Jest nutností představovat jednu z největších hvězd jazzové kytary? Nebo by snad stačilo vybrat jednu z jeho desek a podívat se na seznam lidí, kteří se na nahrávce podíleli? Když to totiž uděláte, zjistíte, že Mr. Mike Stern má na svých deskách k ruce opravdovou muzikantskou elitu. A aby taky neměl. Je to hráč, jenž vás uhrane neuvěřitelnou technickou vyspělostí i krásnými přitažlivými baladami. Když se ho jednou ptali, kde jsou kořeny jeho úspěchu, prohlásil: "Naštěstí mě moji rodiče vždy velice podporovali, takže jsem nemusel dělat nic jiného, než cvičit a hrát." No jo, to se mu to hraje, řekne si asi běžný český muzikant, trávící osm hodin denně v běžném zaměstnání. V Mikův prospěch lze však dodat, že jeho úspěch není dán pouze podporou rodičů, ale i značnou dávkou hudebního talentu - či snad lépe - hudební geniality. Před rozhovorem jsme na něj čekali pod pódiem Lucerna Music Baru. Najednou se objevil, vytáhl z obalu svého oblíbeného telecastera a vyleštil hmatník takovým způsobem, že se nám zatmělo před očima. Proboha, jak bude tenhle chlapík hrát, až se pořádně rozehraje? Otázka byla zodpovězena o několik hodin později a byla to jízda! Na rozhovoru byl Mike velice vstřícný, a člověk by měl pocit, že se baví s prostým kytarovým nádeníkem z Horní Dolní...
Jack Rozkytarovač v Praze
Pracujeme pro tento magazín (ukazujeme Mikovi poslední číslo Muzikusu), který se specializuje na muzikanty...
Hm, to vypadá dobře. Pěkná fotka, doufám, že budu taky na titulní straně...
No, snad to vyjde. Jestli se podaří nějaká pěkná fotografie.
To víš, já chci vypadat dobře. Určitě tady máte nějaké pěkné holky (směje se). Jé, dyť já jsem vlastně ženatý!!! A jak se máš?
Ale jde to. Hlavně je podstatné, jak se máš ty a co tvoje nová deska.
Nová deska částečně navazuje na styl té poslední Voices. Zase jsem si přizval ke spolupráci Richarda Bonu a taky ještě další zpěváky, ale na desce jsou i čistě instrumentální věci a myslím, že je to celkově víc agresivnější než Voices. Voices byly hodně o pocitu a náladě. Tahle deska má stejný druh melodiky jako Voices, ale je podle mě víc rozmanitá. Už kvůli tomu, že jsou tam i ty instrumentálky. Kenny Garret hrál super, kromě něj tam byli Dennis Chambers, Vinnie Colaiuta, Will Lee, Victor Wooten, Béla Fleck a produkoval to Jim Beard.
Na Voices jsi spolupracoval s Richardem Bonou. Richard si i vymýšlí některé zpěvové party?
Ne, všechny věci jsem psal já, Richard mi pouze napsal text pro věc River z poslední desky, a pak pro písničku If Only z nového alba.
Je to anglicky, nebo zase v Richardově rodném jazyce?
Není to anglicky, ale v Richardově rodném dialektu Douala ... Mně se to takhle moc líbí, a Richard navíc napsal moc hezký text. Je to podle jeho zážitku z dětství. Jako malý chlapec měl někam jet se svými kamarády, ale ti mu ujeli v dodávce. Takže si musel stopnout jiné auto. Jenže ta dodávka, v níž jeli ti ostatní, měla nehodu a všichni ti kluci byli zahynuli. Je to takový příběh o osudu a o tom, jak málo můžeme někdy ovlivnit svůj život. Jeden okamžik jsi na koni a v další sekundě můžeš být mrtvý. Tak nezbývá, než jít pořád dopředu a brát to, jak to přichází. A poněvadž v tom je Richard takhle osobně zainteresován, zpívá to naprosto špičkově.
Která věc z These Times se ti líbí nejvíc?
Z těch, co hrajeme živě, mám rád Avenue B. Pak mě dost baví Chatter, kde hraje Kenny Garret na soprán saxofon a má tam vražedné sólo. A taky mě bere Silver Lining, která je trochu jako Joe Zawinul a je hodně energická díky skvělé práci Vinnie Colaiuty a Richarda, jenž tam zní opravdu úžasně. Na třetí I Know You hraje Béla Fleck na bendžo a s Richardovým zpěvem to vyšlo hodně zajímavě. Hodně se mi líbí i čtvrtá Mirage, je taková trochu jako ze středního východu a taky trochu jako The Police. Zpívá tam Elizabeth Kotomayou a k té písni se její hlas skvěle hodí. Hodně dobrou práci odvedl Will Lee, jenž je na většině skladeb. Na téhle desce se mnou spolupracovali tři naprosto excelentní basáci. Victor Wooten, Richard Bona a Will Lee. Těžko můžu říct, jaká věc se mi líbí nejvíc. Většinou se až po delší době ukáže, která ze skladeb se ti zaryje pod kůži.
Vysvětli nám, prosím, jednu věc. Máš vždycky na deskách naprostou muzikantskou elitu. Jak se ti podaří dostat je všechny do studia, určitě jsou všichni dost zaneprázdnění...
Já nevím, jenom jsem jim zavolal, že budu dělat novou desku, a oni mi řekli: no jasně, rád bych si s tebou zahrál. Navíc pro mě většinou dělají za méně peněz než pro ostatní. To víš, jazzový rozpočet je poměrně omezený, takže to pro mě dělají spíš jako kamarádskou výpomoc, poněvadž si je nemůžu dovolit nějak extrémně platit. Bylo to ale opravdu skvělé, zejména hraní s Kenny Garretem mě dostalo, a doufám, že si s ním taky zahraji nějaké koncerty. Je to fakt ďábel.
Kolik z těch nových věcí zahrajete dnes večer na koncertě?
Nejméně dvě, ale pravděpodobně tři. Jednou z nich bude Remember, vznikla pro Boba Berga, který nedávno zemřel. Je to věc, co nemá být smutnou písní o jeho smrti, ale naopak výpověď o jeho životě a síle, s níž se věnoval muzice. Pojali jsme to tak, jak by to asi hrál on sám, a na nahrávce jsou bezvadní Dennis Chambers a Victor Wooten. Pak asi zahrajeme tu, co jste slyšeli na zvukovce, Avenue B a dáme pravděpodobně taky Chatter.
Máš nové album těsně před vydáním. Co plánuješ dál?
No, samozřejmě musíme dokončit tohle turné na podporu nové desky These Times. Ona sice ještě oficiálně nevyšla, ale vyjde v únoru a to u nové nahrávací společnosti ESC. Byl jsem 3 roky u firmy Atlantic, ale u Atlantic se rozhodli stopnout vydávání jazzových projektů. Pro všechny. Tak jsem musel hledat jinou společnost, a nakonec mě vzali k ESC, což je německá společnost, která měla vždycky velký zájem o spolupráci. Mají tam jen pár vybraných muzikantů, co u nich nahrávají. Patří k nim Maceo Parker, Joe Zawinul, Dennis Chambers, Jim Beard a dost dalších skvělých muzikantů. Myslím, že je to mnohem lepší, protože tahle firma se podstatně více zajímá o tento druh hudby. U Atlantic to taky nebylo špatné, ale zaměřovali se na pop a rock a byla tam jen taková malá jazzová divize, která nebyla tak efektivní jako u ESC. Firma se přece jen lépe a déle stará o každou vydanou desku. Uvidíme, jak to půjde dál, ale zatím jsem velice spokojený.
Jakým způsobem si zaznamenáváš nápady?
Většinou si to píšu do not, protože když to neudělám, okamžitě to zapomenu.
Použil jsi při posledním nahrávání nějaké nové nástroje nebo efekty?
V podstatě to bylo všechno stejné jako u Voices. Hrál jsem na svoje staré tele a pak na můj signovaný model od Yamahy.
Zajímají tě nové efekty?
Ale jo, zajímají, jenže nemám skoro vůbec čas, abych nějaké zkoušel. Jedna nová věc snad je, že si trochu hraji s kvákadlem Cry Baby.
Jakým způsobem vlastně deska vzniká při účasti tolika muzikantů? Pošleš jim svoji nahrávku a zkoušíte to, nebo jenom přijdou do studia a hrajete?
To ne, všechno je předem pečlivě připraveno. Mám většinou velice jasnou představu, co chci na desce mít, a taky mi hodně pomáhá Jim Beard, který mi poslední desku produkoval. Všechno to nahrajeme a připravíme demo pro ostatní v takové jednoduché verzi a ta se potom vyladí ve studiu. Poslední nahrávka zní velice živě, protože jsme to vše nahráli za 3 dny.
A před tím jste to ještě nějak zkoušeli?
Jo, předtím jsme čtyři dny zkoušeli s rytmickou sekcí.
Někde jsem četl, že hraješ raději v Evropě nebo v Japonsku než ve Státech.
Já mám rád americké publikum, ale je pravda, že v Evropě je tato muzika mnohem víc podporována. Upřímně řečeno, myslím si, že ve Státech jde prostě spousta peněz vybraných z daní do armády a zbraní. V Evropě jde zase víc peněz do umění. Ale já rád hraji pro americké publikum - a takový New York je opravdu město, které tě přímo tlačí dopředu, nutí tě, abys na sobě pracoval. Je tam ohromná spousta vynikajících muzikantů. Taky v Bostonu, kde jsem studoval, je skvělá scéna a vůbec prostředí. Tady je ale více festivalů a malých klubů a taky lidí, které to zajímá.
Míváš trému?
Hm, ani moc ne. Pravda je, že se vždycky snažím podat co nejlepší výkon, takže jsem trošku nervózní. O nějaké trémě bych ale nemluvil. Přece jen už mám něco odehráno. Já hraji hlavně proto, že mě to ukrutně baví a na nějakou trému pak ani nemyslíš, když se na pódium těšíš. A já se těším hodně.
Kdyby sis mohl vybrat kohokoli, s kým by sis chtěl zahrát?
Ufff, tak to je otázka. To je taková spousta lidí, které bych rád potkal na pódiu... Rád bych si zahrál třeba s Herbiem Hancockem. S ním jsem se vlastně potkal na jedné nahrávce, ale rád bych si to zopakoval. Ale jak říkám, existuje spousta lidí, které bych rád viděl vedle sebe na pódiu.
Hodně vynikajících jazzmanů prošlo rukama Milese Davise, a bylo známo, že jeho škola nebyla procházka růžovým sadem. Jakou zkušenost jsi s ním měl ty?
No, je fakt, že někdy docela řádil a nebylo jednoduché se s ním domluvit. Na druhou stranu ale dokázal být velmi příjemný a uměl podat pomocnou ruku. Podle mě byl i dost citlivý, ale spíš se to snažil skrývat. Jenže ono se to stejně dralo ven z jeho hry. Já s ním v podstatě nikdy neměl žádné větší problémy, když pominu okamžik, kdy jsem opustil kapelu.
Ale ty jsi se potom k Davisovi zase vrátil, ne?
Jo, poprvé mě Davis vyhodil. Přišel jsem na scénu a skoro jsem nemohl stát a mluvit. Byl jsem totálně pod parou. Miles se na mě jen podíval a povídá: "Kámo, dej mi vědět až vystřízlivíš." Za rok jsem se z toho vzpamatoval a vrátil se k bandu... Pak jsem tam ještě hrál asi rok, a potom jsem odešel natrvalo. Milesova hudba se posunula někam, kde mi to nevyhovovalo, a taky jsem chtěl začít s vlastní kariérou. Byla to ale nenahraditelná zkušenost a fajn doba.
A jakým způsobem jsi se vlastně k Milesovi dostal?
Jednou mi zavolal Bill Evans a říkal, že Miles bude asi shánět kytaristu. Měl tam tenkrát Barry Finertyho, který je skvělý, ale prý to mezi nimi dost skřípalo. No a Bill mi povídá: "Hele, jestli bude Miles opravdu někoho shánět, doporučím tě." Jednou večer jsem pak hrál v Bottom Line s Billym Cobhamem a o první pauze mi volá Bill. "Hádej, koho ti vedu dolů?" Já na to jen: "a do pr**, kur**, tak dneska musím hrát, jak nejlíp umím." Když jsme pak hráli, všiml jsem si, že Billy s náma na pódiu není. Potom mi řekl, že ho Miles odvolal ze scény. Tam mu jenom oznámil: "Řekni svýmu kytaristovi, ať je zítra v 6 ve studiu B v Columbia Studios." Druhý den jsem šel do studia a Miles si mě znova poslechl. Pak se zamyslel a jakoby mimochodem mi povídá: "Pojedeme na turné." Pak, když jsem s ním byl ve studiu, chtěl po mně hrozně dlouhé kytarové sólo. Nakonec se mu to tak líbilo, že to nazval podle mé tehdejší přezdívky Fat Time. Já měl tenkrát totiž asi o 30 kilo víc než teď a fakt jsem byl dost tlustej. Jo, a teď se už budu muset jít najíst.
Tak my ti moc děkujeme za příjemné popovídání a hodně štěstí.
Jo vám taky, a ta fotka musí být fakt dobrá... (směje se za námi Mike)
Mike Stern a Pavel Jakub Ryba
Přišel, viděl, nahrál... Asi před půl rokem mi zavolal můj kamarád Pavel Ryba, že točí svou novou desku a že si na ni pozval právě Mike Sterna, aby nahrál kytary, že by mne to mohlo zajímat, a jestli bych se nechtěl přijít za ním do studia podívat. Neváhal jsem samozřejmě ani minutu (ostatně - nechat si ujít příležitost vidět přímo v "nejintimnější" akci takovou legendu a tak fenomenální hráče, jako je Mike, by byla opravdu velká škoda). Natáčení se konalo hned druhý den po jeho pražském vystoupení, a tak jsem si nejdřív vychutnal jeho show v Lucerna baru a hned druhý den sbalil foťák a vyrazil před studio.
... 9 hodin ráno
Před pražské nahrávací studio Faust Records přijíždí Pavlův červený citroen, z něhož vystupuje s širokým úsměvem na tváří Mika se všemi se srdečně zdraví "Čau, já jsem Mike... Jak se máš? Super..." Už dlouho jsem po ránu takhle pozitivního člověka neviděl. Po ranní kávě, zdvořilostním seznámení se všemi účinkujícími a personálem studia (obzvlášť zvukař se Sternovi zamlouval, protože má stejné křestní jméno), po vysvětlení, jak to bylo s rozpadem Československa, a nutném vybalení kytar a krabiček začíná příprava pro točení.
... 10 hodin ráno
V Mikových požadavcích bylo pouze zajistit dva Fender Twiny a Yamahu SPX 90. Bohužel jeden s vypůjčených Twinů (jak jinak než den před točením) selhal a bohužel už se jiný nepodařilo zajistit. Jako druhý aparát se tedy pochystal Marshall BluesBreaker (test Muzikus 1/2004). Mike tuto značku, natož ten typ aparátu vůbec neznal!? (... že by vždy raději řešil, jak a co než na co?) a ptal se svého manažera, jestli na to může nahrávat. Manažer byl z Evropy, a tak tuto značku znal a dal mu své svolení, že je to v pořádku. Čekal jsem od Sterna, když se dozvěděl, že druhý aparát nebude Twin, ale Marshall, nějakou zápornou reakci a možná i lehké zakletí vůči produkci. Nic takového se nekonalo. Prostě to vzal úplně v klidu a s úsměvem na tváři. Jednou jsem zažil v podobné situaci jednu nejmenovanou českou hvězdu, a ta, když zjistila, že ve studiu není přesně to, co si přála (a to byl rozdíl oproti Sternově situaci nepatrný), ztropila neskutečný kravál a scénu, že málem z točení nic nebylo. No, asi "jiný kraj - jiný mrav".
Mike přichází k aparátům, jež propojuje do sterea pomocí svého už léty používaného procesoru Yamaha FX SPX 90, na němž má stále nastavený pouze jeden, a to dokonce tovární preset, na kterém je nastaven velmi nepatrný Pitch Shift, pomocí něhož Mike vytváří onen pro něj tolik typický chorus. Během asi tak dvou minut má na obou aparátech nastavené korekce - a v podstatě se může se začít točit... Ještě zbývá připojení pedál boardu s několika krabičkami firmy Boss: dva delaye, Blues Driver, distortion DS-1 a Octaver, naladění své stařičké Yamahy... Krátká ranní prstová rozcvička spočívá v přehrání asi půlminutového hadu v šestnáctkách při tempu tak 140 bpm - a jde se na to. Dolaďují se ještě poslední zvukové nuance, nastavují se hlasitosti monitorů a Mike dostává první notový part na stojánek.
Přímo z listu si zabrouká téma, pak si jej pro kontrolu přehraje, zeptá se, jestli je to opravdu v pořádku, ujasní si formu a může spustit červené světlo. Kouká do not a hraje s neuvěřitelným feelingem, přesností, nasazením a invencí. Tu a tam se to zastaví a střihne, ale většinou ne z důvodu chyby, ale proto, že ho tam něco ještě zajímavějšího napadlo. Z jeho hry jde cítit naprostý klid a profesionalita. Má úžasný přehled v harmonii... Mám z toho až husí kůži. Každá část skladby je natočena na první (maximálně druhý) pokus, vše s naprostým nasazením a jeho tolik rozpoznatelným feelingem. Přichází na řadu sóla. Mike stále kouká na značky v partu a hraje, až se mu z kytary kouří. Jde vidět, že hodně dobře ví několik taktů dopředu, co bude následovat. Sóla jsou dotočena a zní opravdu super. Vše je dokonale promyšleno, každý tón má své opodstatnění, celé soló má svůj příběh - ze všemi zápletkami, vybočeními, citem i dravostí...
"Je to tak v pořádku?", ptá se Mike saxofonisty Petra Venkrbece, který celé natáčení koordinuje. "Myslím, že ano", odpovídá Petr a všichni pokyvujeme hlavou. Velmi podobně to probíhalo i s ostatními třemi skladbami. Možná, že se příliš rozplývám, ale osobně to byl pro mne velký zážitek. Když to shrnu, je vidět, že za Mikovým výkonem a v podstatě za každou notou je samozřejmě obrovský talent, ale hlavně spousta hodin a roků práce a zkušeností.
A ještě jedna věc, co mě příjemně potěšila. Žádné: "... tak tady se něco jen tak natočí, nějakému Rybovi někde na Klondaiku, který se jmenuje Česko", ale hra zcela naplno, jakoby šlo vyloženě o život. Odcházím s docela dobrou depkou domů, jestli to má všechno vlastně smysl, že jsem úplně k ničemu, protože nic neumím, znáte to. Po hodině sedění v křesle nakonec však otevírám dveře své pracovny, vytahuji noty (Sterna) a začínám pomalu cvičit...
Jelikož Pavel Ryba je přece jen povolanější, položil jsem mu pár otázek k tomuto zajímavému projektu, jenž by snad mohl trochu přiblížit české muzikanty světu.
Pavle, můžeš nám popsat novou desku, k níž sis vzal na výpomoc Mika Sterna?
Deska bude složena pouze z vlastních skladeb. Repertoárově se na ni podílíme já a Petr Venkrbec. Veškerá aranžmá jsem dělali spolu. Natáčení probíhalo v pražském studiu Faust Records v Dejvicích u Richarda Madera, zvukovými mistry byli Michal Černý a Karel Koudelka. Máme zde vždy fantastické podmínky. Jsme tu jako doma. Mike se trochu obával, do jakého studia půjde, měl asi představu, že je na Balkáně. Byl velmi překvapený a vychvaloval zvuk i nahrávku.
Název ještě nemám, protože to připravuje i s obalem kamarád, ak. mal. Jaroslav J. Alt. Základní sestava nese název Mind The Step: Pavel Jakub Ryba (baskytary), Mike Stern (kytary), Mikuláš Nop (bicí) a Petr Venkrbec (saxofon). Jako hosté se objeví například Emil Viklický na piano, Jiří Kollman na perkuse, Sarka Dvořák na housle a Petr Valášek na sax a basklarinet.
Proč Mike Stern? Máš ho rád?
Před rokem jsem se po desce s Jozefem Skrzekem rozhodl natočit desku, na níž by byla se mnou nějaká světová hvězda. Mám rád Jaco Pastoria. Ovlivnil snad skoro každého basistu na světě, a je i mým vzorem, proto jsem si usmyslel nahrávat s někým, kdo se s ním nejen osobně znal, ale i s ním hrál. Měl jsem v plánu oslovit někoho z americké první ligy.
Náhoda tomu chtěla, že jsem na svém turné v Americe měl volný den, a tak jsem v New Yorku zašel na koncert Mika Sterna. Seznámili jsme se a už tam jsme se dohodli na možné spolupráci. Mika si moc vážím a myslím, že pro náš projekt je on tím úplně nejlepším. Nejenže s Jacem hrál, byl i jeho kamarád. Pastorius u něho a jeho ženy nějaký čas žil a prožili si spolu i období plného alkoholu a koksu. Perličkou je, že Jaco už skoro hotového Mika sám vypůjčeným autem odvezl do léčebny na odvykaní od drog, a vlastně mu tím zachránil život.
Myslíš, že to, co nahrál, je opravdu hodně výjimečné, a tady není nikdo, kdo by to dokázal? Čím se liší od českých jazzmanů?
Co Mike nahrál, je absolutně fantastické. Má svůj osobitý styl, který je nenapodobitelný, a každý hudebník, jenž se o věc zajímá, ho po prvních tónech pozná. Nejde o to, jestli by to u nás někdo dokázal takhle zahrát, ale o to, že přijel člověk, který toho má v absolutní světové špičce odehráno maximum, má svůj styl, narodil se v Americe, měl možnost ve správnou dobu potkat takové lidi jako Jaco Pastorius, Billy Cobham, Miles Davis... A na otázku, jestli by to u nás někdo dokázal zahrát, je odpověď jednoduchá. Nikdo jiný na světě nezahraje jako Mike Stern.
Jak se vám s ním spolupracovalo?
Spolupráce byla výborná. Přijel profík, jemuž se nemuselo zbytečně nic vysvětlovat, a po kávě s mlíkem se pustil do práce. Byla s ním sranda. Smál se, jak jsme mu omylem napsali některé melodie v basovém klíči. Koukal jak puk. Řekl nám, že si myslel, že on píše noty nejhůř na světě, ale když viděl náš fantastický zápis, tak se mu zvedlo sebevědomí.
Jak jste se na něj připravili? Měli jste jasno, jak by to mělo vypadat? Dali jste mu pevnou formu, nebo jste to nechali vyloženě na něm?
Připravili jsme se důkladně. Ráno jsme se vykoupali, vyčistili zuby a připravili na jeho přivítání chleba se solí. Zopakovali jsme si všechna anglická slovíčka: Hi, how are you, great...
Na celém tomto projektu jsme dělali dva - já a Petr Venkrbec. Nahrávali jsme vlastní skladby. Vše jsme s Petrem připravili, napsali noty a udělali demo nahrávku, kterou jsme poslali spolu s notami Mikemu domů do NYC, a nejasnosti jsme řešili přímo s Mikem po telefonu.
Nahráli jsme skladby, jež mají jasnou a pevnou formu. Na našem CD na vlastní žádost Mike vystupuje jako člen naší kapely, a také jako člen i sloužil. Nahrál a zdvojil melodie, natočil doprovody pod naše sóla a samozřejmě nahrál i svá sóla.
Plánujete na další desku zase nějakou jinou hvězdu?
Na další desku zatím sám nemám pomyšlení, protože nyní jsme v plné práci na této současné. Musí dopadnout lépe než skvěle. S naší produkcí máme velké plány, takže se ještě pravděpodobně někdo další ukáže i na tomto CD. Chceme přitáhnout další světové hráče a plánujeme i společné koncerty. Mám v tom velikou podporu i od německé firmy Warwick, která je mým mateřským podnikem. Váží si mé práce a mám od továrny maximální podporu.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů.
Kytara: Yamaha Mike Stern Signature Model
Nástroj, na který točil ve studiu, byl, řekněme, stařičký prototyp dnes vyráběného signovaného modelu. Jasanový korpus tvarově vycházející z telecastera (u Yamahy model Pacific) je sešroubován s javorovým krkem, což je originál s Fendera Broadcastera někdy z padesátých let. Kytara je osazena u krku humbackerem Seymour Duncan a singlem Bill Lawrence u kobylky. Dnešní vyráběný model má Seymour Duncan '59 u krku a Tele Hot Rail u kobylky.
Efekty: rack Yamaha SPX-90 a krabičky CH-1 Super Chorus, OC-2 Octaver (2x) DD-3 Digitalní Delay, DS-1 Distortion, PSM-5 Power Supply & Master Switch
Aparát na koncertě: Přes Yamahu SPX-90 do sterea zapojené kombo Yamaha G-100 nebo Fender Twin (v Praze) a hlavu Pearce GR-1
