Daryl Stuermer - exkluzivní rozhovor s kytaristou Genesis

Stefan Segi, 8. 10. 2007

Daryl Stuermer - exkluzivní rozhovor s kytaristou Genesis

O kytarovém umění Daryla Stuermera se mohly přesvědčit tisíce lidí na nedávném koncertu kapely Genesis, ke které Daryl neoddělitelně patří již od konce sedmdesátých let, i když se nikdy nestal jejím plnoprávným členem. U příležitosti vydání kytaristova nového studiového alba GO! jsme si s Darylem popovídali na telefonní lince Praha-New York City.

Poprvé vaši hru můžeme slyšet na nahrávce Jean-Luc Pontyho Enigmatic Ocean. Jaký byl do té doby váš předchozí hudební vývoj?

Na kytaru hraji od svých jedenácti let, ale vážně jsem se tím začal zabývat až kolem patnácti. Hodně jsem tehdy poslouchal Jimi Hendrixe a Erika Claptona a kapely jako Animals, Procol Harum či Yes. Poslouchal jsem tedy hlavně britské umělce. Hendrix byl, pravda, Američan, ale i ten byl hodně spojený s Anglií. Až v devatenácti jsem začal hrát v kapele Sweetbottom, ve které jsme kombinovali progresivní rock s jazzem a jinými vlivy. Potom jsem se dostal k Jean-Luc Pontymu.

Hrát jazzrockovou fúzi na nejvyšší úrovni není jen tak. Věnoval jste se tehdy nějak soustavně cvičení?

Ano, hlavně když jsem byl ještě teenager, cvičil jsem tak pět, šest hodin denně. Byl jsem kytarou úplně posedlý, přišlo mi to zábavnější než fotbal. Celý den jsem si jen pouštěl nahrávky a stahoval kytarová sóla. Když došlo na jazz a na obzvláště rychlé pasáže, zpomaloval jsem kazeťák na polovinu. Problém byl v tom, že se tím zároveň transponovala nahrávka, ale byl to jediný způsob, jak slyšet ty rychlé tóny. Nakonec to byl ten nejlepší sluchový trénink, naučil jsem se dobře slyšet výšku tónu.

Jak jste se potom dostal k nahrávání s George Dukem?

S Dukem jsme se poprvé setkali na zkoušce s Pontym. Byla to snad úplně první zkouška a Duke byl náhodou zrovna poblíž, tak se na nás přišel podívat. Hned po zkoušce za mnou přišel, jestli bych mu nechtěl hrát v jedné skladbě na jeho novém albu. Ponty řekl, že zítra zkouška nebude, takže jsem měl volno a šel jsem natáčet do Paramount Studios v Los Angeles. Byl tam tehdy se mnou bubeník Leon Ndugu, basista Byron Miller a pochopitelně Duke. Řekl mi, že mám hrát tak, jak obvykle hraji, a vysvětlil mi, kde jsou sóla. To byla vlastně moje úplně první nahrávka. S nějakou lokální kapelou jsem snad něco natočil i dříve, ale nikdo to nevydal.

Jaké jste tehdy, v půlce sedmdesátých let, vlastně používal vybavení?

To je vážně těžké. Po všech těch letech si to úplně přesně nepamatuji. Když jsem tehdy hrál s Pontym, moc jsem toho rozhodně neměl. Prostě jsem píchnul kytaru do zesilovače. Nepoužíval jsem snad ani žádné efekty. To se všechno změnilo, až když jsem začal hrát s Genesis. Steve Hackett totiž používal opravdu velké množství různých efektů, které dělaly skvělý zvuk. Ten jsem musel často napodobovat, protože zvuk byl někdy neoddělitelnou součástí skladby. Musel jsem se proto ptát Mika Rutherforda, jaký efekt mám do jaké skladby používat. Vůbec jsem na tyhle věci nebyl zvyklý. Mike mi pak nosil ty efekty a vysvětloval, co do čeho mám vlastně použít. Opravdu mi pomohl docílit některých Hackettovských zvuků. Dneska na těch efektech pro změnu sám dost ujíždím.

Můžeme se vrátit k vaší původní výbavě?

Ale ovšem. Moc toho doopravdy nebylo. Kytar jsem používal víc, ale nakonec jsem si nechal udělat na objednávku semi-hollow body kytaru, kterou jsem používal jako kontrast k těm solid body. Hodně připomínala housle. Měla takovou hlavu a vykousnuté tělo, vlastně docela jako basa Paula McCartneyho. Dodnes ten nástroj vlastním a asi ho už neprodám, protože je to prostě originál, i když v současnost na něj už nehraji.

Jak jste vlastně začal hrát s Genesis?

Přes jednoho známého, který hrál na basu. Účastnil se konkurzu, ale pak zjistil, že Genesis víc než basáka shánějí kytaristu, protože Rutherfort se sólovou kytarou vlastně na koncertech teprve začínal, a bylo tedy zapotřebí nahradit spíše Hacketta. Ten známý byl na basu vynikající, ale prostě se kapele nehodil. Zato jim doporučil mě, protože věděl, jak hraji a že mám rád Genesis. Potom jsem letěl do New Yorku, kde jsem se setkal s Michaelem Rutherfordem, bez zbytku kapely. Posadili jsme se k aparátu a Mike mi pouštěl z kazety čtyři jejich skladby, které jsem se předtím naučil, a já do toho hrál vždycky tak minutu nebo dvě. Nakonec řekl, že mě bere a že mi zavolá kolem páté do hotelu, které věci se mám naučit. Moc jsem tomu tedy nevěřil. Genesis totiž nenašli kytaristu v Anglii, a tak přesunuli konkurz do Ameriky. Vybrali si pět hráčů a já jsem šel jako první. Nakonec Mike zavolal. No, a zbytek jsou už dějiny.

Steve Hackett je velmi originální kytarista. Neměl jste problém s napodobením jeho stylu a zvuku?

Nejdřív to tak doopravdy bylo. Máme dost odlišný styl hry, navíc ty jeho věci byly úzce spojeny s vlastními skladbami. Pravdou je, že jsem se nemusel učit naprosto přesně jeho party, ale jenom ta místa, která byla pro tu kterou skladbu charakteristická. Spousta těch pasáží byla v podstatě předem daná a nemohl jsem s tím nic dělat, i když pár míst na improvizaci se našlo. Vždycky je velmi těžké napodobit něčí specifický styl, ale nakonec jsem se do toho dostal a po nějaké době se mi to hrálo docela snadno. Jeho party byly velmi dobře vymyšlené a obecně dost známé, takže jsem si musel být opravdu jistý, že je hraji správně.

S Genesis jste také musel hrát na basu. Byl to pro vás problém?

Spíš to bylo vtipné. Nejdřív jsem na basu hrál asi jenom tři věci. Ale i tak jsem musel začít cvičit. Na basu jsem i předtím hrál na různých demo nahrávkách, ale nikdy jsem s tím nevystupoval na veřejnosti. Na konkurzu jsem tedy vysvětlil, že na ni hraji, ale není to můj hlavní nástroj. S postupem času se to nějak nabalovalo a nyní hraji basu více než polovinu koncertu Genesis. Dnes už se mi na basu hraje vcelku dobře, vždyť na ní koneckonců pravidelně hrávám od roku 1979, takže kdybych si s tím doteď neuměl poradit, nebylo by to nejlepší hudební vysvědčení. Kromě s Genesis na basu hraji i na některých svých albech.

Vaše sólová alba bývají řazena do smooth jazzu.

Na novém albu jsem se tomu snažil vyhnout. Ale když už zmiňujete smooth jazz, tak spousta smooth jazzových rádií odmítla moje věci vůbec vysílat, protože nebyly dostatečně "smooth". Takže bych to řadil spíše do kategorie contemporary jazz, protože v sobě mají přeci jenom podíl rockové hudby. Pravdou je, že jsem tento styl hrál také proto, abych dostal svoji hudbu do rádií. Když hraji naživo, dávám do toho daleko víc energie. Je to potom spíše jazzrock. Nyní jsem se ale rozhodl, že budu hrát na nahrávce tak, jak budu chtít, a nebudu se ohlížet na hranost v rádiích. Za materiálem ze starších alb si stojím, jsou to dobře napsané věci, ale držel jsem se na nich zpátky, aby to nebylo na nahrávce moc ostré, i když na koncertu jsem to potom hrál v drsnější úpravě.

Zato vaše nové album Go! má docela drsný sound. Jak jste ho nahrávali?

Šli jsme do studia s bubeníkem a do toho jsem pouštěl basové a klávesové sekvence. Pak jsme se přesunuli do jiného studia, kde se přehrála basa a klávesy. Na nahrávce hrají dva basáci, Leland Sklar, se kterým hraji již delší čas u Phila Collinse, a můj basák Eric Hervey. Myslím, že se nám podařilo dostat na nahrávku hodně energie. Ze všech svých alb jsem se na tomto nejvíc soustředil na takový progresivní rockový jazz, který mi sedí asi nejlíp.

Co byste doporučil čtenářům Muzikusu, pokud jde o kariéru profesionálního kytaristy?

Hudební průmysl se hodně změnil. Myslím, že teď je přístupnější než jindy. Stahováním hudby z Netu se ztrácí něco z osobního vztahu a CD už lidé nenakupují tak jako dřív. Tím pádem se živá hudba stává ještě o něco důležitější. V Americe sice ubývá míst, kde se dá hrát, ale zato jsem zjistil, že na koncertě můžu prodat docela dost vlastních alb. Minulý týden jsem hrál jen se svojí kapelou v malém sále asi pro tři sta lidí, ale zato jsem tam na místě prodal víc než stovku CD! Během jednoho večera! To je opravdu skvělá věc. Moje desky se samozřejmě prodávají v obchodech, na Internetu, dají se i stáhnout. Ale když hrajeme, tak toho prodám mnohem víc. Lidem se líbí, co slyší na koncertě, a na místě si kupují nahrávky. To je možná cesta pro mladé muzikanty. Samozřejmě musíte milovat to, co děláte, musíte cvičit a tvrdě dřít, musíte ve svém okolí najít muzikanty, kteří to cítí stejně jako vy. Jsem velmi šťastný, že se můžu živit hudbou. Možná jsem kdysi netušil, jaký budu mít úspěch, ale vždycky jsem si byl jistý, že to je to, co chci v životě dělat, bez ohledu na to, kolik peněz vydělám. Než abych dělal něco jiného, raději bych přes den třeba učil hru na kytaru a po večerech hrál po klubech. A je pravdou, že jsem navíc dříve na peníze dost kašlal, což bych dnes už asi nemohl. Dostat se na konkurz do známé kapely, to může být štěstí, ale abyste v ní doopravdy hráli, to už je jen otázka tvrdé dřiny a vášně pro to, co děláte.

Daryl Stuermer používá:

Kytary

Godin LGXT

Gibson ES-346

Fender American Standard Strat

Sadowsky Nylon String Solid Body Electric

Takamine NP 18c (six string acoustic)

Takamine EN 20 (six string acoustic)

Yamaha TRB-4P Bass

Lakland Custom Bass

Lakland Skyline Bass

Aparáty