Miloš Vacík - Když jsem poprvé slyšel sambu, vůbec jsem nechápal, co se to děje
Miloš Vacík je bezesporu jedním z nejznámějších a nejuniverzálnějších českých hráčů na perkuse. S Pražským výběrem mávali spolu s Frankem Zappou poslednímu sovětskému okupačnímu vojákovi, hrál v kapelách Šum svistu, Laura a její tygři, nebo natočil CD jen v duu s jazzovou zpěvačkou Janou Koubkovou, a to je jen velmi krátký výčet jeho hudebního působení.
V letošním roce slavil hned dvojité výročí: Dvacet let kapely TamTam Batucada a patnáct let školy samby, kterou v našich zeměpisných šířkách založil a úspěšně vede. K této příležitosti vydal nové album, jež slavnostně pokřtil velkým koncertem v Paláci Akropolis.
Začínal jsi hrát na soupravu, nyní dominují perkuse. Proč právě bubny?
Pamatuji si, že když jsem v první třídě chodil do hudebky, tak nám paní učitelka napsala na tabuli takové ty nástroje jako flétna, akordeon, kytara, klavír..., ale nic z toho mě neoslovilo. Já jsem na to koukal a s kamarádem, který seděl vedle, jsme jí oznámili, že chceme hrát na bubny. Paní učitelku to tehdy dost překvapilo - ani nevím, jestli to byla nějaká naše dětská legrace, nicméně mi to tak nějak utkvělo a úplně jsem se pro to nadchl. Paní učitelka tehdy přišla s tím, že nejdřív musíme začít na jiný nástroj a bubny až pak, takže jsem spíše protrpěl tři roky zobcové flétny a v jedenácti letech jsem se znovu přihlásil ve sborovně, že chci hrát na bubny. Měl jsem to obrovské štěstí, že v Radimce tehdy učil pan Ivan Dominák, což byl legendární bubeník nejen hráčsky, ale i lidsky. Takže jsem začal hrát na soupravu a zamiloval se do toho.
Nedávno jsme se potkali na pódiu, kde sis o přestávce zkoušel moji soupravu. Zaujalo mě, že máš úplně jinou barvu úderu, že při hře „jdeš po jiných věcech“. Je to následek toho, že ses začal zajímat o perkuse, nebo jsi v sobě měl toto nastavení vždy?
Neměl. Byl jsem vlastně rocker, miloval jsem Kiss, Iron Maiden - čím tvrdší, tím lepší. Toužil jsem po soupravě, která má tisíc přechodů, chodil jsem ke Klaudovi Kryšpínovi. Následkem hraní na perkuse jsem začal pojímat soupravu více barevně - když mám koncert na soupravu, mám nejrůznější typy paliček, místo hi-hatky používám různé shakery, hledám barvy. Vždycky jsem miloval Stewarda Copelanda z Police. Dnes hru na soupravu pojímám jinak, a to díky perkusím.
Jak tedy došlo k „přesunu“ k perkusím?
Dělal jsem výtvarnou školu, nemám konzervatoř, byť jsem na ni chtěl jít. První konzultace mě ale odradila, bylo to orientované hodně na symfonické nástroje, harmonii... Tak jsem šel na výtvarnou školu. Měsíc po maturitě byl v Mladém světě inzerát na konkurz na bubeníka do kapely Laura a její tygři - a bylo to zrovna ve vrcholném období této kapely. Konkurz jsem vyhrál, ale Karel Šůcha mi pak oznámil, že bubeník nakonec zůstává a že chtějí perkusistu, jestli by se mi to líbilo. Sice jsem moc nevěděl, o co jde, ale řekl jsem, že ano. Pojímal jsem to po svém, hrál jsem paličkami, pak jsem oslovil Imrana Zangiho a později začal studovat kubánskou hudbu v Německu, což ovlivnilo založení Šumu svistu. Došlo mi, že když chci hrát v kubánské hudbě dobře na jeden nástroj, musím pochopit celek - co hrají maracas, bongó, timbales, conga... A už to jelo.
V jednom rozhovoru jsi říkal, že ses o sambu začal zajímat až poté, co jsi porozuměl africkým a kubánským rytmům. Pojďme se tady zastavit. Jak jsi do těchto rytmů pronikal? Ptám se proto, že nám v Česku je bytostně vlastní akcent na první, což máme i v řeči, potažmo poezii (zjednodušeně řečeno).
Můj tatínek byl básník, to jsi mi teď vnuknul zajímavou myšlenku, nad tím víc popřemýšlím. Jeho poezie je hodně barevná a zvukomalebná. Každopádně první kontakt s perkusemi, to bylo překvapení. Najednou jsem zjistil, co je to clavé, a poznal zákonitosti, které jsou úplně jiné než v české hudbě.
Co bys tedy doporučil coby informační zdroj pro studium? Sám jsi autorem školy pro perkusisty...
Hříchy mládí, jak se praví v jednom známém českém filmu. Ta škola vznikala v momentě, kdy v Česku nic podobného nebylo - neexistovala tu literatura, YouTube, internet. Řekl jsem si, že co pomohlo mně, může pomoci i dalším, a tak jsem napsal opravdu jednoduchou školu základů pro perkusisty, což je mi nyní někdy vyčítáno, že je to příliš jednoduché. Ale taková byla moje cesta a takto jsem ji předal, dnes je lehké soudit. Já sám jsem jezdil do Stuttgartu za svým profesorem studovat kubánskou hudbu, zejména techniku rukou. V tomto ohledu jsou pro mě královským nástrojem conga, člověku nedají nic zadarmo. V momentě, kdy se člověk začne zabývat kubánskou hudbou, nemůže minout „Afriku“ - ostatně je to afro-kubánská hudba. A v Česku už tehdy existovaly kapely, které africkou hudbu hrály. Takže jsem ji začal studovat také, což byla výhoda, protože jsem si tak mohl uvědomit, v čem se ty jednotlivé světy prolínají.
A přišel první kontakt se sambou...
Od jednoho kamaráda jsem dostal kazetu, na níž bylo napsáno Airto. Poslouchal jsem to a říkal si: Co to je? Znal jsem kubánskou hudbu, salsu, ale tohle jsem ještě neslyšel, úžasně to šlapalo, bylo to barevné, zkrátka mě to chytlo za srdce a já zjistil, že to je samba a Airto Moreira je člověk, který mě do dneška nesmírně baví a velice mě ovlivnil svým pojetím hry na bicí a perkuse. Nicméně tehdy jsem vůbec nechápal, co se tam děje, jen jsem vnímal tu obrovskou energii souhry bubnů, ten zvukový monolit. Takže nové dobrodružství, kdy jsem začal objevovat brazilskou hudbu. A od roku 1999 jsem na té cestě, kdy letos slavíme dvacet let s Tamtam Batucadou.
Sám jsi říkal, že jsi jezdil studovat hudbu do zahraničí, předpokládám tedy, že tě neminul ani karneval v Riu.
Moje první cesta do Brazílie se uskutečnila v roce 2008, trvala přibližně tři měsíce a pojal jsem ji vyloženě studijně. Tehdy u mě v kapele hrála jedna Brazilka, která mě do Brazílie pozvala, a já tam chodil do škol samby, platil jsem si soukromé lekce a potkával neskutečně zajímavé lidi. Navíc to bylo před karnevalem, takže všude v ulicích byly bubny. Samotný karneval, to byl výbuch energie, který mě neskutečně ovlivnil, a já se do té hudby ještě více zamiloval. V roce 2011 jsem pak jel do Bahíe do Salvadoru - to jsou zase jiné rytmy, jiný přístup, hodně blízký Africe. O rok později následovala ještě jedna cesta do Ria, a i když jsem se vydal i do džungle, primárně to byla cesta za rytmem. Pak se mi narodily děti, takže jsem nějakou dobu necestoval.
Škola samby je dost specifický žánr a klobouk dolů před faktem, že úspěšně fungujete od roku 2004. Jak se za tu dobu změnilo osazenstvo co do charakteristiky studentů?
Samozřejmě se to změnilo hodně. Sám jsem začal dělat školu samby, aniž bych byl osobně v Brazílii - tam jsem se dostal až o čtyři roky později. Po těch mých cestách se vše začalo zdokonalovat a i ti, kdo do školy chodili, začali zjišťovat, že to není vůbec jen taková legrace, vše bylo sofistikovanější, a tedy i s vyššími nároky na techniku a pohybové dovednosti, protože k tomu bezesporu patří choreografie. Takže z takového trochu „bubínkářského“ přístupu se stala velice komplexní záležitost, která na studenty klade značné nároky. Mám radost, že ti lidé na sobě dnes opravdu pracují - výsledkem je ostatně i nová deska, pro níž těch dvacet hráčů natočilo základy.
Pojďme k nové desce. Měl jsi celou řadu hostů, jak vznikala?
V roce 2015 jsem dělal nějakou práci pro Loděnice a místo honoráře mi nabídli natočit desku. Dlouho jsem to odsouval a najednou mi došlo, že letos budeme slavit dvacet let a že to je ta příležitost. Je to už vlastně pátá nahrávka. První vyšla v roce 2000 - Tamtam Orchestra, v roce 2005 vyšel Rytmikon, to byla hodně písničková věc, produkovaná Dušanem Neuwirthem. V roce 2009 vyšla třetí nahrávka - Sambista, která vznikla pod vlivem návštěvy Brazílie a kde jsem si všechny perkuse nahrál sám. Na křtu tohoto alba jsme pořídili live DVD a audio záznam a po deseti letech nadešel čas na pátou desku. V dubnu 2018 jsme v krásném prostoru Doupě natočili deset základů s dvaadvaceti bubeníky. Ty základy jsem potom začal „dobarvovat“, nahrál jsem ještě nějaké perkuse, pozval jsem řadu hostů, jako Zdenka Bínu, Yellow Sisters, Ondřeje Smeykala, zkrátka přátele, které jsem na své hudební cestě potkal. Chtěl jsem, aby to byla hodně barevná deska, což se odrazilo i na obalu, který jsem nakreslil - taková džungle rytmů. Máme ve znaku tukana, což je typický brazilský pták, kolibříka, a jako srdce z té džungle vystupují právě bubny. Booklet je hodně výpravný, je to ohlédnutí za dvaceti lety se sambou.
Zajímá mě u tebe propojení „výtvarna“ s hudbou a pak také s tancem...
K první části otázky: Všechny moje projekty byly spojeny s výtvarnem. V Šumu svistu jsme si malovali obličeje, v Tančírně jsme měli bílé kostýmy, žluté šerpy, vše bylo výtvarně pojaté. Sluneční orchestr byl poetičtější, ale opět to mělo výtvarný koncept. A to samé TamTam Orchestra. V Brazílii hudba rovná se tanec, oni to moc nerozlišují. Tanečníci na karnevalech doplňují rytmus pohybem, je to velice noblesní třešinka na rytmickém dortu.
Zkoušels tancovat?
Samozřejmě, sambu umím, ale nehrnu se do toho. A v Lauře a jejích tygrech jsem byl perkusista a tanečník.
Závěrem musím smeknout před energií, která z tebe na křtu šla - byl to opravdu nemalý fyzický výkon. Připravuješ se nějak i po této stránce?
Myslím, že v mém případě je to dost přirozené, v pohybu jsem se našel. Kdybych jen seděl za bicími, nebyl bych to já - u perkusí jsem vždycky tancoval a přišlo mi to samozřejmé. Co do výpravnosti to byl asi z největších večerů. Už roky doma denně cvičím, měl jsem problémy se zády, tak mi doporučili posilovnu, ale není to prostředí, které by mi vyhovovalo. Tak jsem si našel takový svůj styl cvičení, včetně jógy. Devatenáct let nejím maso a cítím se lehce. Jsou asi typy lidí, kteří maso potřebují, já mezi ně nepatřím. Takže ten výkon pro mě nebyl nijak výjimečný, dovedl bych si představit i větší turné. Třeba na něj někdy dojde - o zítřku předem nikdo nic neví.
Web
