Norského umělce, který si říká Ihsahn, si řada fanoušků spojí primárně s blackmetalovou ikonou Emperor. Avšak Vegard Sverre Tveitan, jak zní je ho pravé jméno, se více než dekádu věnuje primárně plodné sólové dráze. V ní sice zůstává věrný svým temným kořenům, ale s neutuchající odvahou neustále rozšiřuje svou zvukovou a žánrovou paletu.
Za své experimenty s elektronikou a rozličnými nástroji si občas vyslechne nějakou kritiku, ale to je do jisté míry podstata avantgardního metalu. V našem rozsáhlém povídání, které vznikalo ve dvou fázích, jsme se kromě nové desky Ámr zaměřili i na jeho sbírku nástrojů, postup při skládání, soukromý život a jeho celoživotní lásku k Iron Maiden.
Rád bych ti pogratuloval k výborné práci na novém album Ámr. Je obdivuhodné, jak rychle chrlíš nová, a přesto vynikající alba. Popiš nám, prosím, tvůj poslední půlrok. Přijde mi totiž, že jsme se o albu Arktis bavili před pár měsíci.
To je od tebe velice milé. Děkuji. Snažím se, jak můžu. (smích) Nové album mám hotové už nějakou dobu. Master byl hotov už kolem třetího ledna. Stává se celkem užitečným zvykem vydávat album každé dva roky. V porovnání s jinými kapelami moc často nevystupuji. Není divu, že si ostatní dávají načas a dopřejí si i pauzu po rozsáhlém turné.
Když si vezmu tvá poslední tři alba Das Seelenbrechen, Arktis a Ámr, mám pocit, že nejnovější dvě jsou si náturou dosti blízké, jako příbuzní . Prvně jmenované však dodnes zůstává mým nejoblíbenějším v rámci tvé diskografie, přestože jsi jej mnohdy popsal jako neobvyklý experiment. Dokonce jsem měl z jiných rozhovorů pocit, že jej bereš jako méně povedené dítko. Jak bys je ty porovnal?
Das Seelenbrechen byla unikátní příležitost ventilovat své pocity zcela odlišným způsobem. Mnoho let jsem fungoval dosti strukturovaným způsobem a skládal možná až příliš organizovaně. Proto jsem si řekl, že si u páté desky dopřeji překopat své zvyklosti a postavit před sebe novou výzvu. Objevil jsem zcela nový pocit a tím byla záměrná ztráta kontroly. Výsledek podle toho vypadal. Když jsem však o nějakou dobu později psal Arktis, přál jsem si naprostý opak. Ponořil jsem se do pevných struktur poprocku. Hodně tomu pomohla i láska k ikonám typu Iron Maiden, Judas Priest nebo Kiss, kteří devadesát pět procent svých skladeb napsali tímto stylem. Když pak vezmu Ámr, je to, jak říkáš, blízká rodinná známá. Té nastavené formule se držím i tentokrát. Mým cílem bylo, abych vytvořil desku, kde budou všechny skladby nějakým způsobem propojené, ale zároveň dokážou vyniknout samostatně. Stejně tak chci rozšířit hranice, ve kterých budu tu formuli autorsky aplikovat. Na druhou stranu mám k tomu k dispozici jiné nástroje, náladu a nápady.
Odvahou k upřímnosti
Rád bych začal s tvou melodickou stránkou. Jaké jsou například tvé celoživotní slabůstky v rámci inteligentního popu?
Už od dětství je pro mě velkou inspirací norská kapela A-ha. Umí složit nádherné melodie, ale zároveň dokážou být, když na to přijde, velmi dramatičtí. Věř tomu nebo ne, ale odkazy na tuto kapelu jsou i na desce Emperor Anthems to the Welkin at Dusk z roku 1997. Každopádně největší množství inspirace jsem v dětství pobral spíš v rámci rockovějších kapel typu Iron Maiden, ať už v rámci melodií nebo aranžmá.
Setkal ses v průběhu několika posledních let i s nějakými vysloveně negativními reakcemi na své experimenty s přístupnějšími melodiemi? Osobně dokonce vyhledávám boční projekty, kde osvědčený autor nebo autorka dají naprostou volnost své kreativitě v jakékoliv formě.
Dávno jsem vzdal snahu, přesněji jsem se o to nikdy nepokoušel, zavděčit se svým posluchačům. Důvodů je hned několik. Fanouškovi například trvá nějakou dobu, než si k novým skladbám vybuduje vztah, zatímco muzikant je starými skladbami už celkem otrávený. Jistě, jsem si plně vědom toho, že má existence závisí na mých fanoušcích, a maximálně si vážím toho, že kupují má alba a chodí na koncerty. Na druhou stranu se domnívám, že fanoušci tohoto undergroundového žánru oceňují upřímnost, integritu a zavrhují snahu se vypiplat k mainstreamu. Kašlat na všechno a dělat si vše po svém je jistě dosti sobecké, ale jen tak můžu vydat ten nejupřímnější materiál. Jsem moc rád, že pro mne mají fanoušci často slova chvály, ale hlavně mi dávají důvěru. Jsem na trhu už nějaký ten pátek a je očividné, že jsem se neuzavřel v jednom žánru. Mám pocit, že lidé chtějí, abych příště přišel s něčím zcela odlišným, a očekávají to. Může se taky stát, že si fanoušek k nějakému albu nenajde cestu, ale zároveň věří, že se to příště změní. Když o tomhle s někým mluvím, rád používám příklad alba OK Computer od Radiohead. S tímto albem se jim dostalo obrovského úspěchu, přestože je to jedno z nejprestižnějších indie rockových alb všech dob. Působí skoro až elitářsky. A jaká byla reakce kapely na takovýto úspěch? Kompletně všechno překopali a vrhli se na elektroniku. Přesto to stále znělo jako Radiohead. To je pro mě fascinující a velice inspirativní. Pro mě je totiž ideál umělec někdo jako David Bowie nebo Prince. Oba jsou úžasní a zcela nekompromisní. Dokázali se umělecky vydat na ty nejroztodivnější cesty, a přitom byl jejich rukopis čitelný. Přesně o to se pokouším, aniž bych se k těmto ikonám odvážil přirovnávat. (smích)
Kašlat na všechno a dělat si vše po svém je jistě dosti sobecké, ale jen tak můžu vydat ten nejupřímnější materiál.
Volitelná lidskost
Rád bych se nyní posunul k tvé temnější stránce, která sice už nemá tolik prostoru jako dříve, ale stále to máš v sobě. Například Tacit 2 z alba Das Seelenbrechen je bez debat ta nejtemnější skladba, jakou jsem kdy v životě slyšel. Podobný extrém jsi nám letos nedodal, ale mnohé skladby k tomu nemají daleko. Jistě k tomu přispěla i nedávná koncertní aktivita s Emperor, ale prosím o bližší upřesnění, jak zůstáváš napojen na tu nejhlubší černotu ve svém srdci?
Dalo by se říct, že základem všeho je má temná stránka. Tu postupně rozvíjím a obohacuji dalšími příměsemi. Bohužel si to sám moc neusnadňuji, když do tiskové zprávy napíšu hlášku typu: „Vždy se snažím napsat to nejbrutálnější album všech dob.“ (smích) Lidé, kteří mě znají, to dokážou brát s nadhledem, ale někdo nezasvěcený to může pochopit blbě. Měl jsem proto raději říct, že se vždy snažím vytvořit to nejupřímnější a nejrealističtější album, jaké dovedu. Možná to zní trochu nabubřele, ale nikdy jsem neměl blízko k jednoduchým formám vyjádření. Miluji tento žánr, protože se v něm můžu ponořit do těch nejhlubších otázek naší existence. Nemusím ani být nijak zvlášť filozofický, ale stačí říct, že lehká komedie tě málokdy někam lidsky posune. Avšak drama, stres a emotivní umění tuto schopnost má. Tohle mě fascinuje a je přirozené, že se tak projevuji i ve své hudbě. Lidé si to mnohdy vykládají jako výsledek deprese a přehnané negativity, ale já to spíš vnímám jako spojení se základem existence a lidskostí. Něco jednoduše nelze vyjádřit slovy a hudba má schopnost tu komunikační mezeru mezi lidmi vyplnit, když nám ta správná slova chybí.
Pokud by ti to nevadilo, rád bych u tohoto tématu zůstal a lépe pochopil myšlenku této desky. Poslouchal jsem ji totiž nejčastěji, když jsem vyrazil mimo rušné město do přírody a rád se škrábal do vysokých kopců, zatímco mi novinka hrála v uších. Dařilo se mi hodně věcí si v hlavě uspořádat v rámci osobních cílů a čerpat ze všech zákoutí samoty. Jaké myšlenky ses pokoušel na posluchače přenést?
Tvé myšlenkové pochody jsou mi dost blízké, ale vždy se snažím, aby si každý našel tu svou interpretaci. Dalo by se říct, že Arktis byla v tomto smyslu nejpozitivnější deskou, jakou jsem kdy vydal. Na novince jsem se ten okruh emocí a zdrojů snažil dále rozšiřovat. Vezmi si třeba skladbu Lend Me the Eyes of the Millenia, kde se dívám na aktuální situaci ve světě z pohledu nějaké vyšší bytosti. Často se stává, že naši minulost, třeba dvě světové války, dnes ve společnosti vnímáme jako něco abstraktního. Mě osobně velmi baví nad těmito událostmi uvažovat právě s tím časovým odstupem. Můžeme se totiž mnohému přiučit nebo se mnohého vyvarovat. Těžko se to vysvětluje, ale já jsem doslova fascinován vnímáním události nebo lidí, pokud bychom zastavili čas nebo ho roztáhli. Jednoduše je vytrhnout z jejich běžného řádu a sledovat, jak by se to dále vyvíjelo. Dává ti to smysl?
Z toho, co říkáš, se mi hlavně vybavuje střet generací a hodnot. To, co bylo klíčové pro jednu generaci během extrémních situací, je odlišné od toho, co je důležité pro dnešní konzumní společnost, která má priority postavené jinak.
Představ si výjev, kdy někdo ve válce přijde o kamaráda, který je zmasakrován. Je to něco strašného ale zároveň intenzivního. Je totiž velice reálné, že ta bitva na někoho z účastníků zapůsobila tak silně, že jí byl, na základě své zkušenosti, schopen nakreslit. Najednou tu z neštěstí vznikl prvek krásy. Stejně tak nezpochybňuji, že ukřižování je velice hrůzný způsob mučení. Avšak pro mnohé lidí je ten výjev ta nejkrásnější věc na světě. V mnoha svých textech navíc zmiňuji mramorové sochy. Všichni jsme jistě viděli početná umělecká díla, kde postavy zobrazují pocity zoufalství a beznaděje. Ale protože je ten pocit nehybný a uchovaný v kameni, je to dílo příkladem ohromné krásy. Doslova mě fascinuje, jak dokážou různé formy umění zcela měnit naše interpretace. Zcela jistě i proto, že se každý dokážeme ztotožnit s těmi pocity zoufalství. Největší výhodou umění je to, že jím můžeme ventilovat své pocity.
Vždy se snažím vytvořit to nejupřímnější a nejrealističtější album jaké dovedu
Víra v Arium
Již řadu let v rámci kytar spolupracuješ se značkou Aristides. Je to poměrně revoluční značka, a ne každému sedí unikátní složení materiálu. Jak se tvůj vztah s touto značkou prohlubuje a co jsi zajímavého na svých kytarách v poslední době objevil?
Získali si mě v podstatě okamžitě poté, co jsem vyzkoušel první kytaru, kterou mi poslali k testování. Byl jsem přirozeně, stejně jako většina ostatních, dosti skeptický ke kompozitům. Kytara bez dřeva je, slušně řečeno, neortodoxní. Na druhou stranu, kdokoliv je z mého okolí kdy vyzkoušel, byl spokojený. Dokonce bych se nebál říct, že jsou až neuvěřitelně přirozené. V životě jsem neměl v ruce něco, co by bylo tak vybalancované. Protože je to vyrobené jako syntetický produkt, je to velmi spolehlivé. Arium, ze které jsou ty kytary vyrobené, je patentovaná látka a má ve své podstatě konkurovat dřevu. V průběhu let jsem měl čest hrát na nástroje mnoha věhlasných značek z jejich speciálních dílen. Avšak nic se nemůže rovnat kytarám značky Aristides. Jedna věc je výkon a další je vzhled, kde si dokážou neskutečně vyhrát s finálním designem. Jsem moc rád, že mají cit jak pro retro, tak pro moderní koncepty. Pokud se vrátím k výkonu, tak je velmi užitečné, že mám nástroj, který se dokáže vypořádat s cestováním nebo změnami teplot a zní tak, že to na něm není poznat. K dnešnímu dni mám šest kytar značky Aristides a liší se pouze počtem strun nebo typem snímačů. Jednotlivě však každá zní v jakékoliv poloze výborně. Už tě vidím, jak jsi nadšený z toho, kolik toho budeš muset vypustit, ale rád bych ještě pochválil klientský servis. (smích) Jsou to nesmírně pohodoví a přátelští lidé. Byl jsem v jejich továrně už dvakrát a vždy to byla paráda. Jsou totiž dvě věci, které berou jako posvátné: kvalitu nástrojů a podpora klientů. Jsem jednou z hlavních postav, která tuto značku používá, a podmínkou, abych takto fungoval, je fakt, že bych si jejich nástroj okamžitě koupil, pokud by mě nesponzorovali.
Jsem rád za delší odpověď, protože jsme o této značce psali a vydali jsme i rozhovory s dalšími hráči. Proběhlo mezi tebou a dalšími uživateli nějaké vyměňování uživatelských tipů? Například s kluky s Leprous?
Když jsem tyto kytary objevil, bylo zcela přirozené, že jsem běžel za Torem a Øysteinem, dokud u kapely působil, jako malý kluk. S oběma jsem strávil dlouhé chvíle, kdy jsme Aristides porovnávali s mými dalšími kytarami. Avšak rád bych dodal, že mě s touto značkou seznámil Mark Holcomb z Periphery. Vše tak proběhlo skrz osobní doporučení, bez jakýchkoliv marketingových kampaní. Aristides si vybudovali celý okruh svých uživatelů a podporovatelů čistě díky kvalitě. Jistě, mě se to povídá, ale vysloveně si užívám, že mi posílají fotografie každého kroku, zatímco mi vyrábějí novou kytaru. Zároveň je krásně vědět, že pokud si někdo na druhém konci světa objedná můj model, dostane na chlup stejnou kytaru, jako mám já. A to nesmíme zapomínat, že každý nástroj je v podstatě unikát.
Ve tvé sbírce kytar mě zaujal i custom model legendárního jazzového kytaristy Pata Methenyho od značky Ibanez. Jaké další raritní kousky máš doma pro klidnější brnkání?
Je to možná trochu smutné, ale většina mých starších kytar je uložena hluboko ve skladu. Nicméně, pořád se pár nádherných kousků povaluje kolem. Kromě několika Ibanezů i nějaké Telecastery nebo akustiky. Nicméně, pro novou desku jsem spoléhal čistě na značku Aristides. Nebylo v tom moc plánování, jako spíš spontánní volba a respektování mého stylu práce ve studiu. Každopádně, nikde není řečeno, že příště nevytáhnu pár parťáků ze skladu. (smích) Nyní mám však zcela jasno. Na druhou stranu, zcela upřímně říkám, že i já jsem relativní nováček u Aristides a jsem si jist, že je zde stále ještě mnoho k objevování.
Jak zapadá spolupráce s Aristides do vztahů s dalšími partnery? Spolupráce s Blackstar v rámci zesilovačů jistě trvá, ale co třeba v rámci efektů?
Je to spolehlivý produkt, takže si rozumí i s dalšími značkami. Zároveň, každý, kdo měl s kytarami Aristides zkušenost, ti potvrdí, že znějí akusticky až neuvěřitelně hlasitě. Pokud jde o Blackstar, tak jsem stále věrný uživatel, ale pořád je potřeba zohledňovat mé potřeby na turné, jako je zvuk a výdrž. Tím, že nejčastěji na svá vystoupení létám, spoléhám na značku Kemper. Blackstar byli vždy schopni mě podpořit na lokálních vystoupeních, ale ne vždy mají v zásobě třeba hlavu, kterou bych zrovna potřeboval. Kemper je v tomhle praktičtější, protože je multifunkční. Jistě, je tu vždy boj mezi skutečností a simulací, ale na festivalu má člověk mnohdy jen půl hodiny, aby se připravil. V ideálním světě, kdy jsi Joe Bonamassa, si můžeš vzít všechny své zesilovače, a navrch máš v zásobě technika, který vše nastaví a přinese ti i tvé nejoblíbenější mikrofony. (smích) V tom případě bych se choval jinak, ale čistě z praktických důvodů se více hodí Kemper. Nemá sice nejlepší zvuk na světě, ale do toho festivalového chaosu není lepší řešení.
V ideálním světě, kdy jsi Joe Bonamassa, si můžeš vzít všechny své zesilovače, a navrch máš v zásobě technika, který vše nastaví a přinese ti i tvé nejoblíbenější mikrofony.
Přibliž nám, prosím, svou motivaci k přizvání Fredrika Åkessona z Opeth na novou desku. Poznal jsem jej před několika lety na festivalu Brutal Assault. Zprvu se může zdát jako velmi nepřístupný, ale nakonec se z něj vyklubal obrovský sympaťák. Počítám, že to můžeš jen potvrdit.
Rozhodně! Poznali jsme se na mém prakticky prvním vystoupení s projektem Ihsahn, protože jsme hráli v Oslu jakožto předkapela Opeth. Důvodem byl i fakt, že se s kapelníkem Mikaelem Åkerfeldtem známe spoustu let. Od té doby jsme se všichni mnohokrát potkali, včetně festivalu Brutal Assault, a rádi klábosíme o hudbě, vybavení a pivu. Každopádně klíčové setkání proběhlo loni na festivalu Loud Park v Japonsku, kde jsem vystupoval s Emperor. Fredrik mě znovu ohromil svou hrou a stále jej považuji za velkou inspiraci. Jsme celkem stejně staří, a proto máme oba své kytarové hrdiny ze sedmdesátých a osmdesátých let. Nicméně jeho výběr tónů a plynulost jeho instrumentální hry je ohromující. V Japonsku jsem se mu znovu svěřil, jak jeho hru obdivuji a že bych mu rád jednoho dne zavolal. Byl z toho nadšen, a spolupráce tak proběhla velice rychle, a navíc velmi příjemně. Poslal jsem mu pasáž, kde bych ocenil jeho sólo, a on vyrukoval s archivním Gibsonem SG a několika unikátními pedály. Stejně jako mnoho z nás už má vlastní studio a mohl mi tak své představy snadno poslat. Jedinou nevýhodou tak byl fakt, že svým talentem zcela ztrapnil mé výkony. Každopádně, s tímto rizikem jsem do toho šel. (smích)
Na festivalu Brutal Assault jsi hrál už mnohokrát, ať už to bylo s členy Leprous nebo s Emperor. Jaké máš vzpomínky?
Jsem opravdu nadšený z celého toho „hradního“ prostředí. Moc rád také vzpomínám na místní tým, který je velmi přátelský. Jsou tak kouzelně při zemi, a proto mám mnoho důvodů se k vám vracet.
Iron Maiden nejsou nikdy ztrátou času
Nakonec bych se rád vrátil na začátek, kde jsi několikrát zmínil své milované Iron Maiden. Zajímalo by mě, kterou z jejich desek máš nejradši.
Seventh Son of a Seventh Son! Je to album, které jsem od Iron Maiden slyšel asi nejvícekrát. Když jsem začínal, neexistoval YouTube nebo něco podobného, a proto vše, co jsem se naučil o hraní na kytaru, vzešlo z přehrávání skladeb z této desky. Stejně tak nezapomenu, když jsem je pátého října roku 1988 viděl naživo. Od té chvíle nebyl plán B, čím bych se chtěl živit. V poslední době jsem dělal i mnoho rozhovorů na oslavu třicátého výročí vydání této desky.
Má pro tebe takovou pozici kvůli svému zvuku, nebo nějaké specifické skladbě? Iron Maiden uměli vždy vytvořit unikátní velkolepé skladby typu The Rime of the Ancient Mariner nebo Alexander the Great a stejně tak si dokázali v té době pohrát s produkcí, což dokazuje třeba album Somewhere in Time.
Jsou opravdu výjimečnou kapelou a je pravda, že osmdesátá léta byla z jejich pohledu opravdu jedinečnou érou. Somewhere in Time má opravdu nezaměnitelnou produkci, a dokonce bych se nebál říct, že je to album Adriana Smithe. Styl, jakým se vokálně prosadil do skladby Wasted Years, a hlavně podání melodií jsou jedinečné. I díky němu zní to album tak futuristicky a specificky. Dalším příkladem je album Powerslave s titulní skladbou a celkovým egyptským nádechem. Atmosféra alba vyznívá jako by všechny skladby vystihovaly přebal. Přesně tento pocit mám i u Seventh Son of a Seventh Son. Rád je vychvaluji, ale tehdy si užili i dost kritiky. Tehdy mi přišlo použití kláves naprosto přirozené, ale schytali za to z mnoha stran hodně špíny. Pro mě to však byl důvod, proč to album znělo tak úžasně masivně. Tato dimenze byla jednoduše klíčová a stejně to vnímám i ve své hudbě. Řídím se čistě tím, co album potřebuje. Proto se na mých deskách posluchači setkávají se širším spektrem skladeb, od kratších balad po epické kompozice. Struktura desek Iron Maiden je pro mě nesmrtelné vodítko pro mou hudební kariéru.
