V ponurý a právě "dušičkový" podvečer jsem dorazil ke Kongresovému centru v Praze, kde již asi za hodinu měla zazářit hvězda první velikosti a největší svítivosti. Z horké Andaluzie k nám po osmi letech zavítal jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) světových kytaristů a opravdová extratřída, Paco de Lucia.
Když jsem před pěti lety psal do Muzikusu (2002/04) profil tohoto vynikajícího umělce, pokládal jsem si otázku, co na nás asi ještě nachystá. Rok poté vychází nádherné album Cositas Buenas, volně v překladu asi jako Hezké věcičky. Paco opět nezklamal a CD patří k tomu nejlepšímu, co kdy vydal. Je to opět úžasný guláš všeho možného a chvílemi i nemožného, což potvrdí asi všichni kytaristé. Směska flamenca, hudby Latinské Ameriky, jazzu a velká dávka brilantní virtuozity, jak samého Paca, tak i spoluhráčů, které podzimního dne po čtyřech letech přiváží do Prahy. Pro toto album sestavil novou kapelu, z hudebníků o generaci až dvě mladších. Důvod je asi prostý. Mladá krev, proud nabitý tvořivou a jiskřivou energií.
Z Pacovy diskografie miluji tři úchvatné desky Almoraima, kde položil úplně nové základy moderního flamenca, Solo quiero caminar, což je neskutečný mazec a dokonalá souhra celé kapely a Zyryab, barevná, virtuózní deska, kde spolupracuje i s jazzovým géniem Chickem Coreou. Letos oslaví Paco šedesátku. Za tu dobu se stal opravdovým králem flamenca v těžké konkurenci vlastních krajanů, protože v jižním Španělsku, v Andalusii, to mydlí na kytaru asi každý. Vedle Tomatita, Chicuela, Vicente Amiga, Paco Peňi, Sabicase, Sanlúcara, Gerarda Nunéze a dalších virtuózů, kteří vás také zvednou ze židle, stále působí jako mimozemšťan. Podle slov Vicenta Amiga však Paco de Luciu nemůže nikdo nahradit.
Je to tvůrce celého moderního flamenca a bytost s velkým rozhledem a intuicí. Dokázal, že flamenco hudba nepatří jen do hospod kolem Jeréz de la Frontera, ale na koncertní pódia, do divadel a dokonce i na fotbalové stadiony. Že se nespokojí jen s flamencem, ukázal světu i tím, že naprosto výjimečně připravil a třicetkrát provedl v roce 1991 nejslavnější a nejtěžší kytarový koncert pro klasickou kytaru a orchestr Concierto de Aranjuez od slepého španělského autora Joaquína Rodriga. To je prestižní záležitost pro každého kytaristu a Paco se jí zhostil s fantastickým feelingem. Klasickým kytaristům totiž většinou chybí něco, co bylo naděleno kytaristům flamenca. A to je duende, což je duch, prchavé, nezachytitelné cosi, co dělá tuto hudbu tak svébytnou a originální. A většinou také rytmus. Koncert zahrál i za přítomnosti autora, který sám prohlásil, že nikdy neslyšel lepší provedení svého díla.
Paco si také počíhal na tvorbu Manuela de Fally, španělského národního skladatele a tvořivého génia. Vydává v roce 1978 album s deseti Fallovými kompozicemi Paco de Lucia plays Manuel de Falla. Ve Španělsku je Paco de Lucia velice uctíván a důkazem toho jsou i četná ocenění. V březnu 2007 obdržel na univerzitě v Cádizu titul Doctor Honoris Causa. V Algecirás, v rodném městě, na rušné třídě stojí pětimetrový pomník sedícího a hrajícího Paca. Pocta žijícímu a tvořivému člověku hovoří za vše.
Druhého listopadu venku drobně pršelo, a když jsem vstupoval do velkého sálu Kongresového centra, na pódiu bylo skromně do mírného oblouku rozestavěno sedm židlí s mikrofonními stojany. Za nimi se v černé ohrádce jako pozdrav teplejších krajin krčilo asi deset středně vzrostlých palem. Ty měly dotvářet atmosféru a jakousi iluzi andaluského horkého slunce, zvláště když se za nimi rozsvítily paprsky vzhůru namířených reflektorů.
Koncert začal příchodem konferenciéra, který celkem vtipně setřel historii a bývalý účel betonového monstra na Pankráci. Pak se již setmělo a na pódium do bodového reflektoru přišel On. Z malého místa uprostřed se ozval ohromující a nádherný zvuk Pacovy kytary. Pro zasvěcené - Media Luna Condé Hermanos, na kterou nahrál Paco většinu svých desek a koncertů. Zahájil rondeňou, což byla směsice skladeb z jeho starších alb Camarón (Luzía),Mi nino Curro (Siroco), plná bohatých nálad a technických prvků, jako tremolo, arpeggia a rychlé běhy. Po nadšeném potlesku, kdy se zvuk snímaného nástroje více zjemnil a roztáhl do šíře, přišel rychlý a kontrastní tanec La soleá por bulerías Antonio z posledního alba Cositas buenas, což byla rytmická smršť, plná hřmícího rasqueda a neskutečně rychlých falset, hraných picadem, kterým ohromuje Paco svět již čtyřicet pět let. Jako by toho nebylo dost, Paco ještě přiložil a na řadu přišel tanec bulerías, chlouba každého flamenco kytaristy, se kterým se musí blýsknout vždy a všude. Je to rychlý virtuózní toque kousek a pravá andaluzská čest, plná zvratů, rytmických ozdob, poklepů a využívající snad nejtěžší flamenco techniku alzapúa, neskutečné rychlé kmitání nehtem palce. V překladu to znamená břitva a vemte na to jed, že to je opravdu nářez.
Paco je tvůrcem nového stylu alzapúa a ne každý kytarista jej zvládne. Ozvaly se zde motivy z alba Luzía, použité ve skladbách Rio de la Miel a El chorruelo. Tady již podporoval rytmus na cajón, dřevěnou bednu s nataženými strunami uvnitř, bubeník Pirana a v dokonalé souhře předvedli kaskády rytmů a skvělých akcentů. Když Paco naposledy vyhodil v rasqueu ruku vzhůru a vydechl, publikum bylo již nadšením úplně uvolněné a bez sebe. Pak rozvířily prsty kytaru v dalším tanci soleá, v improvizačních schématech, která se stupňovala a pomalu a nenápadně se začaly ozývat tóny z fandanga Montinos, jež vyšlo na slavném albu Solo quiero caminar. Nádherný plynoucí rytmus jak vlny moře. Za postupného přidávání muzikantů v dalších skladbách, kteří tleskali, a dvou zpěvaček se první polovina vystoupení nachýlila k dvacetiminutové přestávce. Kapela ještě zahrála precizní alegrías Calle Munición z desky Luzía. Alegrías je opět virtuózní kousek a pro tanečníky nejtěžší tanec s variacemi. Po bouři potlesku jsme šli na kafe.
Druhou polovinu zahájila rumba Palenque (Solo quiero caminar) již v plné sestavě, kde se předvedl flétnista Domingo Patricio, jež nezapřel dokonalou jazzovou průpravu a vynikající frázování. Kdo by si myslel, že to rumbou i skončí, toho Paco vyvedl z omylu, protože najednou se z Palenque stalo pravé španělské tango Loco loquito a zpěvačky si užily své. Tango vůbec je velmi podmanivé a velmi oblíbené u všech interpretů flamenca. Když ustal tepavý rytmus, Paco spolu s flétnistou rozestřel barvitou náladu v baladě Canción de Amor z desky Zyryab. Celým sálem dýchala vůně moře a soumraku naprosto podmanivé krásy. Akustické předivo proplétajících se nástrojů vykouzlilo krásnou atmosféru. Kontrastně balada přešla postupně do ohnivého propojení bulerías, složeného ze tří skladeb, opět z Cositas Buenas - Volar, Que venga El Alba a Patio custodio.
Vrcholem večera se stala skladba Zyryab, kde se v improvizacích šestiosminového rytmu vystřídali všichni hudebníci. Basu skvěle obsluhoval zkušený Alain Pérez a Paco "pustil" ke slovu i druhého doprovodného kytaristu Nino Joseleho, který ukázal, že si nebrnká jen doma nebo u ohníčku. Ve vynikajících picadových odpovídačkách s Pacem jsme si vychutnali i stereo zvuk. Obě zpěvačky, Montse Cortés a Chonchi Heredia, se odvázaly takovým způsobem, že nikdo ani na chvíli nepochyboval o tom, proč účinkují právě s Pacem. Dokonalé cítění a přesnost frází, až mě mrazilo...
Když dozněl poslední tón, publikum vstalo a nebylo k utišení. Kapela tedy přidala tango a rumbu, kde se ozvaly i motivy ze slavné Entre dos aquas, rovněž podpořené improvizacemi. Dozněl poslední tón a Paco se ve své skromnosti introverta opíral trochu na stranu o kytaru a hleděl do země. Pak všichni hudebníci zamávali květinami a byli pryč.
Znám Pacovu tvorbu, takřka všechny desky, a sleduji ho již třicet let. Šel jsem tedy na koncert s rozechvělým očekáváním. Paco potvrdil skvělou formu a sílu svého génia. Musím pochválit i naprosto precizní zvuk, který mě úplně odrovnal.
Když jsem se vypotácel mezi odcházejícím davem ven, ještě pršelo. Vůbec mi to nevadilo. Byl to úžasný zážitek, nabitý horkem, vášní a citem. A také jsem si splnil celoživotní sen. A odpustil jsem i slíbený rozhovor, který se nakonec nekonal. Měl jsem spoustu otázek...
Paco, díky!! Manana...
