Musikmesse a Prolight & Sound - Frankfurt 24.-27. 3. 2010

I když se vliv světové ekonomické situace na veletrhu podepsal, přesto je svým rozsahem stále úctyhodný. Pendl busíky jsou více než příjemné. Jezdí pořád dokola a jedna cesta zabere dobrých patnáct minut ne-li více. Ale i tak se jeden nachodí více než je zdrávo. Každý rok se shodneme, že se to zkrátka nedá celé projít a pořádně si vše prohlédnout.

Abyste získali aspoň představu, čeho všeho se veletrh týká, tak se podívejte na plánek, ale hlavně na seznam jednotlivých kategorií či oborů a kolik výstavní plochy zabírají. Pokaždé, když se snažím někomu, kdo ještě na veletrhu nebyl, popsat jeho rozlehlost, nějak nemůžu najít ten správný příměr či příklad tady u nás. Inspiraci k tomu, abychom po čase zase zopakovali tyto informace, bylo setkaní s mým kamarádem přesně uprostřed jedné haly. Byl na veletrhu poprvé a bylo vidět, že z toho má oči navrch hlavy :-) Letos opět navštívilo veletrh přes sedmdesát tisíc návštěvníků a počet vystavujících firem byl okolo patnácti stovek. Takže se podívejme, co vše se na Messe vystavuje:

Frankfurtské zápisky 2010 aneb jak se projevila krize na Musikmesse

Při cestě na letošní hudební veletrh ve Frankfurtu jsme si kladli jednu otázku: Projeví se nějak světová krize na této akci? Ubude vystavovatelů, budou se snažit snížit náklady na minimum, bude přítomno méně hvězd?

I když to vypadá, že těch otázek je několik, vlastně spolu všechny souvisí a dají se shrnout do té první. Leč od začátku.

Do Frankfurtu jsme tentokrát jeli, aniž bychom měli všechno pečlivě naplánováno. Do hry totiž vstoupilo nové médium, na kterém vychází podstatná část časopisu - totiž DVD nosič. Jistě, měli jsme naplánované některé rozhovory a schůzky, přesto jsme netušili, co všechno budeme dělat a co nás potká.

Při příjezdu na místo nás zaskočila poněkud zmatečná organizace. Brigádníci řídící dopravu nás suverénně nasměrovali na parkoviště pro normální návštěvníky, přestože jsme se jim snažili vysvětlit, že potřebujeme na parkoviště vyhrazené pro zástupce tisku.

V press centru jsme si konečně mohli trochu odpočinout a rozdat úkoly a také jsme mohli nahlédnout do katalogu vystavovatelů. Brožura se zdála stejně tlustá jako obvykle, takže jsme bláhově předpokládali, že bude veletrh vypadat podobně, jako v minulých letech.

Již letmé nahlédnutí do vystavovacích hal nás vyvedlo z omylu. Vystavovatelů ubylo a to poměrně výrazně. Mezi stánky bylo daleko více místa než loni, části vystavovacích hal zely prázdnotou. Firmy se též snažily ušetřit i na reklamních materiálech či na přizvaných hvězdách. Ze všeho nejvíc nás ovšem mrzelo, že se vystavovatelé snažili ušetřit na hosteskách. To bylo opravdu povážlivé mínus letošního veletrhu. Finanční krize (nebo její zdání) se ale projevila i na akcích typu Párty pro vystavovatele a novináře, kde tentokrát nebylo tak vybrané menu nebo Sennheiser párty, která se nekonala vůbec.

Tím samozřejmě nechci říci, že se na veletrhu nebylo na co koukat. Naopak jsem měl pocit, že kvalita nástrojů šla nahoru. Přirozeně se tu vyskytovalo nemálo výrobců z východní Asie. Ale na druhou stranu tu bylo mnoho soukromých a malých výrobců hudebních nástrojů. Několik z nich jsme oslovili k rozhovoru, na nějž se budete moci podívat na video reportáži.

Co se týče hvězdných muzikantů, bylo to letos také o něco slabší, i když se nedá říci, že by to bylo vyloženě špatné. Podařilo se nám odchytit Matthiase Jabse, kytaristu ze Scorpions, ale to čistě jen díky tomu, že vlastní obchod s hudebninami a vlastní značku kytar, která na veletrhu vystavoval. Dopředu byly domluveny rozhovory s Jamiem Humphriesem (měl boty Eddieho Van Halena!!!) a Reevesem Gabrelsem - oba dopadly výborně. Potkat se dalo bývalé členy Yes a Toto - Billyho Sherwooda, Bobbyho Kimballa a Jimmyho Hauna (natočil desku Yes Union). Podpisovou akci (vypadalo to, že jednu z posledních) měl Jim Marshall, u něhož na stánku také probíhala předváděčka Douga Aldriche (Whitesnake). A samozřejmě nemůžeme opomenout Muzikusáckého kolegu Marka Haruštiaka na stánku Vivian.

Příjemné zjištění, které mě nepřestane překvapovat a na něž si asi nikdy nezvyknu. S kýmkoliv jsme dělali rozhovor, byl velice vstřícný a naprosto v pohodě. Zpovídaní si nekladli žádné podmínky ohledně trvání rozhovoru nebo otázek, otázka autorizace byla naprosto zbytečná. Naopak se zdálo, že každého z nich zájem těší, ať už šlo o Jamieho Humphriese, Reevese Gabrelse nebo Mathiase Jabse.

No a potěšitelné bylo, že bylo jako loni krásné slunečné počasí a všechny zahrádky u pivnic byly obsazeny. Zejména ta, kde čepovali vynikající kvasnicové pivo Franziskaner Weissbier, v závěru druhého dne jsme mu propadli zcela a odmítali se hnout kamkoliv jinam. Navíc se tu sešla početná skupina Čechů, jak zástupců Muzikusu, tak firem a samotných muzikantů.

International Vintage Show

Mezinárodní „vintage“ výstava byla na Musikmesse pro veřejnost slavnostně otevřena v pátek ve dvě hodiny odpolede Matthiasem Jabsem, sólovým kytaristou legendární německé skupiny Skorpions.

Měli jsme to štěstí, a celou výstavu jsme si mohli prohlédnout ještě před oficiálním zahájením, kdy bylo vše jen pro novináře. Tudíž bez tlačenky a pěkně v klidu. Většinu vystavených kousků bylo možné na místě zaplatit a odnést, což bylo pro nás velkým lákadlem, ale naše cestovní diety na to, ehm, jaksi nestačily...

Součástí exhibice byla i stage, kde se to hemžilo mladými talenty, finalisty ze soutěže John Lennon Talent Awards, ale i starými esy, pamětníky „vintage“ časů, jako The Rattles nebo Spencer Davis.

Nejvíc však táhlo něco jiného... The Burst Brothers! Dave Belzer a Andrew Berlin přiletěli do Frankfurtu z USA s překvapením, které zvedlo tlak nejednomu milovníku stratocasterů. Proč? Mrkněte se na fotku a nebudete mít sebemenší pochyby, že se jedná o dvě nejdražší a nejslavnější kytary v historii populární hudby. Claptonova Blackie a Lenny Steve Ray Vaughana. Ač jste si na výstavě mohli některé kousky koupit, tak se vsaďte, že tyhle dva na prodej rozhodně nebyly. I když, kdo ví... Kdybyste bratrům Burstům zamávali před očima dvěma miliony... (dolarů samozřejmě). Výčet nahrávek, kde se tyhle straty blejskly, by zabral místo do konce časopisu.

Muzikus měl to štěstí a dostal se do jinak uzamčené „výlohy“, kde si mohl kytary prohlédnout zblízka, udělat pár fotek a video-rozhovor, který uvidíte příští měsíc na DVD příloze. Svého „ohoblovaného“ strata dostal Steve v roce 1980 od své manželky Lenory, začal mu proto říkat Lenny, stejně tak oslovoval svou ženu. Nálepka na pickguardu přibyla v roce 1986 a dřevěné vykládání za kobylkou pochází původně ze staré mandolíny. Historie Blackie je asi všem známá, tak jen ve stručnosti. V roce 1970 nakoupil Eric Clapton v Tennessee po stu dolarech šest stratocasterů. Tehdejší dolar měl sice jinou hodnotu, ale již na tu dobu to bylo vcelku málo - fendery prostě nebyly v kurzu. Po jednom stratu dal Georgovi Harrison ovi, Pete Townshend ovi, Steve Winwood ovi a ze zbylých tří sestavil jednu - Blackie. Kytara byla údajně již tolikrát přepražcována, že je de facto již nehratelná, což dokládá i seřízení strun s centimetrovým dohmatem... Ale ruku na srdce, jezdili byste na kšefty s takovou kytarou?