Monitory, rackové krabice, mixpulty, počítače... to jsou věci, které zaplňují jeho studio, kde jsme se s Paľem Haberou sešli, abychom si povídali o věcech, které jsou potřebné ke vzniku každého zvukového díla, ať už je to film nebo deska a nebo třeba i demo snímek nové písničky. Dlužno říci, jeho mediální obraz rozhodně neodpovídá dojmu, který vea mně zanechal tento rozhovor, neboť témata, která jsme probírali, by rozhodně bulvární plátky neotiskly. A kdyby otiskly, tak by jejich čtenost určitě rapidně poklesla.
Team si vždy dával záležet na zvuku svých nahrávek. Někdy to vyšlo lépe a někdy zase o něco hůře. Záleželo na tom, s jakým zvukařem pracovali, a Paľo k tomu dodává: „Ale vždy, když jsme na desce pracovali s Ivanem Jombíkem, byli jsme spokojeni.“ Ivan Jombík je velmi šikovný zvukař s perfektníma ušima a mnoha zkušenostmi ještě z časů starého Opusu (tehdejší vydavatelská slovenská firma měla jedny z nejlepších studií v Evropě a Team v nich natočil převážnou většinu tehdejších desek). „Ivan nahrával a mixoval naše věci i u mne, v mém studiu. Ale před pár roky odešel pracovat do USA a mně nezbylo nic jiného, než pustit se do zkoumání všech těch věcí okolo zvuku,“ vysvětluje svoji cestu za poznáním tajů zvukařiny. Paľa vše okolo zvuku hrozně baví, takže si svoje nahrávky dělá sám. V hlavě slyší, jak by to mělo znít, co by mělo být slyšet, ale je to dlouhé bádání a hledání, experimentování... občas by se hodilo, aby tady Ivan Jombík byl a po všech těch zkušenostech a pokusech pomohl radou. Naštěstí je zde současný zvukař kapely Team Tomáš Jakl, který je taky šikovný a často pomůže radou. Pro Paľa je nahrávání koníčkem a určitě to nedělá pro peníze. Naštěstí ani čas není problémem, takže se nemusí stresovat, což je velmi důležité. Pokud se nahrávka nebo mix nedaří, klidně to smaže začne znovu. To dělá tak dlouho, dokud není spokojený. Ale musí říct: „: úplně spokojený budu až za několik roků, nebo možná ani to ne :-)“
Dobrý poslech...
V studiu je hodně věcí důležitých. „První je samozřejmě akustika studia,“ začínáme povídání v režii, „ a pak pro nás ,starých diablou ‘‘ pult a pak poslech. Ten by měl být pravdivý, ne že když si odnesu mix do auta, tak mi například basy ,vytlačí‘ zadní okno.“
Paľo používá monitory KRK V8, které se mu líbí. Nehrají sice až tak pěkně, ale hodně pravdivě, a to je strašně důležité. Klasické Yamahy NS10 jsou moc papundeklové a KRK hrají přeci jen o něco „hezčeji“. A NS10 nemají spodky, jsou více použitelné jako referenční monitory. Ale zvyknout se dá na jakékoliv bedny, proto je lepší zvykat si na dobré bedny. U těch horších je potřeba neustále si uvědomovat, tak tohle musí být takhle a tohle zase takhle, aby to byla pravda. Stejně je nutné nosit nahrávky i jinam, aby se ověřilo, že je v pořádku. Naměřená křivka studia může být rovná, ale barvy zvuku z toho poznat nejde. To je nutné se naučit. Každá bedna hraje jinak. „Navíc zaležena tom, jestli jsi v pohodě a jaký máš den. Když sedíš celý den ve studiu, tak večer už netušíš, která bije. Ráno začínáš... a večer hraješ o hodně víc nahlas. Pak je dobrý se na to vykašlat a odpočinout si,“ doplňuje Paľo svoje zkušenosti s poslechem.
Mixpult jako základ...
Akustika studia byla navržena firmou z Bratislavy, přesně tak, jak se to dělat má, ale protože tento dům, ve kterém je studio, už stál, tak při návrhu byli limitováni prostorem. Určitě by se hodilo sem tam někde metr přidat, aby to bylo prostornější. Hlavně v nahrávací místnosti. Ale pro normální kapely je tady místa dost a žádné osmdesátičlené symfoňáky se u Paľa netočí. Ale pojďme k pultu, srdci studia. Je to SSL 4000E s třiceti dvěma šavlemi. „Neváhal jsem ani chvíli, když byl náhle k mání. Na pulty v této třídě se těžko narazí a bývají ve špatném stavu. Tento je jeden z prvních vyrobených a pravděpodobně materiály byly kvalitní, neboť jim asi na tom ještě hodně záleželo, než se začaly vyrábět více sériově. Tuším, že je z nějakého osmdesátého pátého roku, ale je ve výborném stavu. Šavle ,neškvrkajú‘ a je v podstatě jak nový... no a hlavně má úžasný zvuk,“ říká na vysvětlenou, proč zrovna tento pult.
Samozřejmě, když se vyskytne nějaký menší problém, pomáhá Paľovi Michal Řípa, který dokáže hravě většinu věcí vyřešit. Přes internet si nakoupil další celé šavle do zálohy a není pak problém je celé vyměnit a poslat na opravu. Ale zatím tady leží a čekají na svou příležitost. I tišťáky vevnitř mají oddělené, takže se dá jednoduše najít a opravit chyba třeba v kompresoru nebo v korekcích. Ve výbavě studia je i pult Neve. „Dle mého je pro rockovou muziku lepší, hraje fakt měkce, ale zároveň má hroznou šťávu. Když se porovnají se současnou taneční produkcí, tak ta je dělaná na tvrdších pultech, ale popově-rockové věci, jako byli Queen, Pink Floyd, Lenny Krawitz, ..., se dělají hlavně na pultech Neve,“ doplňuje k otázce zvuku pultů a pokračujeme rovnou k nahrávání: „Když hodně záleží na zvuku a chci si s ním vyhrát, tak točím i do širokého pásu (Studer A 827). Ale to je pro náš český a slovenský trh naprosto zbytečné. Ocení to jen pár lidí, kteří se zaobírají hudbou a řeknou, jaký je to pěkný, přirozeně komprimovaný zvuk. Do pásu točím bubny, basu, kytary a ještě možná zpěvy. Klávesy ani moc ne... Kvalita simulací a práce s MIDI, obzvláště pokud klávesy jsou v druhém plánu na nahrávce, je úplně dostačující. Bubny na všech deskách Teamu teď máme točené do pásu.“ No a k tomu potřebujete dobré mikrofony, a tady jsou všechny základní, od Neummanů U47 (z padesátých let) až po současné modely. Myslím, že fakt slušná sbírka.
Rackové krabice...
Co se týká efektů, tak jsou zde ve studiu dva základní. TC Electronic 6000 a Lexicon 960 L. Oba maji po čtyřech digitálních a čtyřech analogových „endžinech“, které se dají různě kombinovat. TC Systém 6000 má sice i masteringovou verzi, ale Paľo mastering nedělá. Je to úplně jiná dimenze a musejí to dělat lidé, kteří se tím speciálně zabývají. Ale například hally v TC 6000 jsou super, i když je přeci jen trochu digitálnější než Lexicon. Dalo by se v podstatě říci, že „týsí“ je čisté a Lexicon (960 L) je špinavější. Dále je zde Lexicon 224 XL, což je starý hall, a používá se jen občas. Pak dále jsou zde TC Electronic 5000 a 4000, dále Lexicony 80 a 90, které slouží jako doplňující efekty a věší se inzertem rovnou na stopu, ... Eventide Harmonizer a pak páskové echo Roland 501 a 301. „To můžu doporučit všem,“ s přesvědčením říká Paľo: „... no a abych nezapomněl na jednu hodně speciální záležitost, a tou je EMT 251, to je fakt ,pan Hall‘!“ Kompresory... je tu TubeTech SMC 2B, což je „ta modrá sviňa hore“, lampový třípásmový kompresor s charakteristickým zvukem, a dá se použít na jednotlivé stopy i na zvuk celé nahrávky - na master. Crane Song STC-8, který nedělá žádné brutální zásahy, ale je jemný skoro až masteringový. „Mám ho lehce nastavený a vlastně mi tu nahrávku k sobě pojí.“ Velmi dobrý je PrismSound Maselec MLA-2, využívaný taky jako kompresor na celkový master s teplým zvukem, a k němu PrismSound Maselec MEA-2, precizní ekvalizér. Na kopák Empirical Labs Distressor EL-8, to je klasika, a výborné Universal Audio 1776 a LA2A, které používám také hodně v softwarové verzi jako plug-in s kartou UAD Satellite Quad. EAR 660 Limiter/Comp Amplifier má na basu výborný zvuk a dodá „šialené gule“, Focusrite, TLA... Na sólové zpěvy je tu Manley Variable MU Stereo Limiter/Compressor... Všechny mají svůj charakter. Například 2254 Neve, staré, a jsou užasné na akustické kytary nebo roomové bubny, „urobiš strašné dělo“... Hodně se pak dá pomáhat kvalitními plug-iny, ale základem je hardware.
Virtuální mašinky...
Podíváme-li se na virtuální nástroje, tak těch je strašně moc. Například Spectrasonic a z jejich produkce Omnisphere (pady, moogy...), Stylus (bubny), Trilian (basy) ... Ani zde to není bez problémů říká Paľo: „... ten zvuk se musí trochu ,pokurviť‘. Je totiž tak široký a dokonalý, že zabírá strašně moc místa v nahrávce. Když se třeba nahrává nějaký pad, tak se musí ořezat dole a dát pryč nějaké středy nebo i něco ve výškách, podle toho, o jaký zvuk jde. Pokud se tam má ještě vejít akustika nebo ostrá rocková kytara, tak se pad prostě musí ořezat. Ty zvuky jsou prostě až příliš dobře ,urobené‘“ Nástrojů je strašně moc i od jiných firem, za všechny třeba Arturia Yamaha CS80. „Ale když to je v hardwarové verzi, tak se to celé musí natočit, šílená manipulace... a celé se to musí opsat. U plug-inů je vše uložené v presetech, které lze upravit o opět uložit.“
Z virtuálních nástrojů jsou bubny čím dál tím dokonalejší. Před deseti lety Paľo neměl moc rád samplované věci, protože byly takové čisté a sterliní. Jako jeho první Akai „třítisícovka“, kterou má ještě v Bratislavě, do které šlo nahrát třicet dva megabajtů vzorků, což nebylo mnoho. „Mám rád, když to bubeník nahraje naživo, a pak, když se třeba nepovede zvukově malý buben, tak se vezme Slate Trigger a lze určit, kolik se zachová z původního zvuku a kolik se přidá samplu. Jsou tam čtyři layery a další parametry, jako třeba umístění mikrofonů, takže se dá dosáhnout velmi dobrého zvuku bubnů, který působí velmi živě.“ A hned dodává: „Hlavně musí znít z nahrávky přirozeně. Třeba u Coldplay, na desce, kterou mixoval Michale Brauer, k tomu v rozhovoru říkal, že když je kapela narvaná a bubínek zaleze, tak třeba dvakrát „triggruje“ a nezůstane z něj kámen na kameni. I když ten bubínek pochopitelně zalezlý zůstává, protože tak je to přirozené. A vůbec tam není ten, co tam byl původně nahraný, ale takový, jaký v rámci feelingu potřeboval mít.“ Dnes už jsou ty samply opravdu dobré a „tučné“, až někdy ani procesor nestíhá, cože se to tam děje :-), a musí se to „formixmout“ jako audio dopředu. „A když bych si měl vybrat, že si můžu v počítači nechat jen plug-iny od jedné firmy, tak by to rozhodně byly od UAD. Chlapci z UAD jsou rozhodně v simulacích hodně, hodně daleko. A to vím, o čem hovořím, protože to můžu porovnat s reálným hardwarem, který tu mám ve studiu, jak jsem již dříve zmínil. Při testování, jaký je rozdíl mezi zvukem reálných efektů a softwarových simulací běžících jako plug-iny na kartě UAD SatelliteQuad, jsem byl velice překvapen věrností zvuku, včetně přesnosti reakce nastavení parametrů. Takže je používám velmi často, zvláště při mixáži, kdy si můžu součastně spustit efekty v reálném čase vícenásobně, což s hardwerem není možné,“ zhodnocuje Paľo svůj vztah k virtuálním mašinkám.
Klik, feeling...
„Kytaru ani zpěv ,neoserieš‘,“ přecházíme k dalšímu tématu: „... musí se rovnou na pás...“ Točí se tedy na kytarové aparáty, které tu ve studiu jsou, simulace se použijí tak na demo, ale jak jde o finální nahrávku, tak musí hezky přijet basák a přes linku, Radial a pre-amp Neve... „Když si dělám svoji písničku, o které mám představu, tak nebudu hledat zvuky či samply v plug-inu, který udělal či nahrál někdo jiný. Beglajt... nejlepší je živý ,smrad‘, a nahraji si to, jak chci já, a ne jako jiný kytarista,“ dodává Paľo, když přijde řeč na to, co lze a co nelze udělat v počítači. A přijde mu to zbytečné. Zato bubny a klávesy, to je praktické. Nemusí se stavět souprava a nebo stěhovat stokilové Hammondy. Když už by to byla písnička postavená na Hammondech, tak by se najalo studio, kde mají B3, ale když je to v zadním plánu...
„Funkce, jako jsou humanizace či posouvání a kvantizování, se mi nechce řešit a trávit s tím tolik času,“ zabrušujeme do feelingu skladby: „... je to hodně náročné a nemusí to ani vyjít.“ Každý bubeník má jiné cítění, a když je představa, kde by to mělo v písničce přirozeně táhnout, nepraktičtější je, když bubeník hraje podle kliku, ale jemně se okolo něj hýbe. Musí to být dobrý bubeník a pár jich tu je, co to opravdu umějí. Nahrávka pak jde použít i na živé vystoupení. Konec konců, na koncertech Teamu se jede podle time kódu, jsou na něm zavěšená světla, lasery, dýmostroje, smyčky, klávesy a další věci. Takže nejdůležitějším člověkem je bubeník, protože ten když se sekne o půl taktu... „... tak je vše v pr... Stalo se nám to jednou či dvakrát, kdy jsem radši zastavil písničku a řekl ,pojďme znovu, chlapci‘,“ dodává Paľo s úsměvem. Když lidi pískali a skandovali, tak se bubeník přeslechl. Z praktického hlediska je dobře, že se písnička už točí s klikem. Styl muziky, který dělá Team, tedy pop rock, musí šlapat... a aspoň to bubeníka nikam nepustí. Jazz či blues by se dělaly rozhodně bez kliku. „Nemám rád, když to ztěžkne, radši přesně nebo trochu napřed, a pokud je to v nějakých mantinelech, tak je to snesitelné,“ uzavíráme debatu, jaké je hraní s klikem.
Paľo si dokáže natočit basu, kytary... i klávesy. Ale jak říká, není žádný rychlý hráč. Potom ocení editační možnosti softwaru, a když se pak notami hýbá, tak to někdy i inspiruje k věcem, na které by se normálně nepřišlo. Kytary se snaží natočit odpovědně, celou stopu bez střihů. I zpěvy si točí sám. Dřív neměl rád dolaďovací mašinky - autotune -, ale pomůžou. Například když je potřeba zazpívat vysoké tóny, které je těžké dát pokaždé, tak pak to může pomoci. Na druhou stranu nemá rád, když to ladí všude úplně přesně a je to celé vyeditované. Není už to ono. Ale je elektronická muzika, jako Kraftwerrk nebo Tricky, která má svoje kouzlo v té přesnosti, ve zvucích a jiných aranžích.
Muzikantství...
Dnes je svět už tak otevřený, že například najmout si basáka Tonyho Levina stojí možná stejně jako nejlepší čeští a slovenští basisté. A na rozdíl od našich některých muzikantů jsou daleko více otevření. Proč bych měli hrát tamhle to s tím? No přeci i pro peníze. „Jsi muzikant, a když může Victor Bailey - fantastický jazzový baskytarista - nahrát s Lady Gaga tři desky nebo Tony Levin nahraje desku Erosu Ramazzotimu nebo Čechomoru, tak proč bys měl mít problém hrát pop? To tě živí, jsi muzikant. Dobře, když děláš svůj sólový projekt, tak si to dělej a realizuj svoje ego. Když to prodáš, bude to dobře, a když ne, tak si třeba uděláš radost a budeš spokojený. Ale pokud se chceš živit hudbou, tak neměj problém hrát cokoliv... Pokud to není vysloveně něco, co mi dere srdce a duši a co mi vysloveně vadi, tak je jasné, že to dělat nepůjdu. Ale pokud je to zajímavá produkce, ale jen jako že pop, tak to je velký omyl,“ rozebíráme otázku peněz a muzikantství: „Je to choroba... Když mi někdo zavolá, abych mu nazpíval zpěvy na desku, tak mu přeci neřeknu, že ne, že dělám jen pop... Navíc je to šance objevit a naučit se něco jiného... Kde se to v českých muzikantech bere? Jsem z malé země, kde je hodně dobrých muzikantů, ale nenaplnilz se jejich ambice. „Znám pár hudebníků, kteří trpí zneuznaným géniem. Někdo dělá muziku méně kvalitní než on (o tom se taky můžeme diskutovat, co je kvalitní muzika), a přitom má auta, dům a má se dobře, děti mají co jíst..., a oni se stále jen protloukají. Přitom jsou to lidi, co by mohli hrát na všech deskách, které se tady nahrávají, kdyby to měli v hlavě dobře srovnané, mohli by se živit jako skvělí a možná i světoví studioví hráči,“ pokračujeme ke konci rozhovoru: „... budu dělat hudbu, jakou ode mne lidi chtějí a v jaké jsem dobrý... ale prachy taky nejsou všechno, jinak bych tady neseděl ve studiu nad svojí a jinou muzikou...“
Radši točím knoflíkama a jsem zastánce velkých pultů, mají taky svůj zvuk a hned to vidíš. S myší to umím taky, ale tady to hned je, a navíc si na monitoru kazíš oči. Je to prostě lepší.
Nechtělo se mi dávat peníze do některých starých originálních efektů. Nové dnes dělají ti samí lidé. A jsou spolehlivější a snad i lépe hrají než staré kusy. Hlavně jsou spolehlivější. Když odejde trafo u těch starých, tak to už se moc vyřešit nedá.
