"Pokud si vzpomínám, jediný muzikant v naší rodině, a to ještě ne profesionální, byl děda, který hrával po hospodách na dvoukrkou kytaru," popisuje Martin Kumžák své muzikantské kořeny a k počátkům svého zájmu o hudbu jako takovou dodává:
"Naši doma hodně poslouchali písničky Suchého a Šlitra a tehdy dostupný pop a já to poslouchal s nimi. Chodíval jsem do sboru k paní Kulínské, od devíti let jsem začal hrát na piano, ale velice důležitou roli u mě sehrál rozhlas. Máma je divadelní režisérka a už jako poměrně velice mladého, tak v osmnácti letech, mě brávala do rádia na natáčení pohádek, ke kterým jsem psal muziku. Vcelku brzy jsem tak dostal možnost si to všechno vyzkoušet. Přinesl jsem noty, které musely s pohádkou korespondovat. Když to nefungovalo, bylo třeba hned na místě to předělat. Takováhle zkušenost je k nezaplacení. Mezitím jsem se už ale stačil v Melodii dočíst, že existuje jistý Chick Corea. Došel jsem si do městské knihovny vypůjčit si jeho desku. Do té muziky jsem se zamiloval. Na desce byly jazzrockové záběry s kapelou, prokládané jeho dětskými písněmi. A na tom jsem strašně ujel. Když potom přijel Milan Svoboda z Ameriky a přivezl si noty na tyhle dětské písně, okamžitě jsem si je ofotil, začal je cvičit a od té doby byl pro mě Corea absolutní vzor."
Ovšem vraťme se zpět k muzikantským začátkům Martina Kumžáka. Lehce přičichl k bigbítu, když se svým kamarádem Pavlem Pavlíkem tu a tam hrával po jihočeských tancovačkách v příležitostné formaci předskakující tamní kapele Excalibur. Rockerem se však nestal, táhlo ho to čím dál víc k jazzu a jazzrocku, ale ani to rozhodně neznamená, že by měl už od útlého dětství jasno o své příští profesi muzikanta. "Muziku jsem měl jako koníčka. Jako dítě jsem chtěl být spíš kosmonaut."
Přirozená adolescenční touha postavit se na vlastní nohy přivedla po skončení základní školy Martina Kumžáka na tři roky do míst pro muzikanta ne tak docela obvyklých - na vojenské gymnázium. Během tří ročníků ale zjistil, že realita se přece jenom dost výrazně liší od představ. Maturitu už skládal na gymnáziu civilním. Díky svému dlouhodobému zájmu o matematiku a fyziku se pak stal posluchačem matematicko-fyzikální fakulty UK, kterou sice dostudoval, ale muzika mezitím stačila zvítězit. Jako devatenáctiletý dostal nabídku stát se klávesistou doprovodné kapely Petra Kotvalda, v níž předtím zakotvila kompletní sestava někdejší progresivní rockové formace pražských konzervatoristů, skupiny Index Y.
"Moji kamarádi, začínající jazzmani jako já, mi to tenkrát nemohli odpustit. Ale znamenalo to zase možnost se osamostatnit a krom toho finanční přínos, který také nebyl k zahození."
Vedle angažmá u Petra Kotvalda, hraní v jazzových klubech a přednášek na matfyzu se ovšem Martin pustil ještě do studia klavíru na Konzervatoři Jaroslava Ježka, odkud potom pokračoval ve studiích na oddělení populární hudby Státní konzervatoře v Praze. "Chtěl jsem současně hrát i psát muziku a obojí naplno. Chlapecká ješitnost mě hnala k tomu snažit se být virtuózní pianista, takže jsem poctivě dřel a cvičil dvanáct hodin denně. Když to zjistil pan profesor Douša, ke kterému jsem soukromě chodil na hodiny skladby, rozmluvil mi to. Řekl mi: ,Hele, na piano nehraj; za prvé máš možnost psát, což nemá každý, máš ten dar, tak ho využij; a za druhé je piano taková řehole, že člověka tvého typu by to za chvilku svazovalo a přestalo bavit.' Poslechl jsem ho a dodnes jsem mu za to hrozně vděčný. Znám pár virtuózních pianistů, obdivuji je, ale neměnil bych s nimi. Člověk se musí nástroji naplno věnovat, a to bych já nemohl, protože mě zajímají tisíce dalších věcí."
Z kontrabandu za oceán
"Vždycky jsem ohromně obdivoval Milana Svobodu. Fascinoval mě jako bytostný jazzman, krom toho tvůrčí člověk, který dokáže psát pro divadlo, což mi bylo vždycky blízké, a navíc jsem v jeho projevu cítil kus Ameriky, což mě přitahovalo. Bylo to, myslím, v roce 1988, kdy se o mně doslechl a nabídl mi hraní ve svém Kontrabandu na piano. Ale zrovna když měl přijít první koncert, měl jsem hraní s Kotvaldem, a tak jsem zavolal svého kamaráda Kryštofa Marka, aby šel hrát s Kontrabandem místo mě. Kryštof už tam u piana zůstal a Milan mi nabídl, že když hraji v popíku na klávesy, mohl bych na ně hrát i v Kontrabandu. Zpočátku jsem to bral jako handicap, ale pak jsem si tam našel svoje místo a mám ho dodnes. Od Milana jsem se hodně naučil. Třeba právě v divadelní a scénické muzice, ale chodil jsem k němu soukromě i na hodiny dirigování. Dával nám je nezištně, bezplatně a bral to jako kamarádskou výpomoc. A koneckonců byl to zase Milan Svoboda, kdo mě přesvědčil a přiměl k tomu, že bych měl jít zkusit studovat na Berkelee, a za to jsem mu taky ohromně vděčný."
Ovšem ještě předtím, než budeme Martina Kumžáka následovat na jeho roční studijní pobyt za oceánem, musíme se v časové posloupnosti zastavit spolu s Martinem mezi zdmi pražské konzervatoře. "Šlo mi především o kompozici. Zjistil jsem, že teoretická znalost je mizivá, že to, co jsem se naučil na Ježkárně, aniž by škola za to nesla vinu, mi nestačí a já chci jít dál. Říkal jsem si, že když už se tím chci zabývat, tak chci jít tam, kde se to učí, měl jsem hroznou pokoru před touhle budovou, před touhle institucí. Měl jsem velikou radost, že jsem se tam dostal, a i když jsem patřil pod pop oddělení, chtěl jsem se dozvědět maximum, chodil na všechny možné hodiny na klasické oddělení, protože jsem zjistil, že v klasice se pro mě skrývá neuvěřitelné množství zajímavé literatury a zajímavé hudby, která mě fascinuje. A na konzervatoři jsem pochopil, proč mě fascinuje, začal jsem se do toho ponořovat a to mi zůstalo do dneška - chuť studovat, chuť se učit."
S obdobnou dychtivostí se pak v roce 1993 Martin Kumžák vrhl i na studia na prestižní americké Berkelee College of Music. Byl prvním porevolučním studentem, který se u nás na tuhle školu hlásil, a tak prvnímu školnímu dni na Berkelee předcházela tři léta žádostí a ježdění po nejrůznějších konkursech po Evropě, na základě kterých mu potom bylo uděleno úplné stipendium.
"Tím pádem jsem si to chtěl opravdu užít a chodil jsem úplně na všechno, na co se jen chodit dalo. Podařilo se mi dostat i na filmovou hudbu, na kterou jsem v podstatě neměl nárok, protože ta se dá studovat až v pátém ročníku. Přesvědčil jsem je ale, že se filmovou hudbou zabývám a v Americe budu jenom rok, takže mi to povolili. Chodil jsem do školy v sedm ráno, odcházel v jedenáct večer a bylo to naprosto fantastické."
Z pohledu takříkajíc mimoškolního se Martin Kumžák - muzikant objevoval na jazzových pódiích, pochopitelně především v řadách Kontrabandu Milana Svobody. Na pódiích popových pak absolvoval poslední turné tehdejšího Žentouru a od toho okamžiku nastala dlouholetá spolupráce s frontmanem kapely Jankem Ledeckým. Ta se ovšem zpočátku odehrávala především právě na rovině muzikantské. Spolu s Milanem Broumem a Milanem Peroutkou se jako hráč podílel na úspěšném startu albové i koncertní sólové kariéry Ledeckého.
"Vždycky když dělám nějakou práci, kterou řídí někdo jiný, snažím se maximálně vyhovět a vyplnit příkazy toho dotyčného. Jsem v tomhle směru neobyčejně pokorný a myslím, že to tak má být, že je potřeba, aby to tak bylo. Je to podstata sidemanství. Snažit se co nejvíc vyhovět dané představě toho, kdo je v tomhle případě hvězdou nebo určující osobou, a neznásilňovat ho do nějaké vlastní představy. Představy se totiž můžou velice nešťastným způsobem minout."
A přece se točí...
Ovšem ani vedle vlastního aktivního hraní a studia Martin Kumžák vlastně nikdy neodložil stranou to, k čemu měl šanci přičichnout už velmi záhy. Vlastní autorskou a skladatelskou práci v oblasti scénické hudby a posléze i práci v oblasti muzikálové. Po prvotním měření sil s hudbou pro rozhlasové pohádky začalo v následujících letech přibývat i hudby divadelní. Jeho hudba zazněla v Národním divadle v inscenacích Peera Gynta a Hrdiny Západu v režii Jana Kačera. Poté přibyla i práce pro Divadlo v Celetné, Činoherní klub, Divadlo Josefa Dvořáka a řadu dalších.
"V divadle je to jako ve filmu, protože muzika tu také dotváří atmosféru na jevišti. Když si na ni herci zvyknou, jdou po ní, potom je skloubení hereckého výkonu a hudby něčím, co mě naprosto fascinuje. Proto mě hrozně přitahuje i muzikál, ale připadá mi, že tady se na něj klade pořád ještě hrozně moc komerčních hledisek, a komerčnost je spoustě těchhle projektů na škodu, protože by byly hezké i bez ní. Z hlediska producentů je to samozřejmě pochopitelné, a tak se snažím vyhovět. Ale mám pocit, že to celkové skloubení pořád ještě není tak dokonalé, jak bych si ho představoval."
První vstup Martina Kumžáka na českou muzikálovou scénu nebyl ale ani skladatelský, ani aranžérský. Byl to vstup muzikantský. Po návratu z USA ho Ota Balage přizval jako klávesistu do orchestru právě se rozjíždějící české inscenace muzikálu Jesus Christ Superstar v divadle Spirála. Po rockové legendě následovala pro změnu legenda květinové generace, muzikál Vlasy.
"Byla to pro mě úplně zásadní věc. Když jsem si navíc uvědomil, o čem vlastně ve skutečnosti tenhle muzikál je, strašně se to trefilo do mé osobnosti. Dva roky, které jsem na Vlasech prožil, totálně změnily můj život. Je to něco, co už se nikdy nebude opakovat. Jednak proto, že to bylo poprvé, také kvůli tématu, ke kterému mám hodně blízko, a jednak proto, že stejně intenzivně to prožívala většina lidí, pro které byly Vlasy také první. Entuziasmus, který jsem tam zažil, je neopakovatelný."
Po aranžérské a muzikantské práci na Vlasech přišel další muzikálový projekt, který důkladně rozčeřil hladinu úvah, diskusí a názorů, projekt Rusalka - muzikál. Mezitím už ale začal Martin intenzivně spolupracovat s Jankem Ledeckým na jeho sólových deskách a právě při natáčení jedné z nich, Mít kliku v ostravském studiu C, otevřel obšírný svazek Shakespearových dramat a přišel s nápadem proměnit myšlenkově nelehkou látku Shakespearova Hamleta do současné písničkové podoby muzikálu. Jak je u Martina Kumžáka zvykem, chtěl se o věci, do které se hodlal pustit, nejdřív maximum dozvědět, a to přímo od zdroje. Společně s Jankem Ledeckým proto nasedli do letadla, aby týden neúnavně brouzdali newyorskou Broadwayí od jedné muzikálové scény ke druhé a večery pak uzavírali dlouhými diskusemi v jednom a tomtéž newyorském baru, kde nakonec dospěli k rozhodnutí do věci se pustit. Tak jako na řadových deskách Janka Ledeckého i tentokrát se Martin Kumžák chopil základního písničkového materiálu Janka Ledeckého, přioděl ho a dále rozvinul vlastními aranžmá a orchestrací. Tak jako v případě Rusalky nachystal Hamlet tučné sousto pro bezpočet diskusí, úvah a rozdílných názorů. Muzikálový Hamlet, který se vloni dočkal i svého bratislavského nastudování a jehož zaoceánská podoba se právě v těchto dnech chystá, definitivně opustí svou domovskou scénu v pražském divadle Kalich v listopadu letošního roku. Už od léta ovšem Martin Kumžák soustředěně probírá demosnímky nového muzikálového titulu z dílny Janka Ledeckého, který pod názvem Galileo spatří světlo světa v únoru příštího roku. Svůj čas ale neúnavně dělí mezi práci na novém titulu, jazzové výlety v řadách Kontrabandu, širokou producentskou a aranžérskou činnost, k jejímž nejčerstvějším plodům patří deska Zpověď jazzové zpěvačky Hanky Křížkové, ale i intenzivní studiová a koncertní spolupráce s Danielem Hůlkou. Nelze opominout ani hudbu filmovou, především k celovečernímu snímku Panství a především pak vlastní tvorbu v oblasti vážné hudby včetně opery Božská komedie. Martinovo jméno ovšem najdete i na albu Open The Door (2000) někdejšího frontmana slavných Supertramp Rogera Hodgsona, pro které napsal smyčce...
A tak ať už Martin Kumžák diskutuje v malém newyorském baru s Jankem Ledeckým nad novým muzikálem, usedá za klávesy v Kontrabandu či v doprovodné kapele Daniela Hůlky, na chalupě v jižních Čechách otevírá křídlo, aby pak čistý notový papír popisoval melodiemi a motivy svých "vážnohudebních" skladeb, nebo si odskočí zahrát popové standardy s Karlem Černochem do baru v hotelu Diplomat, je to tentýž Martin Kumžák - muzikant, který se rád učí.
Skladatel, aranžér, klavírista a hráč na klávesové nástroje Martin Kumžák se narodil 19. 1. 1966 v Praze. Prošel doprovodnými skupinami Petra Kotvalda, Janka Ledeckého, Karla Černocha a Daniela Hůlky, je dlouholetým členem Kontrabandu Milana Svobody. Jako aktivní muzikant i jako skladatel a aranžér se vedle jazzu a popu věnuje i hudbě vážné, divadelní, filmové a také muzikálům.
