Baker byl průkopník, hardrockový Blériot, odvážný muž na rachotícím stroji, říkejte tomu jak chcete - prostě pionýr hardrockového bubnování. Jeho nástup byl stejně razantní jako zvuk jeho soupravy; přišel s dvacetiminutovými sóly do éry, kdy bylo největším odvazem zahrát osm šestnáctin v řadě za sebou na embé.
Šedesátá léta, pokud si člověk odmyslí tu dnešní nesmyslnou idealizaci, byla totiž pěkně uhozená doba, a po pravdě řečeno - kromě Beatles nestála ani za zlámaný euro. Cream ale byli prvním náznakem, že se blíží jistá změna. Totální a naprostá revoluce však naplno propukla až roku 1969. To měli Cream dny již sečteny. Nicméně i to krátké tříleté období jejich existence stačilo k tomu, aby otřásli hudební scénou jako málokdo před nimi. Baker postavil poprvé v dějinách rocku na pódium dva velké bubny a sadu kotlů nadměrných velikostí, stejně jako na tehdejší dobu naprosto nebývalou kolekci činelů. Když k tomu přidal i zcela nepokrytě exhibicionistickou hru, nový styl byl na světě.
Vycházel přitom částečně z jazzu, přičemž jedním z hlavních principů, který přenesl z této oblasti do rockových vod, bylo PODKRESLOVÁNÍ skladby bicími v souhře s ostatními nástroji namísto stereotypního udávání rytmu, jak ho znali tehdejší posluchači rockových a popových skupin a jak ho známe my dnes z úplně všech stylů.
Baker používal výrazně odladěné kotle a dbal na jistou "melodiku" breaku, přičemž poměrně typická pro něj byla i hra doprovodu na kotle, kdy základní rytmus hraný normálně na hi-hat nebo činel rozděloval nejrůznějším způsobem mezi všechny komponenty soupravy.
Byl také zřejmě prvním, kdo v doprovodu prosadil ve větší míře velký buben, který byl do té doby v rockové hudbě víceméně v pozadí (s nepříliš hutným a důrazným zvukem), zatímco v jazzu byla hra na něj považována téměř za zločin (výjimku ze zákona představovaly jen akcenty nepravidelných přiznávek).
Baker samozřejmě ovlivnil obrovskou spoustu následovníků, jmenujme namátkou: ve stylu sóla Crisse, ve zvuku bicích Alexe van Halena, prakticky ve všem Bonhama.
Z dnešního pohledu mohou působit některé Bakerovy breaky (i sóla) poněkud archaicky, místy až triviálně, ale tak to už u průkopníků chodí. Jejich, v dané chvíli obdivuhodné, výkony jsou brzy překonány, a pak se už mohou zdát jen stěží ohromujícími. Pokud se ovšem člověk dokáže vmyslet do atmosféry doby, je všechno jinak. Kromě toho je tu ale ještě druhý a podstatnější faktor: Bakerova hra - byť místy třeba jednodušší - MĚLA MYŠLENKU. A to je moment, který rozhoduje mezi uměním a cirkusovou produkcí. Neboli jinými slovy: můžete umět napsat za hodinu padesát stránek na stroji, ale to z vás Kerouaka ještě neudělá.
Bohužel je faktem, že vzrušení, které Baker vnesl do zatuchliny šedesátých let, nejenže nepřežilo do dnešních dnů, ale dokonce nevydrželo ani na věčné časy. Trvalo pouhou jednu dekádu. Pak se ve společensky příhodné chvíli vynořil prodavač kalhot, na hudební scéně zvítězil komunismus (= nuda, stupidita & blbost), no a to už tu byla osmdesátá léta, s nimi yuppies a konec hudby. Zbytek znáte - nestojí za řeč.
Stěžejní desky
Fresh Cream 66
Wheels Of Fire 68
Farewell69 (video)
Bubny:
Ludwig
(m.b. Leedy 1940)
Činely: Zildjian
