andersonem a na filmovou a scénickou hudbu. Následně vyšle do světa trojici svých sólových alb, Direct, Mask a Themes. V téže době zní jeho hudba z televizní obrazovky díky seriálu Cosmos astronoma Carla Sagana. Na samém sklonku osmé dekády je Vangelisova činnost v oblasti filmové a scénické oceněna s patřičnou důstojností a vážností. Za rok 1989 totiž obdržel cenu Maxe Steinera za celkový přínos filmové hudbě a současně s ní byl uveden i do Síně slávy.
Dobyvatel ráje
90. léta Vangelise Papahtanassioua jsou léty ctihodné, úspěšné a hýčkané hvězdy showbusinessu. V roce 1990 do nich vstupuje albem The City a o rok později se stává jedním z porotců prestižního mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Odtud si ale musí odskočit do Holandska, kde v rámci projektu Euréka řídí a diriguje monumentální oper air koncert, na němž se sejde více než čtvrt milionu diváků. V témže roce uspořádá za podpory řecké vlády v divadle Herod Atticus Theater pod starověkou Akropolí patetický galakoncert s četnými hosty pod názvem International Day Of Poetry.
Pokud bylo před rokem 1992 ještě někomu Vangelisovo jméno neznámé, pak tomu nesporně jednoznačně učinilo přítrž pětisté výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. V rámci grandiózních oslav vznikl také velkofilm 1492: Dobytí ráje a zakázku na filmovou hudbu neobdržel nikdo jiný než Vangelis. Titulní melodie tohoto filmu dobyla špičky hitparád doslova po celém světě. Kupříkladu v Německu se stala vůbec nejprodávanější nahrávkou v celých dějinách německého hudebního průmyslu. Bez ohledu na superlativy a komerční podtext je po pravdě nutno přiznat, že nosné melodické téma Dobytí ráje je skutečně nápad, jaký se nezjevuje každý den a jakému jeho popularita po právu náleží.
V roce 1992 si tedy svět notoval nápěv z filmového soundtracku a hruď skladatele Vangelise zdobily další a další řády a vyznamenání. Téhož roku přijal z rukou francouzského ministra kultury Jacka Langa rytířský řád Chevalier Avard of Arts and Letters. O rok později ho v rodném Řecku Společnost přátel athénské národní opery dekorovala prestižní hudební cenou Apollo. Výsledkem dávného přátelství s oceánografem Jacquesem-Yves Cousteauem jsou hudební soundtracky, které v té době Vangelis píše a natáčí ke Cousteauovým filmům, ale především se zdá, jako by Vangelis coby světově proslulá celebrita chtěl ze své pozice leccos vrátit své rodné zemi. Inspirován osobností slavného řeckého malíře El Greca natáčí album A Tribute To El Greco s hostující Montserrat Caballé, které původně vyšlo v limitovaném nákladu tří tisíc výlisků. V roce 1995 tak společně s Řeckou národní galerií zahájil kampaň, která měla umožnit zakoupit v Řecku El Grecovu malbu Svatého Petra a ustanovit fond, který by Národní galerii v Athénách umožňoval nákup i dalších velkých uměleckých děl. Přispět má i zisk z alba, které je v limitované edici prodáváno prostřednictvím Athénské národní galerie a do všeobecné distribuce se dostane až v roce 1998.
Dalším, dalo by se říci vlasteneckým, činem se stalo zkomponování a nahrání filmové hudby pro snímek Cavafy, tedy životopisný film o osobnosti řeckého básníka Constantina Cavafyho. V létě roku 1997, kdy Vangelis výrazně omezil svá veřejná vystoupení, napřel své síly do přípravy hudební složky slavnostního zahájení Mistrovství světa v lehké atletice v Athénách. Velkolepá, hudebně i technicky dokonalá podívaná údajně ovlivnila přítomné členy Mezinárodního olympijského výboru natolik, že pod jejím dojmem se přímo na místě rozhodli přiřknout konání Letních olympijských her v roce 2004 právě Athénám. Hudbu ke zmíněným olympijským hrám v roce 2004 proto Vangelis zkomponoval už v roce 1999, aby se mohla stát nedílnou součástí jejich emblému, jejich loga. Jeho původní hudba rovněž v roce 2000 doprovázela slavnostní akt předání olympijského ohně Australanům v Řecku a po skončení her v Sydney akt předání olympijské vlajky od australských pořadatelů Řekům.
Je tudíž zcela logické, že v jistém ohledu musí být Vangelis v očích Řeků tak trochu národním hrdinou. Nic na tom nezmění ani úvahy a spekulace, zda se jeho plodná celoživotní hudební kariéra ubírá spíše cestami kýče, či cestami respektování hodného umění. Nakonec i tahle hranice může být dost subjektivní. Ovšem pozici výrazné, nepřehlédnutelné a neopominutelné osobnosti Vangelisovi sotvakdo odepře.
