V předminulém čísle jsme přinesli první díl bubenického seriálu pana profesora Miloše Veselého. Za svou pedagogickou praxi profesor Veselý vychoval nespočetné množství špičkových bubeníků a s jeho učebnicemi se setkal snad každý, kdo na soupravu bicích nástrojů hraje.
Seriál proto doplňujeme rozhovory s bubeníky, kteří prošli jeho rukama a nezřídka předávají jeho metodu dál. Jako prvního jsme vyzpovídali pedagoga a vytíženého interpreta Pavla Razíma, vedoucího oddělení bicích nástrojů na Pražské konzervatoři a povídali jsme si, jak jinak, hlavně o profesoru Miloši Veselém.
Začněme od začátku. Jak jsi se vůbec dostal k bubnování?
K bicím jsem se dostal asi v sedmé třídě základní školy, takže asi ve dvanácti letech věku. Hrozně se mi líbily vzhledově, je to krásný kus nábytku. Přitahovaly mě určitě i proto, že jsem je viděl v kapelách, které jsem v té době poslouchal. Samozřejmě mě neminula ABBA, ale zásadní vliv měly ty devatenáctkrát zkopírované kopie pásků AC/DC, Black Sabbath, Led Zeppelin... Hrál jsem předtím na akordeon a baskytaru, ale bicí nástroje evidentně vyhrály. (smích) Určitě to nebylo proto, že bych chtěl být hvězdný bubeník hvězdné kapely a to, jak vypadají, mě fascinuje dodnes.
Co bylo dál?
Jakožto Západočech jsem chodil do ZUŠ v Rokycanech, kde mě učil bubeník Jan Žemlička. Už bohužel zemřel, ale nepochybně byla jeho zásluha, že mě hraní začalo bavit a že jsem u bicích nástrojů zůstal. Rád na něj vzpomínám. Potom jsem šel na Vojenskou konzervatoř v Roudnici, po absolutoriu jsem nastoupil k Posádkové hudbě Praha. Měl jsem sice zajištěnou existenci, ale alespoň náznaky rokenrolu či jazzu, k nimž mě muzikantské srdce táhlo, jsem v repertoáru tohoto souboru nemohl dohledat. Vzpomínám si, jak jsem v té době chodíval do kavárny Slávie na koncerty Big bandu činohry Národního divadla, kde bubnoval legendární Vladimír Žižka. Souhrou příznivých okolností jsem k němu začal docházet na hodiny. Nejprve soukromně a posléze coby jeho student na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
Tady už se pomalu dostáváme k panu profesorovi Veselému?
Studium u pana profesora má na svědomí Aleš Zimolka, skvělý bubeník a můj kamarád, který před časem tragicky zahynul. Aleš byl ten člověk, který mě doslova čapl za ruku a přivedl mě k němu.
Jak dlouho jsi k němu chodil?
Chodím k němu dodnes.
Co z Veselého učebnic máš přehráno?
Myslím, že z jeho učebnic mám přehráno úplně všechno, a mám přehranou i fůru věcí, které se do těch učebnic z rozličných důvodů nedostaly.
Co ti studium dalo a co ti dává ještě teď?
Pořád dává... hrozně moc. U profesora Veselého nastal zlom, protože výuka začala být systématická, čímž neříkám, že by mě předchozí učitelé učili špatně. Systém profesora Veselého mi dává smysl a není to jen nesystematické přehrávání not a škol, byť mnohdy napsaných velmi dobrými a slavnými hráči. Všechny sešity (Koordinace, Akcenty, Etudy na malý buben, Etudy na soupravu bicích nástrojů, Bicí nástroje v orchestru...), které mohou působit nesourodě, tvoří dohromady skutečně promyšlený systém výuky. Sám jím procházím a nejlepší je, že mě učí sám jeho autor.
Pozoruhodné je, že obvykle jde o jednoduchý a přehledný notový zápis, který se dá hrát mnoha různými způsoby. Bicím nástrojům se věnuji už docela dost let, takže jsem přehrál mraky not a často mi zabralo spoustu času vůbec zápisy přečíst a přelouskat.
Z jednoduchých notových zápisů pana profesora najednou lezou věci, které když by mi někdo ukázal dopodrobna rozepsané, řeknu mu, že tohle nezahraji. Kromě obrovského množství existujících variací vznikají stále nové. Systém není uzavřen a je stále živý.
Máš mezi učebnicemi nějakou nejoblíbenější?
Nejlepší je ta, na které jsem vyfocený já (smích)... Ne, nedokážu. Každá je něčím specifická. Některá je víc zaměřená na techniku, na řemeslo a některá je víc muzikantská. A pro každého je samozřejmě důležitější něco jiného. V mé třídě na konzervatoři mám studenty, kteří raději hrají v kapele a musím je do cvičení techniky trochu nutit. Jiní preferují techniku, se kterou si pak v praxi nevědí rady. A mým cílem je vést žáky tak, aby v tomto hledali rovnováhu a v praxi se uplatnili stejně dobře jak v orchestru či kapele, tak i jako sólisté.
Učíš své studenty podle učebnic pana profesora Veselého?
Samozřejmě. Když žáci přinesou jiný studijní materiál, tak jim v tom samozřejmě nebráním. Důležité je vědět, jakým způsobem notový materiál studovat, což v případě systému pana profesora sdělit umím, zatímco u cizích not tomu tak nemusí vždy být.
Úplně každý občas potřebuje slyšet od někoho druhého (a to je právě kantor), že to, co dělá, dělá dobře, a když to dělá špatně, tak proč. Mezi učitelem a žákem by mělo být souznění v tom smyslu, že žák chce pracovat, chce se učit a věří kantorovi. A naopak, když se žák vyvíjí, tak to učitele těší a baví, přestane koukat při výuce na hodinky a z učitelské práce se stává radost.
A jaké je tedy tvoje souznění s panem profesorem?
Myslím, ze náš vztah je v dobrém slova smyslu za hranicí žáka a učitele. Jistě, pan profesor mě dodnes kárá za chyby a za některé mě i bil, místo aby mě okřikoval... a ještě si pochvaloval, jak se do mě dobře mlátí. (smích) Shodujeme se na spoustě věcí a on mi v mnohém výrazně pomohl. Otevřel mi oči a inspiroval mě. Například to, že učím na konzervatoři, byl jeho nápad. Doslova na jeho příkaz jsem se o místo ucházel, a teď jsem rád za to, že mě k tomu dokopal. A i kdyby pan profesor přestal učit, tak s ním budu chodit na kafe. Budu se s ním dále vídat a radit se s ním. Prostě pana profesora potřebuji.
Chtěl bys něco vzkázat panu profesorovi a také bubenickým aspirantům, žákům a studentům všeho druhu?
Panu profesorovi cokoliv můžu říct zítra na hodině. Doufám, že ještě velmi dlouho vydrží to, že si nemusíme nic vzkazovat. Vzhledem k tomu, že mu táhne na osmdesát, tak mu přeji, ať mu zdraví, které mu zatím, zaplaťpánbůh, slouží, slouží co nejdéle.
Všem, kteří hrají, a nejen na bubny, přeji dobré učitelské vedení a mnoho vůle a pracovitosti, protože bez těchto vlastností neudělají nic. Sebelepší kantor nikomu nic nenalije do hlavy, nic za žáky nenacvičí. Má žáky směřovat, vést a nutit k práci. Všichni jsme od přírody líní. Učitel by měl umět žáka pochválit, když je za co, a taky mu dát pořádný kotel, když je důvod. Stejně jako se dodnes učím hrát, učím se dodnes i učit. Proces je to nekonečný...
www:
