Ve středu 18. března 2020 odešel bubeník a pedagog Miloš Veselý. Dlouholetý profesor Pražské konzervatoře. A také můj pan profesor. Začal jsem k němu chodit v první polovině devadesátých let na soukromé lekce. Byl jsem v té době absolvent dvou konzervatoří a hraním na bicí nástroje jsem se živil.
O to větší bylo mé divení, jak moc zabrat mi dalo cvičení jeho etud. Pana profesora totiž psaní not náramně bavilo. Nevím, jestli byl úplně první - ale jeden z prvních určitě -, kdo začal u nás psát a posléze i vydávat svoje školy jako ucelený učební systém hry na bicí nástroje od malého bubnu přes soupravu bicích nástrojů, tympány až po souhry. Tympány se soupravou bicích nástrojů vycházejí z hudby swingové a rockové, tympány a velké bicí (velký buben a činely á due) vycházejí z hudby klasické. Ve většině jsou etudy inspirovány konkrétními skladbami či orchestrálními party. Má to svůj důvod: obrovskou praxi pana profesora napříč mnoha hudebními žánry. Miloš Veselý hrál jazz mimo jiné například v Triu Karla Růžičky nebo v Triu Míši Poláka či s Jiřím Mrázem, dnes světově proslulým hráčem na kontrabas. Byl členem divadel Rokoko, Semafor a Hudebního divadla v Karlíně. Od roku 1974 hrál v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Všechny muzikantské zkušenosti, znalost technických problémů, počítání, rytmická dělení atd. se v jeho etudách objevují.
Já jsem pana profesora Veselého jako hráče již nezažil. Jako pedagoga ano. Dostat se do jeho třídy nebylo nic snadného. Bylo tam pořád plno. A když už se nějaké místo uvolnilo, jeho studenti tam doporučovali svoje bubenické kamarády, prostě typický klientelismus... :-) Mě tam téměř doslova za ruku přivedl Aleš Zimolka. V té době už také letitý student v soukromé třídě pana profesora. Ale neměl jsem vyhráno. Musel jsem zahrát a čekat, zda budu přijat. Do dnešní doby nevím, jestli to vyšlo díky mému hraní, nebo díky nějaké Alešově přímluvě. Tipuju, že tak napůl. A pak začaly galeje.
Musel jsem cvičit jako čert. Pan profesor říkal, že není povinen poslouchat špatný hraní. A já samozřejmě nechtěl být vyhozen... Plody jeho důslednosti sklízím dodnes. Profesor Miloš Veselý byl opravdu pedagog s velkým P. Uměl studenty motivovat. Věděl, kdy stisknout pod krkem, a kdy povolit, aby člověk zase chytil barvu. A když někdo začal mít po nějakém plácání po ramenou hlavu v oblacích, uměl ho vrátit zpátky do reality. Někdy ovšem způsobem před desátou večerní hodinou nepublikovatelným. Byl to Miloš Veselý, který mě, a to doslova, určil, abych začal učit na Pražské konzervatoři. Mám za to, že jeho přístup ke studentům do značné míry ovlivnil i moje učitelské působení. Chodil jsem k panu profesorovi až poslední chvíle, kdy ještě učil. Kromě toho, že mě nutil pořád cvičit, stále pokračoval v psaní nových not. Jeho koncepce se pořád vyvíjela, už to nebyly elementární, řemeslné etudy, ale žánrově specifické doprovody, breaky a sóla. Samozřejmě psané naprosto systémově v rámci určitých jednotících prvků.
Dalším plusem učebního systému profesora Miloše Veselého je, že to nebyla konzerva. Neustále vznikaly nové způsoby hraní, které řešíly konkrétní, ať už technické, nebo jiné hudební problémy jednotlivých žáků. Celý tento systém je pořád neuvěřitelně aktuální. Často se v duchu culím, když některý ze studentů přinese ukázat nějakou novou školu a v ní je v podstatě totéž, co v notách pana profesora. Jen v jiném pořadí a v jiné grafice. Jako učitel mám obrovskou výhodu. Můj pan profesor už všechny noty napsal a coby jeho žák vím, jak s nimi naložit.
Teď mě napadlo, že i tady, v Muzikusu, vycházely na pokračování před pár lety etudy Miloše Veselého. Formou rozhovoru právě s Alešem Zimolkou, který před lety tragicky zahynul. Klasik by řekl, že kruh se uzavřel. Oba dva jste mi změnili život a už vám to nemůžu říct.
Naposledy jsem se s panem profesorem viděl osobně těsně před Vánocemi. U něj doma, Andulka, jeho žena, uvařila kafe a napekla cukroví. Pak se věci zhoršily, pak čínskej virus a teď tohle psaní. Na všech notách pana profesora mám věnování: „Mému příteli Pavlovi, Míla Veselý.“ Se slovem „přítel“ pan profesor nehýřil. Vím, jak velký význam mu přikládal.
Dovolím si ocitovat několik vět z jeho knížky Životapopis, vzpomínání v době zapomínání, kterou dopsal těsně před tím než se jeho, od narození mimořádně dobrý zrak, zhoršil natolik, že již nemohl psát ani číst. Přes tento, pro něj tak nesmírně těžký úděl, pracoval do posledních možných chvil na notách pro své milované žáky v naději, že ještě stihne dohlédnout na jejich vydání.
„Nechtěl bych zapomenout na moji touhu po velkém přátelství. Úspěšně jsem byl deformován od deseti let klukovskou literaturou o Rychlých šípech od Jaroslava Foglara. Okrašlovala mou duši slovy o cti, spravedlnosti, věrnosti, pravdomluvnosti, čestnosti, přátelství a lásce. Slova taková, která se v poslední době stávají archaismy, možná někomu mohou připadat i směšná. Pro mě byla a jsou zásadní. První část života jsem prožil v úžasném kamarádství a legraci v naší partě, ale opravdové přátelství jsem zažil až v době, kdy jsem začal učit hře na bicí nástroje. Nutno podotknout, že učení nebylo mým snem, cílem, ani přáním. Ale tak, jak to někdy bývá, nečekaná setkání změní mnohé v našem dosavadním životě. Já potkal v páter nosteru v Československém rozhlase v Praze, kde jsem v té době hrál v symfonickém orchestru, kolegu, a ten se mě zeptal, zda bych nechtěl učit v Lidové škole umění. Neváhal jsem a dal do novin inzerát, že hledám žáky...
Netušil jsem, co mně tyto mé pedagogické začátky v budoucnu přinesou a co mně dají. Netušil jsem, že vzniknou přátelství trvalá a mnohaletá. Netušil jsem, že ke mně budou docházet žáci od vydání svých občanských průkazů, až do dospělosti, někteří i přes to, že již sami začali učit, a to nejen soukromě nebo na uměleckých školách, ale dokonce i na konzervatořích. Někteří, bohužel, chodili až do své smrti.
Nevím, zdali jsem se pro ně stal Mirkem Dušínem, ale taky nevím, kdo jiný by tuto funkci, koneckonců mohl zastávat, když ne já (úsměv). Kluci dík!“
Takže, pane profesore, děkuju za to, že jste mi otevřel oči v bubnování, v učení i v životě. Děkuju za těch skoro třicet let ve vaší třídě i mimo ni... A někdy na shledanou... Váš přítel Pavel Razím.
