Marco Mendoza - vyhledávaný žoldák

Mnoho muzikantů se drží svých kapel a projektů zuby nehty, ale jsou i takoví jako americký baskytarista Marco Mendoza, který je v nekončícím rozletu. Seznam autorů, kteří při hledání hráčů na baskytaru měli Marcovo jméno na prvním místě, je úctyhodný. Není potřeba v tom hledat nějakou vědu. Je to snadno přizpůsobivý profík s praxí, a soudě podle půlhodinového příjemného povídání, i někdo, s kým se dá během celodenních prací ve studiu a následném turné snadno vyjít.

Již léta jsi v rámci basových kytar věrný značce Yamaha. Čím si to zasloužila?

Hraji na basy téhle značky celá léta. Před dvaceti roky, když jsem se dostal do Los Angeles, mě tyhle basy naprosto dostaly. Asi před osmi devíti lety, když jsem se začal zapojovat ve větších kapelách typu Whitesnake a Thin Lizzy, mi z Yamahy začali volat sami a na společných schůzkách mi představovali nejrůznější modely, včetně nejnovějších prototypů. Nejvíce mi ale sedla série BB. Znovu jsem se do téhle značky zamiloval a začal jsem s nimi hrát jak naživo, tak i ve studiu. Hrát na ně je velmi příjemné, pohodlné a znějí báječně, což je pro baskytaristu hlavní kritérium. Velmi mě potěšila poznámka jednoho producenta, se kterým jsem nedávno spolupracoval. Když jsem hrál na svou basu, okamžitě začal vykřikovat, že si takovou musí sehnat nastálo do studia. Především při nahrávání, kde slyšíš opravdovou kvalitu nástroje, je nepřekonatelná. Yamaha má ale obrovské spektrum výborně znějících bas. Mám rád tuhle firmu, ale hlavně jejich nástroje, což je taky důvod mé loajality.

Jaké efekty do studia a na jaké turné?

V rámci efektů preferuji jednoduchost. Řadu let používám pedály značky EBS, protože je jednoduše miluji. Používám od všeho trošku, ale hlavně pedál Weber pro občasné osvěžení zvuku. Nejsem velkým fandou efektů, a ani nevím proč proč bych měl být. Občas si něčím pomůžu, ale především naživo se snažím pracovat s čistým zvukem. My basáci máme holt určitý úkol a efekty by mohly ten potřebný podklad pokazit. V rámci mých bočních projektů si již můžu vyhrát více a trochu experimentovat. Když pak hraji v „power triu“, tak se v efektech vysloveně vyžívám. Ale pokud mám hledat synonymum pro efekty, budou to EBS.

Měl jsem nedávno to štěstí zúčastnit se oslav značky Marshall v Londýně, ale ty preferuješ jinou značku, a to Hartke. Vyhovuje ti v zvukově více?

Ano! Člověk se k náklonnosti k určité značce dopracuje odzkoušením všeho možného, aby nakonec našel to svoje. Asi se nemusím moc vychloubat, že se mi neustále nabízejí nejrůznější firmy s muzikantským vybavením. I dnes jsem tomu otevřený, a proto si nechám jednou za čas veškeré nabídky přivézt do větší haly, kde je jednu po druhé zkouším. Jsou to mnohdy zajímavé věci, ale Hartke mi doslova vyrazily dech. Navíc jsou nesmírně uzpůsobilé velikosti prostoru, kde hraji a v neposlední řadě i hudebnímu žánru. Ale to úplně nejdůležitější, a to ti potvrdí každý koncertující muzikant, je vozit s sebou vybavení, co se nerozpadá. Člověka nedokáže nic víc nasrat než problémy na turné, a že jsem toho už zažil dost. Tudíž vybavení, co zní dobře a dostatečně úderně, a přežije cestování, je pro mě to pravé.

Nejaktuálnější téma s tebou spojené jsou nepochybně Thin Lizzy. Hrajete spolu již řadu let, procestovali jste kus světa, ale doposud jste se dali popsat, pokud se neurazíš, jako „tribute“ kapela nebo přesněji uskupení, které udržuje kouzlo Thin Lizzy při životě. Kdy však nastal ten zlom, kdy jste se rozhodli posunout kapelu na jinou úroveň a nahrát po letech zcela nový materiál?

Zcela chápu, proč jsi použil termín „tribute“, protože je to skutečně pocta Philu Lynottovi s Garym Moorem. Lidé, kteří tu kapelu vybudovali a složili skladby nebo k tomu alespoň přispěli, buď nežijí, nebo byli přemluveni, aby se znovu zapojili. Se Scottem Gorhamem a dalšími upřímně vzdáváme hold tradici Thin Lizzy a jejím zesnulým členům. Já osobně ale tuhle kapelu dnes nevidím jako „tribute“. Věřím, že opět neseme tu vlajku, co byla hrdě nesena před mnoha lety. Thin Lizzy si vybudovali v historii rockové muziky kultovní roli a jejich vlajka byla vztyčena hodně vysoko. Po smrti Phila v roce 1986 ale skončila velká éra. My tu vlajku nyní opět neseme a snažíme se ten kult oživit a posunout dál.

Navíc jsi si jistě sám vědom, že dnes existuje obrovská generace lidí, co Thin Lizzy vůbec nezná. My se snažíme dosáhnout opaku a zatím se zdá, že se nám to náramně daří. Když jsme se dali znovu dohromady v roce 2011 a od ledna cestovali, neměli jsme ponětí, že zpětná vazba bude tak silná. Měli jsme představu, že zahrajeme pár vystoupení, pobavíme se a začneme se věnovat opět něčemu jinému. Jenomže se vše nějak rozběhlo, následovaly letní festivaly, kde ten efekt zájmu přirozeně ještě narostl. Někdy v mezidobí se nám taky ozvali z Universalu, který pečuje o katalog Thin Lizzy, a navrhli nám, jestli bychom nechtěli napsat pár nových skladeb. Pochopitelně jsme byli nadšení, když si vezmeme, že většina z nás chce a umí psát. Celou dobu dáváme všemu volný průchod, protože víme, že žádné záruky nemáme. Jsme ale otevřeni výzvám, a to nejjednodušší, co můžeme udělat, je jít do studia a uvidíme, co z toho vznikne. Je to jen muzika a dobrá muzika se dá tvořit pod jakoukoliv vlajkou.

Přeji vám rozhodně hodně úspěchů, ale když už jsme zmínili fakt, že pracujete s historickými hodnotami, jak ty jako basák přistupuješ ke stěžejním basovým linkám nejdůležitější ikony kapely?

Jako „tribute“ muzikant (smích) musíš předloze vzdávat hold, ale musím uznat, že přiblížit se tak specifické hře nebylo jen tak. Když jsme se s klukama poprvé potkali, bylo to někdy v roce 1994, potřebovali píchnout. Tehdy jsem do toho nemohl tak nějak proniknout. Později jsem si uvědomil, jak jedinečné a specificky rytmické ty linky jsou. Řekl jsem si, že si dám tedy pořádný domácí úkol. Zjistil jsem, že podstatou zvuku Thin Lizzy je to, co se děje mezi Philem a Brianem (Brian Downey bicí, pozn. autora). Tudíž jsem se snažil pochytit co nejvíc a zpočátku to i hrát naprosto přesně, ale pokud člověk chce hrát před tisíci lidmi, musí se těch skladeb řádně ujmout. Až když je máš v malíčku, tak do toho můžeš začít dávat i něco svého. Brian a já si nyní mnohem lépe rozumíme a mám pocit, že i lépe společně hrajeme. Nyní můžeme experimentovat, ale umíme se i řádně kritizovat. Během studia jsem si i všiml, stejně jako velmi pozorní posluchači, skutečnosti, že Phil dost často měnil styl hraní naživo a na albech. Dá se to vysvětlit tím, že byl i zpěvák.

Když já, jako zpívající basák, něco nahrávám, věnuju se zpěvu a base odděleně. Následně vše zahrát dohromady naživo není vždy taková sranda. I když dělám spíš jen doprovodné vokály, umím si to snadno vysvětlit. Když však jako muzikant dozraješ, uvědomíš si, že to nejdůležitější při hraní je hrát to, co si daná skladba vyžaduje. To je úloha basáka: podpořit pečlivě zbytek.

Když se podívám na seznam tvých aktivit, je skutečně respektuhodný, obsahující nejrůznější velká jména rockové historie (Tim „Ripper“ Owens, Whitesnake, Ted Nugent) včetně mnoha mých soukromých oblíbenců typu Bill Ward - Along the Way, Derek Sherinian - Mythology, ale nejvíce mě překvapilo tvé zapojení na mé tajné slabosti, a to sólové desce Dolores O’Riordan - Are You Listening? Tudíž by mě zajímalo, které z těchto spoluprácí si vážíš nejvíce, a zdali ses již smířil se svou rolí respektovaného basového žoldáka?

Musím s tím souhlasit (smích), má kariéra mě jednoduše zavedla nejrůznějšími směry. Hudební průmysl, jak ho známe, se mění a já osobně jsem především muzikant, a až poté jsem obchodník. To je důvod, proč jsem vždy otevřený výzvám ze všech stran. Když mi zavolá kdokoliv, ať už je to John Sykes, David Coverdale nebo George Lynch, je těžké nechtít s nimi pracovat. Do toho těch hovorů je tolik, že musím odmítnout i lidi, jako je Anastacia, či svoje osobní favority, na které prostě nemám čas. Takže máš pravdu, už se té nálepky asi nikdy nezbavím, ale zároveň mě těší počet nabídek.

Když jsi zakládající člen nějaké kapely nebo projektu, poté máš kontrolu, co se bude dít v oblasti byznysu, tvorby a prezentace. Pokud jsi v roli, jakou mám já, nemůžeš nic ovlivnit, spíš můžeš jen přispět. Ale už jsem si na to zvykl a mé živobytí mě naštěstí stále baví. Jsem otevřený nejrůznějším nabídkám a především rozmanitým výzvám. Kdybys byl já a pracoval bys s Tedem Nugentem několik měsíců a do toho by ti zavolal David Coverdale, neříkej, že bys do toho nešel. (smích) Takových možností k práci na výborné muzice mám mnoho a jsem poctěn a budu dál dělat na všem možném, pokud mi to umožní čas a má početná rodina.