Josef Cigánek - Bubeníkem do morku kostí

Mezi nejvýznamnější bubeníky české scény polistopadové éry patří bezesporu Josef Cigánek. Všestranný muzikant, který na jedné straně hrál s popovou elitou Karlem Gottem, Michalem Davidem nebo Helenou Vondráčkovou, na straně druhé hrál a natáčel s  metalovými Silent Session a Grizzly Aleše Brichty nebo grind coreovými Melancholy Pessimism a Pigsty. A mezi tím hrál jazz v klubu Ungelt, doprovázel písničkáře Oskara Petra v jeho kapele Fabrica Atomica nebo hrál blues s Romanem Pokorným.

Vedle brilantní techniky je jeho předností i bezproblémová povaha, díky které dokáže s každým vyjít. Je firemním hráčem hned několika značek.

Kariéra

Přes dvacet let se držíš na špičce mezi českými bubeníky. Jaké vlastnosti, kromě těch hudebních, jsou k tomu potřeba?

Je to především spolehlivost. Pokud si tě někdo najímá, očekává profesionální přístup, kde je spolehlivost jedna z nejdůležitějších vlastností. Ono se hodně rychle rozkřikne, jestli je na tebe spolehnutí, nebo ne.

A pak je to také schopnost vycházet s lidmi. Vím, co hledám u spoluhráčů já, a myslím si, že ostatní to mají podobně. Musí s tebou být sranda, musíme se umět muzikou bavit. Když děláš něco, co tě baví, a nemusí to být jenom muzika, tak je to vždycky poznat.

No, a vedle toho se musíš hudebně udržovat. Musíš být schopen po sobě zopakovat výkon, který jsi odvedl třeba před těmi dvaceti lety. Pokud bych teď nezahrál věci, které jsem kdysi zahrál, bylo by to se mnou hodně špatné.

S kým se ti za tu dobu spolupracovalo nejlíp a s kým nejhůř?

Začnu tím horším. V první polovině devadesátých let jsem hrál v zahraničí, ale pořád jsem chtěl mít nějakou stálou kapelu. Po čtyřech letech jsem se tedy vrátil s tím, že to prostě zkusím v Čechách a zkusím nějakou partu.

Záhy jsem dostal nabídku do poměrně velké kapely. To bylo v roce 1997 nebo 1998. Vlastně to byla moje docela vysněná kapela. Ale kapela možná není ten správný název, protože to bylo spíš one man show. Bylo to jen o zpěvákovi. A ten mi dal takovou první českou lekci, jak to chodí. Dával jsem do nich to nejlepší ze sebe, muzikantsky, přístupem i přesvědčením. Přesto jsem zpěvákovi nekápl do noty a došlo to tak daleko, že dal kapelníkovi nůž na krk a řekl mu, že buď půjde bubeník, nebo on. Byla to tehdy strašná facka.

Na druhou stranu jsem ale potkal i spoustu příjemných lidí, ať už to bylo u nás, na Slovensku nebo v Německu. Všude jsou skvělí lidé i blbci.

Kdybych měl někoho vypíchnout, tak výborná spolupráce byla s Charlie Blažkem. Jednu dobu jsme jezdili s Helenou Vondráčkovou, hráli jsme koncert s Karlem Gottem v O2 Aréně. Hodně jsme vystupovali v televizi, třeba v Talkshow Jana Saudka. Bohužel jsme se potom museli rozejít. Souběžně s ním jsem hrál i s Michalem Davidem a nedomluvily se jejich managementy.

V rockové muzice jsme si muzikantsky i lidsky sedli s Georgim Enčevem z Titanicu. Hodně mi rozšířil muzikantské obzory. Doteď, když řešíme nějaké nové projekty, tak si voláme, zda on půjde hrát se mnou nebo já s ním. Je to jeden z lidí, na které se mohu spolehnout, a toho si cením.

Proslýchalo se, že jsi měl jít hrát do Kingdom Come. O co se tehdy jednalo a proč jsi tam nakonec neskončil?

V době, kdy jsem hrál s Alešem Brichtou, mi volal Nikolas Krofta, což je českoněmecký manažer, který teď dělá v agentuře, která má pod palcem třeba Helloween. Říkal mi, že Lenny Wolf k sobě hledá rytmiku na turné. Ptal se mě, zda bych do toho šel, a já samozřejmě neváhal. Bohužel to nakonec nevyšlo. Nebyli jsme jediní, které tehdy lidé kolem Lenny Wolfa oslovili, a Lenny si prostě vybral někoho jiného.

Už téměř deset let hraješ s Michalem Davidem. Spousta muzikantů by do téhle práce nešla, protože by jim to připadalo pod jejich úroveň. Jak ses k tomu dostal a jak u Michala Davida fungujete?

Vezmu to trochu obšírněji. (smích) Hrávali jsme tehdy v pražském jazzovém klubu Ungelt s jednou partou a přišel za námi Fredy Bittner, že dává dohromady kapelu pro Michala Davida. Probral s námi fungování i podmínky a dal nám pár dní na rozmyšlenou. No a my se rozhodli, že do toho půjdeme.

Co se týče muzikantské stránky, vždycky se proslýchalo, že Michal David hrál jazz a že měl jazzovou kapelu. Ale já ho do té doby znal opravdu jen jako klávesáka a zpěváka z Kroků Františka Janečka. Jako jazzmana jsem ho poznal až o dost později. O co ale jde, je fakt, že jsem se jednou rozhodl pro kariéru nájemného muzikanta a podle toho musím fungovat. Přijde nabídka a já ji buď vezmu, nebo nevezmu. Ale nemohu dělat rozdíly mezi interprety.

Už jsem se setkal s lidmi, kteří se ušklíbali nad tím, že s Michalem hraju. Můžu se tomu jenom smát, protože to jsou většinou lidé, kteří by tuhle práci brali všema jedenácti.

V jakých projektech, kromě Michala Davida, v současné době působíš jako člen kapely?

Hraju s mladou a nadějnou zpěvačkou Nelly Řehořovou, což ostatně víš sám nejlíp. (smích) Osobně pro ni vidím velkou budoucnost, protože má talent, pracuje na sobě a už ve třinácti skvěle zpívá. Máme za sebou vánoční singl včetně klipu a teď dáváme dohromady písničky na první album, které budeme točit během roku 2015. Těším se na to, je tam skvělá parta muzikantů a manažer celého projektu je můj dlouholetý kamarád.

Dále hraju s Leonou Machálkovou, což je ale jen občas. Pak mám kapelu s Georgim Enčevem, což jsou takové metalové plesy. (smích) Hraju také s Pavlem Rybou, u něhož mám volnou ruku v tom, co hraju. Moc mě to baví a baví mě i to, že je to pokaždé jiné.

A hlavně teď chci dát dohromady svoji desku, na základě které bych jezdil hrát workshopy. Už jsem kdysi udělal takový pokus, ale nelíbí se mi výsledek. Přišlo to v takovém divném rozpoložení, mělo to divný zvuk a nápady nebyly dotažené. Měl jsem sponzora, který tlačil, aby to za každou cenu už vyšlo, a já to uspěchal.

Chci se na to vrhnout znovu. Budu vycházet z těch nápadů, které jsou na té první desce, ale chtěl bych je víc propracovat a proaranžovat. Udělat regulérní desku, za kterou bych se nemusel stydět.

Bubnování

Ty jsi začal bubnovat v šesti letech. Proč sis vybral zrovna bicí?

Ještě když mi bylo daleko míň a jeli jsme s rodiči na nějakou svatbu, byl jsem pořád u bubeníka a nábožně jsem na něj hleděl. (smích) Také si pamatuju, že jsem bubnoval špejlemi na komodu do desky od Valerie Čižmárové Mám už dost toho. (smích)

To mi bylo mnohem méně než šest let. V šesti jsem nicméně začal poprvé chodit do lidové školy umění na klavír. Chodil jsem tam rok a paní učitelka pak šla za ředitelem panem Novozámským, že mám vyvinutější smysl pro rytmus a že by se to mělo vyzkoušet. Pan Novozámský mě hned angažoval do dechovky, kde jsem zpočátku hrál jen virbl. A až když jsem dorostl do soupravy, tak jsem začal hrát na soupravu.

Měl jsi tehdy nějakého učitele?

Vůbec. Byl to právě pan Novozámský, který mi ukázal základy a učil mě je na stylech. Vysvětlil mi, co je to polka, valčík, co se hraje na první a na druhou dobu a že je valčík na tři a polka na dvě a tak. Později jsem se naučil další styly, ale bubenickou teorii jsem prakticky neuměl.

Další věc byla, že pan Novozámský měl dva syny, kteří také hráli v té dechovce a kteří pak založili kapelu. Vždycky po zkoušce dechovky zkoušeli ještě bigbít. Já jako malý klučina jsem vždycky poslouchal za dveřmi. No a uplynul rok, a už jsem hrál s nimi. Řekli mi, ať si s nimi jdu něco zahrát. Šel jsem a první písnička, kterou jsem hrál na soupravu, byli AC/DC z desky Back in Black, což byla tehdy čerstvá novinka, písničku What Do You Do for the Money Honey. Pustili mi to a já jim to hned zahrál, ani jsem nevěděl jak. (smích)

Jak ses potom dostal k teorii?

Pan Novozámský mi doporučil pana Zdeňka Andrlu ze Slavkova u Brna, což bylo jen patnáct kilometrů od Bučovic, odkud pocházím. To byl skvělý učitel a srandista, jsme doteď v kontaktu. Ten mě hodně naučil. A přistupoval ke mně hodně citlivě.

Jsem totiž levák, a tak mě nikdy ani nenapadlo, že by se mělo hrát na hihat jinou než levou rukou. Což je netradiční, protože vždycky se hraje tak, že je pravá ruka nad levou. Měl jsem normálně postavenou sadu, ale hrál jsem levou na hihat. Jsem rád, že mě nenutil se předělávat, jenom jsme to vyzkoušeli a nechal to být. Já už to dnes hraju oběma způsoby. I když o něco šikovnější mám tu levou. Mám to do kříže, protože kopu pravou nohou, ale hihat hlavně levou rukou. Spousta bubeníků se zkazí, když je někdo násilím předělává. To se mi, díky panu Andrlovi, nestalo a jsem mu za to vděčný.

A dalším významným učitelem byl Jan Vrba, který mě učil na konzervatoři v Brně. A to je další člověk, který mě nechal dělat to, co jsem měl rád. Viděl, že pro nic jiného než pro bicí nežiju, a nechal mě to dělat. Vůbec nelpěl na osnovách a netlačil mě do melodických nástrojů. Já se tehdy zbláznil do Weckla a on mě prostě jen nechal hrát to, co jsem chtěl.

Jaké jsi tehdy měl bubenické vzory?

Moc se mi líbil Clive Burr, bubeník z Iron Maiden, který nahrál jejich první tři alba. Měl na tu dobu neskutečnou techniku, i když v Maiden hrál hodně mladý. Strašně obdivuju především desku Killers, co on tam dělá, je neuvěřitelné. Má neuvěřitelný groove a je schopen hrát od 20 bpm do 220 bpm a pořád mu to stejně šlape. Taky jsem se desku Killers naučil nazpaměť a doteď ji umím. (smích)

Stejně tak ale umím třeba desku Yes 90125. Rád jsem se učil celé desky, abych poznal, jak vůbec ti bubeníci uvažují. Všechno je to o čtyřech šestnáctinách, ale jedinečné je, jak je kdo dělí a jak je posadí. Alan White tu desku tehdy nahrál fantasticky. Docela mě zajímalo, jak bude schopen přenést tohle naživo, s takovým zvukem a takovým tahem. Bohužel deska 90125 byla spíš produkční záležitost a ten pocit tam naživo nebyl. Když to srovnám s Iron Maiden v období Killers, tak Clive Burr byl schopen přenést pocit z desky na koncert. Zahrál to prakticky stejně, se stejným tahem a stejným drivem.

Strašně mě potom dostal Deen Castronovo, po kterém se mimochodem jmenuje můj pes. (smích) Hrál na mojí nejoblíbenější desce Maximum Security od Tonyho MacAlpina. To Castronovovo bubnování je úplně někde jinde, jak zvukově, tak nápady i nasazením.

Neuvěřitelně tehdy bubnování myšlenkově posunul. Když jsem viděl, že v roce 1991 vydal instruktážní kazetu VHS, tak jsem ji hned musel mít. (smích) Nejlepší heavymetalová deska pro mě byla Go Off od Cacophony, kde hrál zase Deen Castronovo.

Další z mých oblíbenců je Dave Weckl. Když jsem slyšel Electric Band z roku 1986, tak letěly paličky od xylofonu do kouta a od té doby jsem je neviděl. (smích)

Další je třeba Jeff Porcaro. Kapelu Toto mám rád od té doby, kdy jsem poprvé slyšel desku Kingdom of Desire. Ta deska má jedinečný tah. Jednu dobu byl Jeff nejvyhledávanější studiový bubeník. Měl fantastický groove, proto si ho najímali. Ve chvíli, kdy Jeff zahrál rovné čtyři, tak si celý svět sedl na zadek.

Z dnešních bubeníků mě baví třeba Chris Coleman nebo Virgil Donati.

Chodíš každý den cvičit. Co cvičíš? Udržuješ se jenom ve formě, nebo se učíš nové věci?

Když zrovna nejsem na cestách, tak cvičím každý den. Snažím se učit i nové věci, samozřejmě. Nechce se mi zakrnět v roce 1980. (smích) Bubnování se posunuje dopředu, ať už co se týče techniky, nebo pojetí.

Ale nejde jen o techniku. Jde o to, jestli chceš být dobrý bubeník, nebo ne. Jestli se ti do toho chce vrazit ten čas, nebo ne. Podívej se na Mika Manginiho, Virgila Donatiho nebo Thomase Langa, kam to bubnování posunuli.

Cvičím většinou tak, že si poslechnu to, co mám rád, třeba Planet X nebo Animals As Leaders, kteří to zase posunuli nějakým neprobádaným směrem, a to potom cvičím. Už mě nebere cvičit podle škol, ale cvičím spíš jiné pojetí bubnování. Je to podle ucha. Nahrávku si zanalyzuji, a nemusím si to nutně psát do not. Nasávám vnější vlivy a nechávám to na sebe působit.

Potom si také vymýšlím svoje party. Je hezké, když na sebe necháš působit jiné, to tě potom jejich vlivem už napadají vlastní věci.

Udržuješ se nějak ve formě fyzicky? Přeci jen často hraješ...

Cvičím každý den. Chodím běhat a posiluju s činkami. Hlavně cviky na břicho a záda, to je nejdůležitější posilovat, protože neustále jen někde sedím - ať už za volantem nebo za bicími. Jednu dobu mě už začaly opravdu bolet záda a já musel začít cvičit.

Vyučování

Ty jsi od září začal učit na konzervatoři v Kroměříži. Proč?

Byla to možnost zkusit něco nového. Dozvěděl jsem se o konkurzu na místo profesora na kroměřížské konzervatoři, a tak jsem to šel zkusit. V životě by mě nenapadlo, že budu učit na střední škole, ale když přišla možnost, šel jsem do toho.

Vůbec jsem netušil, že mě to tak začne bavit. Zajímalo mě, jak to ti žáci berou. Zda je to chytne tak, jako to chytlo kdysi mě. Jakým způsobem se učilo přede mnou, co se učilo a co si ti žáci z toho vzali. Chtěl jsem taky, aby věděli, proč na hodiny chodí. Že nebudeme ztrácet čas zbytečným kecáním. Je to jen o tom, že jim to vysvětlíš tak, aby to pochopili, sedli si k bicím a zahráli to. Aby nemuseli přemýšlet o tom, co jim ten profesor vlastně říkal a co po nich bude příští hodinu chtít.

Jaké bubeníky tam máš na starosti? Na jaké jsou úrovni a co je učíš?

Mám tam žáky od prvního do čtvrtého ročníku. Jsou to kluci i holky a učím je na soupravu. Melodické nástroje mají na starosti jiní profesoři.

Zatím je pro mě učení obrovské zadostiučinění, protože to žáky chytlo a chodí za mnou, že by si dali i hodiny navíc. Chodí za mnou i s konkrétními problémy a chtějí odstranit chyby nebo přicházejí s tím, že jim něco nejde. Navíc jim všechno můžu ukázat, což je obrovská deviza. Na každého z nich mám i jiný metr, každý je na jiné úrovni a musím k nim přistupovat individuálně. Osnovy moc neřeším, podstatné je to, co je naučím. Nerad bych se dožil toho, aby o mně někdo říkal, že jsem ho nic nenaučil.

Víš, na dnešní době mě strašně štve ta obrovská šmíra. Když vidím a slyším, jak kdejaký trouba rozumuje o muzice, jak všechno ví a má takové ty hospodské kecy a vykládá, jak by všechno mělo vypadat, tak je mi z toho zle. Z prostého důvodu. Já jsem bubeník. Nejsem chirurg. Proto se nese*u do práce chirurgovi. Proto by se lidé, kteří s muzikou nemají nic společného, neměli s*át do hudby. Kdo z těchto lidí ví, co se s člověkem děje, když cvičí šestou hodinu v kuse? Jak mohou vědět, co člověku v tu chvíli táhne hlavou, co ho v tu chvíli může napadnout? Jak potom mohou říkat, jak má vypadat muzika? Vždyť ani nevědí, že triola není jen značka podprsenky.

A to je také jeden z důvodů, proč učím. Nechci, aby si žáci ze střední školy odnesli šmíru. Nechci, aby zůstali v rovině teoretizování. Chci, aby dokázali zatraceně dobře zdůvodnit to, co hrají a proč to hrají. Proto také říkám žákům, aby se naučili používat pátou končetinu - hlavu.

Ty učíš i soukromě. Máš nějaký systém, co a jak učit? Řídíš se nějakou školou nebo máš svůj systém?

To se neliší od toho, jak přistupuji k žákům na konzervatoři. Každému dám paličky do ruky a řeknu mu, aby zahrál to nejlepší, co si myslí, že umí. To je pro mě odrazový můstek. Každého posuzuju individuálně. Neexistuje pro mě mustr, jak někoho posuzovat nebo učit. Každý je jedinečný a podle toho se k němu musí i přistupovat.

Obecně je to tak, že si každý řekne, co by chtěl, abych ho naučil. A to se ho snažím naučit, ale nenápadně to stočím stejně na techniku. (smích) Protože bez techniky se neobejdeš, ať chceš nebo ne. Ale neučím to tak, že nejdřív musí být technika a potom další. Tím můžeš spoustu lidí otrávit. Když jim dáš možnost přinést něco vlastního, co by chtěli umět, tak je to učení techniky jednodušší. Oni totiž v tu chvíli vidí, proč se tu techniku učí a mají na tom i vlastní zájem.

Vybavení a workshopy

Jaké v současné době používáš bubny?

Hraju především na sadu Pearl Reference v barvě antická slonovinová kost, která se mi obrovský líbí. Mám rád její zvuk. Baví mě na tom, že každý z těch bubnů má jinou skladbu dřeva. Jediná dvanáctka je celojavorová, od 14” mají zvyšující se počet vrstev mahagonu a javoru. To je na těch bubnech unikátní. Mám kopák 22 x 18”, signature virbl Virgila Donatiho 14 x 5”, dva tomy 10 x 8” a 12 x 9” a tři floor tomy 14 x 14”, 16 x 16” a 18 x 16”. To celé mám na rampě Icon. Poslední dobou jsem hrál i na sadu Yamaha Absolute Hybrid Maple.

Co činely?

V současnosti hraju na činely Meinl. Nadchli mě širokým spektrem zvuků, které vyrábějí. Nedělají jenom čistě klasické činely jako ride, crash, china, ale dělají i činely, které jsou zvukově někde mezi, třeba china-crash. To mně osobně vyhovuje, protože mám rád činelové stacky. Oni mají totiž výbornou filosofii, protože se ptají samotných hráčů, co by potřebovali. Činely vyvíjejí přímo s bubeníky, jako jsou Thomas Lang, Benny Greb nebo Johnny Rabb.

Jaké používáš paličky?

Hrál jsem s různými značkami, ale nedávno mě oslovil Tomáš Mrázek z kytary.cz, zda bych nechtěl zkusit novou brazilskou značku Liverpool. Ty paličky se mně zalíbily a já nyní používám jejich typ 2B Hickory a jsem s nimi moc spokojený. Dobře drží a nelámou se tak rychle jako jiné. Mají skvělé vyvážení a výborně sedí do ruky. Měl jsem od nich na vyzkoušení i paličky z marfinu, což je brazilské dřevo. Jsou taky výborné a nelámou se, ale to dřevo je trochu měkčí a nesedí mi do rukou tak dobře jako hickorové.

Používáš i nějaké speciální blány?

Používám blány Evans. A spíš jen podle nálady střídám pískové a olejové.

Pro firmy, které zastupuješ, jezdíš workshopy. Jak tyhle workshopy vypadají? Zaměřuješ se na něco specifického?

Záleží na zaměření workshopu. Pokud mám představovat značky, tak samozřejmě něco zahraju a potom řeknu, na co jsem to zahrál, a každý z těch nástrojů samostatně představím. Třeba představím 10” tom a chvilku na něj hraju. Ukážu, jak se chová při rozdílném ladění a podobně. A totéž udělám s činely. Jak zní shora, zespodu, jak zní úder na hranu, jak na střed. Skladby, které na těchto akcích hraju, se pohybují od jazzu až po heavy metal, vesměs play along, to znamená předtočené skladby bez bicích.

Pak jsou workshopy, které jsou spíš výukově zaměřené, a tam přijedu s jiným programem. Samozřejmě se chvilku věnuju i nástrojům, ale už se víc věnuju tomu, co se v tom vlastním hraní děje. Víc se věnuju technice nebo tomu, o čem je ta písnička, kterou jsem hrál. Proč byla tak napsána, proč jsem do ní hrál, co jsem hrál, rozeberu vlastní groove písničky, rozeberu breaky, spojím A a B. Proberu variace na ten groove nebo na ten break.

V současné době pracuju s manažerem na novém programu workshopů. Chtěli bychom, aby to bylo zábavnou formou, ale poučné. Aby si z těch workshopů lidé něco odnesli, něco se naučili.

www:

www.josefciganek.com