V Pezinku se 20. května uskutečnil první ročník bubenického festivalu Drumfest Slovakia. Na Slovensku vznikl z iniciativy nadšeného bubeníka Petra Bittnera a byl první akcí svého druhu. Zpočátku se tenhle krok mohl zdát jako šílený nápad - pozvat do malého slovenského města Bennyho Greba, Martina Valihoru a Dalibora Mráze bez předchozích zkušeností s organizováním akce podobného rozměru. Avšak když se chce, jde všechno. I přes nejednu komplikaci dopadlo nakonec vše na výbornou.
Škola kultury bubnování Dalibora Mráze a Martina Valihory
Program začal mladý talent Dalibor Mráz, o kterém se můžete dozvědět na konci článku pár zajímavostí týkajících se jeho vztahu k hudbě, ale i něco ze soukromého života. Jeho mnohočetnou sadu, kterou Dalibor omluvil touhou využívat bicí co nejvíce muzikálně, vystřídala minimalistická sada Martina Valihory, slovenského bubeníka, který studoval na proslulé Berklee College of Music v Bostonu. Martin hrál svoje sólo na dva malé bubny zatlumené ručníkem, jeden přechod, jeden tom, malý jazzový 18” kopák, hi-hat a tři činely. Nic víc, a přitom dost. Před hraním vyslovil dík „tomu nahoře“, který mu nadělil možnost cítit bicí“ a po krátkém úvodu začal svoj hrou krotit šílené rytmy a hypnotizovat publikum. Podle mého názoru je jedním z nejtěžších aspektů hry na bicí dynamika a Martin hrál asi polovinu svého sóla docela potichu, paradoxně o to víc si mohli návštěvníci akce vychutnat dokonalost jeho bubnování. Pestrost programu doplnil Eddy Portella, který návštěvníkům vysvětlil rozdíl mezi bongas a congas a naučil je během krátkého workshopu pár latinskoamerických rytmů. Před příchodem největší hvězdy večera, Bennyho Greba, vyzval organizátor festivalu Peter Bittner návštěvníky k vzpomínce na nedávno zesnulého slovenského bubeníka Ďura Černého, známého zejména z kapely Tublatanka. Na pódium přinesl Peter velkou pohlednici s Ďurovou fotkou, na kterou mohli účastníci napsat svůj vzkaz významné legendě slovenské muziky. Namísto minuty ticha nás vyzval Peter k vzpomínkové „minutě hluku“, a tak jsme Ďurovi poslali do bubenického nebe hlasitý potlesk, jaký si zaslouží všechny osobnosti se srdcem jako buben.
Letošní turné Bennyho Greba - New York, Tel Aviv, Vysoké Mýto a Pezinok
Krátce po deváté večer přišel na pódium německý bubeník Benny Greb, autor několika edukativních příruček hry na bicí a hlavní motor hudebního seskupení Moving Parts. Hodina a půl v jeho přítomnosti příjemně uklidnila, namotitovala, a dokonce i rozesmála. Bennyho hru je třeba vidět, slyšet, zažít celým člověkem. Lehkost jeho hry je obdivuhodná, přesnost a vyváženost úderů záviděníhodná a kreativita, s jakou si sedá k bubnům, je bezpochyby předmětem touhy mnoha muzikantů. Benny měl v Pezinku premiéru jedné nové písničky, zahrál však také některé ze svých známějších skladeb a také hodně improvizoval. Návštěvníci si kromě hudebního zážitku mohli odnést také pár moudrostí, týkající se přístupu k hře na bicí. Nejdůležitější je mysl a koncentrace - to Benny zdůrazňuje na každém vystoupení a ve většině svých videí a učebnic.
Zorganizovat hudební festival, na jaký jsme zvyklí spíše z produkce velkých firem, jakými je Meinl nebo Ibanez, byl vskutku odvážný krok. Benny Greb byl hlavním lákadlem také posledního, šestého, Bubenického festivalu ve Vysokém Mýtě a nakonec se ho díky inicativě nadšených a optimistických fanatiků do bicích podařilo dotáhnout i na Slovensko. Akce byla sama o sobě zkouškou ohněm, festival však dopadl nad očekávání dobře, a tak jsme se všichni v dobré náladě a se spoustou nových hudebních inspirací vydali domů. A už teď se těšíme na další ročník!
Rozhovor s bubeníkem Daliborem Mrázem
Ahoj Dalibore, jak se ti dnes hrálo? Pokud vím, nebylo to poprvé, co jsi vystupoval na Slovensku...
Ahoj! Dnes se mi hrálo velmi dobře. Teď jsem byl nějakou dobu zavřený ve studiu, takže jsem už delší dobu neměl sólovou akci nebo hraní s kapelami. Byla to vcelku pěkná změna a zjistil jsem, že mi to docela chybí, takže bych určitě chtěl začít více hrát živě.
Máš něco konkrétního v plánu?
Nyní plánuji cestu do Polska, pak mě čekají asi tři koncerty v Česku, jeden v Rusku a chystám se do Kanady natáčet pro Drumeo.
Můžeš nám o vystupování v Drumeo (populární on-line bubenická škola) říct i víc, nebo je to prozatím tajné?
Termín mého vystupování je naplánovaný na konec října. Plánuji tam co nejlépe odprezentovat tuhle naši moravsko-česko-slovenskou bubenickou krev. Co je důležité, bude tam mít premiéru moje poslední CD. Bude to koncipované hlavně na bicí a klavír, takže orientované to bude právě tímto směrem. Zaměřím se asi spíše na kompozici jako takovou, nejen co se bicích týče.
Hudební kompozici se věnuješ od začátku studia?
Začal jsem asi dříve. Když mi bylo asi šest nebo sedm let, složil jsem znělku pro Národní divadlo moravskoslezské.
Jak je to možné? To je opravdu brzo na takové významné kroky...
Vlastně ani nevím. Líbilo se jim to, a tak to použili. Byla to spíše dětská tvorba, asi se jim to zdálo hravé. Pak, když mi bylo čtrnáct let, dělal jsem hudbu k celovečernímu filmu a pak to už šlo nějak samo.
Celé dny se tedy, předpokládám, věnuješ pouze muzice...
Ano, mám to stále nabité.
Míváš i chvíle, kdy máš dost? Že se neumíš dostat někam dál?
Když je tam nějaký milník, ke kterému člověk míří, tak je to jednodušší. Když je cíl daleko, člověk má dost času na rozvažování, dělá mezi tím tisíc věcí. Když je to však nasekané za sebou - například nyní festival na Slovensku, tři dny pauza, pak Polský festival, zase tři dny, potom dva koncerty -, v takovém případě strávíte ty tři dny volna absolutně intenzivní přípravou, cvičíte, něco dáváte dohromady. Ten tlak je v tomhle směru právě spíše produktivní.
Stejně však předpokládám - i když mluvím stále jenom z vlastní zkušenosti - že pokud jsou skutečně velké tlaky, člověk je musí nějakým způsobem kompenzovat, vyčistit si hlavu. Co v takovém případě děláš?
To je dobrá otázka. Poté, co jsem se odstěhoval z Prahy, žiji v Beskydech. Bydlím na čerstvém vzduchu, chodím na procházky do hor. Je mi dvacet pět let a už teď jsem měl potřebu uprchnout do přírody, což je zajímavé, protože ostatní to chytne později, kolem třicítky. Také miluju zahradničení. Myslím si, že člověk v sobě musí spojovat kontrasty, protože jinak by se mohl snadno zbláznit. To znamená, že pokud člověk hraje složitou hudbu, měl by zároveň hrát i něco jednoduššího. Pokud má člověk jednoduchou práci na zahrádce, měl by to vyvážit nějakou složitější aktivitou. Alespoň já to mám takhle vybalancované.
Balancuješ takhle i mezi žánry?
Ano. Někdy mezi žánry skáču docela často. Začal jsem progresivní muzikou, ubíral jsem se různými druhy fúzí a naposledy jsem skončil u žánru New Orleans - tohle všechno kombinuji a plánuji to ukázat ve svých nejnovějších videích.
Co je přidanou hodnotou, kterou předáváš světu spolu se svou hudbou?
Lehkomyslnost. Já mám pocit, že dnešnímu světu chybí kousek lehkomyslnosti. Ode mě to zní docela vtipně, protože sám všechno beru příliš vážně, nad vším příliš uvažuji. Principy, kterými tvořím a interpretuji hudbu, jsou spontánnost, impulzivnost, určitý typ hyperaktivity. Takže volnost. Pocit, jako když běháte po louce a je vám dobře.
Zmínil jsi, že žiješ sám. Moje poslední otázka tedy bude, co ti dává samota?
Každý člověk by se měl naučit být sám, protože když se bojí samoty, bojí se sám sebe. Znát sám sebe je cesta do vyšších pater, která jsou velmi důležitá nejen pro psychiku ale pro celkovou duševní pružnost. Žil jsem rok a půl v Praze a byl jsem neustále ve společnosti. Nyní bydlím na místě, kde není nic. Sem tam za mnou někdo přijde, ale jinak jsem tady sám. Tedy, já a můj pštros.
Pštros? Opravdu?
Ano, to je moje domácí zvíře, normální, živý, půlmetrový pštros.
Říká se, že v nejlepším je třeba přestat, takže přesně na tomhle místě ukončím náš rozhovor. (smích) Děkuji za rozhovor a přeju ti všechno dobré.
(Smích)Také děkuji.
V hale Pezinského kulturního domu nás přivítal neorganizovaný rámus bicích a činelů, a tak jsme dostali znamení, že jsme tady správně. Návštěvníci mohli na festivalu obdivovat zejména celé sady bubnů, malé bubny, činely, cajony a příslušenství k bicím. Naživo si mohli odzkoušet, jak znějí dubové Yamaha Live Custom nebo březové Stage Custom; pro začátečníky, případně méně náročné bubeníky, byly na odzkoušení k dispozici Yamaha Rydeen. Zastoupení značek bylo podstatně rozmanitější. Značka Gretsch měla v prostoru rozloženy vedle sebe celé dvě sady - Catalina Maple a Renown Maple -, značka Pearl se pochlubila akrylovými Crystal Beat a za pozornost stály i DW Performance s 20” kopákem, které si podmanily člověka svým nádherným zvukem hned na první úder. Kromě akustických bubnů si mohli návštěvníci vyzkoušet i pár elektrifikovaných nástrojů. Například Yamahu DTX-Multi 12 s dvanácti plochami citlivými jak na paličky, tak na úder ruky, či dokonce dotyk prstů. V čase nás vrátil vystavený historický kousek vyrobený v roce 1988. Šestihranné elektrické bicí SEAK vyrobené v ČSSR a jejich typický dunivý zvuk nám připomněl snad všechny taneční československé hity z osmdesátých let, ale taky zahraniční Novou vlnu.
