Pán efektů Doug Wimbish - exkluzivní rozhovor

Tentokrát nepřijel do Čech s Living Colour. Baskytarista Doug Wimbish se na konci října ubytoval ve studiu Sono v Nouzově nedaleko Kladna se svojí novou partou The Help. Dal ji dohromady s muzikanty, které potkal v Evropě. Několik dní v Sonu nahrávali základy pro chystané album, Wimbish tu také natáčel stopy pro svoji baskytarovou školu. Přitom ještě stačili vystoupit v Praze, Brně a Třebíči - v docela malých klubech.

Dlouhý řetěz Wimbishových stomboxů končící v hromském stacku Sansamp, aparát kytaristy Alexe Scholppa i bicí Fla Daunera rozložili muzikanti v prosklené místnosti přiléhající k největšímu ze studií v Sonu. Hned vedle v hlavním prostoru totiž ve stejných dnech od rána do odpoledne nahrával mnohačlenný orchestr a Help přicházeli na řadu navečer. Což jim asi moc nevadilo. Oproti klasickým muzikantům měli The Help opravdu jiný režim: poslední nahrávací den, tedy vlastně noc, končili dokonce v devět hodin ráno.

„Nahráváme živě, tedy já a Alex a Flo. Je dobré být v jedné místnosti v těsném kontaktu, kdy vidíme, kdo co dělá, co se děje. Těším se, že z toho vzniknou skvělé groovy. A později se s nimi znovu vrátíme do studia,“ říká u rozestaveného vybavení Doug Wimbish.

The Help dal dohromady díky spolupráci s kytaristou Alexem Scholppem. Oba dva totiž hrají s finskou hvězdou Tarjou Turunen, ex-zpěvačkou Nightwish. Hlavní vokál The Help zastává zpěvačka a tanečnice Dacia Bridges, která s Alexem dlouhodobě tvoří a vystupuje. Na bicí hraje jeden z nejuznávanějších bubeníků v Německu, Flo Dauner (např. De-Phazz, Die Fantastischen Vier, Paul Van Dyk).

Dougu, je vidět i slyšet, že hraješ přes spoustu efektů. Konzervativní baskytaristé mohou namítnout, že basa by měla hrát přímo, že jí efektové krabičky mohou škodit...

Záleží na muzice, kterou hraješ. Každý má jiný vkus. Já mám rád zvuky, mám rád barevné věci. Je zajímavé, jak zvuk dokáže přimět lidi zpozornět a pozvednou obočí, a není důležité, jestli jde z kytary, z kláves nebo z basy. Záleží na tom, na čem se rozhodneš participovat. Já jsem šťastný, že jsem tam, kde jsem: můžu dělat muziku s přáteli a mám možnost objevovat. Ale zároveň hraji tak, abych podpořil ostatní.

Liší se nějak tvoje vybavení s The Help oproti tomu, co používáš v Living Colour?Je to v podstatě stejné jako používám v Living Colour. Stejné komponenty, stejné základní věci. V Living Colour to může být z tohoto hlediska opravdu šílené, protože každý je blázen do různých zvuků a každý se to snaží někam posunovat podle svých představ...

Co jsou tedy základní stavební kameny pro tvorbu zvuku tvojí basy?

Co teď právě používám, je SansAmp, který mi dává určitý tón, který chci. Používám distortion pedál od Pigtronix, to je aktivní overdrive, takový fuzzy, má tři různé zvuky. Dále mám whammy pedál, wah wah pedál, používám dva Eventide pedály, to jsou modulační efekty, dva Boss delaye a mám nový Zoom B3, to je úplně nová věc, která bude na trhu v lednu.

Máš spoustu efektů zapojených za sebou. Nebojíš se, že ti ukrádají signál z baskytary?

Záleží to na tom, jaké používáš kabely. Když hraješ přes kabely, které nejsou nic moc, a pak si vezmeš kvalitní, hned poznáš, jaký to je rozdíl. Kabely jsou klíč.

Ale hodně muzikantů upozorňuje na to, jak moc krabičky kradou signál. Vybírají si stompboxy, které jsou true bypass, mluví o tom, že třeba v krabičkách Boss jsou často zbytečné buffery, které signál ubírají.

To je pravda. Ztráta signálu existuje. Celá věc je ale v tom, vědět jak dostat víc signálu tam, kam potřebuješ. Je to jako s elektřinou. Pro rozvod elektřiny se používají převáděcí stanice (booster stations). Když sem pošleš z Prahy elektřinu přímo, bude výsledek jiný, než když na cestě postavíš dvě tři stanice a každá z nich přidá jen trochu víc, tak aby kompenzovaly ztrátu. V tomhle konkrétním případě mi pomáhají třeba expression pedály.

Takže ty si různými krabičkami signál zase zesiluješ?

Rozumím cestě, kterou jde signál, rozumím tomu, jak jeden pedál ovlivňuje druhý pedál a jaký zvuk vytváří kombinace dvou pedálů. Mám představu, jak pracují v kombinaci s aktivní nebo s pasivní basou, jak pracují při různém nastavení snímačů. Díky tomu všemu můžu držet zvuk na stejné úrovni. A na konci mám pedál JamMan, na kterém můžu nastavit více gainu, abych kompenzoval jakoukoliv ztrátu úrovně signálu.

A co je ten Zoom, který máš v pedalboardu?

Tohle je zabiják, Zoom B3. Je to prototyp, ještě se ani nedá koupit, možná jsi první člověk, který si ho vyfotil. Bude na trhu v lednu. Mám tam dvacet zvuků, které jsem do něj nastavil jako Doug Wimbish Presets. Další presety vytvořil Victor Wooten (například Béla Fleck and the Flecktones, pozn. red.) nebo Dave Ellefson, můj přítel z Megadeath. Má to hodně opravdu dobrých zvuků, jaké jsme dřív hledali, a tahle firma na to začala odpovídat. Kvalita zvuku Zoom B3 je opravdu skvělá, nevím, jak ty čipy dělají, ale jakkoliv to dělají, zní to dobře.

Používáš opravdu hodně efektů. Někdo by řekl, že až moc...

Jsem jako každý jiný umělec, rád pracuji se zvukem, rád dělám desky se zábavným zvukem. Je to jako udělat skladbu, kterou si lidé oblíbí. To obojí mne uspokojuje. Víš, v hudebním byznysu je hodně policejních institucí...

Co tím myslíš?

Hodně lidí má představu, jak by věci měly být. Tedy tak, jak to jen oni vidí. Ale každý má právo na vlastní pohled. Někteří lidé jsou velmi divocí, blázniví, jiní hrají věci velmi familiární, aby nikoho nevyděsili. Ale to je svoboda hudby. Já mám rád obojí. Mám rád věci familiární i věci, které děsí. Rád prozkoumávám různé frekvence od spodního konce. A baví mne vědět, jak lidé reagují na low end frekvence. Ne jen na noty, ale také na frekvence, frekvence je tvar noty.

V pedalboardu máš Cry Baby, ale kytarové. Hraješ přes něj basu?

Ano, je to Cry Baby pro kytaru a používám ho na práci s vysokými frekvencemi. A to v kombinaci s ostatními pedály. Musí se s tím ale pracovat jemně, nemá to být takové to „whauuu“. Když děláš věci, můžeš z nich získat víc. Když na to jdeš moc tvrdě, už nezbude prostor, kam jít dál.

Používáš, jak vidím, hodně digitálního vybavení...

Ani ne. Je to kombinace. Tohle je analog, tohle taky... Mám pět digitálních efektů, možná šest, pokud počítáš i JamMan, ale to je looper. Ale digitální pedály, které mám, jsou dva Boss pedály, dva efekty Eventide, což je harmonizér a další delay. Zoom je digitální, ale je to nejvíc analogový zvuk v digitální technice, který jsem v poslední době slyšel. Dále whammy pedál, ten pravděpodobně produkuje největší latenci mezi pedály, které mám - když ho zapneš, můžeš slyšet malé zpoždění. Musíš zkrátka vědět, jak to pracuje. Nic není úplně perfektní, ale můžeš to dobře používat, když víš, kde to má slabiny a jak to bude reagovat. Myslím, že poměr mezi mými analogy a digitály je docela vybalancovaný. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest analogů a jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest digitálních, neuvěřitelné (smích) dokonce remíza!

A abychom nevynechali to nedůležitější. Na jakou hraješ baskytaru?

Hraji na Spector bass. Asi znáš Warwick, originální tvar Warwicků vychází z designu Spector, vyrábějí je v New Yorku.

Hraješ na víc nástrojů než jeden?

Hraji teď na dvě basy. Rád bych hrál na jednu strunu, kdybych mohl (smích). Jedna struna je teď dost, dokonce dál, než můžu jít (smích). To je vtip. Hraji hlavně na pětistrunnou basu, ale moc si užívám, když mám příležitost hrát na čtyřstrunnou. Ale hodně muziky, kterou hraji, vyžaduje pětistrunku.

Jak jsi se vlastně dostal do českého nahrávacího studia?

Když jsem tady byl na turné s Living Colour, potkal jsem promotéra, který spolupracoval s Gulo Čar z Brna. Právě připravovali desku, pustil mi jejich muziku, která se mi opravdu líbila. A chtěl jsem je vidět znovu, až budou hrát, tak vzniklo spojení. Později mi promotér zavolal, jestli bych nechtěl spolupracovat na jejich desce. Řekl jsem ano. Doporučil nám studio Sono. Přijel jsem sem a cítil jsme se tady jako doma.

Takže ses několikrát vrátil...

Poprvé jsme přijel do studia Sono před pěti lety, pak jsem tady dělal své vlastní sólové album. A s kapelou Living Colour jsme tady připravovali album: základ desky The Chair in the Doorway vznikl tady v Sono studiu. Byl jsem tady tedy více než desetkrát.

(k rozhovoru se přidává zpěvačka Dacia Bridges)

Jaké to je, hrát z Dougem? Neříká vám ostatním, co byste měli a neměli hrát?

Dacia: V této kapele každý respektuje každého. Není tady nikdo, kdo by druhému říkal, co má dělat. Je tady dost prostoru pro každého. Také proto, že nejsme amatéři. Dlouho jsme pracovali, abychom se dostali tam, kde jsme. A samozřejmě, když děláme nahrávku, chceme, aby hrála nejlépe, jak to jde. Není to tak, že by bubeník řekl: Tady musím mít sólo, a Doug mu odpověděl: Ne, tady bude můj prostor. Řekla bych, že v Help není žádný vedoucí hlas, což je hodně neobvyklé, protože jak jistě víš, muzikanti mají svá ega.

Proč se vlastně jmenujete Help?

Doug: Proč ne? Řeknu to tak: zdálo se to jako dobrý nápad v dané chvíli.

Dacia (směje se): Ale bude trošku problém najít nás na googlu.

Doug: Jméno se měnilo několikrát. Help ale sedí.

Dacia: První inspirace pro název vznikla díky The Beatles. Ale základní myšlenka byla, že jsme se všichni účastnili hodně projektů, které pomáhaly dalším lidem uspět v jejich situaci. Ve Státech se lidem, kteří pomáhají ostatním, říká „the help“. Je to jižanský výraz. A s obrazem The Beatles to zní cool. Pomáhali jsme ostatním, teď budeme The Help sami sobě.

Doug: Se jmény kapel je to vždycky legrační. Jako třeba Who. Prosím? Who? Kdo? (Oba se smějí.)Název si sedne později, uvidí se, jak to bude pasovat k věcem, kter děláš. Nejdřív přijde nápad, pak postupně vidíš nějaký jeho obraz, vizualizaci... Mám to jméno rád. Jsme The Help. Jsme připraveni vám pomoci, třeba opravit vaši střechu a taky děláme speciální dovoz zboží z Tesca (smích).

Vaše prezentace na YouTube zní jako docela přímá tvrdší muzika. Jaké publikum očekáváte?

Doug: My říkáme, že jsme velmi moderní rocková kapela. Reprezentujeme různé vrstvy, které v rocku jsou, může to být i blues i funky.

Dacia: Nemíříme na nějaké speciální publikum. My míříme na groove a chceme, aby si lidé užívali naši hudbu tak, že budou tančit. Za léta, co dělám muziku, jsem poznala, je že při všech těch velkých kapelách dokonce i muži tančí. Třeba AC DC, ZZ Top a tak dále. Můj osobní názor je, že tady dnes chybí moderní rocková muzika, a myslím, že tu nabízíme.