Mom se jmenuje zbrusu nové studiové album kapely -123min. Album je, jak se na kapelu sluší, mimořádně disponované po muzikantské, invenční, ale i zvukové stránce.
To, co desce bezprostředně předcházelo, i to, jak se konkrétně rodila, přibližují v následujících řádcích všichni tři členové stávající sestavy - zpívající kytarista Zdeněk Bína, basista Fredrik Janáček a bubeník Martin Vajgl.
Než se rozsvítí červená
Nahrávky, respektive písničky -123min na člověka působí dojmem, že vznikly naprosto bezprostředně, nejspíš jamováním na zkoušce. Je jejich zrod skutečně takový, anebo vypadá jinak?
Z. Bína: Jestli to tak opravdu působí, jsme rádi, protože to hodně vystihuje skutečnost. Většinou mě písnička napadne úplně spontánně doma u akustiky bez rozumových zásahů do její stavby. Potom jí na zkoušce nebo před koncertem s klukama během chvilky doděláme. Začnou do ní hrát tak, jako by jí už znali. Písnička během chvilky zazáří a pak jí hrajem. Výjimečně se stane, že jí dáme jinou aranž, ale to opravdu málokdy. Moc to nekoumáme. Mám totiž zkušenost, že když mě napadl nějaký motiv, který jsem se pak snažil zpětně ovlivnit a dotvořit, cítil jsem v tom najednou nějakou lež, protože jsem byl už v jiném rozpoložení, než když mě motiv napadl. Cítil jsem, že jakmile začne příliš zasahovat rozum, je to na škodu věci.
Znamená to, že Fredrik a Martin mají pak naprosto svobodnou volbu svých partů?
F. Janáček: Myslím, že máme totální svobodu. Ale především máme se Zdendou hodně shodný vkus a představy, takže není moc co řešit.
M. Vajgl: Někdy opravdu funguje to, že první nápad je nejlepší. Jakmile se to moc "koume", je to spíš kontraproduktivní, protože vznikne něco, co není až tak docela přirozené. Několikrát se stalo, že jsme písničku aranžovali natřikrát, a pak se vrátili k původní aranži a zjistili, že to je přece jenom to, oč si ta píseň říkala. Krom toho Zdenda leckdy přinese tak výraznou figuru, tak výrazný nápad, že už je z části zaranžovaný i rytmicky a my se jen napojíme na něco, co už naznačil.
A jak se to potom s texty?
F. Janáček: Snažím se je udělat krejčovským způsobem, přesně na to, co Zdenda úplně spontánně zpívá. Natočíme si písničku na zkoušce nebo na koncertě, kde Zdenda zpívá, jak říkáme, dadaistickou angličtinou a k tomu pak šiju slova.
Když chystáte věci na novou desku, snažíte se, aby byly co nejvíc ozkoušené a obehrané na koncertech a nebo spíš připravujete novinky, které pak představíte?
Z. Bína: Tím druhým způsobem to dělá většina kapel. Já si ale nedovedu představit, že bych byl zamilovaný do skladby, která je čerstvá, najednou začala žít a dokázal bych jí nehrát. Je to tak, že často nové věci hrajeme na koncertech a lidi už tak nějak větří, že se děje něco nového, že hrajeme písničky, které neznají, že se něco chystá. Je to dobře i v tom, že před lidmi se nejlépe zjistí, která písnička je silná a která ne. Získáme si k těm písničkám vztah a cítíme, jak září ještě před tím, než jdeme do studia.
Mezi zdmi studia
Nové album Mom jste natáčeli ve zlínském Studiu V. Proč padla volba právě na tohle studio?
Z. Bína: To je věc, která nám udělala opravdu velkou radost. Nejenom proto, že studio skvěle dovybavili a vyhovuje kapele, která chce přirozený, krásný zvuk, spíš zaměřený na točení do pásu a na starý lampový přístup, ale především kvůli lidem. To je pro nás podstatné. Je tam úžasná atmosféra, žádné srážky egoismů, žádná neprofesionalita. Spolupráce s Ivo Viktorínem, Petrem Vavříkem a Mikešem je bezvadná.
Zastavme se přímo konkrétně u nahrávání. Základy zřejmě natáčíte všichni tři pohromadě. A nebo po nástrojích?
F. Janáček: Všechny základy jsme točili v triu - kytaru, basu a bicí. Točili jsme do pásu, protože jsme chtěli analogový pásový zvuk, tak jsme natáčeli na klasický multitrack. Následně se dotáčely samozřejmě zpěvy, nějaké perkuse, akustické kytary a případně sóla.
Když všichni tři pohromadě natočíte základ písničky a pak objevíte chybičku v některém z nástrojů, opravíte jí ve stopě a nebo radši přetočíte celý základ?
M. Vajgl: Hodně záleželo na tom, jaký jsme měli pocit z toho celého pokusu. Když všechno fungovalo a mělo to drive, byl by nesmysl přetáčet kvůli jedné malé chybě celou stopu. Takže se ta nota opravila. Ale dost často se stalo, že zbytek kapely dotyčného přemlouval, že to vůbec není chyba, která by vadila. A totéž probíhalo u míchaček, kde jsme byli všichni. Nebyly přetlačované o to, že někdo chce být víc, ale vzájemně jsme se podporovali a naopak přesvědčovali dotyčného, že některý jeho fórek by se měl ještě víc vypíchnout.
Z. Bína: Veškeré vyumělkovávání ve studiu je podle nás zabiják hudby. Mám úplně nejradši, kdy cítím sílu okamžiku. Proto třeba zásadně natáčíme bez metronomu. Je mi úplně jedno, jestli se od začátku do konce skladby tempo někam pohne, vůbec to neřeším. Pokud totiž spolu kapela hraje rytmicky dobře, jsou tyhle vlny, podle mého názoru, žádoucí a je v nich přirozenost. Když chci někomu říct, že ho miluju, tak mu to taky neřeknu podle metronomu.
Když jsme se dotkli bicích, do jaké míry jste se snažili jejich zvuk rovnou přiblížit definitivní výsledné podobě?
M. Vajgl: Maximálně. Časem jsem zjistil, že maximum zvuku se musí vytvořit ještě před cestou do mikrofonu. Základ je ladění a především jsem hodně řešil zvuk malého bubnu, aby zněl rovnou tak, jak ho chceme mít ve výsledné míchačce. Mám zato, že pokud se někdo domnívá, že nahraje standardní zvuk soupravy, a pak ho ve dvanácti písních šestkrát změní, je na velkém omylu a nepodaří se to.
Z. Bína: Máme tu zkušenost, že je dobré vzít si s sebou i víc aparátů, víc kytar, protože ve studiu je potřeba jiný přístup, než jaký se lidem líbí naživo. Hodně jsme dbali na to, abychom už z prvního zvuku, prvního signálu neslevili a snažili se ho dotvořit maximální měrou. Aby se ani korekčně na pultu nemuselo příliš zasahovat. Jakýkoliv korekční zásah přece jenom původní zvuk ničí, bere mu jeho život, jeho dynamiku a už se nahrávce krade energie, která je nejdůležitější. Snažili jsme se prostě sbírat zvuky tak, aby už signálově byly co nejkvalitnější.
Posuňme se teď k míchání. Jak je to s kontrolními poslechy?
Z. Bína: Velice důležitá věc je ověřit si výsledek na spoustě poslechů, od velkých beden až po malý chrchlák. Všude musí hrát dobře. A tak jsme s každou písničkou běhali do auta, poslouchali jí a úplně spokojení jsme byli až ve chvíli, kdy hrála dobře i ze starého bakelitového mono-chrchláku v hodnotě tak sedm padesát, který tam pro ten účel mají.
Výsledný mastering pak proběhl ve Švédsku, proč?
Z. Bína: Po té co jsme nasbírali zvuky do pásu a zjistili, že se to báječně podařilo, že nahrávka je široká, energická, dynamická, sám Petr Vavřík říkal, že není nadto, když se masteruje hardwarově a ne softwarově. V Čechách na to moc podmínky nejsou, a tak jsme začali zjišťovat, kde by to šlo. Pak jsme s Fredrikem hráli se symfoňákem v Lipsku a tam nám řekl zvukař, že oni všechno nechávají masterovat ve Švédsku, protože to vychází skvěle a ne až tak draho. Tak Fredrik zapojil své bývalé spoluhráče ve Švédsku a ti nám pomohli najít optimální studio.
Jakou formou jste tam nahrávku posílali, využili jste internet?
F. Janáček: I tohle jsme s Petrem řešili a on říkal, že je jisté riziko, že mohou zmizet určitá data nebo ztratit kvalitu, prostě není to stoprocentně spolehlivý způsob. Tak jsme zvolili zásilkovou službu.
Naštěstí poštovní spojení i přes chladné vody Baltu funguje spolehlivě, a tak na křtu 3. listopadu v pražském Lucerna Music Baru novinka Mom skutečně spatřila světlo světa.
POUŽITÉ NÁSTROJE A VYBAVENÍ PŘI NATÁČENÍ ALBA MOM
FREDRIK JANÁČEK
Nástroje: Fender Jazzbass (r. v. 1966), Jolana Colorbass (60. léta), Fender Precision (fretless, r. v. 1968); Aparát: předzesilovač EBS-1, koncový zesilovač Cloud CV800 MosFET, reprobedna Carvin 210T; Struny: D'Addario Prism & Hellicore; Efekty: Korg G5 Bass Synthesizer; Způsob snímání: 3 stopy - linky z basy, z předzesilovače + mikrofon.
ZDENĚK BÍNA
Nástroje: Schneider semiacoustic Jazz Model No-1, Fender Telecaster Relic '63 Custom Shop, acoustic guitar Standford - Furch Custom, model Rio Palisander, Gibson Firebird; Aparát: zesilovač George Dennis Bluesman 60, box George Dennis 2 x 12" Celestion Greenback, Fender Prosonic combo 2 x 10" + Fender box 1 x 12"; Efekt: preamp VH Relief, Ibanez TS 808 Overdrive, George Dennis King Blue Overdrive, George Dennis Tremollo; Způsob snímání: 3 mikrofony, akustická kytara 2 mikrofony.
MARTIN VAJGL
Nástroje: Tama Starclassic Maple, malé bubny Tama Starclassic 14", Pearl Firecracker 12", rototomy Remo, perkuse Meinl, činely Paiste, Zildjian A, K a Re-Mix, Sabian AAX a Meinl Classics a Amun. Paličky a špejle Balbex. Blány Remo.
