V jižních Čechách se nachází jedno malé neznámé produkční a nahrávací studio. Chod obstarává Miloš Doležal, bývalý kytarista skupiny Vitacit a současný producent mnoha zahraničních nahrávek. S řadou let praxe a hraní na české i zahraniční kytary si Miloš Doležal udělal vlastní názor, který si, jak řekl, "nenechává pro sebe", a podělil se o něj i s čtenáři časopisu Muzikus.
Jak to bylo s vaší hudební kariérou? Kdy jste začal s hudbou "naplno"?
V roce 1986 jsem začal hrát s Vitacitem v té sestavě s Láďou Křížkem a mohu říci, že ten rok se nám povedlo udělat takových pět stabilních hitů. Od té doby se to s Vitacitem táhlo a já jsem v roce 1991 odjel na kytarovou školu do Los Angeles. Od té doby jezdím do Států pravidelně a spolupracuji se spoustou muzikantů.
Při průchodu halou jsem zahlédl veliké množství kytar - jak to máte s těmi českými?
Svoji první českou kytaru jsem si postavil v roce 1983. Byl to flying a vždy jsem po něm moc toužil. Vyrobil jsem ho tak, že jsem předělal irisku. Vzal jsem z ní snímače a zapojil jsem je do humbuckeru, vzal jsem krk, mechaniky a přidělal si jasanové tělo s černým pickguardem. Hrála slušně a vystačila mi. Vzápětí jsem si postavil další kytaru, kterou jsem předělal z diamantky - byl to také flying. Z Ameriky jsem si nechal poslat snímač značky DiMarzio a pár měsíců jsem na ni potom hrál i ve Vitacitu. Úplně náhodou jsem se potom dostal ke kytarám od Zdeňka Vavruši a v roce '86 jsem si koupil první kytaru od českého kytaráře. Mám ji de facto dodnes a v současnosti ji čeká rekonstrukce. Druhá kytara od Zdeňka Vavruši je z bílého mahagonu a javorového krku - mám ji také dodnes. Na tyto kytary jsem natočil takové zásadní nahrávky Vitacitu.
Říkal jste, že jste se dostal ke kytarám Zdeňka Vavruši náhodou. Co znamená to "náhodou".
Znamená to, že jsem tenkrát viděl na koncertech hrát Andonise Civopulose a Richarda Kibice. Až potom jsem se dozvěděl, že kytary byly od Zdeňka Vavruši. Od Civopulose jsem si pak svou první Vavrušovu kytaru koupil.
Kdy jste se začal zajímat o zahraniční originály? Myslíte, že byste se mohl pustit do srovnání?
V roce 1990 jsem začal jezdit "ven", a tak jsem se přestal pídit po českých kytarách. Začal jsem si kupovat originály, protože jsem po nich toužil. Po těch letech, co mi prošlo rukama nespočet originálů, mohu říci, že mezi českou kytarou a originálem není prakticky rozdíl.
Dá se říci, že pro vás není rozhodující značka...
Tak nějak. Já se v poslední době nebráním ani kytarám jako je Jolana, tehdejší český pokus o stratocastera. Tím, jak jsem měl v ruce tolik kytar, mám to srovnání. V momentě, kdy mám v ruce stratocastera z roku '64 za 2500 dolarů a hraje, jako kdyby byl z bakelitu, tak si to začnu všechno přebírat. Samozřejmě jsou mezi originály špičkové kousky, ale existují i špatné kytary. Byl jsem překvapen, že i gibson, a speciálně ten z devadesátých let, vůbec nehraje. K tomu jsem slyšel jednu historku - nevím, kdo ji říkal, ale o kapitalismu se v dobách těžkého komunismu tradovala spousta nesmyslných historek. V sedmdesátých letech se údajně ve firmě Gibson testovaly kytary u výstupní kontroly tak, že když nějaká nehrála, tak ji přeřízli motorovou pilou napůl. Tyto časy jsou bohužel pryč. Dnes se vyrábějí kytary různě v Indonésii a v Koreji a trh je jimi přesycen. Tím pádem jsou kytary vyrobeny velice levně a podle toho to pak vypadá. Není pravidlem, že drahý nástroj je dobrý nástroj. Tím srovnáním mířím k tomu, že v podstatě nesejde na značce, ale na tom, co od kytary kytarista očekává. Nebudu se přizpůsobovat krku gibsona jen proto, že je to značka.
Máte mezi svými kytarami i nějaké, které si předěláváte k obrazu svému?
Já se dnes v podstatě nebojím sáhnout do jakékoliv kytary nebo aparátu. Některé si nechávám předělat a některé úpravy si dělám sám. Myslím, že asi do každé kytary by se mělo zakročit. Zažil jsem spoustu přístupů, jako například: "Hlavně mi v tom Fenderu Stratocasteru nepájej českým cínem nebo mi to přestane hrát!" Takovéto předsudky jsou celkem nesmyslné. Nástroj by se asi neměl kupovat jen proto, že je to značka. Člověk si musí uvědomit, že i když je to Stevie Ray Vaughan, tak český strat může s malou úpravou znít velice podobně. Tímto přístupem jsem došel k fázi, kdy si kupuji kytary a nedívám se na značku ani na cenu. Často se tak stává, že si koupím kytaru z bazaru, která vypadá jako střep, ale má dobré dřevo. To je hlavní věc, která mě zajímá. Jsem toho názoru, že každá kytara jde do jisté míry opravit.
Čeho se týkají vaše úpravy na kytaře?
Jsou to hlavně opravy z hlediska pohodlnosti hry a designu. Jako příklad uvedu starého českého strata. Vypadal naprosto příšerně, ale když jsem si na něj zahrál, tak i přes všechno drnčení a ohnutý krk jsem tam našel krásný dlouhý tón. Nastala úprava krku a těla, výměna tremola, mechanik, pražců atd. V poslední fázi se vyměňuje elektrika a snímače vybírám podle toho, jaký charakter má dřevo kytary. Vybírám snímače podle potřeby, ne podle značky - nejsem "značkista".
Říká se, že výroba krku je jednou z nejtěžších věcí na elektrické kytaře - opravujete i krk?
I když mám rád věci kolem sebe pod kontrolou, tak v určitých oblastech nechávám věci na lidech, co to umí. Co se týká přebroušení atd., tak OK, ale zbytek přenechávám kytarářům. Pro mne je daleko zajímavější modifikování mých marshallů, beden a krabiček, protože tím získávám přehled.
S každým dřevem je nutně spjata barva tónu, pohodlnost hry atd. Jak hledáte ten "svůj správný tón" v takové škále dřev a zesilovačů?
Nějakým způsobem se snažím odzkoušet si a pochopit, na co hrají moji oblíbení kytaristé. Když jsem se snažil najít zvuk Jimiho Hendrixe, tak jsem došel k upravenému marshallu, jasanovému nebo javorovému stratu a neseděla mi k němu např. olše, která má takový sametový zvuk. Pro někoho je to třeba nesmysl, ale olše mi sedí více např. k Davidu Gilmourovi, protože má kulatější a sametovější tón. Eddie Van Halen také více sedí k olši a gibson humbuckerům. Také si myslím, že záleží i na laku, který je použit. Já preferuji nitrolaky, které se používaly v padesátých letech - nejsem příznivcem polyuretanů. Ale je to jen názor a někdo se mnou může nesouhlasit. Snažím se pouze ze všeho pro sebe vybrat to nejzajímavější.
Když vybíráte kytaru nebo jen její komponenty v bazaru - jak zkoušíte jakost krku?
Když se krk zavěsí tak, aby se dotýkal co nejméně, tak má při poklepu specifický zvuk. Může mít hluboký nebo vysoký zvuk, přičemž vysoké zvuky indikují zvýraznění výšek a naopak.
Co byste poradil kytaristům, kteří mají kytary typu squier, dejme tomu v klasické kombinaci olše a javor a chtějí hrát tvrdší muziku? Jaké úpravy byste udělal na takovéto kytaře?
Vše záleží na tom, co se od tónu očekává. Je staré pravidlo, že slabé snímače, které jsou daleko od strun, přinášejí maximální rezonanční vlastnosti dříví. Je to jedna z cest, ale asi z té kytary nikdo nedostane hutný zkreslený zvuk, kterým by chtěl hrát současnou hardcoreovou nebo metalovou scénu. Při takovémto zaměření bych doporučil aktivní elektroniku, nebo aktivní snímače EMG, aparát Mesa Boogie Dual Rectifier, jelikož má velice široké spektrum zvuků ve spodcích - to se na aparátech marshall nepodaří.
Jak je to s výběrem strun?
Samozřejmě - výběr strun je velice důležitý. Zjistil jsem mnohokrát, že na některých kytarách měkké struny nehrají a je tam třeba dát tvrdší. Naopak jsou kytary, kde natáhnu tvrdé struny, a ona přestane tak nějak rezonovat a hrát. Možná to je i tím, jak se ohne krk - nevím, ale každopádně bych doporučil na tlusté krky tvrdé struny a na tenké krky měkké.
Když si uvědomíme, že na výsledném tónu záleží dřevo, lak, mechaniky, snímače atd. - na jednoho kytaristu je to trochu moc, ne?
Asi ano, ale přesto si myslím, že kytarista by nikdy neměl nadsazovat to, na co hraje, nad ten výsledný zvukový dojem. Jednoduše by zvuk, který dostaneme z reproduktoru, měl být co nejpřijatelnější pro ucho. Je to proto, že když je přijatelný pro ucho, tak zní dobře i z P. A. Když to trochu přeženu, tak mám pocit, že se z hraní na kytaru stala ukázka toho, na co lidi finančně mají. Když má skupina aparáty Mesa Boogie za několik set tisíc, tak to nezaručuje, že jim to bude znít jako jejich idolům. Neměli by skončit na tom, že mají skvělé vybavení, ale měli by se také hodně poslouchat. Všechny aparáty a multiefekty by nám měly sloužit jen k přenosu hudebních myšlenek. A ten přenos by měl být ve výsledku co nejkvalitnější.
Pouštíte se při výběru a upravování kytar i do nějakých vyložených extrémů?
Já samozřejmě rád experimentuji se vším, co s kytarami souvisí. Mám takovou představu, že i špatná cesta nás navede na tu dobrou. Líbí se mi teorie, kdy radši udělám deset chyb, než abych si někdy vyčítal, že jsem to neudělal. Před mnoha lety jsem viděl v časopisech všechny ty věci, po kterých jsem toužil, a jsem rád, že jsem si je během těch posledních deseti let koupil, nebo vyzkoušel. Našel jsem si svou cestu. V L. A. jsem tak narazil na firmu Bogner, která vyrábí aparáty, které mně osobně vyhovují úplně dokonale.
Jaká je spolupráce s kytaráři, se kterými jste se setkal. Co je pro vás důležité při komunikaci?
Pro mě je nejdůležitější osobní vztah. Když si s člověkem nemám co říci, tak to je špatně. Jsem přesvědčen, že když kytarář nestaví nástroj s láskou k nástroji a respektem k němu i ke kytaristovi, tak to nemůže dopadnout dobře. S Josefem Veberem se mi komunikuje bezvadně - on ví, co já chci, jaký mám styl, a když přijdu, tak tu kytaru staví a opravuje pro "mě". Proto jsem nezkoušel více kytarářů. Nějak mě nebaví oslovovat lidi, kteří se tváří, že je obtěžuji. To už mám opravdu za sebou. Ve světě jsem se za ta léta setkal s vstřícným, komunikativním přístupem, který tady bohužel nefunguje. I při běžném nákupu v obchodě jednají stylem: "Nechtěl byste si tohle vyzkoušet, můžeme udělat nějakou slevu, pokud by vám něco vyhovovalo." Tady to tak není a je otázkou, jestli někdy bude. Mnoho mladých muzikantů mi říkalo, že je prodavači v českých obchodech při nákupu nástroje ponižují a urážejí. Komunikace je problém.
Představte si jednu situaci. Existuje truhlář a kytarář - oba stejně výborní. Který udělá lepší kytaru?
Oba udělají stejnou. Výroba kytary je jen řemeslo a kvalita těch lidí závisí na tom, jestli dokáží nástroji vdechnout duši. Je docela možné, že se to povede člověku, který neví, co dělá, a také je docela jisté, že se to povede člověku, který ví přesně, co dělá, ale přesto to nemusí vyjít.
