Na konci dubna nás při příležitosti akce Harman Day v pražském Music City navštívil zvukař Jon Burton, aby zde přednášel o zvuku. Jon je znám svou prací převážně s kapelami kombinujícími elektronické a akustické nástroje, zvučil například kapely Pendulum, Stereo MCs, Booka Shade, Stereophonics, Bombay Bicycle Club, a posledních čtrnáct let tráví za pultem The Prodigy.
Zároveň se věnuje přednášení na školách a publikační činosti. S tak divokou partou, jako jsou The Prodigy, by člověk očekával nějakého drsňáka, Jon je ale překvapivě klidný anglický gentleman a rozhovor se vedl v příjemném duchu.
Ahoj, Jone, vítej v Praze, co tě sem přivedlo?
Díky, je tady fajn. Setkal jsem se s lidmi z JBL a oni se mě ptali, jestli bych nešel přednášet do Prahy. Dělám docela dost přednášek v Anglii i po celém světě, vždycky mě zajímalo vzdělávání a jak zlepšit úroveň zvuku, takže jsem to rád přijal.
A jak si začínal ty? Chodil jsi do nějaké školy, nebo ses učil svépomocí?
Začínal jsem se zajímat o zvuk nějak od patnácti šestnácti let... Jednou jsem navštívil nahrávací frekvenci v Abbey Road a byl jsem tím ohromen. Říkal jsem si, tohle je fakt skvělé, to bych chtěl někdy dělat. V tu dobu jsem už hrál na kytaru a zajímal se o muziku. Ve škole jsme měli takového člověka, poradce pro volbu povolání, který vám pomáhá s dalším směřováním. Když se mě ptal, čím bych se chtěl živit, tak jsem odpověděl, že chci být zvukař. On mi říkal, že to je nerealistické, že bych měl jít dělat spíš do továrny.
V továrnách bude vždycky dost práce. No ale vidíte, tenkrát zaměstnávaly ty továrny 90 000 lidí, dneska 3000. Spousta lidí je bez práce nebo si museli najít něco jiného, a já mám jako zvukař práce stále dost. Pak jsem šel do BBC, hlásil se tam do výukového programu, ale nevzali mě, protože jsem neměl dostatečné vzdělání ve fyzice. Studoval jsem totiž dějiny umění a angličtinu. Tak mi nezbylo nic jiného než začít jako bedňák a tahat bedny nahoru a dolů po schodech. Potom jsem rok dělal v obchodě s hudebními nástroji, vydělal jsem si na malý PA systém, mikrofony, pult... a založil jsem s kamarádem svoji zvukovou firmu. Moc nám to ale nešlo, tak jsem prodal PA větší firmě a šel jsem tam pracovat. Tam jsem dělal asi šest let a pak jsem dostával čím dál víc práce od kapel.
Říkal jsi, žes také hrál na kytaru. Měl jsi svoji kapelu?
Byl jsem hrozný kytarista, ale měl jsem vždycky super zvuk. Hráli jsme něco jako Sisters of Mercy nebo Killing Joke, takže hlasité kytary a spousta efektových pedálů. Seknul jsem s tím asi ve třiceti, protože už na to nebyl čas. Někdy jsem hrál s předkapelou a pak šel zvučit hlavní kapelu.
Ty jsi jeden z mála zvukařů, který naživo ještě používáš velké analogové pulty, aspoň s The Prodigy je používáš, můžeš nám k tomu něco říct?
Jo to je pravda, používám stále s The Prodigy Midas XL3. The Prodigy je docela velká kapela, tak mám možnost si opravdu vybrat, co chci. No a já si teď kupuju XL trojky, jsou teď fakt levné, protože jsou těžké a je celkem nákladné je udržovat. Mám čtyři, teď už vlastně pět. rozšířilos té doby, co se rozkřiklo, že mam rád XL3, mi teď často někdo volá. Nabídky jsou tak dobré, že je fakt těžké odolat. Ale ono se to hodí, protože s The Prodigy máme dva systémy pro případ, že na sebe koncerty rychle navazují , tak aby se stíhalo bourat a instalovat. Takže mám A systém, B systém, jednen jako náhradní a jednen jen tak pro radost.
A to s sebou taháš na turné i náhradní pult?
Ne to ne, ale tahám krabici náhradních dílů. U XL3 je fajn že je modulární, takže když ti něco odejde, vytáhneš celý channel strip, vyměníš a vesele pokračuješ dál. Mám s sebou vstupní kanály, výstupní kanál, group kanál, hlavní desku. Musím zaklepat na dřevo, XL3 jsou ale hodně spolehlivé pulty a drží to. S jinými kapelami musím používat digitální pulty. Ale zatím jsem nenašel pult, který by zněl tak dobře jako moje XL3. Až ho najdu, tak na něj přejdu. Jsem si celkem jistý, že jednou takový bude, ale nevím, jestli se to stihne za mého života. Další věc je, že já jsem trošku ze staré školy, můj styl míchání vychází z „dubu“ (taneční hudební styl, vyznačující se kreativním použitím delaye). Používám hodně efektů a hodně s nimi pracuji. To je dost těžké dělat s digitály, rychle měnit nastavení za běhu. Některé pulty jsou v tom lepší než jiné.
Používáš hodně efektů, obzvláště delayů. Jak je používáš, máš různé typy pro různé účely?
Mám studio v Sheffieldu a tam mám spousta delayů, určitě přes třicet, mám tam echa Rolandy Space, hodně různých tape ech, nějaká divná ruská echa, hodně pedálů.
Mám rád efekty, sbírám je pro různé zvukové barvy, některé jsou dobré na krátké delaye, některé zas na dlouhé, některé na stereo efekty.
Který máš rád na stereo efekty?
D2 od TC Electronic, to je asi nejuniverzálnější mašina, pak mam rád taky delay od Line 6, tam je fajn, že má hodně knoflíků, takže se rychle ovládá, a má taky dobrou emulaci analogového echa. Dřív jsem tahal echo Roland Space, ale dnes už to nedělám. Docela se to rozbíjelo. Když to taháte po festivalech, kde je prach, nebo mokro a podobně, tak ta technika dostává zabrat. A co ty, máš taky rád efekty?
Efekty mám rád, teď jsem si zrovna koupil Eventide Eclipse a moc mě baví. Mám ho hlavně na doubling vokálu.
Ten je dobrej, zajímavé je že každá mašina má výborný aspoň jeden zvuk, já teď koupil Yamaha RV7 jenom kvůli reverbu plate, ostatní z toho ani nepoužívám, ale ten reverb je bezvadný. Pro The Prodigy se to moc nehodí, ale pro Bombay Bicycle Club je to přesně ten luxusní prosluněný reverb, který se tam patří. Také ale používám na živo Ableton s plug-iny, používám to hlavně na Keithův zkreslený zpěv. Dřív jsem používal takový pedalboard, kde byl MXL distortion, gate a kompresor. Teď používám na zkreslení plug-in Audio Damage a zní to jako ten MXL. Je to i daleko jednodušší brát ho do letadla.
Jaká je tvá efektová cesta pro vokály, používáš něco speciálního?
Mám dva hodně odlišné zpěváky. Keith je dost tichý, ten jde jen přes DBX160, to je vše. Přes jeho mikrofon mi tam leze v podstatě celá kapela, někdy třeba slyším, jak se mi o dost zesílí bicí, tak se podívám, co se děje, a vidím, že Keith stojí na kopáku. Takový signál bohužel nelze moc komprimovat.
A jaký na něj používáš mikrofon?
Sennheiser e935, protože mu dělá problém ho rozbít, je to fakt spolehlivý mikrofon. používali jsme i jiné značky, ale některé mikrofony nevydržely ani jediný koncert. Naproti tomu Maxim je asi nejhlasitější zpěvák, kterého jsem kdy zvučil. Mám na něm dva kompresory - dbx 160 a Alan Smaart C1. Ableton používám na sendu, takže to zkreslení mám paralelně a přimíchávám ho k hlavnímu signálu. The Prodigy jsou hodně záležitostí kombinace elektronických a živých nástrojů.
Máš nějaký zvláštní přístup, jak to spojit dohromady? Používáš třeba paralelní kompresi?
Žádnou extra kompresi nepoužívám, ke mně to přijde už vyrovnané, že nic moc komprimovat nemusím. Jediná výjimka jsou klávesy. Ty jsou obvykle v pohodě, ale někdy se klávesista začne nudit, tak si vezme nějaké nové klávesy, které ale nezkusil, protože The Prodigy nemají zvukové zkoušky. Takže první moment, kdy to máte šanci zkusit, je, když na ně někdy během koncertu zahraje. Znáš Korg Monotribe? Koupil si to. To je snad nejhlasitější věc, co jsem slyšel. Když na to zahrál, tak úplně nadskočil, jak to bylo nahlas. Rád zkouší nové věci, ale během deseti let jsme měli asi jen deset zvukovek, tak to člověk musí hlídat.
Máš analogové pulty, kde nastavení nejde uložit. Děláš si na nich nějaké značky o nastavení?
Ne, nedělám, dělám už to čtrnáct let, tak se toho moc nebojím. Navíc používám ty pulty jen na The Prodigy, tak to vlastně zůstává nastavené.
Jaká byla práce, která tě v tvé kariéře nejvíc bavila?
Všechno je zajímavé, nejlepší věc je, že potkáváš zajímavé lidi. Každému mladému zvukaři bych doporučil nemít předsudky, protože nikdy dopředu nevíš, jaká ta práce bude. Říkám ano všem nabídkám. Znáš kapelu Blue? V Anglii jsou fakt velcí. Je to „boy band“. Když mi to nabídli, tak jsem si říkal Blue, mám to dělat? Nezdálo se mi to nějak dobrý, ale oni byli moc fajn a bylo to plně placených čtrnáct dní v Japonsku a z toho jen šest koncertů. Leader byl docela pařmen, nikdy nešel spát, neustále vtipkoval. A měli výbornou kapelu, byli to skvělí hudebníci a ve finále to bylo jedno z nejlepších turné, co jsem kdy jel.
Nejlepší hudební zkušenost byla s Count Basie Orchestra. Bylo fantastické poslouchat dvacet šest lidí hrát tak přesně a krásně melodicky. Vlastně to vždycky skončí tak, že se mi ta muzika zalíbí a nemůžu ji pak dostat z hlavy. Kvůli The Prodigy jsem ale poslední léta na jiný kapely neměl dost času. Když mi třeba volali Bombay Bicycle Club, tak jsem vůbec netušil, o koho jde. Tu práci jsem jim hned odkýval a pak jsem začal „googlit“, co to je vlastně za kapelu. Poslechl jsem si to, znělo to výborně, ale pak jsem se trochu lekl. Oni byli tak ve věku mých dětí. Bylo jim devatenáct dvacet, mně padesát. Ale nakonec mě to moc bavilo, přijali mě dobře a jsou to skvělí muzikanti. Většina lidí, se kterými jsem dělal, byla bezvadná, a pokud náhodou na trefíš na někoho, s kým nejde spolupracovat, vždycky je možnost se na to vykašlat a jet domů. Měl bys říkat na všechny nabídky ano.
Když začínáš pracovat s nějakou novou kapelou, navštěvuješ zkoušky, děláte nějakou předprodukci?
Chodím na zkoušky, sedím a poslouchám. Nerad jsem na zkouškách víc než den. Jde mi spíš o to zjistit, o co jde. Pak děláme ještě někdy produkční zkoušky. S Bombay jsem ale v podstatě neměl na nic takového čas a letěl jsem rovnou na první koncert a rovnou na zvukovou zkoušku. Hlavně si pouštím hodně ty písničky furt dokola, abych si je zafixoval a věděl, jak to má znít. Což znamená, že znám spousta skladeb. Co je ale nejhorší, nepamatuji si názvy. Pro mě nemá smysl dělat si playlist s poznámkami, já si přesně pamatuji, jak ta písnička jde, ale nejsem schopen si ji spojit s názvem. Třeba s The Prodigy jsem ani nikdy setlist neměl, protože oni se vždycky rozhodují na poslední chvíli, co budou hrát.
Dlouhá turné můžou být někdy dost náročná, máš nějaký postup, jak se udržovat v psychické rovnováze?
No, mám, snažím se pít každý den. Ne, dělám si srandu, nikdy nepiju před koncertem, a po koncertě teď už skoro taky ne. Vlastně už ani teď nejezdím žádná dlouhá turné. Minuleý rok jsem měl desetidenní turné a pak to byly samé festivaly. Některé kapely ještě dlouhá turné jezdí, ale The Prodigy ne, Bombay také moc ne. Někdy jezdíme festivaly od ledna až do prosince, protože začínáme v Austrálii. Pak jedeme třeba Jižní Ameriku atd. Vlastně se stěhujeme za počasím.
A když lítáte na festivaly, berete si s sebou všechny pulty a nástroje a podobně, nebo si to půjčujete lokálně?
Taháme si vše své. V Evropě máme kamion, když lítáme na festivaly, tak vlastně pracuju čtyři dny v týdnu. Když hrajeme v pátek, tak ve středu odlítám a v sobotu se vracím. Pak jsem tři dny doma. Znamená to hodně cestování a taky dlouhé pracovní dny. Většinou na festivalu vykládáme v sedm ráno, abychom to stihli, než se otevře. Uděláme line check, musíme být hotoví do jedenácti, pak si jdeme do hotelu dát oběd a ještě se prospat. Vzhledem k tomu, že to je taneční muzika, tak hrajeme často dost pozdě, třeba i kolem půlnoci, takže do hotelu se dostaneme tak mezi druhou a pátou raní. Zažil jsem koncerty, kdy jsme jeli z koncertu rovnou na letiště a málem jsme nestihli let, to se děje hlavně ve Španělsku. To je pak dost utrpení, žádný spánek, nic moc.
Ale nejezdím jen turné, také se učím, a teď jsem dokončil magisterské studium, tak mám konečně taky vzdělání.
A co jsi studoval?
Studoval jsem „vědu“, mám titul masters of science, a dělal jsem výzkum o subbasech.
Na to jsem se chtěl taky zeptat, jak pracuješ s basy. Ty jsou hodně důležité u taneční hudby.
The Prodigy jsou celí o basech, teda spíš o zážitku. A ten zážitek dělají blikající světla, to, jak ta kapela působí v dobrém smyslu šíleně, a zvuk který „kope“. Moje práce je, aby to mělo tu sílu. Musíš rozumět slovům a slyšet melodii a také musíš v jisté momenty cítit tu sílu. Nemám rád, když je to celou dobu jen hlasité, musí tam být dynamika, ale když spustí basový beat, musí to být to největší, co jste kdy slyšeli. Na basech jsme hodně pracovali, a když spustí Smack My Bitch Up, tak to vidíte na lidech, jak to na ně zafunguje. Abychom to zvládli, musíme mít hodně „subů“.
Jak basy „krmíš“? Používáš subbasy z auxu, nebo jdou z masteru mixu?
Z auxu, mám basy i z levé a pravé, ale k tomu mám basy i na auxu. Jsou to infrasubbasy od D & B, každá bedna má tři 21” reproduktory, které hrají opravdu hodně nízko, a bereme s sebou osm kusů na každé festivalové vystoupení a dvanáct na svoje. Není moc chytré být hlasitý neustále. Vystoupení musí mít světlo a stín, musí tam být dynamika. Pokud to bude jen hlasité, lidem se unaví uši a přestane je to překvapovat. Používám infrasubbasy až kolem třetí písničky.
Používáš kardioidní konfigurace subwooferů?
Infasubbasy jsou kardioidní už konstrukcí, ale ostatní „suby“ používám ve standardní konfiguraci, protože kapela má ráda, když hrají basy na pódiu. Používám subarray (basovky vyrovnané podél pódia), protože tak dosáhnu vyrovnaného pokrytí basů v celém prostoru.
Co pokrytí předních řad, používáš front filly, nebo center fill? Máš je na pultu zvlášť, nebo nastavení necháváš na systémovém technikovi?
Používám front filly a posílám je z pultu. Posílám tam jen vokály a bicí. Klávesy jsou totiž hodně nahlas z pódia. Mít v pořádku zvuk v předních řadách je pro mě dost důležité. Tam si kupují lístky ty nejoddanější fanoušci.
Když specifikuješ PA systém, co preferuješ?
Stále mám rád hodně starý V-dosc, docela rád mám nový Mayer Leo a JBL VTX. Hodně mám rád subbasy od D & B. Ale jelikož děláme festivaly, tak nemám moc možností si vybírat systémy. Nikdy jsem neodmítal PA systémy, snad kromě podomácky dělaných boxů. Jednou se mi stalo v Gruzii, že jsme přijeli a vidím za pódiem hromadu kartonů od beden. Evidentně ty bedny zrovna koupili. Kostymérka mi povídá, hele Jone, já tomu vůbec nerozumím, ale neměly by ty bedny mířit na lidi, a ne do vzduchu? Dokonce i kostymérka tomu rozuměla víc než ti lokální kluci. To pak byl opravdu dlouhý den.
A co říkáš na nové trendy optimalizace zvukových systémů pomocí FIR filtrů?
FR už je tady dost dlouho, ale problém je trochu s latencí. Důležitá věc u The Prodigy je, že uprostřed stage je Liamův odposlech kláves, ze kterého by se dal odehrát klidně celý koncert. Skládá se z čtyř stacků D & B C4 a dvou B2 subwooferů. U odposlechu to je asi 115 dB, před pódiem tak 100 a u pultu 94 dB, to jenom z jeho odposlechu. Musím celé PA zpozdit k tomu odposlechu, aby zvuk k lidem dorazil ve stejném čase. Obvykle je to kolem deseti milisekund. To už u FIR systémů může být trochu na hraně. Teď už je ale procesování lepší a o moc rychlejší, třeba Martin Audio MLA funguje, a je to určitě krok vpřed, i když jsem se nejdřív obával té míry procesování. Nemám to moc rád na aparátu, protože to vždycky přináší určité vedlejší efekty. Ale dnes ty systémy mají takovou možnost označenou jako „síla“ nebo „sláva“ a tou si můžete nastavit míru procesování. Nejlepší to podle mých zkušeností bývá někde uprostřed.
Když lítáš na festivaly, spolupracujete s lokálními systémovými zvukaři, nebo s vámi někdo lítá?
Ne, spolupracuji s lokálními.
Máš nějakou svojí cílovou ekvalizační křivku (tzv. target curve), když nastavuješ aparát?
Ne nemám, jen poslouchám, jak se ten systém chová. Většina dnešních aparátů už je hodně kvalitních, jsou o moc lepší, než když jsem začínal. V podstatě žádnou ekvalizaci na masteru nepoužívám, jen ekvalizér na kanálech pultu. Neekvalizuji systém, vlastně na to ani nemam čas. Taky je to závislé na počasí, a navíc každý systém zní jinak, má své slabé a silné stránky a ty musíte využít.
