Jedním z vrcholů jarní části Prague Jazz Festivalu, pořádaného pražským AghaRTA Jazz Centrem tradičně v prostorách Lucerna Music Baru, byl nepochybně jedinečný koncert jedné z nejvýraznějších postav současného moderního jazzu, v červnu třiačtyřicetiletého basisty Marcuse Millera.
Mezi nejvyhledávanější instrumentalisty a producenty jej vynesla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let celá řada výrazných spoluprací na úspěšných nahrávkách Milese Davise, Davida Sanborna, George Bensona, bratrů Breckerů, Luthera Vandrosse a celé plejády dalších.
Do Prahy zavítal Marcus se svým bandem v rámci evropské části turné k nedávno vydané desce "M2", která je jeho již šestým sólovým albovým počinem. Kapela, složená z vynikajících hráčských osobností, umocnila celkový zážitek z více jak dvouhodinového koncertu (plus samozřejmé přídavky). Asi nejznámějším z Marcusovy kapely byl pro české posluchače kytarista Dean Brown, který vloni vydal svou první sólovou desku. Bubeník Poogie Bell hrál i na "M2", klávesista Leroy Taylor, saxofonista Roger Bryan i trumpetista Michael Stewart patří do širšího okruhu Millerových spoluhráčů. Tým doplňovali zvukař, pódiový technik a monitoringová zvukařka(!), všichni černé pleti.
Podívejme se, co si přivezl jeden z nejuznávanějších současných baskytaristů. Asi nikdo si už dnes nedovede Marcuse představit bez jeho hlavního nástroje, kterým je krásný Fender JazzBass z roku 1976, sériové číslo S732742, s javorovým krkem, s typickými velkými perleťovými výložkami a s černým panelem. V průběhu let na něm byly provedeny jen dvě úpravy, obě provedené známým Rogerem Sadowskym - instalace aktivních snímačů Bartollini včetně předzesilovače a masivní kobylky Bad-Ass, obě v roce 1981. Vše ostatní (zřejmě s výjimkou pražců) je původní. Na detailu tohoto nástroje je vedle bohatě zdobeného řemenu vidět i ochranný plech krkového snímače. Původně byl plech i nad kobylkovým snímačem, Marcus jej však odstranil, prý aby dosáhl určité tonální odlišnosti. Přední kryt mu slouží hlavně při hře slapem jako jakýsi opěrný bod. Podle této basy vyrábí Fender dobře známý a populární signature model M. M. Již řadu let hraje Marcus výhradně na americké struny DR HandMade, v současnosti má nataženy struny vlastní signature modelové řady "Fat Beams", konkrétně sadu MM-45 (45-105). Jako náhradní nástroj si Marcus přivezl JazzBass v provedení sunburst z roku 1972 s palisandrovým hmatníkem. Druhým nástrojem, který používal několikrát během koncertu, byla pětistrunná bezpražcová Fodera s poněkud překvapivě světlým dřevem na mahagonovém hmatníku vyloženými pražci (jako to mám já, ha ha, pozn. autora), přesto Marcuse nepodezírám, že by ty jízdy bez nich nezahrál. Zatímco na JazzBass hrál převážně slapovou technikou, Foderu střídal na hru prsty. Za sebou měl velmi výkonný aparát švédské značky EBS - základ tvořil 350W zesilovač HD 350 a dva 800W boxy model 410 z řady
Evolution Proline 2000 osazené 4x10" + horna. V racku nad zesilovačem úžasně vypadající Distressor EL8 americké firmy Empirical Labs Inc., což je velmi drahý inteligentní digitální kompresor/limiter, výše pak tři šuplíky od CAE (Custom Audio Electronics, Inc.) - odspodu Power Supply (regulovaný zdroj), Bass System Interface (4 linkové vstupy a dvě efektové smyčky) a spínací modul 4x4 Audio Controller (přes MIDI spojený s Foot Controllerem RS-10). Nejvýše byl klasický Lexicon MPX 1, na rackové bedně vedle wirelessových přijímaček od mikrofonů na basovém klarinetu a altsaxofonu (na oboje se Miller během koncertu předvedl) ležela krabička OctaBass - velmi kvalitní oktáver od EBS. Pro úplnost ještě doplňme, že vedle nožního spínačového boardu měl Marcus volume pedál, wah pedál a dvě krabičky od Bosse - Phaser a Fuzz.
Kytarista Dean Brown odehrál celý koncert na černého Parker Fly s grafitovým krkem a strunami DR 010-046, přes krabičky Boss Super OD a DD3, Ernie Ball volume pedál, Dunlop CryBaby wah pedál a stařičký MXR Envelope Filter do zesilovače Peavey Stereo Chorus 400 (taky pěkný veterán), jako box měl připojen Fender Blues DeVille 212 (2x12").
Leroy Taylor za klávesami předváděl solidní doprovod, složený z ploch převážně smyčců a hlavně (při častých Marcusových sólech) hutné basové linky, k čemuž používal dvoje Rolandy XP 30 a XP 60, nový Korg Triton a klasické Fender Rhodes MarkII elektrické piáno.
Poogie Bell hrál na zapůjčené bílé Sonory a vlastní činely Zildjian.
O důstojné ozvučení včetně monitoringu se postarala firma AV Prague. Zde konečně dochází na mou jedinou výtku, která ovšem padá na hlavu trochu postaršího černošského zvukaře - po celý koncert jsem měl nepříjemný pocit z velmi zdůrazněných a vytažených basů, často přehlušujících celou kapelu, díky kterým byla místy Millerova hra téměř nečitelná, a to byla jistě škoda, neboť chvílemi předváděl skutečně brilantní kousky. Chápu, že je-li frontmanem kapely baskytarista, musí být jeho nástroj akcentován, ale ten večer to bylo přece jen trochu přes mísu.
Na závěr pár adres:
