Paco de Lucia

Luboš Malý, 15. 5. 2002

Klidně můžeme těmito slovy začít. Není na světě kytaristy, který by snad nikdy neslyšel jméno, jenž se stalo živou legendou bez rozdílu u vyznavačů všech stylů. O to více, že tak vysoké mínění má Paco Peňa, který sám je považován za naprostou jedničku ve flamencu, a co se týká purismu a cítění, je odborníky ceněn nejen jako kytarista, ale i skladatel a učitel s obrovskými znalostmi a přehledem. Proč má Paco de Lucia tak výsadní postavení a dokáže naplňovat největší světové koncertní síně a stadióny? To, o čem sní nejedna rocková a popová hvězda, živená dobře cílenou reklamní a promo kampaní? Odpověď je prostá. Fenomenální umění. Kytaristům po poslechu tuhne v žilách krev, dřevění ruce a nejeden adept kytarové hry chce rozbít svůj nástroj a změnit identitu. Ale vážně... Umění, které vzniká vždy a v každé době u vynikajících hráčů, skladatelů, malířů atd., kteří dokáží vstřebat všechny vlivy před nimi a vtisknout jim svou vlastní pečeť geniality a posunout je dále. Paco je prostým potvrzením této myšlenky. Mám v živé paměti první nahrávku, kterou jsem od Paca slyšel, tuším v sedmasedmdesátém. Myslím, že to bylo album Almoraima. Nejdříve mě zmrazilo, pak opařilo, vytáhlo všechny nervy z těla a provrtalo druhou signální soustavu. V Čechách tomu říkáme - posadilo na p..... Vůbec jsem do té doby netušil, co se dá na kytaru zahrát, a to jsem pilně poslouchal a cvičil McLaughlina, Coryella, Coreu, Weather Report a Davise. No, bylo rozhodnuto. Nebylo zrovna lehké sehnat pravou ani levou flamenco kytaru. Ale ani žádnou regulérní učebnici. Nakonec se mi náhodou dostala do ruky ta pravá, cypřišová. Začalo martyrium.Všechno se jelo na ucho a později jsem se moc divil, když jsem dohonil noty Pacových věcí. Zpátky na stromy a znovu...

První kroky

Narodil se 21. 12. 1947 v ulici San Francisco č. 8 v lázeňském přístavním městě Algeciras, blízko Cadizu v jižní Andaluzii, jako Francisco Sánchez Goméz. Byl nejmladším z pěti dětí profesionálního flamenco kytaristy Antonio Sánchez Pecina a jeho matka Lucia Goméz Gonzáles pocházela z Castro Marin v Portugalsku. Když bylo Franciscovi pět let, rodina se přestěhovala do Bajadilla blízko Barcelony. Zde se v sedmi letech začal pod vedením svého otce učit na kytaru. Ten byl proslulým hráčem ve skupině Campo de Gibraltar a měl pseudonym El Gitano Rubio (Plavý Cikán). Starší bratr Ramón, také kytarista, hrál se slavným Niňem Ricardem ve flamenco skupině Juanito Valderrama company. Přijal umělecké jméno Ramón de Algeciras a měl velký vliv na malého Francisca stylem Ricardovy hry. V jedenácti letech přestal nadaný hošík navštěvovat školní docházku a po sedmi letech důkladného studia kytary vydal ve čtrnácti své první album. Podílel se na něm také bratr Pepe jako zpěvák. Duo mělo název "Los chiquitos de Algeciras"(Kloučci z Algeciras) a úspěšně vyhrálo soutěž v kolébce flamenca v Jeréz de la Frontera v roce 1962.V té době se celá rodina stěhuje do Madridu. Francisco s Pepem podnikli následující rok devítiměsíční turné po Americe ve skupině tanečníka José Greca. Tam se Francisco setkal již podruhé s kytaristou Sabicasem, který ho podnítil, aby opustil způsob hry Niňo Ricarda a vyvíjel svůj vlastní. V roce 1964 nahrál singl jako sólista již pod uměleckým jménem Paco de Lucia (převzatým po matce). Začal také spolupracovat se zpěváky flamenca a v šestašedesátém opět hrál v celosvětovém turné José Greca a evropském turné v 1967, jako součást "Festival Flamenco Gitano". Tehdy také nahrává své první sólové album The fabulous guitar of Paco de Lucia, které bylo začátkem dlouhé cesty nahrávek sólových projektů, jež jsou odborníky považovány za "pečlivě vypracovanou novou řeč kytary". Jeho hra je plná divokosti a ataku, vyniká lehkostí levé ruky a naprosto ohromujícím picadem (rychlé běhy, hrané střídavým úhozem prsty pravé ruky dopadem-pozn. aut.). Přírodní talent a úžasná pracovitost při cvičení v začátcích daly vyniknout jeho famózní technice. Velkým zájmem bylo hledání nových, nevyšlapaných cestiček ve flamencu, nové akordy a nezvyklé harmonie. Avšak bez ztráty čistoty, pravého cítění a kvality. Na otázku, jakou vidí roli flamenca v evropské kultuře, odpovídá: "Věřím, že flamenco je nejdůležitější kultura ve Španelsku. Je to čistě andaluzský prvek. Baskové, Galové nebo Katalánci s tím nemají nic společného. Andaluzie je významnou součástí Španelska. Flamenco je neuvěřitelná muzika, má obrovský emocionální náboj, rytmus a feeling, jako málokterý evropský folklor". Paco úspěšně kombinuje kariéru sólisty s doprovázením jiných umělců a nahrává s rozličnými vynikajícími zpěváky konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Např. Fosforito, El Lebrijano, Naranjito de Triana, Juan Cantero, El Sevillano a další. Ale také se svým přítelem Camarónem de la Isla, se kterým spolupracoval až do jeho smrti v roce 1992.

Když se ho novináři poťouchle ptali, jestli věří ještě tomu, že Francisco Sánchez (jeho skutečné jmeno) je Paco de Lucia, s úsmevem odvětil: "Skutečný Paco de Lucia, muzikant, jeden ze sedících na pódiu, je Francisco Sánchez. Pak tam je Paco de Lucia, osobnost, která nosí masku a je ovlivňována mnoha okolnostmi. To není jen čistě muzikant. A když jste mimo jeviště, můžete si udělat pohodlí, dívat se třeba na televizi, povídat si nebo se opravdu smát, takže si lidi nemusí myslet, že jste úplně blbý. Zkouším Francisca i Paca dát k sobě co nejblíže, jak to vůbec jde, ale ne vždycky se to povede, protože v kariéře, kterou jsem si vybral, vždycky záleží na okolnostech".

Prkna jsou mým domovem

Nenadálý úspěch rumby Entre dos Aquas (Mezi dvěma vodami) zabezpečil v následujících letech Pacovi koncertní činnost a následovala dvě celosvětová turné s bratrem Ramónem na druhou kytaru. Později se k ním přidal Carlos Rebato. Živá nahrávka z divadla Teatro Real v Madridu byla důležitým svědectvím této periody duo a trio koncertů. Paco se ke své hře sám vyjadřuje: "Byl jsem vychován ve flamenco atmosféře a pouze tak cítím, a když hraju, tak chci hrát bez toho, abych se nějak trápil a trpěl. Lidé si často pletou purismus a starý styl flamenca. To staré je pro mne umění z muzea a archívů a čistota je to, co umělec cítí při hraní". Pacova velká touha rozšířit obzory flamenco kytary vyústila do zformování větší skupiny, kde se již přidaly další nástroje. Stalo se tak na albu Almoraima v roce 1976. Projevily se zde trendy a nálady módního jazzrocku, ale i dílo španělského národního skladatele Manuela de Fally - LP Paco de Lucia interprets Manuel de Falla(1978), kde přizval k natáčení skupinu Dolores. O tom Paco vypovídá: "Výrazná část španelské hudby je soustředěna na rytmus a melodii. Koncert hraju přesně tak, jak je zapsán do partitury, ale nikdy jsem ho neslyšel hrát rytmicky. Je to můj příspěvek, který jsem chtěl opravdu udělat. A taky jsem nikdy nenatáčel desku, aby na ní nebylo vždycky něco nového. Ale pokaždé mám podobný pocit se všemi svými deskami - nemám rád nahrávání a rád si hraju doma". O tři roky později začala legendární spolupráce při nahrávání s americkým skvělým kytaristou Al Di Meolou a následovalo obrovské mezinárodní turné se slavnými jazzrockovými kytaristy Johnem McLaughlinem a Larry Coryellem. V roce 1981 a 1983 další s McLaughlinem a Coryella vystřídal právě Di Meola. Z té doby pochází také vynikající album Friday Night in San Francisco, na kterém je zachycen živý koncert těchto tří nejlepších světových kytaristů. Zajímavý je Pacův názor na tento session: "Fusion music může nést ovoce, ačkoli tomu moc nevěřím. V mé spolupráci s Johnem McLaughlinem, Al Di Meolou nebo Larry Corryelem byla hudba blíž ke flamencu, než k jazzu. Byla to fúze muzikantů, ne hudby". Mezitím, v roce 1982, to bylo turné s opět veleslavným jazzovým pianistou Chickem Coreou, označované jako kuriozita v jazzu. Přitom Paco se cítí být ve své přirozenosti a skromnosti více divákem. Sám k tomu říká: "Radši bych byl víc posluchačem, ale okolnosti kariéry mi přisoudily stát se protagonistou." V jednom interview také po otázce jestli úspěch závisí na vymývání mozků veřejnosti, odvětil: "Umělec si přeje být pochopen a v komunikaci s publikem se o tom opravdu přesvědčit. Nejsem si jistý, do jaké míry se dá publiku "vymejt mozek", ale... je pravda, že to asi jde. Možná je úspěch vymytí mozku."

Šest je víc

V roce 1981 také vznikla formace-sextet, který se uvedl nádhernou nahrávkou alba Solo quiero caminar. Vyznívá na něm jistě i Pacovo vyznání - "Kytarové sólo je nová forma prožitku ve flamencu. Lidský hlas je nejstarší, tradiční a poetický. Kytara je nová a my kytaristé pracujeme a bojujeme za to, aby se tóny kytary staly důležitou hudbou." Na desce se podílí bratři Ramón na druhou kytaru, Pepe jako zpěvák a kytarista, Carlos Benavent na fretless bas a mandolínu, Jorge Pardo - flétna a saxofon a Rubén Dantas obsluhuje percussion. Po mnoha letech koncertování se rozšířili na septet a přibyli tanečníci Juana Ramírez a Manolo Soler. V roce 1986 se Paco vrátil ke hraní v triu. Další kytaru hrál jeho synovec José Maria Banderas a Juan Manuel Caňizares a tato sestava trvala až do jara roku 1991. Po období studia pramenů a návratu k "zemitému" flamencu na albu Siroco (1987) a "maturitě" jeho fantasticky rychlé hry na Zyriab (1990), učinil Paco roku 1991 vpád do světa klasické kytary svým příspěvkem Rodrigova Concierto de Aranjuez a částí ze suity "Ibiza" Isaaca Albénize.V listopadu podnikl znovuzrozený septet nové světové turné a po rozšíření na oktet, kde Manuela Caňizareze vystřídal El Vijejin a tanečník a hráč na "cajon" (dřevěná percusivní bedna-pozn. autora) Joaquín Grilo nahradil Manolo Solera. Odešel bratr Pepe a nastoupil zpěvák Duquende. Formace natáčí v roce 1998 CD Luzia. Po roce odpočinku se Paco vrací na koncertní podia a se svou skupinou podniká další celosvětová turné. Pacovo jméno je úzce spjato s kytarou značky Hermanos Condé z Madridu, jíž používá snad po celou svoji kariéru. Je to nástroj, který je hybridem mezi tradiční flamenco a moderní klasickou kytarou s luby a dnem z brazilského tmavého palisandru. Ten dává kytaře větší hloubku a měkčí tón. Slyšet jej můžeme na většině nahrávek. Zajímavá je i Pacova činnost obchodní. S bratrem Ramónem a stavitelem kytar Vincentem Carillem založili firmu na výrobu flamenco kytar. Staví se dva modely - Flamenco negra se smrkovou deskou a brazilským palisandrem a Flamenco bianca ze smrku a cypřiše. Ceny se pohybují od 3665 do 3995 Euro a nástroje jsou Pacem signovány.

Na závěr si poslechněme vyznání, které asi dobře vystihuje Pacův názor na umění i na život. "Lidé jsou v podstatě stejní, nezáleží na tom, co děláme. Cyklista může být umělec a zpěvák flamenca může mít ducha sportovce. V tomto pohledu všichni máme cit, užíváme smíchu, pláčeme, máme smutek, záleží na podmínkách, ve kterých žijeme. Ty jsou rozdílné. Nevěřím na nálepku - Zaměstnání: umělec. Nemám nálepky rád. Fakt, že hraju na kytaru, mi ještě nepřisuzuje žádný titul. Protože když dojde na práci, jsem dělník. Umění je vlastní lidské potřebě. Člověk může umění vyjádřit v mnoha podobách. Nemusí to být vždycky ve zpěvu, malířství, hudbě nebo literatuře. Mnoho lidí se tváří jako umělci, ale nikdy se umělci nestanou. Ostatní, aniž by byli nazýváni umělci, dělají v mnoha uměleckých oborech.I když nemají techniku, vědí, proč to dělají a jak to dělat. Vezměte si třeba zpěváky flamenca, kteří křičí a náhle se tam objeví něco z kvality a cítění génia".

Paco říká, že nikdy nechtěl být první, nikdy nechtěl utéct ostatním, jednoduše jít svou cestou, bez závodění na překážkové dráze, a luxusní auta ho nikdy nelákala. "Čas jde proti vám, stárnete, ztrácíte energii, vaše fantazie zmizela a především jste postiženi hmotnou zainteresovaností. Teď už jenom pracuji na udržení prestiže, kterou jsem získal. Vzrušit vás může už jen to, že někde ve světe potkáte chlápka, který vám řekne, že se jeho život úplně změnil po poslechu vaší desky. A že se učí hrát na kytaru, tak jak hrajete vy".

Ve Španělsku a zřejmě nejen tam se Paco de Lucia stal idolem, u některých vlastenců romantickým pokračovatelem slavného fotbalového klubu Real Madrid, a vynesl flamenco a povědomost o něm do takové výše a popularity, která je obvyklá pouze u pop music. Uvidíme, co pro nás tento jedinečný umělec přichystá v novém miléniu.

Pokud by jste si rádi přehráli několik ukázek s Pacovi tvorby, nalistujte si předešlé číslo Muzikusu, kde na stránce 91, v kytarové dílně Luboše Malého, najdete několik notových zápisů (pozn. redakce).

Diskografie

Dos Gitarras Flamencas 1965 (s Ricardem Mondregem)

Dos Gitarras Flamencas 1965 (totéž, ale ve stereu)

Doce Canciones de Garcia Lorca 1965 (s Ricardem Mondregem)

Dos Gitarras Flamencas en Amarica 1967 (s Ramonem de Algeciras)

La Fabulosa Gitarra de Paco de Lucia 1967

Hispanoamerica 1969

Fantasia Flamenca 1969

Recital de Gitarra 1971

El Duende Flamenco 1972

En vivo desde el teatro real 1975

Fuente y caudal 1975