Kvalitně otextovat píseň také znamená, že pokud jednou zvládneme řemeslo a základní nástrahy formy, vyvstane klíčová otázka po smyslu a významu řečeného, po obsahové hodnotě sdělení. A to je v nově vznikajících písních mnohdy tvrdý a v řadě z nich i opomíjený oříšek. Odborníka na toto téma řadícího se svého času k iniciátorům myšlenek a koncepcí v populární hudbě, zakladatele C & K Vocalu a muže, který prošel tisícem a jednou profesí (textař, dramaturg, režisér, scenárista, zpěvák a muzikant, umělecký vedoucí, vedoucí kanceláře prezidenta republiky, ředitel filharmonie, hlavní dramaturg projektu Praha - Evropské město kultury roku 2000 atd.), jsem pro jeho nekončící zaneprázdněnost vyzpovídala e-mailem. Jak snadné a rychlé - časy se mění. A Ladislav Kantor? "Také se mění, jako všechno. Ostatně na konci tohoto procesu změny se přece nezadržitelně "obrátíme v prach". Takže bych se tím moc nezabýval," skromně poznamenal do pauzy za řečnickou otázkou hlavní aktér tohoto dílu textařského povídání. S jeho dovolením bych se tím ale přece jen pokusila tak trochu zabývat v kýženém interview.
Pane Kantore, v osmdesátých letech jste byl "nositelem poselství" v muzice a tím, kdo v pozadí, ale i na pódiu "šéfuje rocku". Po sametové revoluci se vaše činnost orientovala spíše do sféry kulturně-společenské a politické. Mohl byste mi nejprve říci, co vám z pracovního, tvůrčího i lidského hlediska přineslo ono uplynulé období "za Havla"?
Samozřejmě nesmírnou zkušenost, to se vystudovat nedá. Pak poznání, že zpočátku, ve chvíli takové historické změny, přitahoval střed dění hlavně ty, kteří po pádu bolševismu nejvíc toužili, ti ostatní v podstatě za neustálého cinkání klíčů čekali, jak to dopadne. Pak se však ukáže, že většina z těch nadšenců nemá buď pro boj o moc základní předpoklady, neboť jsou příliš přímočaří, nebo vůbec postrádá jakékoli ambice "být nahoře". Pak nastává čas odpočatých lidí, kteří umí o moc bojovat. To je ovšem logické a nevidím na tom nic nechutného, protože politika není vlastně nic jiného než boj o moc, s tím se nedá nic dělat.
Z lidského hlediska se cítím obohacen o spolupráci s vynikajícími lidmi, jako je Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Jiří Křižan a další. U Václava Havla je navíc neuvěřitelné, že tam vydržel těch dlouhých dvanáct let, málokdo má představu, co je to za úsilí i tíhu.
Proměnilo se nějak vaše vnímání uměleckých záležitostí po vašich zkušenostech z politiky?
Abych neříkal obecně známé floskule, řeknu svůj ryze osobní pocit. Byl jsem z jeviště, z režijní práce i textaření zvyklý dělat naplno, jít až na doraz. To v politice neplatí, tam je občas dobré něco nedoříci, nutné něco vynechat, počkat na příznivější atmosféru. Rozumíte mi? My jsme jako muzikanti nemohli například v městě X dojít k rozhodnutí, že začneme hrát až za dvě hodiny, nebo zítra, ani vynechat druhou a čtvrtou sloku u poloviny repertoáru. To mi v politice dělalo často obtíže, protože tam patří taktika k základní abecedě.
Jak se vede v současné době C & K Vocalu?
Já myslím, že dobře. Nehoní se po slávě a dělají opravdu kulturní věci. Jejich poslední čtyři CD Veslo a růže s legendou o sv. Vojtěchovi, Shakespearovy Sonety, Vánoce s C & K Vocalem s písněmi ze Starého zákona a Evangelia sv. Matouše a konečně loňské album Démoni a divoucí divy s texty Jacqouese Préverta, Hanse Arpa, Franze Werfla a jiných jsou toho živoucím a dostupným dokladem.
Mohl byste přiblížit podobu a proces vaší spolupráce s některými interprety, jichž jste se takříkajíc dramaturgicky ujal a napsal pro ně texty? Jak to bylo třeba s Michalem Prokopem a dalšími?
Každá kapitola byla jiná, vždycky to byla nějaká výzva, něco, co mne zaujalo, něco, o čem obecně platilo, "že to nejde". Ale to je spíš otázka pro nějaké hudební historiky, pokud jich ještě pár žije... A taky, jestli jim to někdo vydá.
Jiří Cerha, Ota Petřina, Petr Skoumal, Jan Hrubý, to jsou namátkou jména autorů, se kterými vás pojí společné písně. Jaká vám jako textaři nejlépe vyhovovala pravidla či okolnosti spolupráce s hudebním skladatelem?
Všichni vyjmenovaní jsou skvělí a originální autoři. Tam je důležité, zda zhudebňují váš text, nebo vy textujete jejich hudbu. Ten druhý případ je samozřejmě častější a většinou to chvíli trvá, než si na sebe zvyknete a umíte se tolerovat, vyhovět si ve prospěch společného díla. Když totiž oba trvají na svém, můžou pak interpretovi díky dokonalé přesnosti frází nejen tzv. "lítat prkna z huby", ale leckdy i nesmysly. Estetika a přirozenost skladby je totiž prvotní. Čeština není moc ohebná nevěsta a má své vrtochy. Ti výše jmenovaní však byli vzdělaní lidé, takže problémy byly zanedbatelné.
Pedagogicky jste působil na Konzervatoři a Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka v oboru písňového textu. Jakou zkušenost vám práce se studenty přinesla?
Učit jsem začal na pozvání vedení školy po smrti básníka Pavla Kopty v osmdesátých letech. Ve společnosti Ivana Vyskočila, Jiřího Suchého, Zdeňka Borovce, Marka Staška, Oty Roubínka a dalších to byla nejen radost, ale škola i pro mne. Základní zkušenost? Budete se divit, ale každoroční zjištění, že se rodí znovu a znovu talentovaní lidé, přitom z médií slyšíte často bláboly. Asi se někam "propadnou", nebo je jich pořád málo, nevím. Taky ověření faktu, že biflování a mentorování teorie nikam nevede. Lepší je společné hledání řešení, seznámení s tvorbou našich a světových textařů a básníků, vědomí, že i text je tvrdá práce.
Co byste vzkázal dnešní generaci mladých textařů, například ohledně obsažnosti jejich textů?
Toho se ostýchám. Snad jen poznámku, že plácání nesmyslů je dobré nechat politikům. Píseň je natolik pěkná věc, že by měla zaujmout poznáním, radostí, metaforou a ne výrobou slovních hadrů.
V prvním díle textařských rozhovorů měli možnost čtenáři poznat osobnost Eduarda Krečmara, který o sobě říká: "...jsem komerční textař a nestydím se za to," přesto je kvalita jeho textů vysoká. Vaše tvorba byla vždy spíše záměrným protipólem takového pojetí, je řekněme pro náročnějšího posluchače. Co myslíte, že může v dnešní době (kdy nemáme akutní důvody se stavět proti režimnímu bezpráví atd. a je možno si vcelku pohodlně dělat své řemeslo) motivovat začínající textaře k tomu, aby upřednostnili úsilí o skutečnou uměleckou hodnotu před diktátem obchodu?
Spotřební muzika bude převažovat vždycky - z čeho by jinak ten obrovský průmysl žil. To však neznamená, že bychom měli zcela rezignovat na základní míru vkusu. Každý má psát, jak vidí svět v jeho bezútěšnosti, kráse i nepřehlednosti. Netvrdil bych, že nemáme "akutní důvody se stavět proti režimnímu bezpráví". To přece každý vidí jinak, jsem přesvědčen, že dobré téma na text najdete na Čukotce, na burze i při četbě výroků paní Bohaté.
A do jaké míry by měl písňový textař mít přehled o současném dění mimo obor literatury a jazyka? Asi by mu přece jen nestačilo zavřít se ve své pracovně s osvědčenými klasiky a čekat, až přilétnou múzy...? Jak to bylo s vaším nabýváním "vědomí širších souvislostí"?
Tady budu stručný. Je jasné, že bez studia literatury vás vaše slovní zásoba nepustí přes vyjadřovací bariéry hokejového juniora. Pak ty vaše texty vypadají podobně. Jakékoli vnímání hudby, divadla, výtvarného umění je také základní výbava. To je ovšem i cestování, které bylo naší generaci odepřeno, sledování zvyků, obyčejů, způsobu chování atd. jiných národů a kultur. Osobně jsem však přesvědčen, že "vědomí širších souvislostí" nabudete až tehdy, projdete-li řadou osobních malérů a proher, aniž byste se z nich zbláznila.
Jste patrně muž vyhraněného náhledu na cokoliv. Kdo vás dnes na české či světové hudební scéně oslovuje a zajímá (a proč)? Co vám v textech či hudbě naopak vadilo a vadí?
Prosím o nějakou lehčí otázku...
Pokusím se... Podle toho, jak vás znám a co jsem si o vás přečetla, působíte dojmem zarputilého nesmiřitelného intelektuála, s maximálně pregnantním úsudkem a promyšleným konáním. Jak vidíte dnes sám sebe? Které vlastnosti vám pomáhají v práci?
Na to stručně odpovědět neumím. Tady se uchýlím k citátu z díla Franze Kafky: "Klidně snášet sám sebe a neukvapovat se, žít tak, jak je třeba, a neobíhat se jako pes." Rád bych se vyhnul i tomu, čemu tentýž autor říká "řvavé trubky nicoty".
Děkuji za váš čas a přeji do případných dalších změn či (snad ne kafkovských) proměn hodně štěstí.
