Chcete vědět, co vám mohou dát hodiny zpěvu u paní profesorky, která s laskavým úsměvem tvrdí, že pedagogická činnost je dobrodružná? Od vyhledávané vokalistky se ale také můžete dozvědět, co by dělala, kdyby nedělala to, co právě dělá: "Nejvíc by mě bavilo zpívat u Stevieho Wondra v kapele, to je můj sen."
Nutno říci, že z výuky Lídy Nopové dnes čerpají v podstatě všechny věkové kategorie dětí, mládeže, ale i dospělí. Kromě toho, že působí jako profesorka zpěvu a vedoucí oddělení populární hudby na Pražské konzervatoři, učí už několik let na soukromé rockové škole Come to Jam v Praze 5 - Stodůlkách. Široký věkový záběr mladých účinkujících mají pravidelné koncerty v pražské Salmovské literární kavárně s názvy Pophoubí (studenti konzervatoře), Dětičky hvězdičky (do 15 let) a Rocková škola Lídy Nopové (privátní a další žáci), ke kterým dala podnět a na nichž její žáci vystupují. Sama na adresu adeptů zpěvu říká: "...učí se a doma trénují, to je jedna věc. Druhá věc je, že musí nutně pořád ,lézt před lidi' a zúročovat, co se naučili. Jedině tak se člověk zprofesionalizuje, otrká a zbaví trémy." I do té taneční muziky je totiž potřeba dle jejích vlastních slov "vrůst". A jak ona sama vrůstala do hudby?
V dětství se rodačka z Klenčí pod Čerchovem učila v hudební škole v Domažlicích hrát na klavír a chodila na hodiny zpěvu k paní profesorce Boženě Hezké, na kterou vzpomíná: "To byla nesmírně vlídná a laskavá paní, která mi říkala, že mám zpívat naprosto nenásilně, tak jak mluvím. Zpívaly jsme Bendlovy písničky, Náš poklad s texty Emy Destinnové, vždycky mě bavilo hrát si písničky na piáno a zpívat k tomu." Tyto dovednosti ji také po základní škole nasměrovaly na konzervatoř v Plzni. "Prodělala jsem trojí pěvecké školení," pokračuje, tak trochu jako by mluvila o spalničkách. Na konzervatoři nějaký čas docházela k Viktoru Heidelbergovi, od kterého získala základy dechové techniky, ale byl jí částečně nápomocen i v oblasti tanečního repertoáru, který už na konzervatoři začala interpretovat s jazzovou kapelou. Když pak přišla do Prahy, v domě na Janáčkově nábřeží byla její sousedkou profesorka Běla Chalabalová, první žena dirigenta Zdeňka Chalabaly a operní pěvkyně: "Byla jsem u ní na pár hodinách a mně, která zpívám všude nejspodnější hlasy a jsem alt, řekla, že jsem koloraturní soprán. Začaly jsme se pohybovat ve sférických výškách, až se mi z toho točila hlava a docela mě to unavovalo. Úplně jsem přicházela o tu svou 'barvu dole', takže jsem z hodin rychle zběhla. Dál už jsem byla samouk a vymýšlela si různá svoje cvičení. Asi jako když houslisti hrají etudy, já jsem si takhle hrála s hlasem." To pravé se objevilo až později: "Nejblahodárněji však na mé hlasivky působily - a působí doteď - cviky Františka Tugendlieba, jehož metodu jsem poznala v době, kdy už jsem sama hlasově vedla své žáky."
Povolání:
zpěvačka a pedagožka
Od konce 60. let prošla Lída Nopová jako zpěvačka řadou souborů, od AUSu Víta Nejedlého, přes skupinu Nadi Urbánkové, Josefa Laufra, Country Beat Jiřího Brabce až po devítileté angažmá v souboru Karla Gotta a souběžnou práci s dívčím triem Bezinky. Ty se staly vyhledávanou studiovou skupinou, která točila vokály nejrůznějším zpěvákům. Pak ji potkala jedna životní náhoda: "Asi před šestnácti lety jsem koupila chalupu na rodném Chodsku a chtěla se tam nastěhovat a žít tam trvale. Chtěla jsem z Prahy a od muziky odejít, protože člověk je přece jenom pořád na cestách, už jsem si užila dost všeho a sjezdila jsem kus světa. A najednou, když jsem se takhle vnitřně rozhodla, přišla nabídka spolupráce od Pavla Bobka a ze Státní konzervatoře od Vítězslava Hádla, který byl tenkrát vedoucím popového oddělení." Ač vokalistka s dlouholetou praxí, nikdy předtím neučila zpěv, a tak začala hledat metodu, která by potvrdila to, co si v práci s hlasem sama našla a co jí vyhovuje. Seznámila se s již zmíněným Františkem Tugendliebem, který v té době na Slovensku vychoval spoustu výborných zpěváků. Vedl je osobitým hlasovým školením, které Lída Nopová charakterizuje: "Jeho metoda ponechávala hlasu naprostou přirozenost a zacházela s hlasovými cvičeními jenom jako s ,fitness' na ty dvě slaboulinké nitečky, co má člověk v krku, aby se posílily, vytrénovaly a neselhávaly. A tuto metodu jsem se od něj naučila a vlastně ji převzala." A po sametové revoluci také převzala na konzervatoři post vedoucí oddělení populární hudby, kde působí dosud. Kritikami a odpůrci svého způsobu hlasové výuky se prý nezaobírá: "Začala jsem tou metodou učit, až když mi bylo čtyřicet let, a jak jsem ta cvičení každému předzpívávala, začal se teprve tehdy můj hlas pořádně trénovat. Teď ho mám vytrénovanější než ve třiceti," vysvětluje a připomíná, že obvykle hlasy právě tak kolem třicítky už začínají "upadat".
Metoda hlasového školení
V čem tedy spočívá? Pamatuji si, že mi při hodině zpěvu jednou stručně odpověděla, že ten hlas vlastně "znásilňuje". Vskutku nic hrozného se za tímto výrazem ale neskrývá. Dnes toto přirovnání vykládá takto: "Musíte v těch cvičeních dávat svému hlasu natolik ,za uši', aby potom poslouchal vás a ne aby s vámi mával. Takhle vytrénovaný hlas může člověka poslouchat, i když je nemocný, i když má kašel nebo rýmu, pokud ovšem nedojde k úplnému chrapotu, který se nedá zvládnout. Ta metoda trénuje formou přeskoků z plného hlasu do falzetu a z falzetu do plného hlasu celý ten aparát v krku, napínače hlasivek, hlasivky, všechno okolo zpevňuje a posiluje. Mně se podařilo touto metodou napravit několik ošklivých nedomykavostí hlasivek, těm hlasům se znovu vrátila falzetová funkce i normální síla. Taková práce s hlasem zachová každému jeho individualitu, jediné, co se stane, že mu hlas zesílí. A když se tou metodou pár let cvičí, tak povolí dosavadní hranice a zvětší se hlasový rozsah. Pak je na hudební inteligenci každého člověka, aby s tím naložil smysluplně a zúročil svoji hlasovou zdatnost. Někdo jde dál třeba cestou studiového zpěváka, někdo cestou pedagogickou, někteří se uplatní jako sólisté v různých žánrech."
Nedávno vyšla v českém překladu publikace od Františka Tugendlieba doplněná CD s ukázkami hlasových cvičení a s předmluvou Lídy Nopové, která komentuje svůj přínos k této metodě: "Těch cvičení je málo na to, aby se člověk mohl podle knížky a z jedné ukázky učit zpívat bez asistence pedagoga, který podle toho žáka vede. Tak jsem to rozpracovala a doplnila do větší série cvičení, která mají řád a logickou návaznost, a pak si stačí strčit kazetu do kazeťáku a podle toho zpívat." O případném vydání vlastní ucelené "kolekce" na audionosičích ale říká: "Je to těžké, protože bych musela udělat nějakou univerzální polohu pro kluky a univerzální polohu pro holky. Ta cvičení se musí provádět od nejspodnějšího tónu, který člověk ještě může vzít, až po ten nejvyšší, který ještě dobře zazní, aby se hlas trénoval v celém rozsahu." Paní profesorka tedy nahrává svá cvičení individuálně každému "na míru" přímo při hodinách a se smíchem dodává: "A můžu se zbláznit, když nějaké děvče dá kazetu svému chlapci a on chudák kvičí v té její, vysoké poloze! To nemá smysl, cvičení musí být na každou hlasovou polohu zvlášť."
Šest let na konzervatoři ale nevystačíte jen s těmito cvičeními. Ta absolvujete na startu, pak přijdou etudy, Ltgen, Panoffka, Vaccai, jazzové etudy Rimon atd., ale ty právě jen v "plném hlase". Pro hodně pokročilé žáky používá např. cvičení pedagožky Tony De Brett, dál pak kombinace s různými jazykolamy a podobně. "V podstatě se pořád učím a pořád čtu všechny možné knihy všech možných pedagogů, co u nás vycházely. Snažím se opravdu být otevřená všem metodám, protože na každé se dá najít něco, z čeho bych mohla vyjít. Získat si pověst dobrého pedagoga, to se nesmíte na svém žákovi podepsat špatně. Ne každému člověku padnete do noty vším, s každým musíte pracovat individuálně, na někoho něco dobře sedí a někomu totéž nesedí. Musíte zvolit jinou taktiku nebo něco přeskočit a vrátit se k tomu třeba po letech, až ten člověk dozraje. Takže ta pedagogická činnost je docela dobrodružná."
Povolání: zpěvák/zpěvačka
Když uvažujete o přijímačkách na určitou školu a obor, můžete v brožurce o studiu nahlédnout do kolonky "uplatnění absolventa". Možnosti a způsoby reálného uplatnění v umělecké branži jsou také všeobecně diskutovaným tématem. Takže co po studiu? V posledních ročnících konzervatoře, když už studenti výrazně inklinují k některému z žánrů a je vidět, pro který styl jsou vhodní, pedagogové se jim snaží v získávání konkrétních příležitostí pomoci. "Když někdo cítí rockovou muziku a projevuje se vyloženě jako rocker, tak s ním tak zacházíme, když někdo tíhne k muzikálům, tak se snažíme ho vést po té muzikálové cestě," komentuje to Lída Nopová a zároveň zdůrazňuje významný rozdíl v přístupu k hlasové technice mezi zpěváky různých žánrů: "Klasická technika a technika například rocková je prostě něco zcela nesrovnatelného! Používáte jiné druhy rejstříků a jiný způsob tvoření tónu. Pro rockovou muziku se člověk musí ,vyzbrojit'! Yveta Simonová mi kdysi řekla, že chodila spousty let na hodiny zpěvu a tam zpívala jinak, než pak zpívala večer na koncertě. A to by přece nemělo být. Co zpívá člověk na hodinách a co trénuje, to by měl použít ve svém repertoáru - jak jinak se připravit?"
Několik uměleckých škol v republice pokrývá v době rozmachu muzikálů v Čechách poptávku po studiu muzikálového umění. Lída Nopová si však nemyslí, že musí být nutně pro tento žánr specializované studium: "Všichni studenti populárního zpěvu na konzervatoři procházejí v prvním ročníku folkem, lidovými písněmi, country hudbou, ve druhém ročníku swingem, starými českými písničkami, muzikou taneční, populární, světovou, cizí, všemi možnými žánry - a výuka vrcholí v pátém až šestém ročníku muzikály. V podstatě v každém momentálně uváděném muzikálu jsou žáci ode mě nebo od mých kolegyň. Myslím spíš, že začínajícím zpěvákům dost pomůže, když se vůbec do nějakého muzikálu probojují. Tříměsíční práce při jeho nastudování pod vedením dobrého režiséra, to je asi ta největší škola." Potřebnou zvláštní průpravu pro studium na Státní konzervatoři zahrnuje také: do čtvrtého ročníku základy herectví, v pátém a šestém ročníku čtyři hodiny týdně muzikálového herectví, kde se s oborem studenti dostatečně seznámí. Pohybová průprava je zařazena průběžně po celou dobu studia. Za dva roky, co Lída Nopová spolu s režisérem Petrem Novotným a tanečníkem Janem Hartmannem pořádala muzikálové studio NHN, vychovali rovněž řadu dnešních muzikálových účinkujících. Oceňuje, že obliba muzikálů zprostředkovává možnost uplatnění pro všechny zpěváky, herce a tanečníky. "Jediné, co mi na tom vadí, dodává, "že produkce šetří a není tam živá muzika. Bylo by ještě lepší, kdyby muzikály ,odčerpávaly' i další muzikanty, instrumentalisty."
Na otázku, co po letech studia dělají zástupy žáků a absolventů, které za šestnáct let svého pedagogického působení vychovala, odpovídá, že se předem omlouvá těm, které opomene uvést, protože je to opravdu velký počet. Pohybují se ovšem vesměs mezi nejúspěšnějšími ve svém oboru. "Kdybych mluvila i o privátních žácích, učila jsem kdysi Davida Kollera, vím, že podle těch mých cvičení trénuje Lucka Bílá, Petr Muk byl určitý čas mým žákem, moje dcera Linda Finková je mojí absolventkou na konzervatoři, Magda Malá taky, Pepa Štágr, který učí na Ježkově konzervatoři, Dáša Sobková, zpívající pod jménem Dasha, mi bude letos absolvovat," a nakonec s očividným potěšením dodává: "Letos v září mi nastoupily do prvního ročníku strašně šikovný dětičky, takže se na ně moc těším, jak s nimi budu pokračovat dál."
