Okouzlující, přátelskou a bezprostřední Divinity Roxx skutečnost, že patří k světově uznávaným basovým kytaristům současnosti, zatím nestoupla ani v nejmenším do hlavy. Dejme tomu, že slavných je víc, ale této mladé ženě se podařilo získat si dokonce i respekt a obdiv svých vlastních velkých idolů Bootsyho Collinse a Victora Wootena. Zaujala je svou hráčskou zručnosti a finesou a schopností současně předvádět zuřivé basové linky a rapovat. Sama to dobře ví. Nicméně, okázalost jí i tak zůstala vesměs cizí. Divinity dál na sobě pilně pracuje plná nadšení z příležitostí, kterých se jí dostává, a tiše rozšiřuje sbírku trofejí a uznání.
Tu před časem obohatila i nabídka od Warwicku vyvinout vlastní signovaný model basové kytary, který Divinity prezentovala na letošním ročníku frankfurtského hudebního veletrhu Musikmesse. Zde právě kromě toho, že hrála na svůj nový nástroj v pravidelných časech, ochotně poskytovala také rozhovory novinářům.
Divinity, zamilovala ses do hudby v hodně mladém věku... Začala jsi psát hudbu v době, kdy ti bylo teprve dvanáct let. Evidentně jsi cítila obrovskou touhu najít adekvátní formu sebevyjádření.
Ano... Hudba mě hluboce zasáhla už v hodně raném věku. Což skutečně není něco výjimečného - hudba je svým způsobem univerzální prostředek k sdělování emocí. Bylo to přesně, jak jsi říkala, stále jsem pro sebe hledala adekvátní způsob sebevyjádření. Hodně jsem četla a psala a uvědomila jsem si, že právě psaní je pro mě způsobem, jak dosáhnout sebevyjádření. A protože jsem do toho tolik milovala hudbu, stále jsem přemýšlela, jak se naučit vyjadřovat i skrze hudbu. Tak vstoupil rap do mého života. Rapování bylo mou cestou, jak vyjádřit sebe současně skrze hudbu a text.
Na vysoké škole jsem se pak chopila basové kytary a hned jsem si říkala: Teda, to je ono! Všechno do sebe zapadlo. Být na pódiu, rapovat a hrát na basovou kytaru je pro mě nejadekvátnější formou sebevyjádření. Přivádí mě téměř do meditativního stavu. Je to nirvána! Přijde mi fantastické, že to všechno vůbec umím. A považuji za obrovské štěstí, že nejen mám schopnost a talent, ale navíc mám příležitost se hudbě naplno věnovat.
Také jsi na tom od raného dětství tvrdě dřela. Na škole jsi využívala naprosto všechny příležitosti, které se ti nabízely - zpívala jsi ve sboru, hrála jsi v kapele...
O, ano. Když jsem byla ve třetí třídě, zjistila jsem, že máme nějakou školní kapelu a sbor. Tak jsem se hned začala zajímat o možnost stát se jejich součástí. Problém byl, že jsem byla moc mladá na to, aby mě do nich vzali. Jenže já byla houževnatá a nebrala jsem NE za odpověď. (smích) Taková už jsem od přírody. Tak jsem pořád pronásledovala učitele a žádala ho, aby mě do kapely a do sboru vzal. Slibovala jsem mu, že se budu učit a že budu tvrdě pracovat. Stala jsem tedy nejmladším členem kapely i sboru. Tolik jsem si to přála - byla jsem jak šílená! (smích)
Chtěla jsi ovšem v kapele hrát na saxofon, a to už ti nevyšlo. Na naléhání svého učitele hudby ses místo toho musela chopit klarinetu.
Každý chtěl hrát na saxofon, a to nešlo. Tak mi učitel řekl, ať začnu s klarinetem a že mi za pár let dá možnost hrát v kapele na saxofon. K tomu však už nikdy nedošlo. Začala jsem s klarinetem a brzy jsem si ho zamilovala. Pilně jsem studovala. Hned jak jsem se vrátila domů, postavila jsem se před svůj notový pult a cvičila jsem. Rodiče byli tak trochu zoufalí a jen se modlili, abych se do toho co nejdříve dostala. (smích) To víš, první pokusy jsou neposlouchatelné - jdou z toho divoké zvuky. Má sestra zas hrála na flétnu, tak jsme pro rodiče pořádaly menší koncerty. (smích)
Jak ses dostala k producentské práci?
Docela legračním způsobem. Jednou v létě jsem si vyvrtla kotník. Tehdy právě jsem se nejvíce zlepšila ve hře na basovou kytaru, protože jsem v podstatě ani neměla co jiného celé dny dělat. Můj tatínek byl z toho dost špatný a chtěl mi mé cvičení zpestřit, tak mi koupil automatického bubeníka a klávesy, abych mohla dělat svou vlastní hudbu. A to jsem dělala nakonec celé léto: hrála jsem na basu a na klávesy, programovala bicí automat - a produkovala svou vlastní hudbu. Takže to vyplynulo ze situace.
Jako malé dítě jsi údajně doma stále poslouchala R & B, funk a soul.
Ano, naši milují hudbu. Neumějí sice hrát na žádný nástroj, ale třeba moje mamka je dodnes hudbou posedlá. Když za ní jedu domů, pořád jí tam hrají starý James Brown a všemožné funkové věci, Earth, Wind and Fire, Al Jarreau... Je pro mě fantastické, když přijedu a slyším Best of Al Jarreau, což je deska, kterou jsem jí darovala jako dítě a ona ji pak sjížděla stále dokola.
Vytvořila sis vlastní styl, ve kterém jsou tvé hudební kořeny jasně rozpoznatelné. A je opravdu zajímavé, jak dobře zní ve spojení s rapem. Evidentně mezi těmito styly cítíš určité propojení. Zdá se, jakoby v nich žil podobný duch.
To je dobrá otázka... Podle mě tyto styly jsou si skutečně podobné. Když se poprvé spustila vlna hip hopu, to, co se vlastně dělo, bylo, že muzikanti vlastně přebírali samply z jiných hudebních stylů a vytvářeli z nich něco nového, čemu začali říkat hip hop. Ale to je logický vývoj - každý styl vychází z jiného. Funk vyšel z bluesové hudby. A jazz zas vyrostl na kostelní hudbě. Je to jako strom - získává výživu ze země, roste a pučí z něj další a další větve, které jsou pořád živeny stejnými kořeny. Z mého pohledu se to tak děje v hudbě.
Vyrůstala jsem mimo jiné i na kostelní hudbě. Jako dítě jsem sice občas těžko snášela pravidelné návštěvy kostela, přesto ale mi tam hudba přišla neuvěřitelná. Bylo mi pět let a brečela jsem v kostele. A lidé si mysleli, že mám náboženský zážitek - možná tomu tak i bylo, to nedokážu posoudit, ale to, co se mě takovým způsobem dotklo, že vyvolalo slzy v mých očích, byla samotná hudba. Vždy na mě působila silně emotivně. Dodnes miluji kostelní hudbu.
Každopádně, co se hudby a prolínání stylů týká, vnímám to tak, že všechno žije ve všem - tak jako tělo každého z nás prostupuje stejný typ DNA struktury. Nakonec, veškerá životní energie vychází přece ze stejného zdroje.
Divinity a další božství
Divinity Roxx byla v letech 2001 až 2005 součástí koncertní kapely mnohanásobného držitele ceny Grammy Victora Wootena - a kromě toho, že je slyšet na jeho koncertní desce Live in America (2001), je i jedním z hostů na jeho studiové sólovce Soul Circus (2005). V té době okouzlila i dalšího mimořádného basového kytaristu, který vystupoval po boku Wootena, Bootsyho Collinse. Ten ji pak v loňském roce neváhal oslovit s žádostí o zapojení do svého projektu virtuální školy basové kytary Bootsy Collins’ Funk University.
Dalším hvězdným okamžikem v kariéře Divinity bylo světové turné s americkou R & B megahvězdou Beyoncé (další osobnost držící vícero ocenění Grammy). Zpěvačka si ji pozvala do svého čistě dívčího bandu, s kterým pak projela šest kontinentů, odehrála stovky koncertů a vystupovala i v řadě televizních show. Následující scénář byl pak podobný jako u spolupráce s Victorem Wootenem: Divinity se objevila jak na koncertním DVD Beyoncé Experience (2008), tak i na následují studiové desce Beyonce I Am... Sasha Fierce (2010).
Tvá hra i osobitý stylový mix upoutaly pozornost Victora Wootena. Jak tě vlastně objevil? Jak se vůbec všechno seběhlo, že jsi s ním začala spolupracovat?
Jela jsem na jeden z baskytarových kempů, které pořádá v přírodě. A první den jsme se měli představit tím, že každý z nás něco na svém nástroji zahrál. Zeptala jsem se ho, jestli by nevadilo, kdybych zahrála trochu rapu. Odpověděl, že rozhodně můžu. Tak jsem hrála a k tomu rapovala. A on mi na to řekl: „Chtěl bych tě vzít s sebou na turné! Brala bys to?“ Samozřejmě, že jsem jeho nabídku okamžitě přijala. Pak jsem s ním cestovala a koncertovala celých pět let, než jsem si uvědomila, že jsem vlastně součástí jeho kapely. Připadala jsem si tehdy ještě jako malé děcko, které rodiče pořád někam tahají. (smích)
Každopádně Victor mě nesmírně inspiroval svým stylem hry. Ze starší generace je zas mým velkým vzorem Larry Gram, který zpívá a k tomu hraje opravdu složité basové linky. Myslím si, že Larry právě hodně ovlivnil i Victora.
Přes Victora ses dostala také ke spolupráci s Bootsym Collinsem, který si tě pak pozval, aby ses stala vyučujícím na jeho virtuální Funkové univerzitě. Povíš nám něco víc o celém tomto projektu?
Ano, ano! Věř mi, je to neuvěřitelná věc být jedním z lidí, kteří dělají s Bootsym Collinsem! Vždyť on na tom projektu dělá s některými opravdu výjimečnými basovými kytaristy! Pro mě je to o to neuvěřitelnější, že jsem na jeho hudbě vyrůstala. Ani jsem si nikdy nemyslela, že bych měla koho co naučit. Jsem proto absolutně nadšena z reakcí, kterých se mi dostává.
Co mi přijde nesmírně cenné pro studenty, je, že s nimi velcí muzikanti sdílejí nejen své zkušenosti jakožto hráči, ale přibližují jim také to, jak hudební scéna funguje... Některé materiály mají také hodně lidský, osobní rozměr...
Jak se ti daří kombinovat a zvládat všechny své činnosti? Přece kromě toho, že máš svou vlastní kapelu, spolupracuješ i s řadou dalších muzikantů, a do toho právě natáčíš také videa pro Bootsy Collins’ Funk University.
Vlastně ani nevím, jak se mi to daří skloubit. Snažím se moc nepřemýšlet a jít s proudem. Když se naskytne příležitost dělat na něčem, čehož součástí chci být, tak se jednoduše do toho pouštím po hlavě. Občas se něco musí někam vmáčknout. Uberu trochu času z práce na něčem jiném... Vždycky je důležité dokázat si dobře určit priority. Samozřejmě, občas musím odmítat, protože je mi jasné, že se musím soustředit na něco jiného. Ale technologie v dnešní době leccos umožňují a usnadňují. Můžeš dělat na věcech, aniž bys fyzicky byla přítomná na určitém místě. To je obrovská výhoda. Přesně to je případ Funkové univerzity. Jednoduše filmujeme mou výuku. A protože se jedná o internetovou školu, tak pak v nějakém okamžiku mé video zavěsíme. Nic víc není zapotřebí. Není to tedy tak, že by se po mně požadovalo, abych byla v určitou dobu někde přítomná.
Údajně chystáš svůj sólový materiál? Děláš právě teď ještě na něčem dalším?
Ano, pracuji na sólovém albu - ačkoliv nejsem ve studiu. Celý nahrávací proces probíhá docela divoce. Čerstvě jsem se přestěhovala do L.A. Do toho pořád někde koncertujeme, takže pořádně ani není čas si k práci sednout a věnovat se nahrávce tolik, kolik bych si přála. Nahráváme přímo na cestách - vlastně i teď, protože do Frankfurtu jsem si s sebou vzala i svou kapelu. Takže právě tento týden náš denní program vypadá tak, že v určité časy každý den hrajeme v rámci Musikmesse, do toho nám bylo domluveno vystoupení také v klubu Sinkasten, na které jsme si přichystali převážně vlastní materiál, ale máme k i pár předělávek a také jamujeme. Pak na hotelových pokojích tvoříme - a vůbec každou volnou chvíli!
To album v sobě nosím již delší dobu a cítím, že jsem připravena dostat jej ze sebe ven. Proto jsem to už nechtěla odkládat. Čekala jsem na správný čas a myslím si, že právě nadešel. Cítím, jak mě tento materiál prostupuje. Vlastně sama žiji uvnitř něj. Jsem obklopena úžasnými lidmi. Necítím žádnou negativitu - všichni jsou pozitivně naladěni. Všichni se cítíme dobře a chceme stejnou věc. Takový stav se musí využít. Tak jsme se do práce pustili i za takovýchto ne zrovna pohodlných podmínek. Podstatné je, že všechno jde opravdu hladce!
Zbytek povídání, kdy Divinity představila „rozkošné purpurové zvíře“, jak nazývá svou novou basovou kytaru od Warwicku, zauvažovala nad vztahem žen ke hře na tento fyzicky náročný hudební nástroj a podělila se o zkušenosti z čistě dívčího turné s Beyoncé, naleznete v DVD příloze Muzikus.TV.
