V prosincovém čísle Muzikusu si můžete přečíst rozhovor s baskytaristou skupiny Thin Lizzy Marco Mendozou. Naživo ho pak uvidíte s Thin Lizzy v Lucerně v Praze 18. 11. 2012. A zde je ochutnávka rozhovoru:
Mnoho muzikantů se drží svých kapel a projektů zuby nehty, ale jsou i takoví jako americký baskytarista Marco Mendoza, který je v nekončícím rozletu. Seznam autorů, kteří při hledání hráčů na baskytaru měli Marcovo jméno na prvním místě, je úctyhodný. Není potřeba v tom hledat nějakou vědu. Je to snadno přizpůsobivý profík s praxí, a soudě podle půlhodinového příjemného povídání, i někdo, s kým se dá během celodenních prací ve studiu a následném turné snadno vyjít.
Již léta jsi v rámci basových kytar věrný značce Yamaha. Čím si to zasloužila?
Hraji na basy téhle značky celá léta. Před dvaceti roky, když jsem se dostal do Los Angeles, mě tyhle basy naprosto dostaly. Asi před osmi devíti lety, když jsem se začal zapojovat ve větších kapelách typu Whitesnake a Thin Lizzy, mi z Yamahy začali volat sami a na společných schůzkách mi představovali nejrůznější modely, včetně nejnovějších prototypů. Nejvíce mi ale sedla série BB. Znovu jsem se do téhle značky zamiloval a začal jsem s nimi hrát jak naživo, tak i ve studiu. Hrát na ně je velmi příjemné, pohodlné a znějí báječně, což je pro baskytaristu hlavní kritérium. Velmi mě potěšila poznámka jednoho producenta, se kterým jsem nedávno spolupracoval. Když jsem hrál na svou basu, okamžitě začal vykřikovat, že si takovou musí sehnat nastálo do studia. Především při nahrávání, kde slyšíš opravdovou kvalitu nástroje, je nepřekonatelná. Yamaha má ale obrovské spektrum výborně znějících bas. Mám rád tuhle firmu, ale hlavně jejich nástroje, což je taky důvod mé loajality.
Jak ty jako basák přistupuješ ke stěžejním basovým linkám nejdůležitější ikony kapely?
Jako „tribute“ muzikant (smích) musíš předloze vzdávat hold, ale musím uznat, že přiblížit se tak specifické hře nebylo jen tak. Když jsme se s klukama poprvé potkali, bylo to někdy v roce 1994, potřebovali píchnout. Tehdy jsem do toho nemohl tak nějak proniknout. Později jsem si uvědomil, jak jedinečné a specificky rytmické ty linky jsou. Řekl jsem si, že si dám tedy pořádný domácí úkol. Zjistil jsem, že podstatou zvuku Thin Lizzy je to, co se děje mezi Philem a Brianem (Brian Downey bicí, pozn. autora). Tudíž jsem se snažil pochytit co nejvíc a zpočátku to i hrát naprosto přesně, ale pokud člověk chce hrát před tisíci lidmi, musí se těch skladeb řádně ujmout. Až když je máš v malíčku, tak do toho můžeš začít dávat i něco svého. Brian a já si nyní mnohem lépe rozumíme a mám pocit, že i lépe společně hrajeme. Nyní můžeme experimentovat, ale umíme se i řádně kritizovat. Během studia jsem si i všiml, stejně jako velmi pozorní posluchači, skutečnosti, že Phil dost často měnil styl hraní naživo a na albech. Dá se to vysvětlit tím, že byl i zpěvák. Když já, jako zpívající basák, něco nahrávám, věnuju se zpěvu a base odděleně. Následně vše zahrát dohromady naživo není vždy taková sranda. I když dělám spíš jen doprovodné vokály, umím si to snadno vysvětlit. Když však jako muzikant dozraješ, uvědomíš si, že to nejdůležitější při hraní je hrát to, co si daná skladba vyžaduje. To je úloha basáka: podpořit pečlivě zbytek.
Když se podívám na seznam tvých aktivit, je skutečně respektuhodný, obsahující nejrůznější velká jména rockové historie (Tim „Ripper“ Owens, Whitesnake, Ted Nugent) včetně mnoha mých soukromých oblíbenců typu Bill Ward – Along the Way, Derek Sherinian – Mythology, ale nejvíce mě překvapilo tvé zapojení na mé tajné slabosti, a to sólové desce Dolores O’Riordan – Are You Listening? Tudíž by mě zajímalo, které z těchto spoluprácí si vážíš nejvíce, a zdali ses již smířil se svou rolí respektovaného basového žoldáka?
Musím s tím souhlasit (smích), má kariéra mě jednoduše zavedla nejrůznějšími směry. Hudební průmysl, jak ho známe, se mění a já osobně jsem především muzikant, a až poté jsem obchodník. To je důvod, proč jsem vždy otevřený výzvám ze všech stran. Když mi zavolá kdokoliv, ať už je to John Sykes, David Coverdale nebo George Lynch, je těžké nechtít s nimi pracovat. Do toho těch hovorů je tolik, že musím odmítnout i lidi, jako je Anastacia, či svoje osobní favority, na které prostě nemám čas. Takže máš pravdu, už se té nálepky asi nikdy nezbavím, ale zároveň mě těší počet nabídek. Když jsi zakládající člen nějaké kapely nebo projektu, poté máš kontrolu, co se bude dít v oblasti byznysu, tvorby a prezentace. Pokud jsi v roli, jakou mám já, nemůžeš nic ovlivnit, spíš můžeš jen přispět. Ale už jsem si na to zvykl a mé živobytí mě naštěstí stále baví. Jsem otevřený nejrůznějším nabídkám a především rozmanitým výzvám. Kdybys byl já a pracoval bys s Tedem Nugentem několik měsíců a do toho by ti zavolal David Coverdale, neříkej, že bys do toho nešel. (smích) Takových možností k práci na výborné muzice mám mnoho a jsem poctěn a budu dál dělat na všem možném, pokud mi to umožní čas a má početná rodina.
