Toho dlouhovlasého zpívajícího kytaristu jste možná poprvé zaznamenali v pěvecké televizní soutěži Superstar. A dost možná jako lehce rušivý element v nabídce adeptů na vítěze tehdejší řady roku 2013. To ale trochu předbíháme...
Ahoj Kajo, musíme to vzít od začátku, tedy jak ses dostal ke kytaře a muzice vůbec?
Já jsem to psal už na konzervatoři do své absolventské práce (která je mimochodem věnovaná Led Zeppelin), že děkuju svému otci. Za inspiraci, za to, že mi ukázal cestu, na které jsem díky němu mohl poslouchat muziku, kterou dodnes poslouchám a která mě ovlivnila. Je to zlatý člověk.
Otec je ale i aktivní muzikant, ne?
Ano, je kytaristou skupiny Vabank, se kterou nedávno oslavili krásných třicet let působení. A já už od narození doma podvědomě vnímal hudbu a na tátovy kytary jsem, počítám tak od jednoho roku, i brnkal.
Fakt, to si už pamatuješ?
Haha, no nevím přesně, ale vidím to teď u syna mého bratra. Dětské brnkání na prázdných strunách nemá hlavu ani patu, ale pro zaujetí a první kontakt s hudbou je myslím důležité. U mě to bylo stejné, navázal jsem spojení. Do nějakého hlubšího zájmu se to ale převalilo s kapelou Kiss. Mám za to, že už děti oslovuje jejich dobře vymyšlená image, já jsem je vnímal jako takové postavičky z komiksů. A vizuální stránka hudebníků mě zajímá dodnes. Pamatuju si, že v sedmi letech jsem byl poprvé na karnevalu za „kissáka“. Měl jsem make-up, papírovou kytaru...
A na skutečný nástroj jsi přešel kdy?
Tou dobou jsem už začal pobrnkávat na starou nylonku svého „otcina“. Byl na ní příšerný dohmat, ale ono to zas člověka trochu naučí. Dodnes si myslím, že je to lepší škola než začínat hned s elektrikou.
Učil ses sám?
Určitě tam hrál roli otec, ale nepamatuju si, že by mě do něčeho nutil. Nikdy jsem z jeho strany necítil sebemenší tlak, maximálně mi ukázal něco, s čím jsem si nevěděl rady, a když jsem sám za ním přišel. Byli jsme na něj dva. Můj bratr je moc šikovný kytarista, během toho učení byl vždycky lepší, a pro mě bylo velkou motivací se mu vyrovnat.
Je to pro tebe motivací dodnes?
Ano, on je v některých věcech lepší, ve způsobu hry je víc prvků, někdo má silnější tu harmonickou složku, někdo má feeling, jindy je to technika... Dodnes má bratr takový dravý, emotivní styl. Nevím, kde ho koupil.
Takže ses učil sám?
V základní škole jsem chodil do hudební třídy. První čtyři roky jsem hrál na flétnu a pochytil nějaké základní znalosti not. Ne teda že bych se něco zásadního naučil. S notací se potýkám doteď, protože jsem na Ježkárnu nastoupil poměrně pozdě - až v jedenadvaceti. Tenkrát jsem čerpal inspiraci hlavně doma od otce a bratra. Pamatuju si, že brácha někdy hrál celý den, kdy stáhnul třeba tři písně od Stevieho Vaie nebo Joea Satrianiho. A to jsem fakt koukal a říkal si, že bych to teda asi měl dělat taky.
Měli jste tabulatury?
Ne, nic takového, hodně podle podle uší. Už jsme měli počítač, a tak už bylo možné zpomalovat a stahovat školy, ale hodně jsme se učili podle videa.
Videokazety Paula Gilberta nebo Stevea Vaie?
Pamatuju si spíš videolekce Zakka Wyldea. Jinak mě po těch Kiss a dalších typicky rockových kapelách jako kytarista nejvíc chytil Stevie Ray Vaughan. Takže spíš takový bluesík.
A to už jsi chodil na nějakou střední školu?
Ano, stavební, kombinovanou s nějakou ekonomkou, kde jsem rýsoval a tak. Muziku jsem měl jako koníčka. V sedmnácti jsem dostal první elektrickou kytaru Squier Stratocaster. Asi bylo vidět, že to beru vážně a že mě kytara fakt baví. Když jsem měl už svoji vlastní, cítil jsem takovou zodpovědnost. Úplně jsem k tomu kusu dřeva tak nějak přilnul. Dodnes to tak mám.
Takže jsi začal cvičit víc systematicky? Podle nějaké konkrétní školy?
No, já jsem spíš kopíroval.
Tomu se asi člověk nevyhne...
No ano, mě oslovil Richie Kotzen. Souvisí to s první kapelou, kterou jsem měl se synem zpěváka z otcovy skupiny. Tehdy jsem zrovna měl období Mr. Big, kdy mi táta pustil koncert Live in Japan 2002 s Richiem namísto původního Paula Gilberta. A mě velmi zaujal jeho styl, takový jakoby taneční kytarový feeling s množstvím slidů. Harmonicky hrál zvláštním způsobem, nebyla to jen pentatonika.
Tak takhle události kolem tebe plynuly celkem v klidu, ale pak přišla soutěž Superstar a tvůj život posunula. Jak k tomu došlo?
To už jsme měli kapelu, jmenovala se Slow Down, která lokálně hrála, a měla dokonce i pár fanoušků a kamarádů z okolí, co je bavila muzika a co chodili na koncerty. A to mě motivovalo dělat muziku jěště na vyšší úrovni. Tehdy jsem už chodil na stavební fakultu v Žilině, ale pořád mě to nějak táhlo směrem ke konzervatoři. Zvlášť poté, co jsem jednou navštívil koncert kamarádů právě ze žilinské konzervatoře. Cítil jsem, že jsem asi měl být někde jinde. A tak jsem jednoho dne, po roce a půl studia, stavárnu ukončil. Pak jsem různě brigádničil, na zámku v rodných Bojnicích jsem se třeba dostal do kolektivu herců a zpěváků. Hrál jsem tam na kytaru v jednom dobovém představení a otevřelo mi to svobodomyslný umělecký svět. A taky jsem strávil třeba tři měsíce v Nestlé u nás v Prievidzi, kde nevyrábějí čokoládu, ale polévky a bujóny. Když jsem přišel po dvanáctce z práce, kolikrát jsem neměl na kytaru ani pomyšlení. Ale vydělal jsem si peníze a bez toho to nejde.
A to jsi pořád měl tu lokální kapelu?
Ano, klasická rocková sestava, basa, bicí a dvě kytary, která se ale později, jen s jednou kytarou, zredukovala na trio. Což byl formát, který mě vždycky bavil. K Superstar mě přivedla lehká nespokojenost s mým tehdejším způsobem života, nějakou dobu jsem už sledoval castingy a pár přátel, kteří jimi prošli, jsem dokonce znal. Já se toho ani nějak nebál, bral jsem to celkem flegmaticky a řekl jsem si, že nemám co ztratit. Že když postoupím, zviditelním kapelu a tak.
Během soutěže jsi byl docela často vidět s kytarou. Byl v tom problém, nebo to naopak byla výhoda před ostatními?
No určitě jsem se dostal, kam až jsem se dostal, i díky tomu mému image. Nejenom ta kytara, ale i dlouhé vlasy. I když první kola jsem musel odzpívat jen jako zpěvák bez kytary. A zjistil jsem, že to není až tak lehké. Najednou jsem nevěděl, co s rukama, co s pohybem. Já se vlastně moc nepovažoval za zpěváka, až po soutěži jsem se začal cítit víc jistě.
Jaká tam byla atmosféra? Přeci jen to není jen otázka pěveckého výkonu, ale i schopnosti odsunout trému...
Ano, někdy to bylo napjaté. Já jsem třeba zpíval píseň od Mekyho Žbirky a neuměl jsem úplně dokonale text. A on byl zlatý, říkal, že s tím bojuje celý život, a to i u vlastních textů. S trémou jsem už nějaké zkušenosti z předchozích vystoupení měl, ale toto bylo v úplně jiné rovině, ten tlak tam byl cítit, přeci jen to sledovalo hodně lidí, každému neustále chodily smsky a člověk měl pocit jakési hvězdy. Pro mě to byl totálně zhmotněný sen. Všechno bylo na vysoké úrovni, zázemí bylo fantastické, kapela hrála skvěle.
Ano, doprovodná kapela byla senzační. Jak to nakonec pro tebe dopadlo?
Skončil jsem na jedenáctém místě, což jsem ani ve snu nečekal.
Dá se nějak popsat, co ti to dalo?
Ano, změnilo mi to pohled na hudební průmysl a teď, s odstupem času, to hodnotím jako příležitost se hodně naučit. Snažím se zlepšit zpěv, dělat vlastní skladby a taky se někam posouvat. Prezentace a reklama je důležitá. Vím, že v tomto směru stále nejsem dobrý, že je potřeba být maličko akčnější. Sleduju i dnes, jak si vedou kolegové dál, všímám si, jak to funguje v show branži.
Pro někoho představuje účast v Superstar už nikdy nepřekonanou metu. Jak to dál probíhalo u tebe?
Já jsem v Praze nastoupil na Ježkárnu. Už jsem se tady poohlížel dříve v souvislosti s plánovaným studiem kytary. A díky své bývalé přítelkyni a kolegyni ze Superstar Natálce Kubištové jsem se tu pak ocitl tak nějak přirozeně. Vystupovali jsme společně v duu s převzatým repertoárem. Zažili jsme spolu spoustu pěkných vystoupení.
Dostal ses na rockovou kytaru?
Přihlásil jsem se na jazzovou, měl jsem štěstí a přijali mě. Zvolil jsem jazz, protože jsem se chtěl naučit něco nového, jít do hloubky. Přestože jsem tomu asi nedal tolik, kolik jsem měl, nelituju. Protože mi to i tak z jazzu přineslo dost na to, že já se zas až tak ortodoxním jazzmanem nikdy necítill. Ale třeba to ještě má svůj čas.
Proslýchá se, že někteří profesoři jazzové kytary jsou poměrně konzervativní...
Nevím, já měl na profesory štěstí. Oba byli hodně otevření a benevolentní. První ročník jsem absolvoval pod profesorem Kočvarou, ten byl zlatý a hodně mě naučil, a pak už jsem byl u profesora Petera Bindera. Ten byl taky skvělý, s tím jsme si vyloženě sedli, on tak nějak odhadl, co mě zajímá a jakým směrem chci s kytarou jít. Na chvíli jsem pak jěště měl Davida Dorůžku a Adama Tvrdého. Ti mi hodně otevřeli a ukázali další cesty.
Co tě tou dobou živilo?
Naštěstí hlavně hraní. Taneční orchestr, moje trio a taky duo s Natkou Kubištovou.
Slyšel jsem, že jsi hrál i na záoceánské lodi.
To je pravda. Třikrát jsem takto strávil letní měsíce, je to úžasná zkušenost. Hodně lidí na to nadává, že je to stereotyp a hraní šestkrát do týdne pro německé turisty atd., ale mně to zase něco dalo. Zpívali jsme ve dvou, později jsem zpíval i sám a hudebním podkladem byla jen moje akustická kytara bez ničeho dalšího. A to mě naučilo, alespoň doufám, víc vnímat timing, navíc aranžmá jedné kytary nahrazovalo do jisté míry celou kapelu.
Takže ses celou dobu studia na Ježkárně uživil muzikou?
No, ano... Snad jen jedno léto jsem prodával ve stánku frikandely, holandské speciality. Ale samozřejmě musím poděkovat rodičům, hodně mi pomohli, takže jsem se mohl fakt věnovat jenom muzice. Ale taky jsem učil. Trochu mě mrzí, že to bylo v době, kdy jsem se já sám učil, ale je to běžná věc i to člověka něčemu přiučí. Neměl jsem moc studentů, asi jen pět do týdne. Učím i dnes, dojíždím dvakrát do týdne do ZUŠ v Kutné hoře a mám i soukromé lekce.
Dobře, a co jsi jako čerstvě vystudovaný hudebník dělal dál?
Už na škole jsme dali dohromady trio pod mým jménem, se kterým vystupujeme dodnes. Na bubny hraje Jakub Nývlt, na basu Samuel Barcík. Oba jsou monstrózní muzikanti a skvělí kamarádi, ideální kombinace. Ve studiu Sono jsme s Honzou Linhartem a Pájou Bohatým natočili EP Secret s vlastní autorskou hudbou. Točili jsme do pásu, bez kliku, nic se nestříhalo a nerovnalo. Byl to velký zážitek, takhle jsem si to vždy chtěl zkusit. K nahrávání jsme se dostali náhodou, právě díky Honzovi Linhartovi, který jako profesor chodil časně do práce a zastihl nás tam několikrát po ránu cvičit. My moc neměli kdy a kde, a tak jsme zkoušeli ve škole před výukou, někdy od sedmi, od osmi. V současné době už máme připravené další písně a plán je natočit plnokrevné album. Díky tomu, co se teď děje, je to se zkoušením trochu komplikované, ale dnes se dá všechno poslat po síti, takže tímto způsobem můžeme být produktivní.
Má striktně anglicky zpívaný repertoár ambice oslovit zahraničí?
Ó, to asi ne. Venku je podobých seskupení mnoho a mnohem lepších. Ale angličtina mě prostě baví a zní to podobně jako všechny ty mé idoly, takže mi to zatím přijde přirozenější. Určitě ji budu muset ale ještě hodně vylepšit. Věci natotočené společně s otcem jsou v mateřském jazyce.
U tvého otce bych se ještě zastavil. Společně jste natočili videoklip Zvonár, který je prostřednictvím YT vidět i na našem, asi jediném, rockovém televizním programu.
Není to naše první spolupráce, společně jsme dokončili už tři klipy, kromě Zvonára je to Motýl a Návraty. Všechny jsou na YT a byly natočeny v Banské Štiavnici, to město je otcovou srdeční záležitostí. Táta je stále velmi aktivní, nedávno mi posílal další dema, takže se těším na společnou práci.
Asi nejen pro mě je trochu překvapivě, že ses nedávno ocitl v týmu Bena Cristovaa. Jak se to přihodilo?
Za to může Peťa Šťastný. Je to kamarád, šikovný kytarista od Anny K., a taky stojí za vtipnou videosérií Kumšt na kanálu You Tube serveru kytary.cz. Jednou jsme jeli do Kutné Hory na ZUŠku a on se mi o možnosti spolupracovat s Benem zmínil. Mě to v tu dobu zrovna přišlo vhod. Vždy jsem měl víc projektů, jak už jsem zmínil, jsem vděčný za každou akci, kdy mám v ruce kytaru. Ale tohle je přeci jen jiný level. Sen každého muzikanta je hrát na velkém pódiu před lidmi, kteří přijdou na konkrétního interpreta.
A nebál ses toho? Přeci jen Richie Kotzen je stylově dost jinde...
Haha, no takhle mi to tam všichni říkají... Ne, tak z mé strany tam byl určitý respekt, protože o Benovi už jsem pár let věděl a je skvělý v hodně věcech, co dělá. Setkali jsme se i v rámci Superstar a můj počáteční respekt vycházel i z toho, že je stylově jinde. On ale taky miluje Prince nebo Hendrixe, a vůbec je to správný „pankáč“. Ale zas bylo jasné, že se všude nehodí hrát extra drajvovou rockovou kytaru. A tak jsem ze začátku hodně poslouchal a učil se vnímat, o čem to je, a hlavně být týmový hráč. Pak jsem se zkoušel zařadit, najít si tam svůj vlastní part. Všichni se ke mně chovali skvěle, někteří mě dokonce znali z mých předchozích učinkování. A po prvním společném koncertě za mnou všichni přišli, že to bylo moc fajn. Moc mě to potěšilo. Počáteční obava opadla a i na ten rockový drajv si myslím i nakonec docela často došlo.
Udělalo to něco s tvou představou o kytarovém zvuku? Musel jsi něco měnit?
Jediná změna oproti minulosti spočívá v tom, že namísto jednoho comba Marshall mám dvě.
Tak pojďme k nástrojům. Zmínil jsi už svou první elektrickou kytaru Squier. Máš ji ještě?
Ano stále, je už ale trochu zapadaná prachem. Ale myslím, že je to dobrý nástroj a docela věřím na nějakou energii, kterou kytara postupným ohráváním získává. V tomhle mám dobrou zkušenost s akustikou Maton, kterou jsem koupil novou a během těch několika let se z ní už stala, myslím, jiná kytara.
Dřív jsi byl často k vidění s kytarami Fender, ale nějakou dobu se u tebe objevuje i stařičký červený Gibson 335. Co je to za nástroj?
Za tím je neuvěřitelný příběh. Mě vždy bavil Gibson, konkrétně Les Paul, a v jednu dobu jsem hodně poslouchal i Johna Mayera, u kterého mě prvně zaujal ten pololubový model. Pak se jednou stalo, že po jednom našem vystoupení za mnou přišel další úžasný člověk, Zdeněk Primus, který se o kytary dlouhodbě intenzivně zajímá a sbírá je. A ten mi věnoval tuto kytaru z roku 1965. Nevím, čím to je, mám zatím asi štěstí na lidi, mám je za zlaté, cítím velkou pokoru a velmi si vážím podpory každého z nich. Ale toto bylo trochu z jiného světa. Už z doby hraní na lodi člověk občas dostane nějakou zajímavou nabídku, že má někdo někde studio, rádio nebo klub v Americe, kam můžeš kdykoliv přijet s celou kapelou a tak. Ale většinou zůstane jen u těch nabídek.
A tady jen tak náhodou přišel někdo na koncert a hned ti daroval kytaru?
Ne, od kolegů muzikantů, kteří se s ním už delší dobu znali osobně, jsem trochu věděl, o koho jde a že už takhle obdaroval finalisty nějaké hudební soutěže. Po vystoupení jsme se seznámili a já se dozvěděl, že kromě jiného sbírá různé raritní kytary a že jednu z nich by mi chtěl darovat. Dal mi na sebe kontakt a velmi krátce na to, snad druhý den, jsem za ním dojel. Mohl jsem si dokonce vybrat z vícera opravdu skvělých kytar. Bylo to těžké rozhodování. Ale nakonec jsem se, s ohledem na jakoby bluesovější projev, rozhodl pro „335ku“. Jak říkám, neuvěřitelný příběh.
Máš ještě nějakou kytaru?
Ano, mám bílého Fendera Stratocastera, signature model Richieho Kotzena. Tu kytaru jsem chtěl už před mnoha lety, ale až teď se naskytla možnost. Já jsem na kytarách typu Stratocaster začínal a dodnes pro ně mám slabost. Časem jsem si oblíbil i Telecastery, a myslím, že celkově mi Fendery sedí. Mojí první „lepší“ kytarou byl Telecaster Highway One, na kterou hraju dodnes. Ale s Gibsonem jsem zase objevil úplně jiný svět, který je určitým kontrastem k Fenderům. A tak mi vyhovuje to střídat. Mám teď čytři elektrické kytary, které jsou lepší než já, takže to je hrozné, mám co dohánět. Ještě jsem zapomněl na kytaru Schecter, tu ale mám půjčenou ze ZUŠky. To je model Nicka Johnstona, je to superstrat se zámky, jenom jedna tónová clona, levná dobrá kytara.
Z akustických kytar jsi zmiňoval Maton?
Ano, to je australský elektroakustický nástroj, Maton SRS 808, značka mého oblíbeného Tommyho Emmanuela. Na akustickou kytaru má v sobě skrytý určitý paradox, nasucho není nijak výrazná, ale při ozvučení je fantastická. Při rozhodování o jejím nákupu mě ovlivnil právě Tommy a jeho způsob hry. Kupoval jsem ji trochu naslepo a naštěstí mi moc dobře sedla, má příjemný krk, trochu menší tělo, takže nemusím mít pravou ruku tak nahoře. A jak jsem hrál na těch lodích, často jsem šel rovnou do mixu a Maton vždy zněl skvěle. Dodnes si myslím, že jejich systém ozvučení je, z těch, co jsem doposud slyšel, ten nejlepší.
Pojďme k pedalboardu, efektům a aparaturám.
Základem je zvuk Marshallu a analogový mulitiefekt Richieho Kotzena (už jsme zase u něj), který je opravdu velmi mobilní a poskytuje různé stupně zkreslení i dozvukové efekty. Dříve jsem měl od bratra půjčený wah pedál Zakka Wyldea a je možné, že na něj opět dojde. Jinak mě začaly bavit takové ty rotující zvuky Hammondek, a tak mám napodobeninu boxu Leslie od firmy Strymon, jmenuje se to Lex Rotary. Nemám vysílačku, používám dlouhé kabely, takže z kytary jdu nejdříve do ladičky, pak už do Tech 21 Richie Kotzen RK5 Signature Flying Rig. Za ním mám ještě další drive, japonský Sobbat (dárek od Petra Henycha) pro jinou barvu. Dále je pak octaver POG a reverb Holy Grail a za ním už zmíněný Lex Rotary, ten je stereo, a zněj jdu dvěma kabely do dvou aparatur. Používám dvě celolampová komba Marshall 1974X. Jedno je klasicky černé, to druhé je bílé, z limitované série. Jsou velmi mobilní a hlavně zvukově odpovídají mým představám, jsou jednoduchá a hodně dynamická. Můj základní neefektovaný zvuk je takový trochu nakřáplý Marshall, není to úplně čisté, někdy pro čistý zvuk musím snižovat hlasitost na kytaře. Přesto je tam pořád takový lehce nakreslený „smrad“. A pak podle potřeby volím různé stupně zkreslení.
Co chystáš?
Kromě hraní s Benem a vyučování v Kutné Hoře se chci věnovat svému triu. Taky doufám, že napíšu nové věci a že v tom budu akčnější. Rád bych se udržel v kondici pro čistě akustická komornější vystoupení jen s kytarou a zpěvem. Taky se chci vzdělávat v oblasti zvuku a nahrávání. Občas se naskytne možnost někomu nahrát kytarové party, tak abych byl schopen to technicky zvládnout. Polehoučku pronikám do Logicu, baví mě plug-iny Neural DSP, tam jsou skvělé simulace aparatur. Ve studiu jsem simulacím otevřený, ale naživo do nich asi jen tak nespadnu.
Kajo, moc děkuju za rozhovor, ať se ti daří ve všem, co děláš.
Já moc děkuju.
