„Jak se žije českému muzikantovi v zemi vycházejícího slunce“ - rozhovor s Danielem Forró
S Danielem Forróem se znám přibližně od devadesátých let, kdy jsem v Brně studoval. Poté jsme se potkávali na Lhenických klávesách, kde byl porotcem, lektorem, demonstrátorem, dobrým rádcem, a hlavně člověkem se širokým rozhledem, se kterým se dalo u skleničky povídat o čemkoliv. Po devíti letech skončily Lhenice a také naše setkávání. O nějaký rok později Daniel následoval svoji ženu do dalekého Japonska. Tam se usadil a žije zde již patnáct let. V letošním roce oslavil své šedesátiny (vše nejlepší!) a v mé hlavě se zrodil plán jej po čase opět vyzpovídat.
Danieli, jak se žije českému muzikantovi v Japonsku?
Skvěle, všechno důležité tu funguje. Slušnost, zdvořilost a ohleduplnost, nulová kriminalita, nikdo tu nelže a nekrade. Dané slovo platí, stejně jako samurajská čest a zásady bušidó (samurajský morální kodex - poznámka autora). Být imigrant není ideální v žádné zemi, a po tolika letech už člověk vnímá i některé negativní záležitosti. Jako muzikant jsem úspěšný - Japonci mají hudbu rádi a hudebníky ze světa umí ocenit. Hudební život tady je ale konzervativní a má svoje specifika.
Být našincem v cizině je zajímavé. Kromě možnosti studovat jazyk, kulturu a hudbu jiných národu a pak s tím seznamovat našince, je to i šance působit jako vyslanec vlastní země a seznamovat s její kulturou a hudbou cizince. Mít dvě identity, být mostem mezi dvěma kulturami je záslužná činnost a baví mne to.
Co jsi dělal během těch patnácti let až do dneška?
V říjnu 2003 jsem začal od nuly - kromě japonské rodiny jsem neznal nikoho a nikdo neznal mne. Hned po příletu jsme navštívili vyhlášenou jazykovou školu v blízkém hlavním městě naší prefektury Gifu a díky svým jazykovým znalostem jsem byl angažován. Během několika dalších let jsem učil angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu, polštinu i češtinu. Časem se přidaly překlady, jazykové poradenství a soukromá výuka, a to i v několika dalších jazycích.
Pokud jde o hudbu, během prvních Vánoc jsem vystupoval v kostýmu Santy v rámci lekcí angličtiny ve školkách a hrál jsem světové koledy i japonské vánoční písně. Brzy jsem se dostal i k samostatným koncertům, díky tomu, že každá akce tady může vygenerovat několik dalších. Hraji všechno možné - klasiku, pop, rock, latinskoamerickou hudbu, jazz, filmovou hudbu, muzikály, japonskou hudbu, občas i svoji elektronickou hudbu... Jeden čas jsem hrával na skvělý Bösendorfer každou sobotu večer k poslechu v restauraci s organickou stravou. Dělal jsem výchovné koncerty na školách, často jsem vystupoval na různých festivalech a slavnostech. Zajímavým zážitkem byly koncerty v buddhistických chrámech nebo ve velkém skleníku na jahodové farmě.
Programoval jsem MIDI skladby pro mobilní telefony podle nahrávek J-popu pro jednu tokijskou agenturu, komponuji, aranžuji a ve svém studiu nahrávám hudbu pro nejrůznější účely.
Spolupracuji i s japonskými Společnostmi Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka jako muzikolog, překladatel, korektor a koncertní umělec. Cestuji jako porotce klavírních soutěží po celém Japonsku. Asi před deseti lety jsem byl starostou našeho města kooptován do hudební poradní komise na radnici - z pěti členů jsem tam jediný cizinec a považuji za velké uznání, že mne jmenují každý rok znovu. Byl jsem také zván jako hostující profesor kompozice na několikadenní semináře v Nagoya Arts University.
Abych se nenudil, vymýšlím vlastní projekty. Například Ongaku genki nó (Hudbou ke zdravému mozku) byl projekt stimulační a edukační hudby pro děti. Aranžoval jsem, nahrával a prováděl na koncertech písně evropských národů v původních jazycích a skladby barokních a klasických autorů.
Od roku 2013 pracuji na projektu hudby pro muzikoterapii BMT - Body Music Therapy.
Pro japonská média jsem zajímavý, vyšlo o mně hodně článků a rozhovorů se mnou. Byla mi věnována jedna kapitola v knize o zajímavých osobnostech našeho regionu. Občas jsem žádán o interview v rozhlase nebo televizi. V roce 2014 o mně natočila hlavní japonská televizní stanice NHK více než hodinový pořad.
Vidím, že jsi pořád v plném nasazení. Co spolupráce s japonskými hudebníky?
Hvězdy regionálního hudebního nebe se o mně brzy doslechly a nabídly mi spolupráci. Často vystupuji se zpěvačkami klasiky, muzikálu, šansonu i jazzu. Doprovázel jsem japonské i evropské kolegy instrumentalisty, rád hraji s hráči na tradiční japonské nástroje a s virtuoskou na Martenotovy vlny. Pravidelně mám koncerty s triem (trumpety + saxofony + klávesy). Moje koncertování se neomezuje jen na region kolem Nagoje, kde žiji, měl jsem několik koncertních turné na severu Japonska i na západ od nás (např. v Kjótu) a hrávám i v Tokiu.
Na co nejčastěji na svých vystoupeních hraješ?
Vzhledem ke konzervativnímu hudebnímu životu v Japonsku nejčastěji na klavír. Všude tu mají skvělé klavíry, na které je radost hrát. Myslím, že teprve tady jsem klavír pochopil a užívám si ho.
Využívám i své syntezátory - koncerty na elektronické nástroje tu nejsou obvyklé. Hrál jsem i na píšťalové varhany, Hammondovy varhany, historické harmonium, cembalo a další nástroje (flétna, akordeon, baskytary...).
Na rozdíl od většiny mých koncertů v Česku hraji hodně klasiky, ragtimy, blues, boogie-woogie, jazz a fusion, latinskoamerickou hudbu, pop, J-pop, filmovou hudbu a světový folklór. Věnuji se samozřejmě i propagaci české hudby, na každém koncertu hraji skladby českých autorů. Představuji i svoje skladby a improvizace. Největší úspěch mají ty, které jsou inspirovány tradiční japonskou hudbou.
Vraťme se ještě k tvému projektu Body Music Therapy. Můžeš jej čtenářům stručně přiblížit?
Jde o relaxační a léčivou hudbu. Komponuji a nahrávám CD zaměřená na různé tělesné orgány, nemoci, symptomy nebo mentální problémy. Každé CD představuje hodinu speciálně komponované hudby ve dvanácti skladbách, seřazených za účelem dosažení terapeutického efektu. Dosud jsem dokončil pět CD. V plánu je jich šedesát. Je to můj životní projekt, shrnutí všeho, co jsem se v kompozici, aranžování a zvukovém designu naučil. Pocházím z rodiny zdravotníků, takže je logické, že se tomu věnuji.
Na základě tohoto projektu mám zakázky na hudbu pro farmy pěstující jahody nebo minirajčátka. Nahrávky znějí několik hodin denně ve sklenících - farmáři si od toho slibují zdravou úrodu. Jestli existuje země neomezených možností, je to Japonsko. :-)
V Česku jsi byl známý jako výborný klávesista, odborník na hudební elektroniku, hudební skladatel a pedagog, člověk, který hodně publikoval a zabýval se spoustou dalších věcí. Jak si vedeš v Japonsku?
V Československu jsem zanechal jistou stopu a v řadě aktivit jsem byl první. Stačí uvést Muzeum elektroakustických nástrojů, koncerty elektronické hudby Forrotronics, publikační a vzdělávací činnost, elektronická mikrointervalová hudba a jiné. Ale byl jsem v nesprávnou dobu na nesprávném místě - předběhl jsem svoji dobu a jako solitér zůstal nepochopen.
Přes moji nepříliš příznivou objektivní situaci (cizinec, imigrant, umělec na volné noze žijící mimo Tokio) se mi daří zanechávat pozitivní stopu i v Japonsku. Odchodem do ciziny jsem mnoho ztratil, ale také mnoho získal. Je to výzva, která mi nedovoluje lidsky a umělecky ustrnout. Každý den se mohu naučit něco nového.
Když už jsi nakousl Muzeum elektronických nástrojů, pamatuji si, že jsi měl doma v Brně velkou sbírku nástrojů. Kam se poděla?
Asi polovinu své kolekce jsem rozprodal, abych financoval stěhování a začátek nového života. Byly to ty nejcennější analogové syntezátory a elektromechanické a elektrifikované nástroje, nesnadno pořízené během mnoha let. Moc mě potěšilo, že několik nástrojů odkoupilo vídeňské Technické muzeum, renovovalo je a staly se součástí jejich expozice hudby. Například velmi vzácný elektrifikovaný klavír Neo-Bechstein z třicátých let, syntezátor Polymoog a jiné. Stále ještě reprezentativní zbytek nástrojů a přístrojů jsem odeslal do Japonska.
V roce 2014 o mně a mém syntezátoru Yamaha CS80 natočila televize NHK pořad, v rámci kterého byl uveden odborným servisem do použitelného stavu. Kromě mého životního příběhu autory pořadu zaujalo, že se nástroj po cestě kolem světa vrátil do země svého původu. :-)
To mne vede k dalším otázkám. Sbíráš elektroakustické nástroje i nadále? Jak je získáváš? Pořád si je opravuješ sám?
Vzhledem k mému stavu imigranta bez stálého zaměstnání a živitele čtyřčlenné rodiny, jsou moje možnosti v tomto směru omezeny. Nicméně díky existenci bazarů, kde se dají najít skvělé nástroje za pár jenů, často neodolám a něco „nového starého“ pořídím. Elektronika je mým koníčkem od dětství, takže údržbu, opravy a úpravy analogových i digitálních nástrojů zvládám.
Jaké vzácné nástroje jsi v posledních patnácti letech do své sbírky získal?
Legendární analogové syntezátory se mi znovu koupit nepodařilo, ale nevadí mi to - přestaly mne zajímat. Kupuji hlavně digitální syntezátory. Radost mi udělaly Kurzweil K250 a Midiboard. Podařilo se mi vyměnit americké harmonium Estey z roku 1896 za Hammond CV z roku 1945 s boxem HR40 a rytmer Roland TR 808 za Yamahu DX5.
Kromě elektronických nástrojů jsem si pořídil i japonské nástroje koto, šakuhači, šamisen, niko, taišogoto a učím se na ně hrát.
Podařilo se ti do sbírky získat vysněnou Yamahu VP1?
Zatím ne, ale v Japonsku jich je asi osmnáct, takže to není vyloučené. Vyžadovalo by to ale hodně peněz. Vzhledem k tomu, že jsem dosud nezbohatl a před návštěvou krematoria už to nejspíš nestihnu, pouštím to z hlavy. Nemusím mít všechno. :-)
VP1 jsem mohl koupit už před lety díky své spolupráci s firmou Yamaha Europa, neměl jsem ale peníze, i když cena byla výrazně snížena. Koupil ji rakouský kolega a od něj německý lékař, který má sbírání syntezátorů jako koníček. Vím to díky tomu, že mne před časem kontaktoval, protože jsem jediný člověk na světě, který vydal dvojalbum improvizací na VP1 (VP1 Impressions, 1997). Nejenže si u mne objednal několik těchto CD, ale sdělil mi, že vlastní právě ten kus VP1 z Hamburku, na který jsem CD nahrával a který mohl být můj. Navrhl mi, že bych mohl k němu přijet a natočit VP1 Impressions po dvaceti letech. Bylo by to finančně náročné, tak se toho musím vzdát.
Sleduješ nové trendy v oblasti elektroakustických nástrojů, počítačů a hudebního softwaru? Jaký máš na nové trendy názor?
U nás ve městě, v blízkém Gifu a v Nagoji je málo obchodů s hudebními nástroji. Nabízejí hlavně akustické nástroje, případně elektrifikované kytary. S novými syntezátory se v těchto obchodech vůbec nesetkáš. Profi nástroje používá úzký okruh profesionálů a ti žijí hlavně v Tokiu. Obchody s nástroji různých firem jsou k vyzkoušení a porovnání jenom tam. Dají se tu koupit jenom ty levnější keyboardy, profesionální modely na japonském trhu nejsou. Na rozdíl od Evropy jsou zde stále populární elektronické varhany jako Yamaha Electone.
Nové trendy sleduji jen na internetu, ale nic moc nového tam nevidím, žádná revoluce se nekoná. V řadě případů jde o návrat do minulosti. Některé trendy považuji za hloupé - například miniaturní klávesy a malý rozsah klaviatur (nedá se na to pořádně hrát) nebo repliky nástrojů z dávné minulosti. Jako by firmám došel dech, pokud jde o inovace.
Softwarové novinky moc nesleduji. Nemám ani výkonný počítač, kde bych je mohl použít, ani finance na jejich nákup.
V Japonsku i ve světě je hitem virtuální zpěvačka Hacune Miku. Jak ji vidíš ty?
Nevím o tom nic - současná popkultura Japonska jde mimo mne, zajímá mne tradiční kultura a historie. Ale jednou jsem málem koupil asi třiceticentimetrovou Hacune kvůli tomu, že měla na stojanu nádherně vypracovanou miniaturu mého oblíbeného syntezátoru DX7. :-)
Do módy opět přicházejí analogové nástroje, moderní technologie posunuly jejich možnosti kupředu. Jak se na tento trend díváš ty?
Analogové nástroje jsou používány stále, návrat jejich obliby po digitální revoluci 80. let trvá víc než dvacet let a ceny originálů jsou vyhnány nesmyslně vysoko. Výrobci tento zájem zaznamenali a zareagovali na něj nabídkou digitálních nástrojů, které analogovou technologii simulují, případně vyrábějí repliky starých nástrojů. Nemyslím si, že moderní technologie zvětšily nebo vylepšily možnosti analogových nástrojů - tradiční subtraktivní syntéza nedává mnoho prostoru na vylepšení.
Během čtyřiceti pěti let mi prošly rukama stovky nástrojů, samozřejmě i všechny ty takzvané analogové legendy. Znám je dokonale, a i když stále mnohé mám, nejsou pro mne zajímavé a používám je málo. Jejich limitované možnosti mne neuspokojují.
Jak vypadá tvoje současné studio?
Po mnoha letech zkušeností jsem našel svoji cestu. Postupnými nákupy si buduji komplexní syntezátor, elektronický orchestrion, který mi nabízí několik set hlasů polyfonie, různé typy syntézy zvuku plus sampling a paletu několika tisíc zvuků. K dispozici mám několik set MIDI kanálů. Vše řídím z jediného počítače MIDI sekvencerem, který mi s připojenými MIDI převodníky nabízí až 512 současně použitelných MIDI kanálů. Je to dostačující rezerva - dosud jsem při simulaci orchestru využil 110 MIDI kanálů.
Mohu si tak dovolit luxus používat každý nástroj jen pro jediný zvuk (tedy ne v kompromisním multirežimu), a využívám z nich zvuky typické pro jejich typ syntézy.
Kde se mohou případní zájemci setkat s tvojí tvorbou?
Kromě občasných koncertů v ČR mám webovou stránku se svými skladbami - www.soundclick.com/forrotronics . Jsou tam informace o mně i o aktuálním vybavení mého studia, nahrávky se dají zakoupit. Něco mám i na YouTube, ale moje přítomnost na internetu není ideální. Můj web prakticky neexistuje, protože to neumím programovat a nemám čas se to učit. Bohužel se mi nepodařilo najít někoho, kdo by byl ochoten se mi o to postarat. O své záležitosti se celý život starám sám, bez agentury nebo agenta, takže mi zbývá málo času na vlastní propagaci. Netuším, jak to udělat, aby nějaké nakladatelství vydalo moje CD a ta aby pak byla k dostání v obchodech a e-shopech. Něco málo dala manželka na hudební servery, ale moc to nefunguje. CD vydávám vlastním nákladem, ale je to spíš charita. Pokud má někdo o moji hudbu zájem, může mne kontaktovat přímo. Mohu poskytnout své partitury, nástrojové party nebo nahrávky hudby různých stylů.
Můžeš porovnat českého a japonského hudebníka?
S japonskými hudebníky vystupuji často, znám je i jako porotce. Klasickou hudbu studuje hodně dětí, hudební vzdělání se tu považuje za důležité. Japonský vzdělávací systém je ale špatný, neefektivní a problematický. Je kladen velký důraz na memorování a bezduchý dril. Výsledkem jsou roboti hrající technicky dokonale, ale bez hlubšího pochopení hudby a bez emocí.
Existují tu materiálně skvěle vybavené hudební univerzity, ale talentovaní hudebníci odcházejí studovat do zahraničí (pokud si to mohou dovolit). Často se už do Japonska nevrátí. Takto jsem potkal i svoji manželku Čieko, která je skladatelka a přijela na letní kurs JAMU.
Po revoluci jsi stál u zrodu časopisu Muzikus, který jsi zásoboval mnoha články, seriály a testy. Jak se na tuto práci díváš s odstupem času?
Byla to velká výzva a bavilo mne to. Popisoval jsem věci do té doby nepopsané, vytvářel jsem novou českou terminologii a díky svým znalostem a zkušenostem jsem se snažil o vyvážení technického i muzikantského pohledu na oblast hudební elektroniky. Spojení obou těchto oborů v mé osobě přinášelo něco nového, než kdyby o tom psal jenom technik nebo jenom hudebník.
Dodnes nechápu, jak jsem po dobu dvanacti let to neskutečně vysoké pracovní nasazení zvládal. Plný úvazek pedagoga JAMU, letní kursy, soukromé lekce, pracovní cesty po evropských zemích pro Yamahu, odborné konzultace, rozsáhlá publikační činnost, opravy nástrojů, koncerty, komponování, aranžování, nahrávání a další. Přežil jsem to ve zdraví, nějaké výsledky jsem za sebou zanechal, i když jsem se nedočkal ani uznání, ani patřičného ohodnocení. Ale život jde dál, mám stále co nabídnout a do budoucna mám ještě hodně plánů.
