Hlavním tahákem letošního Bohemia Jazz Festu (psáno pro časopis Muzikus 11/2008, pozn.) byl bezesporu virtuózní kytarista John Scofield, který si do Prahy přijel převzít cenu Bohemia Jazz Pilsner Urquell Award, která se udílí žijícím hudebníkům za celoživotní přínos jazzu. Scofieldův koncert sledovalo plné Staroměstské náměstí a je s podivem, že nejazzové publikum velmi dobře přijímalo i jeho složitější a meditativnější kompozice, i když, ruku na srdce: nejlépe posluchačstvo vzalo zjazzovanou verzi „kamenné“ Satisfaction. Bezprostředně po koncertě jsem díky Rudy Linkovi ulovil na krátký rozhovor bubeníka Billa Stewarta, který je v současné době na absolutní špičce mezi světovými jazzovými bubeníky. Akreditaci k rozhovoru dostaly jen dva české deníky – a posléze Muzikus.
V Praze nejste poprvé. Byl koncert, který jste právě odehráli, něčím výjimečný?
V porovnání s ostatními je podstatný fakt, že se koncert konal na náměstí a ne v nějakém klubu. Takže mohlo přijít opravdu mnoho lidí, navíc se vydařilo počasí, krásná noc. Je skvělé hrát venku, i když je to v něčem těžší. Ale publikum bylo excelentní, ti lidé opravdu poslouchali. Takže příjemný večer.
V něčem těžší? Měli jste nějaké problémy?
Kdykoli jste na festivalu, máte méně času, takže jsme nestihli udělat důkladnou zvukovou zkoušku, jakou obyčejně děláme už odpoledne před koncertem v klubu. Vše se musí stihnout velice rychle, takže je obtížné zajistit, aby bylo všechno perfektní. Navíc mi ujížděla bicí souprava, u té je přitom potřeba, aby všechny její části byly přesně na místech, kde je na to hráč zvyklý. Přesto jsme si zahráli dobře.
Pokud vím, hrál jste kdysi i s Maceo Parkerem, ikonou funku... S vašimi jazzovými bicími je to zajímavá kombinace...
Je to už hodně dávno, ale byla to skvělá zkušenost. Důvod, proč jsem Macea koncertně opustil, se jmenoval John Scofield, s ním tehdy hráli Joe Lovano a Mark Johnson. Oni hráli právě ten typ hudby, kterým jsem se dlouhodobě zabýval a který jsem studoval. I když Parkerova hudba v sobě některé tyto prvky měla také, byly jen okrajovou záležitostí. Nicméně obojí mě hodně bavilo, s Maceem jsem si mohl zahrát rockověji, měl správně „mejdanový“ přístup, on je článkem k Jamesi Brownovi. Ten je teď mrtvý, takže funk patří Maceovi.
Jak jste se adaptoval?
John je výborný lídr, i když hraní s ním bývá někdy obtížné – jeho hudba je víc založená na improvizaci, každý večer jsme hráli vše dost jinak než ten předchozí.
Na co se tedy hlavně musíte zaměřit, když hrajete s Johnem?
Nejdůležitější je pochopit ten groove, základní myšlenku a rytmus. Samozřejmě, že je potřeba poslouchat spoluhráče a komunikovat s nimi. Koncerty se opravdu hodně liší, kdybyste nás slyšel zítra, byl by to hodně odlišný koncert, i když některé prvky by zůstaly.
Jakou cestou se podle vás bude ubírat vývoj jazzu?
Jazz se čím dál víc vzdaluje od pop music, přitom začal ve swingové éře právě jako populární hudba a nyní se dostal do trochu podobné polohy jako vážná hudba. Ale je to něco, co je živé, a my chceme, aby se vyvíjel. Myslím, že tady jazz bude ještě hodně dlouho, napořád.
A co fusion? Překrývání stylů?
Fusion je styl, který de facto proběhl před třiceti lety. Všecko je fúze, styly se vždy mísily, dnes má například hodně vliv indická hudba. Hranice se stírají a je velmi těžké definovat, co vlastně je ještě jazz. Ale právě díky tomu se mohou na pódiích jazzových festivalů setkat totálně odlišné projekty.
Hrajete na bicí Gretsch a činely Zildjian, máte s sebou nějaké zajímavé kousky?
Ano, právě činely, Zildjian připravuje nějaké nové prototypy ridů, tak je mám na ozkoušení, moc se mi líbí.
