S rozmáhajícími se softwarovými sekvencery se zvyšuje také potřeba použití hardwarových ovladačů těchto sekvencerů.
Proč hardwarový kontrolér
Jedním ze základních dotazů je, proč vůbec používat hardwarový ovladač, když už pracujeme se softwarovým sekvencerem na počítači a vše je virtuální. Nic naplat, pro mnohé je hardwarový způsob ovládání přirozenější. Raději se dotknou ovladače hlasitosti a nastaví jeho hodnotu, než klikat myší a pohybovat virtuálním ovladačem nebo dokonce zapisovat přesnou číselnou hodnotu (i když i to má v některých případech své opodstatnění a pevné místo). Hardwarový ovladač je ještě lépe použitelný a přirozenější v případě automatizace dat, kdy se mění hodnoty parametru v průběhu skladby. Myší nakreslené automatizační křivky mohou znít poněkud kostrbatě a nebo naopak zbytečně strojově (zejména v případě, kdy zvolíme lineární změnu parametru; ale ani například naprosto pravidelná sinusová změna není moc přirozená). Navíc hardwarové ovladače mají své šavle a další ovladače vždy na jednom pevném místě, takže po nich lze sáhnout i „poslepu“. Důležitým faktorem je i to, že pomocí ovladače lze řídit větší počet parametrů současně (záleží na ovladači a kapacitě jednotlivce, kolik toho zvládne), což myší nelze.
Motory
Pokud už se pro nějaký ovladač rozhodneme, každého bude asi zajímat, zda má motorizované ovladače. Osobně si dnes již vůbec nedokážu práci bez motorizovaných a dotykově citlivých ovladačů představit. Argumenty pro motorizované ovladače jsou velice pádné. Pokud opravdu chceme sekvencer pomocí ovladače řídit, a tedy například i míchat, nestačí pouze vysílat hodnotu z ovladače do softwaru, ale je nutné mít zpětnou vazbu na ovladači, na jaké hodnotě momentálně virtuální ovladač je. Proč? Většinou se nám nepodaří nakreslit pomocí ovladače potřebnou křivku do záznamu na první pokus. Naopak je lepší si nejdříve automatizační křivku vyzkoušet nanečisto (třeba i několikrát) a teprve potom ji zaznamenat. Pokud ovladač není motorizovaný, vyzkoušíme si bez záznamu automatizační křivku poprvé, ale fyzický ovladač zůstane v poloze, ve které jsme jej pustili, i když v sekvenceru přeskočíme na místo, kde má automatizační křivka začínat a kde měla s největší pravděpodobností hodnotu jinou. Pokud nemáme motorizované ovladače, musíme manuálně tuto hodnotu na fyzickém ovladači najít a nastavit (což není vůbec jednoduché a už vůbec ne pohodlné) a případně vyzkoušet znovu automatizační křivku nebo ji již zaznamenat. Poté ale zůstane fyzický ovladač opět v pozici poslední hodnoty. V podstatě naprosto nemožné je bez motorizovaných ovladačů opravovat pouze část křivky. Pokud už má totiž křivka nějaký průběh a my ji chceme upravit v průběhu, musíme mít na fyzickém ovladači nastaven stávající pohyb až k místu, odkud chceme opravovat, abychom měli jistotu, že se hodnota nezmění skokem. Ačkoliv lze tyto nedostatky obejít díky různým režimům automatizace v softwarech, motorizované ovladače jsou jednoznačně pohodlnější a přirozenější.
S motory souvisí i další vlastnost mnohých ovladačů, jíž je dotyk ovladače. V podstatě s výše nastíněným použitím motorizovaných ovladačů velice úzce souvisí. Bez dotykových ovladačů v podstatě není absolutně možné měnit nakreslenou křivku. S ovladači citlivými na dotyk se ovladač pohybuje stejně se zadanou automatizační křivkou až do okamžiku, kdy se ovladače dotkneme. Od toho okamžiku pak ovladač reaguje na náš nový pohyb. Pokud ale ovladač nemá dotykovou citlivost, nezjistí, že jsme se ho dotkli, a pokouší se pokračovat ve své dráze, která je zaznamenána. Ve výsledku bychom se tedy s ovladačem přetahovali, což pochopitelně nemůžeme nikdy vyhrát. U motorizovaných ovladačů je tedy citlivost na dotyk naprostou nutností, jinak v podstatě ztrácí motorizované ovladače význam.
Kolik ovladačů a jaké
Mezi zásadní rozhodnutí v případě výběru ovladače pro softwarový sekvencer patří také to, jaké ovladače a kolik jich bude hardware vlastně nabízet. Upřímně řečeno, výběr není až tak rozmanitý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Většina hardwarových ovladačů nabízí alespoň jeden fader, tedy ovladač hlasitosti. Zejména u něj je důležité, aby byl motorizovaný a dotykově citlivý. Fadery se vyrábějí v několika různých standardizovaných délkách. Přeskočím-li ty opravdu kratičké, které se používají spíše u hardwarových DAW, nejčastěji se setkáváme s délkami šedesát a sto milimetrů. Je pravdou, že čím je ovladač delší, tím lépe? Kromě jednoho jediného, velmi speciálního a ojedinělého případu, je lepší upřednostňovat stovkové ovladače před šedesátimilimetrovými. Ten jeden speciální případ nastane, pokud je vám pohodlnější a preferujete mít opřenou ruku o desku ovladače a dosáhnout přitom všude. Je ale zřejmé, že kratší ovladač má výrazně nižší citlivost než delší. Křivky zaznamenané se stomilimetrovým faderem bývají přesnější, jemnější a přirozenější.
Dalším ovladačem bývá obvykle otočný ovladač. Pomocí něj je obvykle možné ovládat parametr Pan, tedy umístění zdroje zvuku ve stereu. Kromě této funkce mívají obvykle další pevně přiřazené nebo volitelné funkce, jako jsou nastavení frekvence ekvalizéru, šířku pásma nebo další parametry plug-inů. Tyto ovladače obvykle nebývají přímo motorizovány ve smyslu, že by se ovladač fyzicky pohyboval. Pokud ale ovladače chtějí tuto vlastnost přece jenom poskytnout, používají se obvykle LED diody v podobě prstence okolo otočného ovladače, které zobrazují aktuálně zvolenou hodnotu daného parametru, a nebo se hodnota zobrazuje na displeji. Díky tomu je možné se k ovladači chovat v podstatě naprosto stejně, jako kdyby byl motorizovaný - tedy měnit jeho hodnotu i v průběhu běžící křivky atd. Tyto ovladače mají výrazně rozdílnější ergonomii než fadery. Není od věci si různé ovladače vyzkoušet, nemůže jeden ovladač sednout všem. Některé ovladače jsou velice úzké a hladké, ale mezi nimi může být poměrně hodně místa, aby se daly dobře uchytit. Jiné ovladače mohou být širší, a lépe tak padnou do ruky, ale zase vedle sebe nemusí mít tolik místa. Toto většinou není u faderů potřeba řešit, protože se k nim ruka pokládá shora, a tak si sama sobě v případě potřeby manipulace s dalšími ovladači nepřekáží. Ale i tak jsou fadery z různých materiálů, jsou různě tvarovány, mají různé povrchy nebo i odpor proti pohybu. Takže rozhodně zkoušet, zkoušet, zkoušet.
Obvyklými ovladači jsou také různá tlačítka. Ta mohou ovládat různé parametry počínaje tlačítky Solo/Mute/Automation-Write/Automation-Read/Arm Rec atd. přes Transport tlačítka pro pohyb v sekvenceru (Play, Stop, FW, BW, Record, Cycle, Jump to Start, Jump to End, Next Marker atd.) až po speciální funkce konkrétního sekvenceru (kvantizace, Save, Undo, Redo, zobrazení konkrétního okna - s plug-inem, okno transpozice, mixer atd. -, Zoom In, Zoom Out aj.) nebo i konkrétních plug-inů.
A nyní se již dostáváme ke konkrétním počtům. Kolik čeho? Odpověď je velice individuální. Záleží nejen na způsobu práce (ať již stávající a nebo obecně preferované) jednotlivce, ale také na hudebním stylu, a v závislosti na tom na počtu používaných stop (alespoň v řádech - 5; 10; 20; 30; 60?), množství používaných plug-inů atd.
Na první pohled se různá zařízení liší počtem faderů, s nímž obvykle koresponduje i počet otočných ovladačů pro stereopozici. Nejnižší počet bývá jeden fader a i tato konfigurace je ve studiu dobře použitelná (na živé hraní už je to horší). V tomto případě fader ovládá/přijímá hodnotu aktuálně zvolené stopy. Tím více se vyplatí, pokud je ovladač motorizovaný. Jedním ovladačem lze tedy nastavovat automatizační křivku hlasitosti všech stop, pochopitelně postupně. Ale upřímně řečeno, jak často potřebujeme ve studiu kreslit automatizační křivky většího počtu stop současně? Je třeba zvážit, zda jsme schopní se na takovou činnost opravdu plně soustředit. Osobně raději kreslím nejdříve jednu křivku, na kterou se pořádně soustředím, a teprve když jsem s křivkou spokojen, kreslím další křivku. Mít všech deset prstů na deseti faderech je dle mého názoru pro studiovou práci zbytečně náročné, ačkoliv to zase může ušetřit čas. Nicméně větší počet faderů prozrazuje hned při prvním pohledu na ovladač vztahy hlasitostí mezi jednotlivými stopami. Větší počet ovladačů má také tu výhodu, že v případě zaznamenávání automatizačních křivek na jednotlivých stopách není nutné vracet se k počítači, zvolit další stopu pro záznam a vracet se zpět k ovladači, což může rušit naše soustředění. Nicméně DAW ovladače s jedním faderem obvykle umožňují přepínání mezi stopami přímo z ovladače samotného. Zůstaňme ale už u ovladačů s větším počtem faderů. Další vyšší počet faderů bývá obvykle osm (verze se čtyřmi ovladači je zatím spíše výjimkou). Často je možné připojit více ovladačů nebo jeden rozšiřovat o další moduly s dalšími fadery nebo ovladači. Tyto rozšiřující moduly obvykle nabízejí dalších osm faderů. Další možnosti jsou tedy 16, 24, 32... faderů. Existují ale i ovladače, které již primárně mají dvacet čtyři faderů (plus jeden Master Fader). Proti velkému počtu faderů mluví větší nároky na fyzický prostor, který ve studiu zaberou. Pro opak hovoří pohodlnost ovládání, možnost rychlého přeskakování z jedné stopy na jinou, v případě menšího počtu stop možnost ovládání libovolné stopy projektu okamžitě. Nejrozšířenějšími ale zůstávají ovladače s osmi fadery, případně s možností rozšíření.
Jak již bylo naznačeno, počet otočných ovladačů obvykle úzce souvisí s počtem faderů. Nemusí to ale platit vždy. Na ovladači mohou být další otočné ovladače, které nejsou přímo nad fadery a pomocí kterých lze ovládat další parametry. U ovladačů s jedním faderem, je větší počet otočných ovladačů téměř pravidlem. Některé firmy nabízejí rozšiřující moduly, které obsahují pouze otočné ovladače.
Počet tlačítek bývá velice rozdílný. Obvykle bývá k dispozici šestice tlačítek pro pohyb v sekvenceru FW, BW, Play, Stop, Rec a Cycle, ale na mnohých zařízeních je spousta dalších funkčních tlačítek, která jsou buď pevně přiřazená a nebo je možné jejich funkci programovat. Pokud se dají tlačítka programovat, mají i přesto od výrobce přiřazenou nějakou funkci (často pro každý sekvencer jinou, specifickou). Vyplatí se ale zamyslet se nad svým způsobem práce a přeprogramovat si nejčastěji používané klávesové zkratky na tato tlačítka. Pokud je ovladač opravdu šikovný, dokáže tlačítkům přiřadit opravdu cokoliv. Často se setkáváme i s tlačítkem Shift, po jehož stisknutí se mění funkce ostatních tlačítek, čímž se snižuje počet potřebných fyzických ovladačů (a tedy zvyšuje přehlednost a komfort ovládání a naopak snižují nároky na prostor).
Jog Dial je ovladač v podobě většího kolečka a jamkou na prst. Tento ovladač se obvykle používá pro pohyb v sekvenceru vpřed a vzad. Díky kolečku je možné snadno volit různou rychlost pohybu od nejpomalejší po jednotlivých vzorcích (nebo snímcích nebo jiné nastavené nejmenší hodnotě, což se dobře hodí v případě, kdy potřebujeme najít přesné místo střihu) až po velice rychlý. Podle mého názoru se jedná o nejintuitivnější, nejrychlejší a zároveň nejpřesnější ovladač pro pohyb v sekvenceru. Ovladač bývá také občas s pomocí tlačítka Shift využíván pro Zoom.
Displeje
Sofistikovanější zařízení nabízí uživateli displej nad všemi fadery a otočnými ovladači. Tyto displeje se sice mohou na první pohled zdát postradatelné, ale opak je pravdou. Pokud už sedíme u vícestopého ovladače jako u běžného mixážního pultu, potřebujeme nutně vědět, na jaké šavli máme jakou stopu. Bez displeje je nutné si tuto informaci po celou dobu pamatovat, což nemusí být vůbec jednoduché, zejména pokud máme ovladač pouze s osmi fadery a v projektu třeba třicet stop. Faderu 1 jsou pak přiřazené stopy 1; 9; 17 a 25 a analogicky jsou i ostatním šavlím přiřazené další stopy. To už může být pro zapamatování docela komplikované, nemluvě o tom, že je lepší se soustředit na zvukařskou práci než přemýšlet o tom, na jaké šavli co máme. Samozřejmě mohou pomoci i polepky, ale při přehození stop by bylo potřeba polepky přepsat, nemluvě o tom, že je možné posouvat jednotlivé fadery i po samotných kanálech, takže fader 1 může ovládat výstupní hlasitost kanálu 2 nebo 3; 4 atd. Pak jsou polepky naprosto zbytečné. Firma Tascam poskytuje jednoduchou utilitu, která na monitoru nebo LCD počítače zobrazuje názvy jednotlivých stop, které jsou jednotlivým šavlím přiřazeny. Ale ani to nepatří k nejpohodlnějším způsobům - buď stále musíme měnit polohu očí a koukat se z ovladače na monitor a zase zpět a nebo se stejně pokoušíme si stopy zapamatovat.
Ovladače s displejem jsou tedy ideálním řešením. Nad každým faderem se obvykle zobrazuje název dané stopy v sekvenceru (pokud to rozlišení displeje nedovolí, zobrazuje se třeba prvních osm písmen názvu). Pokud faderem pohybujeme, zobrazuje se aktuálně nastavená hodnota stejně, jako se tato hodnota může zobrazovat při řízení faderu ze sekvenceru. Nad řádkem pro fader bývá druhý řádek, který zobrazuje informace otočného ovladače. Kromě jeho aktuální hodnoty může zobrazovat, na jaký parametr je otočný ovladač aktuálně namapován - stereopozice, f-EQ, Q-EQ atd.
V horším případě bývá na DAW ovladači alespoň jeden společný displej zobrazující všechny potřebné hodnoty na jednom místě. Je to lepší varianta než v případě bez displeje, ale přímé spojení displej-fader je mnohem intuitivnější.
Mnohé sekvencery nabízejí možnost přehození funkce faderu a otočného ovladače nad ním tak, že je poté faderem ovládané umístění ve stereu dané stopy (případně jiný parametr, dříve přiřazený otočnému ovladači) a otočným ovladačem se nastavuje výstupní hlasitost. To má smysl v případě, kdy potřebujeme se stereopozicí (nebo jiným přiřazeným parametrem) pracovat velice precizně a otočný ovladač není pro tak jemnou práci dostatečně citlivý. Funkce se nazývá Flip.
Tlačítka a případné ostatní otočné ovladače vlastní displeje nemají. Pokud jsou informace o dalších ovladačích někde zobrazována, bývá to na společném displeji pro další ovladače. Některá tlačítka (například Rec, Play, Solo, Mute, Arm Rec) u sebe mívají LED diody pro zobrazení aktuální hodnoty zapnuto/vypnuto, což bohatě stačí (obvykle bývají podsvícená přímo samotná tlačítka). Naopak, bez těchto kontrolních LED diod bývá práce opět komplikovanější.
Ergonomie
K pohodlnému ovládání softwarového sekvenceru hardwarovým ovladačem přispívá řada již zmíněných vlastností, jako jsou například displeje, délka faderu, rozestup mezi otočnými ovladači, podsvícení tlačítek nebo kontrolní diody, patří sem pochopitelně také velikost jednotlivých ovladačů, ať již faderů, encoderů a nebo tlačítek, ale i jejich konkrétní tvar, použitý materiál, povrch, hloubka stisku tlačítka, cvaknutí tlačítka nebo obecně hlučnost ovladače (zejména motorů), aretace, odpor ovladače, plochy pro odkládání nebo opření ruky, případné osvětlení, barva a svítivost jednotlivých LED diod a displejů, výška samotného ovladače atd.
To vše může pohodlí práce s ovladačem ovlivnit. Z tohoto důvodu se rozhodně vyplatí osobně ovladač vyzkoušet, jak konkrétně nám padne do ruky - každý jsme jiný, preferujeme jiné materiály, máme jinak velké prsty, ruce... Rozhodně je důležité ergonomii nepodceňovat!
Různý přístup softwaru
Všechny profesionální sekvencery umí pracovat s ovladači Mackie. Ano, tato firma v podstatě nastavila standard pro ovládání softwarových sekvencerů externím hardwarovým zařízením. Kromě „velkých“” Mackie byly časem definovány i menší verze Mackie HUI (Human User Interface) a Mackie Baby HUI. Tyto menší verze mívají obvykle menší počet ovladačů, a tedy i ovládaných funkcí. Standardy Mackie jasně říkají, jaký konkrétní příkaz musí být vyslán pro ovládání konkrétního parametru. Proto se u mnohých ovladačů i jiných firem dá najít informace Mackie kompatibilní. V takovém případě máme téměř stoprocentní jistotu, že ovladač bude s naším sekvencerem rozumně spolupracovat (musí být pochopitelně Mackie kompatibilní také sekvencer). Standard Mackie vysílá klasické MIDI události. Například pro vysílání hodnoty faderů je použit Pitch Bend, a to tak, že pro první stopu se vysílá Pitch Bend na MIDI kanále 1, pro druhou stopu na MIDI kanále 2 atd. Různým tlačítkům jsou obvykle přiřazené události MIDI Note On, otočným ovladačům zase kontinuální MIDI kontroléry. V podstatě lze tedy Macike kompatibilní ovladač vytvořit z libovolného MIDI ovladače. Stačí pouze znát konkrétní MIDI povely, což není obtížné najít.
Postupem času si ale firmy programující softwarové sekvencery vytvořily i své vlastní standardy, které byly postupně implementovány do fyzických ovladačů. Obvykle se tedy vyplatí před prvním spuštěním ovladače nastavit režim, ve kterém bude pracovat, respektive sekvencer, se kterým budeme ovladač používat. Na základě tohoto nastavení bude nadále ovladač vysílat různá data tak, aby byla optimální pro daný sekvencer. V případě, že používáme více sekvencerů, je pak nutné nastavení ovladače podle aktuálního sekvenceru měnit, jinak by „zlobil“. Změna nastavení se obvykle provádí tak, že se ovladač vypne, stiskne se příslušná kombinace tlačítek na ovladači (obvykle minimálně dvě až tři tlačítka, tato kombinace musí být uvedena v manuálu), a ovladač se při této stisknuté kombinaci tlačítek zapne.
Je logické, že fadery budou vždy řídit výstupní hlasitost jednotlivých stop (pokud nebude aktivní funkce Flip). Ale ostatní ovladače (zejména tlačítka) se již mohou lišit podle různé filozofie a různého způsobu ovládání jednotlivých sekvencerů. Zatímco stisknutím tlačítka A se může v sekvenceru X zobrazit okno mixu, může stejné tlačítko A v jiném sekvenceru Y (který je třeba postaven na filozofii vše v jednom okně) kvantizovat události na předem nastavené hodnoty. Rozdíl je také v tom, že třeba i stejné funkce se mohou vysílat pomocí jiných událostí.
Některé sekvencery nabízejí velice důmyslný způsob ovládání, kdy můžeme libovolnému fyzickému ovladači přiřadit libovolnou funkci sekvenceru. Ovladač je obvykle dobré přepnout do některého z režimů, který je pro toto ovládání vhodný, a který nevysílá specifické informace pro nějaký konkrétní sekvencer. Obvykle se takový režim jmenuje Normal a nebo Learn. Aby bylo přiřazování fyzických ovladačů pokud možno co nejpohodlnější a nejjednodušší, využívá se často právě funkce Learn (naučit). Následuje procedura známá také z přiřazení fyzického ovladače virtuálnímu parametru u virtuálních syntezátorů. Po nastavení fyzického ovladače do příslušného režimu aktivujeme funkci Learn daného virtuálního ovladače a pohneme fyzickým ovladačem, kterému chceme parametr přiřadit. Některé sekvencery fungují tak, že je možné v jedné tabulce spravovat všechny fyzické ovladače a jejich přiřazení parametru. Způsob nastavení je pak trošku jiný - aktivujeme funkci Learn a pohneme ovladačem, kterému chceme parametr přiřadit. Následně pojmenujeme přiřazení a v další části tabulky z nabídky zvolíme, která funkce má být konkrétně ovládána. Obvykle lze nastavit i rozsahy parametrů. Přiřazení většího počtu parametrů jednomu ovladači je velkou výjimkou. Osobně bych ale takové přiřazení považoval za spíše nesmyslné a neefektivní. Opravdu mě nenapadá, které dvě funkce by bylo vhodné řídit vždy společně nebo dokonce nastavovat takové věci, jako zvyšováním hodnoty fyzického ovladače zvyšovat hodnotu jednoho parametru, ale zároveň snižovat hodnotu jiného parametru. Nicméně pokud by někdo bez takového přiřazení nemohl pohodlně pracovat, i takové se dá často nastavit.
Jak zaznamenat křivku
Pokud už nějaký ovladač ve studiu máme, rozhodně se časem dostaneme k automatizaci, nikoliv pouze statickému mixu. K tomu v sekvenceru slouží funkce Read a Write Automation (čtení/zápis automatizace). Funkce Read slouží k přehrávání dříve zaznamenané křivky v sekvenceru, takže sekvencer slouží jako vysílač a hardwarový ovladač slouží jako přijímač. Výsledkem jsou efektní chvilky, kdy fadery na ovladači jezdí samy, jako vláčky. Funkce Write naopak slouží k záznamu nové automatizační křivky, takže ovladač slouží jako vysílač a sekvencer slouží jako přijímač. Během záznamu je možné volit mezi několika různými režimy, jež se nazývají Overwrite, Touch a Latch. Tyto režimy slouží pro různý způsob zápisu. Například Touch v podstatě nechává automatizaci v režimu Read do okamžiku, než se dotkneme faderu (proto je důležité, aby byl ovladač dotykově citlivý). Od toho okamžiku se automaticky přepne do režimu záznamu automatizace (tedy Write) a my můžeme od daného okamžiku opravit automatizační křivku. Data jsou zaznamenávána do okamžiku, kdy je ovladač aktivní (držíme jej).
Jakmile jej pustíme, ovladač se automaticky virtuálně přepne zpět do režimu Read (zobrazován je stále režim Touch). Overwrite přepisuje původní zaznamenanou křivku v sekvenceru křivkou novou, a to i v okamžiku, pokud fader stojí na místě a nehýbe se s ním, ani se jej nikdo nedotýká. Režim Latch je velice podobný jako Touch. Rozdíl je v tom, že po dotknutí se ovladače se tento přepne do režimu Write (což je stejné), ale na rozdíl od Touch, režim Latch v režimu Write zůstává až do stisknutí tlačítka Stop (případně Punch Out), i když ovladač pustíme. Nevrací se tedy automaticky zpět do režimu Read po zdvihnutí ruky z ovladače. Logicky má tedy každý režim své opodstatnění a hodí se pro jinou práci.
Kontroléry na živé hraní
Ovladače, které vysílají události, jimiž lze řídit sekvencer, je možné v podstatě stejným způsobem použít i pro živé hraní. Kromě možnosti použití sekvenceru na pódiu se dá ovladač v kombinaci se zvukovou kartou využít třeba i jako klasický digitální mixážní pult. Takovými zařízeními (tedy zvuková karta kombinovaná s DAW ovladačem) jsou například Digidesign Factory 003 (4 mikorofonní/DI vstupy a 4 další analogové vstupy s pady -10 a +4 dB), Tascam FW-1082 (4 mikrofonní vstupy, 2 kytarové nebo 8 linkových), Tascam FW-1884 (8 mikrofonních vstupů nebo 8 linkových symetrických) a nebo M-Audio ProjectMix I/O (8 mikrofonních vstupů nebo 8 linkových). Tato zařízení v podstatě jsou jakoby digitálními mixážními pulty. Jednotlivé fadery lze použít jako fadery pro ovládání výstupní úrovně hlasitosti jednotlivých stop připojených ke zvukové kartě, ale třeba i úrovně sendů. Otočnými ovladači nad fadery se nastavuje gain každé stopy na vstupu. A samozřejmě jsou k dispozici všechny další ovladače pro nastavení stereopozice nebo mnoha dalších parametrů, které lze ovládat v reálném čase. Zejména pro tento případ by se mohlo hodit ono víceúrovňové mapování ovladače, kdy jedním fyzickým ovladačem ovládáme více prvků, případně v jiném rozsahu, proti sobě atd.
Zvukové karty RME, které jsou rackové a nemají přímo ovladače podobné jako výše zmíněné zvukové karty, umí reagovat na příkazy Mackie ovladačů (a to buď přímo od firmy Mackie a nebo od jiného ovladače Mackie kompatibilního, viz úvod). Díky tomu lze řídit úrovně hlasitostí jednotlivých stop připojeným ovladačem naprosto stejně. Řídit lze výstupní úrovně, sendy, returny, naprosto vše.
Péče o ovladač
Vzhledem k tomu, že ovladače jsou mechanickou záležitostí, největší riziko poškození je mechanické. Pominu-li teoreticky možné poruchy displejů (například přestane svítit nebo přestane zobrazovat některá jeho část), které jsou obvykle také jen důsledkem nesprávného zacházení, nejčastěji se jedná o poruchy v důsledku prachu napadaného dovnitř ovladače. Nejvíce citlivé jsou motorizované fadery, a to hned ze dvou důvodů. Především je to místo, kam může prach snadno zapadnout kvůli štěrbině, ve které se fader pohybuje. Vzhledem k tomu bývá obvykle štěrbina chráněna nějakým měkkým materiálem, který umožňuje pohyb faderu, ale zároveň zamezuje padání prachu dovnitř. Takové chránění není ale nikdy stoprocentní. Druhým důvodem je, že fader je motorizován a s pomocí motorů se skutečně fyzicky pohybuje (na rozdíl od otočných ovladačů). Po zanesení prachem může být pohyb tužší v některých místech nebo po celé dráze faderu, což je pro zapisování automatizace velice nepříjemné. Pokud jsou dráhy faderu zanesené, může v důsledku toho dojít i k poškození motorů. Účinnou ochranou je pokud možno co nejméně prašné prostředí (nejlépe také nekuřácké) a přikrývání ovladače nějakou látkou, která prach nepropustí. Od věci není ani pravidelné čištění po několika málo letech používání.
Mechanické poškození ve smyslu rozbití, ulomení některé části atd. většinou moc nehrozí. Ovladače obvykle bývají stále na jednom pevném místě ve studiu a naznačené „úrazy“ se zařízením nejčastěji stávají při neopatrném transportu. Pokud ale ovladač používáme pro živé hraní (například v kombinaci se zvukovou kartou namísto mixážního pultu), je třeba dávat pozor i na toto. Ne že by na mechanické poškození byly ovladače nějak zvlášť citlivé (na rozdíl od řady jiných dnešních zařízení neobsahují pevný disk, který je opravdu hodně náchylný), ale ulomený ovladač a jeho výměna není nic příjemného a ani omlácené rohy nevypadají zrovna moc esteticky.
Knobem je česky velice často špatně překládáno jako knoflíkem. Rozdíl je v tom, že když kroutíte knoflíkem (u košile), tento brzy rozbijete (utrhnete). Knob je otočný ovladač ať již s omezenou nebo nekonečnou dráhou.
Dotykové ovladače mohou skýtat různé problémy. Například není jednoduché najít optimální hmotnost, při které se má ovladač „cítit“ již stisknutým. Pokud by byla hmotnost příliš lehká, stačí o ovladač jen zavadit (nebo si na něj sedne moucha). Nikdo ale na druhou stranu jistě netouží po tom, na dotykový fader vyloženě tlačit.
Ergonomie (z řečtiny ergon práce a nomos zákon) je věda zabývající se optimalizací lidské činnosti, a to zejména vhodnými rozměry a tvary nástrojů, nábytku a jiných předmětů (www.wikipedia.org).
