Dámy a pánové, tak už je to rok, co funguje Michalova basová vyšetřovna, ve které se vám snažím přiblížit život a dílo mladých českých basáků. U příležitosti tohoto malého jubilea se mi konečně podařilo do Vyšetřovny odchytit exponát, který beze zbytku naplňuje ideu této rubriky, totiž povídání s mladými hráči. Má radost z tohoto úlovku je ještě navíc umocněna tím, že zpovídaný exemplář je mladší než já. Tedy, milí čtenáři, jak je mladej, tak je dobrej...
Jakube, na začátek, prosím tě, pověz, kolik ti je vlastně let.
Teďka sedmého dubna mi bylo dvaadvacet, to už tak málo není. I když je pravda, že v kruzích, kde se pohybuji, jsem se setkal s jediným mladším člověkem, Danem Šoltysem, slovenským bubeníkem, se kterým jsem taky občas hrával. Ale nevím, jestli je tady někdo mladší.
Jak jsi se vlastně dostal k base a proč zrovna basa?
K base jsem se dostal přes kytaru a to tak, že mi naši koupili k Vánocům normální španělku a brácha mi ji zabavil, protože jsem na ni nehrál - nějak mě to nebralo. Jenomže když jsem ho potom viděl, jak na to hraje a furt cvičí, tak mě to začalo taky zajímat. Pak jsem zjistil, že máme doma po otci ještě jednu kytaru, tak jsem se rozhodl, že budu hrát taky. Ale brácha už tehdy hrál s bubeníkem a potřeboval někoho na basu. Tak jsem prachsprostě sundal dvě struny ze španěly, to byl můj baskytarový začátek. Potom jsem si ušetřil na první basu a pak už se to se mnou vezlo z kopce. Dneska dělám třetím rokem "Ježkárnu, chodím k Milanovi Plechatému, který mi hodně pomohl, je to opravdu výborný chlapík. Náš vztah už není ani tak učitel-žák, ale spíš už jsme normální kámoši. No a taky, tak jako je spousta mladých na školách, aby nemuseli podporovat vojáky, tak i já se tam schovávám před vojnou.
Vidíš, kromě tohohle, ještě něco dobrého na tom, že studuješ basu na konzervatoři? Doporučil bys tuhle školu lidem, kteří chtějí basu posunout někam výš?
Basu jako hlavní obor asi jo, protože si myslím, že se tam člověk má co naučit, aspoň od toho Milana, ale ostatní předměty mi připadají jako ztráta času.
Takže tvůj oblíbený předmět asi bude kontrapunkt, že jo?
No to mě teprve čeká, ve čtvrťáku. Je dobré to třeba znát, ale zabývat se věcí, která se používala před dávnými časy a na dnešní skládání prostě nefunguje, protože to nikdo nedodržuje, to mi připadá trochu zbytečné. V páťáku a šesťáku sice je jazzová harmonie, ale můj názor je ten, že se člověk nejvíc naučí sám, tím, že poslouchá desky a nemusí je analyzovat, vstřebává je do sebe, nasává jako houba. Důležité je nebýt vyhraněný stylově, spousta muzikantů se doslova zaprděla ve svých představách o muzice a neustoupí z nich ani o krok.
Na tom se shodnem. A jakou muziku jsi vstřebával ty?
Já jsem vyrostl na Pink Floyd a King Crimson, což jsou kapely, za kterými si doteď stojím, pořád je mám rád. Poslechnu si třeba Animals od Floydů a udělá mi to stejnou radost jako tehdy, když jsem začínal. Pak jsem se přes jazz dostal ke strašné spoustě muziky, kterou teďka poslouchám, mám rád třeba Billa Frisella, jakožto kytaristu i skladatele. Obdivuju Wayna Shortera, jeho novou desku, co teď vyšla, vřele doporučuji. Taky třeba John Scofield, na tom se mi líbí, že jde pořád jinam, že nezůstává ve vyzkoušených modelech. Moji favoriti jsou trio Martin, Medeski, Wood, díky nim jsem začal věci poslouchat do hloubky. Rád si poslechnu třeba i Bohuslava Martinů nebo Ravela.
Můžeš říct něco o kapelách, kterými jsi prošel?
Ono toho v podstatě není moc. Začínal jsem s bigbítem, za což jsem rád, protože jsem hrál se starýma bigbíťákama, kteří razili názor: pidlikání si nech na doma pro mámu, tady hraj basu, basa má tvrdit muziku. Tehdy jsem to moc nechápal, ale dneska vím, že na tom něco je a spousta basistů na to zapomíná. Moje první kapela se jmenovala Potřeba činnosti, další byla Etienne, kde jsem hrál i se svým bráchou, to mi chvíli vydrželo, no a potom už začalo tady v Praze víceméně náhodné jamování s muzikanty, se kterými dneska hraji. Tehdy jsme vlastně hráli převzaté pecky tak, jak nás to bavilo, po svém. No a pak přišel Muff, což je kapela Marcela Bárty, se kterým jsme si, dřív než jsme spolu začali hrát, vydatně užívali světských radovánek. Marcel mě taky dovedl k Zuzaně Dumkové, se kterou hraji a vlastně i žiji. Kromě toho, že jsme si padli do oka, je pro mě její muzika jedna z mála, která mě fakt baví. Je to muzika, která jde přímo z ní, není v tom cítit žádný kalkul nebo kopírování. Takže vlastně hraji jenom v těchhle dvou kapelách a ani nemám chuť se pouštět do něčeho jiného. Samozřejmě se mi líbí i jiné kapely, ve kterých hrají basisti, které hodně uznávám.
Kdo třeba?
Z těch, co tady žijí, třeba Miroslav Honzák, ten je podle mě nejlepší. Nějak nerozlišuji basisty a kontrabasisty. Teďka nedávno jsem taky začal cvičit na kontrabas, začátky jdou hodně ztuha. Vždycky byl problém, že jsem neměl slušný nástroj, ale teďka jsem začal hrát ve škole a časem se budu starat, aby mi taky nějaký kontrabas přišel do vlastnictví.
Jak vlastně cvičíš na baskytaru?
Já nevím, já jsem nikdy vlastně moc necvičil. Jak jsem říkal, podle mě je nejlepší stahovat si basisty, různé linky a čerpat z toho. Nikoho samozřejmě nekopírovat, ale zkusit si skrz někoho najít sám sebe. Důležité je poslouchat muziku a ne jenom, jakožto basista, si vytahovat ušima basu. Na kontrabas cvičím docela legračně, co se mi líbí na basu, to si zkouším zahrát na kontrabas. Vychytávám si hlavně ladění a tón. Je to něco úplně jiného než baskytara, asi to chvíli potrvá, než se mi do toho podaří dostat to, co chci. Ale určitě se to vyplatí.
Jakou má, podle tebe, basa v muzice roli?
Zastávám názor starých bigbíťáků, že basa má tvrdit muziku a pidlikání je dobré fakt jenom na doma. Na prvním místě je funkčnost, ale já to takhle nerozebírám. Každý hraje tak, jak to cítí. Pokud je v tom on sám a za nic se neschovává, je jakýkoli způsob pojetí toho nástroje dobrý. Je spousta rovin, pohledů, jak se dá ten nástroj použít. I když má jenom čtyři struny a vypadá to, že basista se v hraní moc nevyžije, tak si myslím, že to není pravda, že to je hrozně zajímavý nástroj.
Jak vymýšlíš svoje party?
Jde jenom o to, hrát s těmi lidmi. Třeba si něco vymyslíš, nebo to přijde rovnou, chytíš se toho a pak už tě to vede dál. Nejdůležitější je prvotní impuls, vize toho, jak to chceš. Nikdy jsem o tom nemluvil slovy, takže se mi to těžko říká. Nejdůležitější je neztratit spontánnost v muzice, neuzavřít se do ulity, zaškatulkovat se a říct si, budu hrát jako někdo, kdo se mi líbí.
Měl jsi někdy období, kdy jsi tohle dělal?
Snad ani ne. Měl jsem období, kdy jsem hodně stahoval linky, ale vždycky jsem snažil čerpat z toho věci, které jsou dobré pro můj vývoj. Samozřejmě, že ze začátku ti tam zní kde co. Člověk se v muzice hledá třeba déle, než by si myslel. Spousta lidí má názor, že muzikanti jsou vlastně flákači, kteří si vydělávají tím, co je baví, a musí to teda být nejšťastnější lidi. To, že hraješ na koncertě a máš z toho radost, to je jedna věc, na druhou stranu je za tím strašně moc dřiny a času.
Považuješ se za šťastného muzikanta?
Občas jo, jednou za čas se povede koncert, ze kterého máš dobrý pocit, a třeba i obecenstvo ti to vrátí, v tu chvíli jsem šťastný. Není to každodenní pocit, protože jsem se sebou věčně nespokojený.
Můžeš vyjmenovat pár basáků, kteří se ti líbí?
Z těch, co hrají na baskytaru, je to Steve Swallow, toho mám hodně rád, je to docela legenda, hraje snad s každým. Můžu velice doporučit třeba Scofieldovu desku Quiet, kde hraje. Další je Chris Wood, hraje v triu Martin, Medeski, Wood. Z kontrabasistů mám rád třeba Charlieho Hadena, natočil výborné desky s Billem Frisellem, třeba Gone Just Like a Train. Z Čechů, ve světovém měřítku, mě oslovil, třeba i tím, jak skládá, to je Miroslav Vitouš. Ještě z těch cizích nesmím zapomenout na Jaca Pastoria, věci, které nahrál s Joni Mitchell. A samozřejmě s Weather Report. A taky Yes, Chris Squire a deska Close to the Edge. Jo, a Tony Levin. Myslím, že by padly ještě tak tři piva, než bych vyjmenoval všecky své oblíbené basáky.
Fajn, teď už se vrhneme na technickou část rozhovoru. Nástroje, struny, aparát.
No nástroje... Vrátila se ke mně moje velká láska, MusicMan Stingray, kterého mám od Petra Maška. Je to skvělý nástroj, který bych nikdy neměnil, kdyby mě k tomu nedonutily okolnosti jako teď, když mi ho v nočním autobuse, sedícímu, spícímu, ukradli. Naštěstí ještě existují dobří lidé, kteří chápou utrpení druhých, a pro mě to bylo doslova utrpení, hodně velký očistec. Basa se ke mně vrátila tak, že jsem ji vykoupil z hudebnin, kam ji dal pravděpodobně ten zloděj. Aparát, tak to mám bednu Hartke XL, čtyřdesítkovou s hornou, která je skvělá. Jsem zastánce velkých aparátů, protože hrajou podstatně líp než komba. Zesilovač mám Carvin, třístovku, se kterým zas tak spokojený nejsem, ale z finančních důvodů si nemůžu dovolit nic jiného. Je to můj první zesilovač, který jsem si kdy koupil, a dohromady s basou a bednou je to zvuk, který mi vyhovuje. Struny neřeším, mám pocit, že ještě žádná firma nevyrobila fakt dobré struny, u kterých by se za nějaký čas neobjevila v sadě hluchá struna. Myslím, že by se těm firmám nevyplatilo dělat dokonalé struny, které by vydržely třeba půl roku. Struny teda řeším tak, že je vyvářím. Tloušťkou mi docela vyhovují pětačtyřicítky hybridy, nebráním se ani padesátkám. Ty na některých basách zní hodně bigbítově, na MusicManovi mají ale pěkný, plný tón. Efekty nepoužívám, mám rád zvuk basy takový, jaký je, ničím nepřikrášlovaný. Kdybych nebyl ohraničený finančními možnostmi, tak bych si ještě určitě přikoupil starého JazzBasse a můj sen je mít dobrý kontrabas, nějaký kvalitní masiv.
No a nakonec by to chtělo nějaké poselství příštím generacím. Tak teda, co s tou basou?
Co s tou basou? Dělejte to tak, aby vás to bavilo. Nic jiného v tom není.
Dík za rozhovor.
