Music Mann v lednu na letošním hudebním veletrhu NAMM oznámil, že novým přírůstkem v jejich řadě modelů baskytar Artist Series bude „podepsaná“ baskytara Joea Darta z Vulfpeck. Joeovi se tak splnil sen, o kterém se zmínil v rozhovoru, jenž jsme po Skypu vedli na konci loňského roku, když byl ve Skotsku. Joe se kromě toho může radovat i z toho, že jsou na něj více než hodní i lidé z Markbassu.
Pokud jste neslyšeli o kapele Vulfpeck, je třeba to napravit, jinak se totiž připravujete o spoustu zábavy. Nejde jen o tu chytlavou „groovy“ muziku, na které má Joe Dart obrovský podíl, ale i o poznání, s jakou lehkostí a s jak málo prostředky, takřka na koleně, lze produkovat kvalitní alba a připoutat fanoušky k YouTube lo-fi videi z nahrávání muziky v obývácích.
Co tě přivedlo do Skotska?
Jeli jsme s Joeyem Dosikem třítýdenní turné po Evropě. Bylo to úžasné. Začali jsme v Berlíně, byli jsme v Curychu, Paříži, Kodani, v Dublinu, Londýně... Projezdili jsme všechno. A mimochodem řidič, který nás vozil po Evropě, je z Prahy, skvělý parťák Tomáš z agentury Nomads of Prague. Teď jsem si dal pauzu a jsem se svou přítelkyní v Glasgow ve Skotsku.
Joey Dosik je jeden ze členů Vulfpecku, že?
Ano, ale má také svoji sólovou kariéru. Právě vydal své první plnohodnotné album, které se jmenuje Inside Voice. Požádal mne, abych hrál s jeho kapelou. Měl jsem z toho radost. Bylo to dobře načasované. Jeho turné začalo právě poté, co skončilo turné Vulfpecku v USA.
Hrál jsi někdy v České republice?
Nikdy. Moc rád bych u vás hrál. Miluju Prahu, strávil jsem tam pár dní, když jsem cestoval po Evropě. A Češi mi přijdou hodně v pohodě, včetně mého nového kamaráda Tomáše. Vulfpeck nikdy nehráli tak daleko na východě, nejdále jsme byli v Berlíně.
Praha o mnoho dál na východ není...
Já vím, je to kousek.
Pokud vím, tak jsi začal hrát na basu, když ti bylo osm roků. Jaká byla tvoje první baskytara?
Byl to levný Samick. Velmi levná, a ne moc dobře nastavená baskytara. Struny byly hrozně vysoko nad hmatníkem a basa mi jako osmiletému klukovi připadala obrovská. Ale když se na to zpětně dívám, bylo to jen dobře, že jsem nehrál na basu pro začátečníky s krátkou menzurou, že to nebyla basa, na kterou je jednoduché hrát. Myslím, že mi to pomohlo dostat sílu do prstů a do rukou už od raného věku.
Ale dnes hraješ na basu s kratší menzurou, jak je vidět na videích Vulfpecku...
Ano, trochu. Vezmu to popořadě. Moje druhá byl Fender Jazz Bass, na který dodnes hraji. Bílý mexický Jazz Bass z roku 1999, nic drahého. Dostal jsem jej ke svým třináctým narozeninám. A teprve až nyní hraji na některé jiné baskytary. Když Jack Stratton založil Vulfpeck, začali jsme nahrávat ve studiu v naší škole a v našich obývácích. Jack má pět nebo šest baskytar, které jsou všechny opravdu legrační. Jedna je malý Fender P-Bass Junior, vyrobený pro děti. Není to jen krátká menzura, ale extra krátká. Na něj hraju v několika písních Vulfpecku, myslím, že ve Wait for The Moment a My First Car.
Jo, viděl jsem ji v některých videích...
Ano, poznáš ji tak, že je to malá basa s velikánskou hlavou. A pak hraju na další Jackovy basy. Jedna z nich je P-Bass založená na baskytaře Pina Palladina. Je to vlastně Squier, ale jmenuje se to Clasic Vibes a je to levná varianta modelu signovaného Pinem Palladinem. Někdy hraju na Music Many Sting Raye a Sterlingy. A můj poslední přírůstek je moje vlastní „custom“ baskytara od Music Mana, která je postavená na základech basy Sterling Sting Ray. Snažím se firmu přesvědčit, aby jich vyrobili o trochu víc, aby z toho vznikl model Joe Dart Signature. Miluju tu basu, je opravdu zábava na ni hrát.
Potřebuje baskytarista dražší nástroj, nebo je možné dělat muziku i s běžnou basou třeba od Squieru?
Nepotřebuješ luxusní basu, abys zněl dobře. Ale potřebuješ, aby pasovala k tvé osobnosti. Mně někdy sedí i Squier, protože je velmi osekaný, odstrojený. Takové nástroje mám rád. A právě můj Music Man je úplně odstrojená basa. Nemá nic. Doslovně jen jeden knoflík, a to Volume. Je to pasivní čtyřstrunná baskytara, vyrobená ze dřeva, bez nátěru, s přišroubovaným krkem, se hlazenými strunami. A to miluju. Nepotřebuji všelijaké možnosti nastavení, nehraju na pěti- nebo šestistrunky, málokdy hraji na aktivní basy. Nehraji si moc s nastavením clony. Mám rád hraní na jednoduchou basu přes jednoduchý lampový zesilovač s pár knoflíky. A podobné to je i ve studiu. Tam jde všechno přímo, zapojím kabel do předzesilovače, a to je všechno. Jack Stratton je skvělý zvukař, je skvělý v míchání, vždycky namíchá basu tak, že zní skvěle.
To jsme s dostali k aparátům, na jaký zesilovač hraješ?
Hraju na aparáty Markbass. Když jsme začali jezdit na turné s Vulfpeckem, pronajímali jsme si na různých místech různé vybavení. Já jsem vlastnil jen malý aparát na cvičení. Hodně koncertů bylo vybavených Ampegy nebo Aquillary, které byly skvělé, ale párkrát tam měli Markbass, a to byly chvíle, kdy jsem opravdu miloval tón a ten tlak. Začal jsem se zajímat, co je to ten Markbass. A myslím, že mě lidé z Markbassu viděli někde hrát s jejich zesilovačem, dostali se ke mně a řekli: Hele líbí se nám, co děláš, chtěl bys patřit mezi umělce Markbassu? A já jen: Jé, to je sen, vždyť je to můj oblíbený zvuk! Oni na to: Pošleme ti cokoliv, co budeš chtít, abys to mohl otestovat. A já jsem se definitivně zamiloval do aparátů Markbass. Jsou velmi transparentní, teplé, „punchy“, ale nepřidávají příliš charakteru, nedělají zvuk příliš „fuzzy“ nebo špinavý. Nebo příliš moderní. Je to pěkný teplý transparentní zvuk. Používám jejich lampové aparáty, ale míchám mezi nastavením tube a solid state. Markbassy mají knoflík, kterým můžeš míchat mezi těmito dvěma charaktery, a já svůj zvuk nastavuji přesně doprostřed. Výhodou jejich aparátů také je, že jsou velmi lehké.
A který Markbass konkrétně používáš?
Lampovou hlavu Little Mark 800 a bednu 104HR se čtyřmi desetipalcovými reproduktory. Ale myslím, že začnu používat osm desítek, protože budeme hrát větší koncerty a potřebuji trochu více prostoru, aby to trochu více tlačilo vzduch.
Co ještě patří do tvého vybavení?
Také hraji přes malý lampový předzesilovač a DI box od společnosti Noble ze San Francisca.
Tvůj zvuk je opravdu vintage, proč máš rád zrovna takový?
Protože skoro všichni mí oblíbení baskytaristé, od kterých jsem se učil, hráli v šedesátých a sedmdesátých letech. Miluju hráče, jako jsou James Jamerosn, Verdine White z Earth, Wind and Fire, Rocco Prestia z Tower of Power, Larry Graham a později Pino Palladino, Flea... Všichni tihle dělali hudbu v době rozkvětu Fenderu, Music Mana, Ampegu, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech definovali zvuk, kterému nyní říkáme vintage baskytara. Anebo ten zvuk napodobili vlastním způsobem, jako třeba Pino Palladino. Myslím, že Pino hodně zní, jako kdyby ses vrátil nazpět v čase. Já jsem nikdy moc nepropadl modernímu zvuku, i když obdivuji hráče, jako je Markus Miller nebo Flea. Zvuk, který opravdu miluji, je vintage, old schoolová baskytara, old schoolový lampový aparát a teplý zvuk nahrávacího pásu. A to samé má rád Jack Stratton, lídr Vulfpecku, který míchá náš zvuk a dělá všechna naše videa. Vintage estetika udává zvuk naší kapele.
Mluvíme-li o vašich videích, většinou zachycují živé hraní ve studiu. Je to skutečně ten moment, kdy zvuková stopa vznikla?
Ano, to, co vidíte na videu, jsme my, jak právě vytváříme vlastní stopu dané písně. V zásadě na nahrávce nejsou žádné další úpravy, jen občas nějaké dohrávky. A o to je výsledek silnější...
To je úžasné pro fanoušky. Mohou vás viděl přímo při činu...
Ano, a je to část Jackovy geniality. Někdy Theo Katzman přezpívá nějaké vokály nebo Jack dohraje nějakou malou linku kláves. Nahráváme někdy ve studiích, ale mnoho nahrávek vzniká jen v obývácích nebo třeba venku před domem. Jack nahrává bicí většinou jen dvěma mikrofony, mohou to být jen dvě padesát sedmičky (Shure SM57 pozn. autora), které visí jedna na šlapáku jedna je u virblu. A všechno ostatní jde přímo: kytara, basa i klávesy. Zpěvák je ve stejné místnosti, nikdo nepoužívá sluchátka... Je to opravdu jen jako jamování v místnosti, čtyři nebo pět lidí jamuje a někdo to snímá kamerou v iPhonu. A máme to štěstí, že Jack Stratton je čaroděj v mixování, který z tohohle základního nastavení udělá na nahrávce něco úžasného.
A jak vaše písně vznikají? Učíte se je napřed, nebo je to opravdu jen jamování?
Vznikají právě v tom momentě. Učili jsme se je, když jsme je nahrávali. Přijdeme do studia, vybalíme nástroje a Jack si sedne za piano a předvede nám krátkou melodii. Nebo Theo zahraje něco krátkého na kytaru. Hrajeme s nimi a nahrávání zmáčkneme v podstatě hned. Někdy hned nechytneme změnu akordu, protože se to stále učíme, ale často na druhý nebo třetí pokus jsme tam. Protože každý je skvělý hráč a má dobrý sluch, takže nezabere moc času se píseň naučit. A myslím si, že při každém dalším přehrání písně se ztrácí trocha toho kouzla objevování. Na nahrávkách Vulpecku opravdu miluju to, že můžu říct: Jo, to byl první pokus, to byl druhý pokus... A tady jakoby hádám, bude teď přechod? Slyším, že jsem byl opravdu na hraně, ale mám rád ten element, to objevování. A když koukám na video, říkám si: Jaké štěstí, že to všichni zmákli, že to všichni přesně dali. Obdivuju Tea, Jacka, Woodyho, Corryho, Joeya, protože to tam zkrátka pošlou.
Pokud vím, všichni jste studovali stejnou školu.
Vyrostli jsme každý na jiném místě, od New Yorku přes Chicago po L. A., ale všichni jsme se potkali na University of Michigan - School of Music, Theatre & Dance. To je skvělá škola a tradiční univerzitní město, které má zároveň úžasnou hudební scénu. Uvažoval jsem, že bych šel studovat na Berklee College of Music nebo na nějakou jinou slavnější hudební školu, ale koneckonců, můj domovský stát Michigan má také skvělou hudební školu. Svou roli sehrálo i obrovské štěstí, protože jsem přišel na školu přesně v té době, kdy tam byla kupa dobrých muzikantů. Jack Stratton je o pár let starší než já, Theo je o pár let starší než Jack, ale stalo se, že všichni byli na stejné škole ve stejném čase. Kdybych šel studovat o pět let dříve nebo později, stále by se mi dostalo skvělého vzdělání, ale neskončil bych v kapele, jako je tato. Věřím, že to jsou unikátní lidé, které bych jinde nepotkal.
Co z tebe udělalo tak skvělého „groovujícího“ baskytaristu? Byla to škola, nebo tvoje tvrdá práce doma?
Jé, díky moc. Myslím, že to bylo trochu od obojího. Měl jsem to štěstí, že jsem měl doma velmi skvělou hudební výchovu. Můj děda z máminy strany byl profesionální muzikant. Byl to velmi známý a úžasný houslista Will Baker, který v 60., 70. a 80. letech pracoval jako studiový muzikant v L. A. A můj táta hrál v kapele po celou dobu svých studií, neskončil sice jako profesionál, ale byl to vždy zpěvák, kytarista a milovník hudby. Rodiče mne a moje sourozence vedli k tomu, abychom se hudbě věnovali. A profesionální dráhu muzikanta považovali za možnou dobrou volbu kariéry, neodrazovali nás od toho. Doma jsme poslouchali spoustu dobré muziky, rodiče milovali soul a funk. Poslouchali jsme Stevieho Wondera, Prince, Michaela Jacksona. Pamatuji si, že jsme na tu muziku tancovali. A když mi bylo osm, začali jsme hrát se sourozenci a s tátou u nás ve sklepě, kde jsme měli spoustu nástrojů. Hrál jsem na basu, jeden můj bratr na kytaru, druhý na bicí. Jamovali jsme. Pak jsem si našel učitele baskytary, který miloval funkovou basu a učil mne hudbu těch lidí, které jsem zmínil: Jamese Jamersona, Verdinea Whitea a těchhle pánů... To, na čem jsem muzikálně vyrostl, byl funk a groove music. A když jsem objevil Red Hot Chilli Pepers, byl jsem do muziky ještě více nadšený. Můj bratr přinesl z obchodu s cédečky Californication a pamatuji si, jak jsem si kupoval By the Way, Stadium Arcadium. Miluji Chilli Pepers a oni byli inspirovaní Sly and The Family Stone a celým tímhle P-funkem. Byl jsem teenager a miloval jsem funk a bylo jedno, že jsem vyrostl mimo hudební scénu v malém městě v Michiganu. Učil jsem se poslechem desek, internetových nahrávek, jamováním se svými sourozenci a kamarády na střední škole. Měl jsem také štěstí, že jsem vždycky hrál s lidmi, kteří byli lepší než já, a to mne naučilo.
A kolik dělá talent a kolik tvrdá práce?
Dobrá otázka. Na to nikdy nemůžu znát odpověď, ale myslím, že je to nějaká směs obojího. Asi jsem se narodil s nějakým hudebním potenciálem, ale také jsem hrál spoustu hodin každý den na základní i na střední škole. To bylo také to, čemu jsem se opravdu věnoval. Byl to trochu risk, protože jsem se nevěnoval tolik škole, kolik bych měl, ani tolik sportu, kolik bych měl.
A v jakém věku sis pomyslel, že bys mohl dělat hudbu profesionálně?
Když mi bylo třináct nebo čtrnáct. V Americe, když ti je čtrnáct, začínáš střední školu. A na střední škole nepotřebuješ mít jen dobré známky, ale navíc musíš mít ještě všechny ty různé aktivity do životopisu, jako je být v tom nebo onom klubu, dělat ten nebo ten sport a studovat ten nebo ten jazyk, protože musíš přesvědčit univerzitu, že sis vedl dobře. Moji sourozenci a moji rodiče dávali velký důraz na absolvování dobré školy, a pokud jsem chtěl jít na dobru školu, musel jsem vzít tyhle věci vážně. Ale já se rozhodl, že místo toho, abych je vzal vážně, budu se vážně věnovat muzice a budu doufat, že se dostanu na dobrou hudební školu. Moji učitelé na střední ze mě byli trochu zklamaní, ale můj hudební učitel mě měl rád hodně.
Můžeš jako tvůrce skvělých basových linek dát nějakou nápovědu, tip, jak takovou linku vytvořit?
Možná jsi slyšel, že basa je most mezi rytmem a harmonií. Mezi bicími a kytarou, to je její místo. A můj přítel a spoluhráč Theo Katzman říká, že hraní na basu je jako hraní bicích na kytaru. A já trochu přemýšlím tímhle způsobem. Pocit z toho musí být tak dobrý, jako je z dobrého groovu bicích. Basa hraje v zásadě to samé jako groove bicích, sleduje šlapák, ale také má ty rytmické ozdoby, které jsou jako hajheta. Takže přemýšlím o basové lince, jak ji vytvořit, aby co nejlépe pasovala s bicími do sebe jako kousky puzzle, a jak to můžu vyplnit mezi tím. Myslím, že ta nejprostší verze basové linky bude pravděpodobně ta nejlepší, protože ta mi dá čas od času prostor zahrát nějaké výplně a dodat nějaké rytmické ozdoby. Rád hraju hodně mrtvých not (ghost notes), to mi umožňuje, že stále v zásadě hraju part bicích na basu i bez bicích. Jestli basa přitahuje pozornost, není to pravděpodobně správný basový part. Musí to pasovat do písně a do groovu bicích. A také si myslím, že tvoje rytmické cítění musí být perfektní. Když hraji živě, snažím se, aby timing a groove byly moji nejvyšší prioritou. To je to, co lidé miluji na dobrém basákovi více než techniku. Ty malé výplně tomu dávají trochu melodických prvků, ale já nechci přitahovat pozornost. Victor Wooten řekl, že basa je jako základy domu. Víš o nich, jen pokud tam nejsou.
A může basa hrát bez bicích?
Já si myslím, že basa a bicí jsou manželé. A když mne uslyšíš hrát basu bez bicích - v setu Vulfpecku bývá takové místo, kdy basa hraje a bicí zmlknou -, myslím, že stále v mém hraní uslyšíš groove bicích. Nechci ztratit groove, protože groove je to, co zapojuje publikum. Proto je v mém basovém sólu tolik opakování, je to vytváření patternu. Hraju pattern na nízkých notách a občas tam jsou výplně. Je to jako když se doplňuješ sám sebe.
Na jednom vašem videu, myslím že to je Lost My Treble Long Ago, je vaše scéna vložená do obrazu pořadu NPR Tiny Desk, který na YouTube uvádí skvělé koncerty z kanceláře. Co to znamená? Chcete se dostat do Tiny Desk?
To je opravdu legrace. Viděl jsem to, až když to vylezlo ven. Nikdo z Vulfpecku nevidí video dřív, než ho Jack zveřejní, ani neslyší song dřív, než je na nahrávce. Když jsem to viděl, válel jsem se po podlaze smíchy, protože jsem před tím říkal Jackovi: Kámo, musíme se dostat do Tiny Desk. A on mi řekl, člověče, kašli na to, my jsme v Tiny Desk, my máme svůj vlastní Tiny Desk. Prostě myslel, proč bychom chodili do jejich show na YouTube, když máme vlastní. Jenomže on to myslel zároveň i doslovně. Ostatně to, co Tiny Desk dělá, to jsme my dělali ode dne číslo jedna: Čtyři nebo pět lidí v malé místnosti s pár mikrofony.
Co tvoje další hudební projekty? Hraješ v kapele Olllam...
Ano. Náš přítel Tyler Duncan je skvělý muzikant, ale také skvělý zvukař, producent a autor písní. Párkrát jsme nahrávali v jeho studiu, například skladbu Dean Town. Tyler jako dítě strávil rok v Irsku a učil se tam tradiční irskou muziku na dudy a flétny. Je úžasný dudák, když mu bylo třináct, vyhrál celoirskou soutěž. A před pár lety založil kapelu se svým bývalým učitelem hry na dudy Johnem McSherrym, který žije v Irsku. Natočili spolu desku ještě se skvělým bubeníkem z Michiganu Michaelem Shimminem a požádali mne, abych hrál na desce basu. Je to velmi unikátní deska, něco jako když smícháte tradiční irskou nahrávku s Radiohead. Nikdy jsme nehrál irskou muziku, hodně jsem se toho bál, ale zjistil jsem, že hudba je opravdu univerzální. Měli jsme turné v Irsku a stali jsme se trochu kultovní kapelou - nehrajeme často, ale když jsme v Irsku, lidé přijdou, to je moc fajn. A pak také hraji s Theem Katzmanem, který hraje ve Vulfpecku, ale má několik svých skvělých desek a další se chystá vydat. A pak je tu Joey Dosik...
Jaké jsou vaše nejbližší plány s Vulfpeckem?
V prosinci jsme s Vulfpeckem vydali nové album, ze kterého jsem nadšený, je to old schoolové album, polovina alba obsahuje písně, kdy zpívá Theo, ale někdy i jiní zpěváci, a druhá polovina jsou old schoolové instrumentální vibrace Vulfpecku. Pojedeme v roce 2019 několik kratších turné.
