Od počátku vývoje syntetezátorů se počítalo s tím, že budou mít možnost pracovat s výškou tónu (ohýbání tónu, vibrato, glissanda apod.) podobně jako akustický nástroj. První úspěšné nástroje (Theremin nebo Martenotovy vlny) to řešily velmi elegantně a inovativně - neměly tradiční klaviaturu, výška tónu se ovládala až jakýmsi „baletním“ pohybem ruky. To bylo velmi výhodné, protože se tím obešla určitá nevýhoda dnešního typu klaviatury - přesně zadané určení výšky tónu, které (když chceme) potom musíme měnit jiným kontrolérem. Pro tradičně uvažující klávesové hráče se proto později musely vymyslet jiné ovládací prvky kombinující různým způsobem ohýbání tónu a modulaci (vibrato): kolečka (Moog a později většina ostatních výrobců), tlačítka (ARP, později i Roland), joystick se třemi směry (Roland), joystick se čtyřmi směry (Korg), prstová páčka (Clavia), kdysi dávno i fader pro změnu výšky tónu (Yamaha CS série)...
Každý z těchto prvků má určité výhody a nevýhody a jistě i typickou charakteristiku projevující se určitým způsobem ve výrazu. Dokonce to byla a je důležitá součást svébytného profilu výrobců - „s naším nástrojem můžete tón ohýbat jinak“. Vybrat pro sebe ten optimální kontrolér nemusí být lehké, můžeme si však klást takovéto otázky: Chceme mít ovládání ohýbání tónu a modulace oddělené? Chceme používat nastavení modulace (vibrta, ale i jiných parametrů) staticky v jedné poloze? Na to jsou dobrá kolečka. Chceme naopak používat jen například maximální hodnotu modulace spolu s ohýbáním tónu? Na to je zase dobrý joystick typu Roland. Atd. Podobně jako u klaviatury, „správné“ řešení neexistuje, jde o preferenci, zvyk a především to, co všechno chceme se zvukem dělat. Je dobré tomu věnovat pozornost a experimentovat, protože se může jednat i o specifickou součást hry, jak to pochopili například Jan Hammer, Joe Zawinul nebo Jordan Rudess...
