(Z mého života po třiceti letech)
Drze jsem si půjčil název Čechovy knížky. Napadlo mě, že by se do ní klidně po třiceti letech dala přidat kapitola na námět mojí následné reportáže z jazz klubu a že by tam úplně zapadla.
Představte se prosím
Kapela T4 je svým způsobem elitní sešlost českého roku. Kytarový harcovník Standa Kubeš, ostřílený klávesista a zpěvák Roman Dragoun, o trochu mladší, ale velmi poctivý bubeník Martin Kopřiva, a to vše zastřešující neuvěřitelně vitální (i ve svých šedesáti šesti letech) basák Vladimír „Guma“ Kulhánek.
Příprava: vědí, co chtějí
Do malého sálku jazz klubu jsem přišel ještě v době příprav. Chtěl jsem se taky pozdravit s muzikanty a trochu okouknout, jak se chystají. Každý z nich měl skvělé nástroje, skvělý aparát a skvělým způsobem hrál to, co je potřeba. Jen z pódia už hrála kapela tak kompaktně, že malé dozvučení bicích a zpěvu bylo hračkou. Sami si organizovali zvukovku, přesně všechno nastavili, přehráli dvě odlišné skladby a spokojeni, se souhrnným pokynem pro zvukaře: „... nech to takhle, jen kdyby se stal nějakej problém, tak tam buď na číhaný a budem’ to nějak řešit... a nebo si sami řeknem’, když budem’ něco potřebovat. Díky.“ odešli na kavčo, na pivčo nebo na panáka.
Koncert: nevyužitý „umělec“
Sál plně zaplněn. Kapela začala ve výborné kondici dávat pecku za peckou. Hned od začátku jsem si to vychutnával. Užíval jsem si písničky, bylo to příjemné, mělo to grády, nic nerušilo, muzikanti se dostávali do veliké pohody. Všechno klapalo. To, co muzikanti odváděli, to bylo dobře slyšet a i zvučení se dělalo jaksi „samo“. A z toho zřejmě začal být nervózní místní zvukař - odsouzený navíc Kubešem k pouhému „ohlídávání“. A tak po pár písních začal přece jen „zvučit“!
Nejdřív se to projevovalo nečekaným mizením a objevováním nástrojů v předních bednách. Potom postupně začaly všechny nástroje nabývat na váze - až totálně zavalilz Dragouna snažícího se oslovit diváky zpěvem, ze kterého zbyla v tu chvíli už jen pantomima.
Pak zvukař střídavě propískl odposlechy uši všem muzikantům hezky popořadě. To už začali být hráči rozladěni a mezi písničkou poprosili (Dragoun): „... dej mi sem zpátky můj zpěv, mám tady jen Kubešovu kytaru...“ (Kubeš) „... a já tu zase nechci basu, proč mi ji sem dáváš, tady jsem měl jen svůj zpěv! Vrať mi ho sem!“ atd... Po několikaminutovém zmatečném dohadování se kapela pouští opět do muziky.
Jednu písničku byl klid. Ale už v následující se najednou v půlce kytarového sóla kytara morbidním způsobem zesílila ve zpěvech. Do té doby byla slyšet excelentně, ale zvukař jí asi „hódně“ fandil. Bylo z toho jedno veliké gigantické sólo pro kytaru. Kubeš se lekl, kouká po kombu, po svých krabičkách na zemi - jestli se něco nestalo. Nemůže skoro hrát, protože se při každém doteku struny jazz klub boří. A tak ze zoufalství zastaví hraní uprostřed skladby - „Co se stalo?“ - a koukne, očekávaje spásu, po mě (seděl jsem dva metry od něho). Říkám: „...Nic, jenom tě zvukař krapet víc napral do zpěvů. A dá se říct, že to trochu přehnal.“ Kubeš se vtipně omluvil lidem, a ať teď prý chvilku neposlouchají, a dodal do mikrofonu: „Hele, ty zvukaři, co tam, do prdele, do toho furt hrabeš? Řek’ jsem ti jasně, ať to necháš! Tak mi tu kytaru zase dej tak, jak byla!“
Po tomhle incidentu dal zvukař chvíli pokoj. Ale jen chvíli. Když nepochodil s uměním u Kubeše, pustil se do Dragouna. Následující část koncertu by se dala nazvat experimentováním s lidským hlasem. Naprosto neopodstatněně a nelogicky proměňoval v půli vět, slok i refrénů Dragounův hlas do překvapivých barev, od telefonního či megafonového zvuku po trubkovitý dunivý bas z podzemí, pak zase nádražní tlampač včetně nádražní haly... to vše v pestrých variantách dalších dozvuků à la koupelna - Vysoké Tatry! S echy taky vůbec nešetřil!
To už Kubeš neustál. Odložil kytaru, zašel ke zvukaři a vyvedl ho ze sálku. Z chodby se ozval krátký stručný proslov („... do pr..., kur..., na ho..., ču..., do pí...“). Kdo zná svérázného Kubeše, jistě si to barvitě domyslí. Rychle se vrátil a sám dal několika zručnými hmaty zvuk do pořádku, znovu se vtipně omluvil divákům a pak spokojeně dohrál koncert.
Na závěr zpátky ke knize
Že podobné zážitky, které s humorem popisuje Ringo Čech ve své knize, zažívali muzikanti v sedmdesátých letech s výbavou vyráběnou většinou na koleně podle časopisu Mladý radioamatér, kdy se zvukařskou profesí zabývali jen blázniví fandové bigbítu - přinejlepším (a to jen vzácně) vyučení elektrikáři - to je pochopitelné. Ale že v dnešní době musí zažít takové „staré“ páky z T4 něco podobného, z toho je mi už poněkud nevolno. Obzvlášť, když vím sám velmi dobře, jaké to je, vést při koncertě souboj se „zvukařem“.
A jestli si myslíte, že výkon tohohle místního „zvukaře“ na koncertě T4 byl nějakým výjimečným jevem, pak věřte, že právě naopak! Je to bohužel ta nejčastější podoba zvukaření v českých klubech.
Přeji všem muzikantům pevné nervy.
