Značka Neumann je z těch, o nichž se nepochybuje. Mezi zvukaři patří k dobrému tónu vědět, které Učko či eMko se k čemu hodí, přestože se s ohledem na své finance dostali nanejvýš k tomu, že je někde spatřili za vitrínou. Chtěl bych se vedle firemní historie podívat na to, co všechno za 75leté trvání firmy Neumann přispělo k technickému vývoji, a to i v oblastech, ve kterých se na spojení s touto značkou a lidmi okolo už zapomnělo.
Na počátku bylo rozhodnutí dvou přátel: tehdy třicetiletého Georga Neumanna, vyučeného jemného mechanika, jenž si poté doplnil fyzikální a elektrotechnické vědomosti na Gaussově večerní škole, a jeho přítele Ericha Rickmanna, tehdy majitele slušně fungujícího krámku s rozhlasovými přijímači, založit dne 28. listopadu 1928 společnost orientovanou na výrobu zařízení u záznamu a přehrávání zvuku.
Tomu u Georga Neumanna předcházelo několik let ve firmě Eugena Reisze, kde v roce 1923 začali vyrábět první práškový uhlíkový mikrofon. Na jeho vzniku měl Neumann lví podíl. Práškový mikrofon poměrně rychle nahradil v tehdy se rodícím rozhlase do té doby používané uhlíkové mikrofony s tyčinkami, které přišly na svět s telefony.
V polovině 20. let se Georg Neumann navíc spřátelil s dalšími průkopníky zvukové techniky, Kurtem Breusingem a Eugenem Beyerem, pozdějším zakladatelem dosud fungující firmy Beyerdynamic. Jejich rodiny tehdy trávily společně i dovolenou. Eugen Reisz zanedlouho prodal svůj patent mikrofonu italské firmě Marconi. Za to na něm později Neumann vysoudil 20 000 marek jako vyplacení svého podílu na vývoji.
V té době Neumann odjel na čas do Anglie, kde začal s jistým panem Carltonem (předtím spolupracovníkem Tomáše Alvy Edisona) pracovat na konstrukci nového rycího zařízení pro výrobu gramofonových desek. V Anglii začali na svém zařízení desky i vyrábět. Zprvu používali k nahrávkám Reiszův uhlíkový mikrofon, který ale ze strachu z licenčních problémů schovávali do kuchyňského hrnce. Za této situace si Neumann vzpomněl na své pokusy s kapacitní mikrofonní kapslí u Reisze. Odjel zpět do Berlína, chemicky pozlatil tenkou kolodiovou membránu, přidal druhou elektrodu a zesilovač. Do týdne se vrátil s novou kapslí, vyzkoušeli ji a začali používat. Za tento mikrofon dostal Neumann posléze v Německu státní prémii 50 tisíc marek. S touto a předtím vysouzenou sumou zašel za svým přítelem Erichem Rickmannem, založili společnost a usídlili se v Berlíně.
První typ sériově vyráběného kondenzátorového mikrofonu, tehdy bezejmenného, později pojmenovaného jako Neumannova flaška, nyní CMV 3, byl na světě. Mikrofon se stal velice rychle německým rozhlasovým standardem, protože technicky přinášel projev, kterého do té doby žádný jiný mikrofon nedosáhl. Při veškerém dalším vyvíjení ovšem citelně chyběla měřicí technika. V roce 1934 proto začala firma vyrábět úrovňový zapisovač s logaritmickou stupnicí, který pomocí pisátka běžícího po odvíjejícím se papíře dokázal graficky spodobnit různé charakteristiky. Vyráběly se do roku 1956. V tomtéž roce přišli s pistonfonem, čili zdrojem zvuku s definovaným kmitočtem i zvukovou intenzitou. Dodnes se používá k laboratornímu testování mikrofonů.
Kromě úspěšných mikrofonů firma od roku 1931 vyráběla i zařízení pro výrobu gramofonových desek. První rycí zařízení se jmenovalo AM29 a mělo náhon mezikolem. V roce 1930 jej inovovali jako AM 31, to už mělo řemínkový náhon. V roce 1930 začali vyrábět taky první dynamický snímací systém pro gramofony, tehdy ještě se standardním záznamem. V roce 1932 zavedli řezání gramofonového záznamu do voskových fólií, ze kterých se pak elektrolytickou cestou a pomocí obtisků lisovaly velké série gramodesek. V roce 1933 začali i s jeho přenosnou verzí. V roce 1935 udělali přehrávač pro kontrolní poslech záznamu na voskových discích. Krátkou dobu se Neumann i Rickmann podíleli taky na vývoji bezdrátového lokalizačního zařízení, které o pár let později Angličani pojmenovali jako radar. Když ale zjistili, že jde o přísně kontrolovanou vojenskou zakázku, z celé záležitosti radši vycouvali.
Desáté výročí firmy smutně poznamenalo náhlé úmrtí spoluzakladatele Ericha Rickmanna. Skonal náhle v autě na cestě z továrny domů. Za 2. světové války byly produkty firmy označeny za státní zájem a výroba byla proto kontrolovaná. V roce 1943 byl dům, kde firma sídlila, poškozen zápalnou bombou při americkém náletu. Na přelomu let 1943 a 1944 přestěhoval Georg Neumann výrobu do podstatně klidnějšího Durynska, do městečka Geffel.
Přestože Geffel osvobodili západní spojenci, postupimskou dohodou připadl do východní sovětské zóny, a výroba v Geffelu byla v roce 1949 znárodněná. V roce 1972 byla přejmenována na VEB Mikrofonbau, přesto až do vystavění berlínské zdi v roce 1961 provoz vyráběl pro firmu Neumann. Po pádu zdi roku 1989 a sjednocení Německa bylo Neumannově rodině vyplaceno odškodné a firmu v Geffelu převzal syn jeho dlouholetého spolupracovníka, Jochen Kühnast. Pod jménem Microtech Geffel výroba funguje samostatně dodnes.
V roce 1947 Georg Neumann přestrukturoval firmu a přestěhoval ji zpět do Berlína. Svou rodinu přesídlil do Paříže a v roce 1954 se rodina Neumannova opět usadila v západním Berlíně. Mezitím mikrofony značky Neumann sázely na trh jednu pecku za druhou. V roce 1949 zahájili výrobu mikrofonu U47, prvního velkomembránového mikrofonu s přepínatelnými směrovými charakteristikami. Do té doby se charakteristiky měnily pouze výměnou celé kapsle. V roce 1951 přišli s mikrofonem M 50. Jako první měl okolo kapsle směrovací prvky ve tvaru akrylátové kulové plochy. V roce 1957 zahájili výrobu stereofonního mikrofonu SM 2/23. Měl dva snímací systémy otočené navzájem o 90o. Předchůdce SM 69 a USM 69. V roce 1960 přišli s typem U 67, později U 87, jenž se stal studiovou klasikou (a taky zároveň mikrofonem nejčastěji kopírovaným jinými výrobci).
V gramofonové technice začali v roce 1950 dělat dynamický snímací systém pro mikrozáznam, tedy pro dnešní gramodesky, jež v roce 1948 zavedla americká firma CBS. V roce 1952 to byl dynamický záznamník do voskových matric MS52H s předehřívaným rydlem. V roce 1958 začali s výrobou stereofonního dynamického snímacího systému, roku 1961 udělali stereofonní rycí zařízení SX45 a v roce 1962 inovovali dynamickou snímací vložku na verzi M 269 odolnou proti vf rušení. V roce 1957 přišli se studiovým gramofonem umožňujícím přesný start zprostředka nahrávky. Stal se na dlouho referenčním přístrojem v této oblasti.
Polovodičový boom z 60. let, oblast kondenzátorových mikrofonů poměrně dlouho míjel. Řešení přišlo v podobě unipolárních tranzistorů, čili FETů. Prvním polovodičovým mikrofonem byl v roce 1966 typ KM 84. Byl menší a s tímto mikrofonem přišlo na svět i jeho fantomové napájení, které se stalo opět dodnes respektovaným celosvětovým studiovým standardem. Vychází ze dvou jednoduchých nápadů. Připojíme-li k oběma symetrickým výstupům mikrofonu jakékoliv napětí, nebude rušit rozdílový vstup zesilovače.
Na počátku 60. let začala firma vyrábět mixážní konzole do zvukových režií v rozhlase, filmu i televizi. První z roku 1963 se jmenoval AK 3, byl osazen ještě germaniovými tranzistory a zaznamenal úspěch. Další inovace spočívaly jednak v osazení křemíkových tranzistorů, které se vyznačovaly nižším šumem a lepší teplotní stabilitou. Další inovací byla montáž funkčních bloků do kompaktních modulů, kazet, z nichž šlo postavit mixpult doslova na míru zákazníka. V roce 1980 postavili velký rozhlasový mixážní pult, sice s analogovou signálovou cestou, tehdy to asi jinak nešlo, ale už s digitálním ovládáním.
Od 70. let se datují první úspěšnější pokusy s elektronickým záznamem obrazu. Firma Neumann přispěla i do této oblasti. Ve spolupráci firem Neumann a Teldec se roku 1970 představuje systém Ted Video Disk. Obraz byl zaznamenán na tenké fólii (s piezoelektrickými vlastnostmi) nesené na vzduchovém polštáři a snímané kapacitním snímačem. Původní záznam byl černobílý, ale ve spolupráci s tvůrcem kódování PAL, prof. Waltrem Bruchem, vyvinuli i redukované barevné kódování Tri-PAL. Nosiče měly výhodu v poměrně snadném rozmnožování, leč systém nevynikal dlouhou dobou záznamu a nebyl moc odolný proti vnějšímu rušení. Okolo roku 1975 firmy svůj boj o místo na trhu v tomto vzdaly. Velký úspěch měl firmou vyvinutý systém DDM, čili direct metal mastering, který rytím přímo do měděných lisovacích matric snížil počet otisknutých forem při výrobě desek a znatelně tak zvýšil kvalitu gramofonového záznamu. Byla to už ale trochu labutí píseň, protože v roce 1984 přišly jiné firmy s digitálním záznamem zvuku na CD.
Během 70. let přišla do spotřební elektroniky móda kvadrofonie, jejíž technická řešení spočívala v tom, jak do stávajících dvou zvukových kanálů narvat dva další zadní. Příspěvek firmy Neumann vycházel z faktu, že člověk slyší prostorově pouze dvěma ušima, že je tedy prostorové vnímání podmíněno jeho zkušeností s fázovými rozdíly, s nimiž zvuk k oběma boltcům přichází. V roce 1973 vyvinuli tzv. umělou hlavu, homunkuloidní bustu, která měla v uších mikrofony. Nazvali ji KU 80. Pokud jste nahrávku pořízenou umělou hlavou poslouchali otevřenými sluchátky, prostorový dojem byl dobrý. Systém měl nevýhodu v tom, že na běžné reprobedny nahrávka hrála slušně, ale příliš prostorová nebyla. Posluchač byl pro skutečný prostorový vjem přidrátován sluchátky k reprodukčnímu zařízení. Systém se neujal v zamýšlené šíři a celá kvadrofonie skončila po pár letech ve slepé uličce. Dalším kvadrofonním výrobkem byl kvadrofonní mikrofon QM 69 z roku 1974. Umělá hlava zůstala v sortimentu jako speciální prostorový mikrofon, v roce 1982 byla inovována na typ KU 81 a v roce 1992 na typ KU 100, který figuruje v nabídce dosud.
Během 70. let se Georg Neumann stáhl z firmy do soukromí, kde dne 30. srpna 1976 umírá ve svém domě v Berlíně, Grunewaldu.
Gramofonové desky vytlačily z trhu CDčka, která využívala naprosto jinou technologii. Firma zareagovala vývojem svého Master-CD. Výroba CD hromadným lisováním vyžaduje totiž extrémně čisté prostory. Master-CD mělo obejít toto omezení a umožnit kusový záznam na CD i v skromnějších prostorách. Záznam se vyrýval na měděné disky. V laboratorních podmínkách systém fungoval, ale dojel na nehomogenitu měděného záznamového média, kde nebylo dostatečně možné eliminovat případné bublinky. Ani mixpultům se na konci minulého století u Neumannů příliš nedařilo. V roce 1991 začali s vývojem nového mixážního pultu Strategy 2002, nicméně nebyl dokončen. Majitelé firmy, potomci Georga Neumanna, se proto v roce 1993 rozhodli firmu prodat. Mikrofonní část firmy koupila a dále úspěšně rozvíjí firma Sennheiser. Vývoj mikrofonů Neumann zůstává v Berlíně, nicméně výroba se přesouvá do Wennebostelu nedaleko Hannoveru, kde se vyrábějí ve stejném závodě jako mikrofony Sennheiser.
V roce 1993 přichází firma s prvním polovodičovým, leč beztransformátorovým mikrofonem TLM 170. Absence transformátoru přinesla vyrovnanější frekvenční průběh a firma Neumann do řady TLM, čili "transformless microphone" úspěšně přidává další typy. Produktem spojeným z komponentů firem Sennheiser a Neumann je bezdrátový mikrofon, který na vysílačce "do ruky" Sennheiser SKM 5000N hostí kondenzátorovou mikrofonní hlavu Neumann KK105 z roku 2002. Dalším průkopnickým počinem je mikrofon Solution-D, jehož kapsle má sice klasický napěťový vysokoimpedanční výstup, ale velmi blízko u něj se nachází 28bitový převodník, který umí navíc ohnout svou převodní charakteristiku v blízkosti limitace. Tento mikrofon se stává novým standardem ve studiové technice.
Své 75. jubileum oslavila firma ve velkém stylu začátkem září na několika místech a akcích v Berlíně. Do svého výrobního závodu u Hannoveru vpustili i novináře, k čemuž se do té doby zatím neodhodlali. V roce 2001 rozjeli ve Wennebostelu v nové výrobní hale superčistou technologii na výrobu kondenzátorových mikrofonů, zejména pozlacování membrán jejich kapslí. Firma se vyvíjí dál a není zdaleka jenom legendou.
Při napsání tohoto článku jsem vycházel z firemních podkladů a z knihy Anselma Roesslera: Neumann - The Microphone Company.
Děkuji firmě Panter, že mi umožnila
jubilejní firemní setkání, a v neposlední
řadě firmě Georg Neumann
za vlídné přijetí.
